Odemkl jsem dveře masívním klíčem a vstoupil do kostela na vršku za vesnicí. Vdechl jsem tu typickou kostelní vůni a zaposlouchal se do letitého ticha.

Letní slunce prosvítalo dírami ve vitrážích a v šikmých pruzích obtisklo barevné zbytky oken na podlahu.Všiml jsem si, že střechou zatéká. Na stropní fresce vznikla hnědá skvrna, která nahradila hlavu jednoho z andělů. Vypadala jako kořen mandragory. Vystoupal po prošlapaných točitých schodech na půdu, rozmotal jsem lano, uvázal ho k jednomu z trámů krovu a zbytek vyhodil ven tak, aby se nezamotalo jako obvykle. Upevnil jsem lano do stopky, na druhé připevnil čelisťovou pojistku, k pasu jsem si připnul dlouhý železný háček a vylezl z vikýře ven. Na střeše jsem se postavil, srovnal obě lana tak, aby se nikde nekřížila, a začal pomalu sestupovat k okraji střechy. Před okapem jsem si klekl, spustil nohy dolů, povolil stopku a už jsem visel asi patnáct metrů vysoko. Zapálil jsem si cigaretu a vychutnával tu chvíli mezi nebem a zemí. Viděl jsem do daleka, slunce ozařovalo vzdálené hory a po zemi se tiše sunuly stíny mraků. Háčkem jsem se přitáhl k oknu, kusem lana s karabinou jsem se uvázal k rámu se zbytky ochranného pletiva a začal zkoumat stav vitráží. Najednou se setmělo. Zaslechl jsem vzdálený hrom. Rozhlédl jsem se a zjistil, že stíny mraků zmizely. Začalo pršet. Během krátké chvíle pršelo tak, že jsem cítil, jak mi těžké kapky plácají zezadu na krk, a z nosu mi tekl souvislý čůrek vody, který se ztrácel kdesi v hloubce. Zablesklo se. Jedna…dva…tři…čtyři…PRÁSK!!! A sakra… Podíval jsem se k autu, které mi v té chvíli připadalo asi tak stejně daleko jako Kamčatka. No co…tak pojedu pomalu dolů a pak se někde schovám… říkal jsem si. Blesk. Jedna…dva…PRÁSK!!! Odvázal jsem se od rámu a sjížděl dolů po laně. Cítil jsem, jak mi voda stéká po břiše. Rozesmál jsem se, protože mi to přišlo rozumnější, než se bát. Podíval jsem se vedle sebe a chvíli mi trvalo, než mi došlo, na co se to dívám. Smích jaksi odumřel. Začal jsem se bát. Blesk. Jedna…dva…PRÁSK!!! Rachot hromu prolétl zleva doprava celou oblohou a já jsem si uvědomil, že visím asi metr od hromosvodu na nejvyšší stavbě široko daleko, a že otázka nezní „jestli?“, ale „kdy?“. Měl jsem dvě možnosti. Mohl jsem sjet rychle dolů, což by znamenalo, že si přinejlepším zlámu nohy, protože rychlý sestup jsem nikdy předtím nezkoušel, nebo jsem mohl jet pomalu a doufat v nemožné. A tak jsem se svěřil do rukou osudu, jel jsem pomalu dolů a doufal v nemožné. Každý blesk byl ten můj. Vnímal jsem je jako voják v zákopu, který ví, že každý z těch šrapnelů, co bouchají kolem, je určen přímo jemu. Cesta dolů trvala asi patnáct vteřin nebo hodin, to dodneška nevím. Po chvilce jsem to nebezpečí pustil z hlavy, protože jsem s ním stejně nemohl nic udělat, a začal přemýšlet o tom, jestli to, co jsem do té bouřky prožil, stálo za to. Asi pět metrů nad zemí jsem si uvědomil, že stálo, a že kdybych v té chvíli umřel, tak bych odešel smířený sám se sebou i se světem. Přestal jsem vnímat blesky i hromy a voda, která mi tekla do pusy, byla najednou slaná. Pak jsem stál na zemi, vyhodil lano ze stopky, odepnul pojistku a utekl do kostela co nejdál od toho hromosvodu. Sedl jsem si do lavice, díval se na tu skvrnu ve tvaru mandragory a uvědomil si, že už jsem dlouho nebyl tak šťastný. Bouřka odezněla, vysvitlo slunce a ve vodorovných pruzích otisklo barevné zbytky oken na protější stěnu. Vystoupal jsem na půdu, vtáhl lana dovnitř, protože jsem si neuměl představit, že bych po něčem takovém měl pracovat. Vyšel jsem z kostela, svlékl si promočené montérky, vyždímal je a položil je na střechu auta. Převlékl jsem se do suchého a sedl si na schody. Díval jsem se na vzdálené hory a už v té chvíli jsem věděl, že nic nebude jako předtím.