OH končí, šetřte pruty. Už nebudu blogovat. Dva týdny byly, myslím, až dost. Nicméně jsem aktuálně.cz za tyto dva týdny vděčný. Nabídka psát pro ně resp. jejich čténáře tento olympijský blog mi přinesla nejen řadu "blogérských" zážitků ale především mě vyprovokovala, abych dal letošní olympiádě šanci. V úvodním textu jsem přiznal, že mé nadšení pro OH od dob raného dětství citelně ochladlo a že jsem si nebyl jist, zda se ještě dá resuscitovat. A hle, dalo.

Ne snad, že bych to prožíval jako dříve, ale bylo osvěžující mít na čas i jiné starosti, než například každodenní drama okolo budoucnosti společné evropské měny či hospodářského vývoje v zemi mého působení. Na základě reakcí v britských i irských médiích (a troufám si tvrdít, že i v našich) jsem rozhodně nebyl sám, kdo tento sportovní time-out přivítal. Nezapomenu, jak zprávy BBC po povinném výčtu všech hororových zpráv ze Sýrie či jiných nepokojných částí světa, prezetovaly olympijský Londýn jako místo, kde je možné alespoň dočasně najít mezinárodní komunitu veselých a rozradostnělých lidí. Nebo jak reportér irského rozhlasu RTE s jistou omluvou v hlase přerušil oslavnou reportáž o olympijském triumfu boxérky Katie Taylorové, aby sdělil, že audit jedné z největších irských pojišťoven odhalil, že tento ústav v současné době již ve státní správě nahromadil až dvounásobnou ztrátu oproti původním očekávání. Nepříjemné zprávy, pochopitelně, nepřestaly existovat. Jen byly na čas alespoň trochu rozředěné či upozaděné olympiádou.

Tento time-out nyní končí. Je to možná škoda, ale rozhodně je to tak správně. Nelze se nekonečně rozptylovat - stejně jako by se nemělo neomezeně ani rozčilovat. Obojí škodí zdraví, minimálně tomu mentálnímu. Za ty dva týdny globalizovaných gólů, bodů a vteřin jsem ale opravdu vděčný. A vděčný jsem i čtenářům a glosátorům tohoto blogu. Některé glosy byly opravdu milé. Děkuji všem a mějte se hezky.