Musíte být ochotni prohrát
Demokracie v Americe
Ačkoliv se v amerických prezidentských volbách bude jako vždy bojovat o voličský střed, kampaň bude nezvykle stranicky vyhrocena. Ani Romney, ani Obama si nemohou v radikálně rozdělené Americe dovolit ztratit pravé, respektive levé křídlo ve svých stranách. Přitom obě tato křídla na ně hledí se značným podezřením.
Federální prezidentská kampaň v USA konečně běží naostro. Přes víkend vystoupil prezident Barack Obama s prvním „oficiálním“ projevem kampaně v klíčové Virginii, minulý týden zručně využil výročí zabití Usámy bin Ládina k vydání krátkého promo-videa a představil nám Julii. Koho? Ano, Julii. Je vymyšlená, a přesto nám objasní, "jak (jí) program prezidenta Obamy bude po celý život pomáhat – a jak by její příběh Mitt Romney změnil."
Prezident škodí, zrušme ho!
Protože se rozbíhá prezidentská kampaň, vzpoměl jsem si na svůj dávný blog, ve kterém "požaduji" zrušení prezidentského postu. Na můj názor tehdy zareagoval Václav Havel - historicky poprvé v internetové diskusi. Prokousal jsem se svým textem a protože bych na něm neměnil nic a pořad si myslím, že nám PREZIDENT ŠKODÍ, tady je ten text znovu:
Funkce prezidenta ČR nám škodí. Zrušme ji.
Dívají se svrchu na město, jehož sláva se dotýká hvězd. Když otevřou okna kanceláře, pohladí je vánek, který si mylně vykládají jako přízeň dějin. Prezidenti České republiky. Kolik jsme jich měli (včetně těch československých)? Kolik jich bylo opravdových prezidentů? Přišel čas zamyslet se, jestli vůbec post českého prezidenta umíme. Tento esej se domnívá, že ne, že nám škodí a měli bychom jej zrušit.
Jsme Nory proti své vůli
Anders Breivik zabil 77 lidí ve jménu ideologie, která v mírnější formě proniká do evropské diskuse pod pláštěm přijatelnosti. Proto je součástí občanské svobody nárok sledovat jeho výpověď.
Média jsou prodloužením nás samých, napsal téměř před půl stoletím Marshall McLuhan. Jsou extenzí našich vědomí, extenzí, která jako předpoklad i pobídka umožnila vznik internetu. K čemu bývalo potřeba knih a novin, divadla, symfonického orchestru, kina a televize, to dnes spotřebitelsky nahradí panelek chytrého telefonu. Svět se zmenšil, stala se z něj planetární víska.
Z tlampače na horní návsi na nás teď někdo volá, že Anders Behring Breivik, norský masový vrah, „studoval“ metodu mučednických útoků Al Kajdy. Že se snažil „znecitlivět se“ hraním válečných her. Na druhé straně dědiny píše Sydney Morning Herald o různých aspektech soudního procesu a na pomoc si bere právníka s psychologem. Zpravodajka na serveru StarAfrica.com referuje přímo z Osla, stejně jako osm set jejích kolegů. Mám důvodné podezření, že si na iPhonech kontrolují Twitter a pak „reportují“ domů.
Koho zastupuje ministr (školství): O zmatení zájmů
Z mnoha pohledů na odstoupení ministra školství Dobeše mi jako nejzajímavější vychází ten nejvíc na ráně: Dobeš odchází proto, aby se mohl podívat učitelům do očí. Slíbil jim peníze, nyní slib nemůže dodržet, a proto raději končí. Ponechme stranou moudrost takových „slibů“; asi bych se snažil nic neslibovat při pohledu na české školství a veřejné finance u nás a v Evropě, ale o to teď nejde.
Nevyslovená premisa Dobešova stavu je tato: zastupuji učitele. A i když z mé osoby mají srandu, taky rektory a profesory. Hájím jejich zájmy. Nechci být k ministrovi nespravedlivý, užil si své a třeba tomu tak není, ale spíš bych řekl, že je. Podobně je na tom celá řada dalších „odvětvových“ ministrů. Šéf „rezortu spravedlnosti“ má na starosti soudce. A tak dále. A co teprve „náš“ eurokomisař Štefan Füle? Inu přece zastupuje – nás!
Zmatení zájmů je obecně rozšířené. Pravděpodobně pochází z málo vyvinutého občanství. Byli a jsme občané, přerušovaně, jen pár desítek let. Stovky a stovky let jsme byli poddaní a ti nahoře nás řídili. Je těžké teď najednou umět dobře řídit je, ty nahoře.
Koho tedy zastupuje ministr školství? Rozhodně ne učitele, nebo aspoň nikoliv v tom obyčejném smyslu („aby si přilepšili“). Ministr školství má na starosti vzdělanost země, což je podle mého názoru v této éře zdaleka nejdůležitější národní zájem. Musí tedy umět vyrovnávat a vážit celou řadu dílčích zájmů a z těch dílčí je zase zdaleka nejdůležitější zájem dětí a studentů na kvalitním vzdělání. Měl by tedy nejvíc hájit jejich zájmy (znovu: nejde o čtyři měsíce prázdnin, ale o to děti a studenty co nejlépe vybavit k tomu, aby dokázali naplnit svůj přirozený potenciál a uplatnit ho v životě). S tím sice platy učitelů mohou souviset, ale jen ve fungujícím vzdělávacím systému. Takový nemáme.
Politickou Brangelínou jest nám Merkozy
Abraham Lincoln by se dnes americkým prezidentem nestal. Zřejmě by neměl šanci ani na nominaci, ať republikánskou, čili od své vlastní strany, nebo demokratickou.
Je to, jak tušíte, odhad. Lincolna nikdo z nás neviděl, nesledoval v debatě, televizních zprávách, na mítinku, natož na youtube vmáčklého mezi Sachou Baronem Cohenem a Čtvrtníčkem. Se solidní měrou jistoty můžeme však předvídat, že Lincolnova nefešácká vizáž, solženicynský vous a vážný výraz by v obrázkovém dnešku nezabraly.
Posledním nesličným prezidentem byl Reagan, měl ale šarm a dar výřečnosti. Od jeho druhého zvolení zanedlouho uplynou tři dekády, čili politicky vzato pár světelných let.
Fajn, prizmatem Brangelíny je politika rokenrol pro ošklivce, ale odtud až potud. Politickou Brangelínou jest nám nyní Merkozy.
Mediální kýč – přestaňte s ním!
Pro smuteční atmosféru posledních dnů, a hlavně kvůli jejímu některému vyjadřování, sílí kritika ze strany těch, jimž se zdá, že jsme obklopeni mediálním kýčem a absurdním momentem (jak „trefné…“). K tomu jen pár stručných poznámek.
Především se mi zdá, že opravdového mediálního kýče kolem nás je milosrdně málo. Jsem tím mile překvapen. Nevadí mi, filtruju jej, jako filtruju blbé reklamy.
Jsme svědky národní chvíle, která nemá obdoby (či její obdobu, smrt prezidenta Tomáše Masaryka, málokdo pamatuje). Odešel člověk, který změnil život mnoha z nás jako nikdo jiný. Lidé reagují spontánně, a komu se to nelíbí, snad je ochoten pár dnů vydržet, aniž by ostatním rušil atmosféru pseudointelektuálními kritikami (o mediálním kýči). Namístě je trpělivost a zdrženlivost. Mám podezření, že jaksi patří k nešťastnému povahovému rysu ne mála spoluobčanů, že jakékoliv vyjádření silných emocí (mylně) považují za kýč.
Útočit na kýč je snadné. Vždy a všude je ho kolem relativně dost. Karel Čapek k tomu už všechno řekl ve studii Marsyas, udělal to laskavě a netřeba nic dodávat. Dnes je to, jako když nafouknete balónek; všechno, dobré i zlé, se zvětší. Kýč je malou daní, kterou platíme svobodě v digitálním věku. Prakticky každý se může veřejně vyjádřit, což je dobře. Je mezi námi dost kýčařů i dost různých chytráků, kteří se potřebují i v pietě opřít o „kritickou“ berli. Fajn. Proč ne.
V neposlední řadě je kýč estetickou kategorií, zatímco vyjádření úcty k významnému zemřelému je kategorií morální. Když se někdo neumí vyjádřit jinak, než kýčem, může nám to sice být protivné, ale automaticky to neumenšuje jeho city.
Havlova knihovna bude živá instituce, ne pomník
Toto je můj rozhovor o Knihovně Václava Havla pro aktuálně online
Tereza Nosálková
Praha - "Václav Havel rozhodně nechtěl, aby byla KVH jeho pomníkem. Bude to instituce živá, která bude tvořivě, s nadhledem a humorem rozvíjet jeho dílo, navazovat na myšlenky a hodnoty, pro které žil," sdělil v online rozhovoru na Aktuálně.cz Tomáš Klvaňa.
Bývalý novinář se do povědomí veřejnosti nejvíc zapsal jako vládní mluvčí pro americký radar, na sklonku života zesnulého státníka pečoval o vznikající Knihovnu Václava Havla.
Václav Havel a nový začátek
Prezident Václav Havel na tom nebyl v poslednících měsících dobře, a tak se mnoho diskusí o něm, jeho odkazu a významu - ať už vedených za redakčními stoly nebo u piva - týkaly přirozeného konce. Nejlepší charakteristiku obávaného momentu jsem slyšel jen před několika desítkami hodin, kolem půlnoci, v pivnici Malostranské besedy od přítele - odchází s ním období roku 1989. Jak fyzicky slábl jeho hlas a intervaly mezi veřejnými vyjádřeními se prohlubovaly, slábl i onen “rok 1989”.
Při pohledu na český svět kolem nás - a nejen český - člověk snadno může propadnout chmurám. To by byla nehavlovská chyba. Nejcennějším odkazem VH, jediného současného Čecha, který překračuje svým dílem, odkazem, vtipem a humorem české hranice, je pohled do budoucnosti. Do poslední chvíle se zajímal o to, co bude a i když toho na něj někdy bylo hodně, naději neztrácel.
Skončila jedna éra. Bude-li s námi jeho hlas, třeba jen jako jakýsi korektiv, či dokonce partner k otevřené polemice jen kdesi ve vědomí, má naše nová éra šanci předčít tu předchozí. Jsem optimista.
Irské farmy
Mikropříběh
Říkejme mu Liam. Narodil se ve Spojených státech a předkové, stejně jako desítky milionů Američanů, mají rodokmen končící v Irsku. Liam studuje na věhlasné škole, podle některých žebříčků nejlepší na světě. Je to půvabné místo v zastrčeném kousku Nové Anglie, kde barevný piják podzimního listí už před časem zmizel pod vrstvou slonovinového sněhu.
