Mediální kýč – přestaňte s ním!
Pro smuteční atmosféru posledních dnů, a hlavně kvůli jejímu některému vyjadřování, sílí kritika ze strany těch, jimž se zdá, že jsme obklopeni mediálním kýčem a absurdním momentem (jak „trefné…“). K tomu jen pár stručných poznámek.
Především se mi zdá, že opravdového mediálního kýče kolem nás je milosrdně málo. Jsem tím mile překvapen. Nevadí mi, filtruju jej, jako filtruju blbé reklamy.
Jsme svědky národní chvíle, která nemá obdoby (či její obdobu, smrt prezidenta Tomáše Masaryka, málokdo pamatuje). Odešel člověk, který změnil život mnoha z nás jako nikdo jiný. Lidé reagují spontánně, a komu se to nelíbí, snad je ochoten pár dnů vydržet, aniž by ostatním rušil atmosféru pseudointelektuálními kritikami (o mediálním kýči). Namístě je trpělivost a zdrženlivost. Mám podezření, že jaksi patří k nešťastnému povahovému rysu ne mála spoluobčanů, že jakékoliv vyjádření silných emocí (mylně) považují za kýč.
Útočit na kýč je snadné. Vždy a všude je ho kolem relativně dost. Karel Čapek k tomu už všechno řekl ve studii Marsyas, udělal to laskavě a netřeba nic dodávat. Dnes je to, jako když nafouknete balónek; všechno, dobré i zlé, se zvětší. Kýč je malou daní, kterou platíme svobodě v digitálním věku. Prakticky každý se může veřejně vyjádřit, což je dobře. Je mezi námi dost kýčařů i dost různých chytráků, kteří se potřebují i v pietě opřít o „kritickou“ berli. Fajn. Proč ne.
V neposlední řadě je kýč estetickou kategorií, zatímco vyjádření úcty k významnému zemřelému je kategorií morální. Když se někdo neumí vyjádřit jinak, než kýčem, může nám to sice být protivné, ale automaticky to neumenšuje jeho city.
Havlova knihovna bude živá instituce, ne pomník
Toto je můj rozhovor o Knihovně Václava Havla pro aktuálně online
Tereza Nosálková
Praha - "Václav Havel rozhodně nechtěl, aby byla KVH jeho pomníkem. Bude to instituce živá, která bude tvořivě, s nadhledem a humorem rozvíjet jeho dílo, navazovat na myšlenky a hodnoty, pro které žil," sdělil v online rozhovoru na Aktuálně.cz Tomáš Klvaňa.
Bývalý novinář se do povědomí veřejnosti nejvíc zapsal jako vládní mluvčí pro americký radar, na sklonku života zesnulého státníka pečoval o vznikající Knihovnu Václava Havla.
Václav Havel a nový začátek
Prezident Václav Havel na tom nebyl v poslednících měsících dobře, a tak se mnoho diskusí o něm, jeho odkazu a významu - ať už vedených za redakčními stoly nebo u piva - týkaly přirozeného konce. Nejlepší charakteristiku obávaného momentu jsem slyšel jen před několika desítkami hodin, kolem půlnoci, v pivnici Malostranské besedy od přítele - odchází s ním období roku 1989. Jak fyzicky slábl jeho hlas a intervaly mezi veřejnými vyjádřeními se prohlubovaly, slábl i onen “rok 1989”.
Při pohledu na český svět kolem nás - a nejen český - člověk snadno může propadnout chmurám. To by byla nehavlovská chyba. Nejcennějším odkazem VH, jediného současného Čecha, který překračuje svým dílem, odkazem, vtipem a humorem české hranice, je pohled do budoucnosti. Do poslední chvíle se zajímal o to, co bude a i když toho na něj někdy bylo hodně, naději neztrácel.
Skončila jedna éra. Bude-li s námi jeho hlas, třeba jen jako jakýsi korektiv, či dokonce partner k otevřené polemice jen kdesi ve vědomí, má naše nová éra šanci předčít tu předchozí. Jsem optimista.
Irské farmy
Mikropříběh
Říkejme mu Liam. Narodil se ve Spojených státech a předkové, stejně jako desítky milionů Američanů, mají rodokmen končící v Irsku. Liam studuje na věhlasné škole, podle některých žebříčků nejlepší na světě. Je to půvabné místo v zastrčeném kousku Nové Anglie, kde barevný piják podzimního listí už před časem zmizel pod vrstvou slonovinového sněhu.
Česká televize lže o jedenáctém září…
Výročí útoku islamistů na symboly svobodného světa v New Yorku opět využili zastánci teorií spiknutí k ventilování „pravdy o dnu, který změnil svět“. Ti v Česku si za nejvýraznější téma své kampaně zvolili média, zejména média veřejné služby, hlavně pak Českou televizi. Propaguje prý „oficiální verzi“ událostí a je neobjektivní.
Nabízí se otázka, zda mají média veřejné služby otevřít dveře těmto lidem, pořádat s nimi diskuze, případně, jak žádají, informovat o pochybnostech oné údajné oficiální verze. O ní podle nich totiž existuje celá řada relevantních pochybností ukotvených v důkazech, jež mají vyvracet, že na New York a Washington útočila skupina devatenácti islamistů ve čtyřech dopravních letadlech.
Domnívám se, že Česká televize ani žádné jiné seriózní médium, ať soukromé či zákonem dané, nemá povinnost poskytnout těmto teoriím megafon. To je ve skutečnosti to, o co jde; ne o diskuzi a o vysvětlování.
Až na nejnaivnější lidi z tohoto proudu totiž většina z nich o diskuzi nestojí, namnoze ani diskutovat neumí, neposlouchá názory oponentů a expertů; jde jim právě jen o propagaci vlastní vyšinutosti.
Mašínové: Odpověď kritikům
Mí ctění kritikové si zaslouží odpověď. Snažil jsem se pro přehlednost seskupit jejich argumenty a odpovědět na ně. Zde prosím:
Po Paroubkovi: Program moderní ČSSD
Zatímco Jiří Paroubek zde i jinde pokračuje v setrvalém tažení proti démonům svazujícím jeho mysl a představivost, rýsuje se otázka o budoucnosti strany, jíž předsedal. Neměla by zajímat jen její voliče. Klíčem k očištění české politiky je vývoj v České straně sociálně demokratické. Nemyslím tím vývoj v několika měsících, ale letech.
Proč právě v sociální demokracii, opoziční straně, která teď nebude mít na politiku země velký vliv?
Spisovatel Pavel Kohout k Mašínům
Před několika dny se ke skupině bratří Mašínů v Mladé frontě DNES zajímavě vyjádřil spisovatel Pavel Kohout. Na jeho názoru si cením nadhledu a realismu, s níž tu hroznou dobu posuzuje. Ano, Kohout se na vytváření té hrůzy podílel. On sám to nikdy neskrýval, mnohokrát se za to omluvil a mnohokrát (na můj vkus snad přiliš) se snažil své selhání vysvětlit. A taky jej náležitě odčinil a vyvážil v posledních skoro padesáti letech. Proto jsem si dovolil jeho názor uvést v úplnosti na svém blogu.
Na Kohouta reagoval - podle mého názoru značně nechutně - v dnešních Lidovkách Petr Zídek:
"Obhájci bratří Mašínů získali nečekaného spojence. V MF DNES (31. 7.) se jich proti „mladým historikům“ Tomáši Zahradníčkovi a mně zastává spisovatel Pavel Kohout. K tomu se dá podotknout jediné: Kdyby bratři Mašínové v září 1951 nepodřezali příslušníka SNB Jaroslava Honzátka, ale tehdejšího šéfredaktora propagandistického plátku jménem Dikobraz, posuzoval bych dnes jejich odboj shovívavěji. Už proto, že Pavel Kohout byl na rozdíl od nebohého strážmistra jedním ze symbolů režimu a jeho fyzické odstranění mohlo mít podobný význam jako otrava aktivistického novináře Karla Lažnovského v roce 1941."
Zde Kohout:
