To, čeho se bojíme, často prozradí o naší době nejvíc. Zdá se, že se jako lidé bytostně obáváme dvou věcí - zvířeckosti (příliš životně spontánního) a mechanického (příliš mrtvolně chladného). Hned to vysvětlím. Také se pokusím ukázat, co to má společného s ekonomií.
Bojíte se v noci v lese? Nebo myší, pavouků či hadů? Ačkoli ani jeden strach přitom není racionálně odůvodnitelný, přesto se nás občas zmocní až panická hrůza, když jsme s něčím takovým konfrontováni. Na toto téma koneckonců existuje bezpočet hororů a příběhů, např. fenomenální Ptáci Alfreda Hitchcocka.
Na druhou stranu velký počet novodobých příběhů a mýtů (zachycených dnes většinou ve filmech) poukazuje na to, že největší ohrožení lidstva představují roboti, cosi mechanického, co jsme kdysi sami stvořili. Stroje se však hrůzostrašně vymykají kontrole, jako bychom vyvolali jakéhosi mechanického démona z Aladinovo-vědecké lampy. V tomto scénáři lidskost neohrožuje zvířeckost, nýbrž naopak nelidské, jakoby oživlé mrtvé stroje (první díl Matrixu, Transformers, ale i starší klasika, např. R. U. R). Cyberpunk se odvrací od kdysi optimistického pohledu na (konzumní nebo vědecko-technický) pokrok a dělá z něj noční můru. Stroje se stávají zvířecky neovladatelné. Vždyť stroje často nabývají lidskou (roboti) či zvířecí podobu (ve filmu Matrix vypadají stroje jako chobotnice či hmyz).
Čapkovo dědictví
Máme štěstí, že máme Čapka. Jeho Válka s mloky a R. U. R. mají mnoho společného - vlastně spojují oba výše zmíněné motivy. V prvním scénáři nás ničí zvířata, ve druhém roboti, jež jsme sami vytvořili (mimochodem zvláštní, že se je snažíme vytvořit k obrazu svému, dát jim lidskou podobu, jako kdysi Bůh stvořil k obrazu svému člověka). V obou případech se však bojíme téhož: lhostejnosti, s níž nás mloci nebo jiné zvířecí bytosti trhají na kusy, taktéž se bojíme i lhostejnosti robotů. Pozdější sci-fi oba hororové elementy kombinuje a vzniká postava vetřelce, ufona, hrůzného nelidského zvířete, mnohdy technicky vybaveného, jemuž na všem lidském vůbec nezáleží, asi tak jako nám třeba na ubrousku od párku v rohlíku.
A jak to probůh souvisí s ekonomií? Zaprvé, člověk nemusí být psychologem, aby viděl, že v obou extrémech se člověk bojí svých vlastních psychických rysů. Dalo by se říci, že se pohybuje právě i mezi těmito dvěma extrémy, onou mrtvolnou racionalitou a živočišnými emocemi. Zadruhé, hororovým zvířatům i mrtvému mechanickému stroji (či mrtvému duchu) chybí to, co ekonom Adam Smith považuje za klíčovou lidskou morální vlastnost, totiž soucit. Zbavíme-li se jej, stanou se z nás buď zvířata, anebo stroje. To záleží na tom, ke kterému extrému se přikloníme, zda k zvířecímu v nás, anebo mechanicko-racionálnímu. Z obojího máme ontologický strach. Zatřetí, vědecko-technického pokroku se podvědomě obáváme. Bojíme se, zda jsme konzumním životem nevyvolali něco, co se vymklo kontrole, co spíše ovládá nás a cupuje a mění náš svět, jejž jsme znali a měli rádi.
Strach a harmonie
A konečně začtvrté, Maynard Keynes se proslavil termínem "animal spirits", tedy otrocky přeloženo zvířecí duch (lépe přeloženo duševní, cosi, co námi - dle Aristotela - hýbá, co nás animuje). Animal Spirits v nás jedná emotivně, spontánně, nedomýšlí důsledky, chová se jakoby zvířecky. Právě tímto principem Keynes ve své stěžejní knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz odůvodňuje mnohé v ekonomice. Něco jsme si přece jenom přinesli z lesů, z doby, kdy jsme žili přírodně. Žijeme sice civilizovaně ve městě, nosíme kravaty a čteme statistiky, ale každý v sobě nosí své animal spirits. A přítomnost tohoto nepochopitelného až mystického v nás zase nahání strach exaktní vědě, ale i selskému rozumu. Oboje nás však činí lidmi. Mír nastane, až se nám podaří s tímto žít v harmonii.
Psáno pro HN
Bojíte se v noci v lese? Nebo myší, pavouků či hadů? Ačkoli ani jeden strach přitom není racionálně odůvodnitelný, přesto se nás občas zmocní až panická hrůza, když jsme s něčím takovým konfrontováni. Na toto téma koneckonců existuje bezpočet hororů a příběhů, např. fenomenální Ptáci Alfreda Hitchcocka.
Na druhou stranu velký počet novodobých příběhů a mýtů (zachycených dnes většinou ve filmech) poukazuje na to, že největší ohrožení lidstva představují roboti, cosi mechanického, co jsme kdysi sami stvořili. Stroje se však hrůzostrašně vymykají kontrole, jako bychom vyvolali jakéhosi mechanického démona z Aladinovo-vědecké lampy. V tomto scénáři lidskost neohrožuje zvířeckost, nýbrž naopak nelidské, jakoby oživlé mrtvé stroje (první díl Matrixu, Transformers, ale i starší klasika, např. R. U. R). Cyberpunk se odvrací od kdysi optimistického pohledu na (konzumní nebo vědecko-technický) pokrok a dělá z něj noční můru. Stroje se stávají zvířecky neovladatelné. Vždyť stroje často nabývají lidskou (roboti) či zvířecí podobu (ve filmu Matrix vypadají stroje jako chobotnice či hmyz).
Čapkovo dědictví
Máme štěstí, že máme Čapka. Jeho Válka s mloky a R. U. R. mají mnoho společného - vlastně spojují oba výše zmíněné motivy. V prvním scénáři nás ničí zvířata, ve druhém roboti, jež jsme sami vytvořili (mimochodem zvláštní, že se je snažíme vytvořit k obrazu svému, dát jim lidskou podobu, jako kdysi Bůh stvořil k obrazu svému člověka). V obou případech se však bojíme téhož: lhostejnosti, s níž nás mloci nebo jiné zvířecí bytosti trhají na kusy, taktéž se bojíme i lhostejnosti robotů. Pozdější sci-fi oba hororové elementy kombinuje a vzniká postava vetřelce, ufona, hrůzného nelidského zvířete, mnohdy technicky vybaveného, jemuž na všem lidském vůbec nezáleží, asi tak jako nám třeba na ubrousku od párku v rohlíku.
A jak to probůh souvisí s ekonomií? Zaprvé, člověk nemusí být psychologem, aby viděl, že v obou extrémech se člověk bojí svých vlastních psychických rysů. Dalo by se říci, že se pohybuje právě i mezi těmito dvěma extrémy, onou mrtvolnou racionalitou a živočišnými emocemi. Zadruhé, hororovým zvířatům i mrtvému mechanickému stroji (či mrtvému duchu) chybí to, co ekonom Adam Smith považuje za klíčovou lidskou morální vlastnost, totiž soucit. Zbavíme-li se jej, stanou se z nás buď zvířata, anebo stroje. To záleží na tom, ke kterému extrému se přikloníme, zda k zvířecímu v nás, anebo mechanicko-racionálnímu. Z obojího máme ontologický strach. Zatřetí, vědecko-technického pokroku se podvědomě obáváme. Bojíme se, zda jsme konzumním životem nevyvolali něco, co se vymklo kontrole, co spíše ovládá nás a cupuje a mění náš svět, jejž jsme znali a měli rádi.
Strach a harmonie
A konečně začtvrté, Maynard Keynes se proslavil termínem "animal spirits", tedy otrocky přeloženo zvířecí duch (lépe přeloženo duševní, cosi, co námi - dle Aristotela - hýbá, co nás animuje). Animal Spirits v nás jedná emotivně, spontánně, nedomýšlí důsledky, chová se jakoby zvířecky. Právě tímto principem Keynes ve své stěžejní knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz odůvodňuje mnohé v ekonomice. Něco jsme si přece jenom přinesli z lesů, z doby, kdy jsme žili přírodně. Žijeme sice civilizovaně ve městě, nosíme kravaty a čteme statistiky, ale každý v sobě nosí své animal spirits. A přítomnost tohoto nepochopitelného až mystického v nás zase nahání strach exaktní vědě, ale i selskému rozumu. Oboje nás však činí lidmi. Mír nastane, až se nám podaří s tímto žít v harmonii.
Psáno pro HN
Dnes nám touha předků po nesmrtelnosti přijde komická. Proč tu být navěky? Koneckonců mnoho lidí chce se vším seknout pěkně na konci svého "produktivního věku" a někde kolem padesáti se odporoučet. Ano, nesmrtelnost je věru směšná představa, ale současná touha po věčném mládí je ještě směšnější.
Gerontofóbie
K tomu několik úvah. Tak zaprvé, pocit nesmyslnosti života v okamžiku, kdy nejsme produktivní, je zajímavě spjat s představou, že jsme tu jen a jen proto, abychom společnosti nějak přispívali, něco vykonávali, něčím si své bytí zasloužili. Jako bychom měli potřebu vykoupit vlastní existenci.
Zadruhé je z této úvahy cítit strach ze stáří - ze slabosti, nemocí, z toho, že budeme na obtíž, možná i strach z nudy. Z té nudy, jež pramení z prázdnoty, kterou jsme si celý život zaplňovali bezděky prací? Smysl života vybuzený pravidelným vstáváním a během za kariérou, jejž ale nakonec nikdy nikdo nevyhlásil a za který se žádné skutečné medaile neinkasují. Je mi jasné, že staří není žádný med. Není to ale dáno spíše naší dobou než samotným životním obdobím?
Stáří v sobě skrývá i spoustu krásného. Odpadá důraz na péči o tělo a jeho sílu, což může být užitečné. Jak krásně píše Clarissa Estés v knize Ženy, které běhaly s vlky, člověku se ve stáří přímo nabízí pečovat spíše o nitro. Jenže ve věku fascinovaném mládím a tělem to asi ani jinak dopadnout nemůže.
Smějeme se elixírům, které si naši předci míchávali. Copak jsme na tom jinak? Co všechny ty neuvěřitelné krémy, šampony, přípravky a mučicí nástroje, jež nás mají udržovat mladými a dlouhověkými?
Všimli jste si někdy, ze kterých exotických výtažků bývají složeny? Tu ginkgo, tu kořen ženšenu, tu další neznámý krkolomně pojmenovaný, a tedy zaručeně stáří oddalující tajný indiánský recept...
Jsme úplně stejní jako ti před námi. Všichni moc dobře víme, že je reklama šalba (ta krásná žena, co zvedá vaše telefony, u daného operátora nikdy nepracovala) a že modelky(!) za krásné vlasy nevděčí šamponu, ale něčemu, anebo někomu zcela jinému. Přesto se těmi reklamami vlastně řídíme, když nám vadí, že nemáme "reklamně" ploché bříško a vlasy pevné tak, že zlomí ocelové nůžky.
Hádala se duše s tělem
Před nedávnem jsem četl o člověku, jenž se dožil tak neuvěřitelného věku, až to zaujalo média. A na co se ho ptali? Co jste celý život jedl? Jak jste celý život cvičil? Co jste dýchal? Kouřil jste a pil?
Dlouhověkost jsme si už prostě zvykli spojovat jen s jedním faktorem: s tím, co do těla vchází a co se s tělem dělá. Jako by platilo, že čím zdravěji budeme jíst, tím déle budeme na světě. Možná to tak v určitém procentu vychází - a co když platí i Ježíšovo "neznečišťuje vás, co do vás vchází (jídlo, pití, vzduch, kouř), ale co z vás vychází (skutky, slova, chování, výraz tváře)".
Co když má i náš vnitřek - nejen jeho vnější schránka - velký vliv na naši dlouhověkost. A zejména pak na její kvalitu? Jak bychom ale něco takového měli měřit? A dokážeme to vůbec? Jak měřit etiku a vnitřní rozpoložení člověka? Odpověď se tady nabízí stejně nutkavě jako otázka: jak už kdysi pravil Aristoteles, fakt, že se něco nedá přesně měřit, ještě neznamená, že to není pravda, nebo že to není možné seriózně zkoumat.
Možná v tom spočívá tajný elixír stáří. Totiž že pozdní věk s takto uvažujícím člověkem je příjemnější nejen pro něho, ale i pro jeho okolí. A je také zřejmé, že nastává později než u lidí s jen perfektní fyzickou nekuřáckou schránkou, ale bojácnou dušičkou.
Ve zdravém těle zdravý duch. Ale zdravý duch může být i ve slabém, trpícím nebo nemocném těle. Dokonce bych si tipnul, že tomu tak bývá častěji.
Psáno pro HN
Gerontofóbie
K tomu několik úvah. Tak zaprvé, pocit nesmyslnosti života v okamžiku, kdy nejsme produktivní, je zajímavě spjat s představou, že jsme tu jen a jen proto, abychom společnosti nějak přispívali, něco vykonávali, něčím si své bytí zasloužili. Jako bychom měli potřebu vykoupit vlastní existenci.
Zadruhé je z této úvahy cítit strach ze stáří - ze slabosti, nemocí, z toho, že budeme na obtíž, možná i strach z nudy. Z té nudy, jež pramení z prázdnoty, kterou jsme si celý život zaplňovali bezděky prací? Smysl života vybuzený pravidelným vstáváním a během za kariérou, jejž ale nakonec nikdy nikdo nevyhlásil a za který se žádné skutečné medaile neinkasují. Je mi jasné, že staří není žádný med. Není to ale dáno spíše naší dobou než samotným životním obdobím?
Stáří v sobě skrývá i spoustu krásného. Odpadá důraz na péči o tělo a jeho sílu, což může být užitečné. Jak krásně píše Clarissa Estés v knize Ženy, které běhaly s vlky, člověku se ve stáří přímo nabízí pečovat spíše o nitro. Jenže ve věku fascinovaném mládím a tělem to asi ani jinak dopadnout nemůže.
Smějeme se elixírům, které si naši předci míchávali. Copak jsme na tom jinak? Co všechny ty neuvěřitelné krémy, šampony, přípravky a mučicí nástroje, jež nás mají udržovat mladými a dlouhověkými?
Všimli jste si někdy, ze kterých exotických výtažků bývají složeny? Tu ginkgo, tu kořen ženšenu, tu další neznámý krkolomně pojmenovaný, a tedy zaručeně stáří oddalující tajný indiánský recept...
Jsme úplně stejní jako ti před námi. Všichni moc dobře víme, že je reklama šalba (ta krásná žena, co zvedá vaše telefony, u daného operátora nikdy nepracovala) a že modelky(!) za krásné vlasy nevděčí šamponu, ale něčemu, anebo někomu zcela jinému. Přesto se těmi reklamami vlastně řídíme, když nám vadí, že nemáme "reklamně" ploché bříško a vlasy pevné tak, že zlomí ocelové nůžky.
Hádala se duše s tělem
Před nedávnem jsem četl o člověku, jenž se dožil tak neuvěřitelného věku, až to zaujalo média. A na co se ho ptali? Co jste celý život jedl? Jak jste celý život cvičil? Co jste dýchal? Kouřil jste a pil?
Dlouhověkost jsme si už prostě zvykli spojovat jen s jedním faktorem: s tím, co do těla vchází a co se s tělem dělá. Jako by platilo, že čím zdravěji budeme jíst, tím déle budeme na světě. Možná to tak v určitém procentu vychází - a co když platí i Ježíšovo "neznečišťuje vás, co do vás vchází (jídlo, pití, vzduch, kouř), ale co z vás vychází (skutky, slova, chování, výraz tváře)".
Co když má i náš vnitřek - nejen jeho vnější schránka - velký vliv na naši dlouhověkost. A zejména pak na její kvalitu? Jak bychom ale něco takového měli měřit? A dokážeme to vůbec? Jak měřit etiku a vnitřní rozpoložení člověka? Odpověď se tady nabízí stejně nutkavě jako otázka: jak už kdysi pravil Aristoteles, fakt, že se něco nedá přesně měřit, ještě neznamená, že to není pravda, nebo že to není možné seriózně zkoumat.
Možná v tom spočívá tajný elixír stáří. Totiž že pozdní věk s takto uvažujícím člověkem je příjemnější nejen pro něho, ale i pro jeho okolí. A je také zřejmé, že nastává později než u lidí s jen perfektní fyzickou nekuřáckou schránkou, ale bojácnou dušičkou.
Ve zdravém těle zdravý duch. Ale zdravý duch může být i ve slabém, trpícím nebo nemocném těle. Dokonce bych si tipnul, že tomu tak bývá častěji.
Psáno pro HN
Deficitní hospodářskou politiku vnímám jako vzácný dar, který lidstvo dostalo na umírňování bolestí v období hospodářských recesí. Jenže je to podobně jako s prstenem moci z Pána prstenů: smí se používat jen vzácně, jinak se z nositele hospodářského prstenu moci stane bankrotující přelud. Takže pohříchu nevím, zda to tak trochu není dar danajský.
Dej rozmazlenému facku
O kolik přesně pomáhá deficit růstu HDP, nevíme. Je to různé země od země, rok od roku a výdaj od výdaje. Je ale zřejmé, že se díky tomu ekonomika nacucává. A rozmazluje. A jak se zpívá v jedné písni od U2 "every sweettooth needs a little hit" - každá rozmazlenost potřebuje občas facku. Nám ji teď uštědřila krize.
Pokud je ekonomika dlouhodobě rozmazlená dluhovým financováním, už si na deficitní dávky zvykne a už ji vlastně nestimulují. Jen je to pekelně drahé. A žádná zábava.
V roce 2003 to podle eurostatu vypadalo, že budeme mít jednorázový deficit možná až 12 procent HDP, což bylo nekompromisně nutno snížit. V roce 2004 klesl deficit ke třem procentům. Pracoval jsem tehdy na ministerstvu financí a jedna studentka nám poslala dopis - chtěla vědět, jestli ráčíme provádět expanzivní fiskální politiku (tedy zda ekonomiku stimulujeme, urychlujeme růst), nebo restriktivní politiku (zda ekonomiku brzdíme).
Po zuřivé, ale krátké diskusi s kolegy jsme došli ke zdánlivě paradoxní odpovědi: přestože se nadále zadlužujeme (tříprocentní deficit), děláme de facto restriktivní hospodářkou politiku, protože snižujeme úroveň státních dluhových peněz, na které byla ekonomika zvyklá.
Jinými slovy: ekonomika se nacucala tak, že si zvykla na svou pravidelnou dávku deficitu, a jakékoli snížení vnímala negativně, tedy restriktivně. Deficit nepomáhal růstu, protože byl nižší než loni (viz slide 11).
Kdybychom rok od roku snížili deficit na nulu, tedy vyrovnali si veřejné finance, mělo by to silně negativní vliv na růst HDP. Například kdybychom v roce 2006 - kdy jsme vykazovali rekordní, téměř sedmiprocentní růst - snížili deficit na nulu, náš růst by se zpomalil zhruba na úroveň pod pět procent (viz slide 10). Tedy žádná tragédie, což jen svědčí o tom, že jsme čas na reformy skutečně prospali, protože v dobrých letech by nás nemusely skoro bolet.
Na místě je v této souvislosti otazník, do jaké míry se chlubit výší HDP - a jak se mezinárodně srovnávat - když podstatná část růstu byla na dluh. Kdybychom to samé cvičení provedli v recesním roce 2009, HDP by se propadalo o více než desetinu (viz slide 12).
Kdo za nás projde absťákem
To nejlepší na konec: kdybychom neměli nacucanou ekonomiku z minula, dlouhodobě vyrovnaný rozpočet by náš růst skoro vůbec nezbrdil.
Ekonomika by prostě letěla stejně, a některé roky dokonce rychleji, než když jsme ji dopovali dluhem. Je to jako s kuřákem: aby měl dobrou náladu, potřebuje dvě krabičky cigaret denně. Jakmile se ale odnaučí kouřit - a projde si bolestnou počáteční strastí - může mít náladu stejně dobrou, akorát bez cigaret. Anebo dokonce ještě lepší. Podobně je tomu s dluhem.
Celý tenhle pudl má však ještě jedno veledůležité jádro: která vláda či politická strana má chuť si projít bolestnou odnaučovací kúrou s abstinenčními příznaky, když ví, že plody bude sklízet někdo jiný, někdo, kdo přijde po ní? Komupak by se do toho chtělo? Zodpovědný národohospodář se pozná podle toho, že chtělo. A že i před volbami hovoří o nutnosti šetřit a vyrovnat dluhy. Nikomu jinému nevěřte.
Koneckonců když si tak prohlížím některé populistické a rozdavačné předvolební sliby, stává se ze mne zastánce jediné naděje pro naši společnou zemi: že tito politici své předvolební sliby nesplní.
Psáno pro HN
S přispěním Martina Pospíšila
Dej rozmazlenému facku
O kolik přesně pomáhá deficit růstu HDP, nevíme. Je to různé země od země, rok od roku a výdaj od výdaje. Je ale zřejmé, že se díky tomu ekonomika nacucává. A rozmazluje. A jak se zpívá v jedné písni od U2 "every sweettooth needs a little hit" - každá rozmazlenost potřebuje občas facku. Nám ji teď uštědřila krize.
Pokud je ekonomika dlouhodobě rozmazlená dluhovým financováním, už si na deficitní dávky zvykne a už ji vlastně nestimulují. Jen je to pekelně drahé. A žádná zábava.
V roce 2003 to podle eurostatu vypadalo, že budeme mít jednorázový deficit možná až 12 procent HDP, což bylo nekompromisně nutno snížit. V roce 2004 klesl deficit ke třem procentům. Pracoval jsem tehdy na ministerstvu financí a jedna studentka nám poslala dopis - chtěla vědět, jestli ráčíme provádět expanzivní fiskální politiku (tedy zda ekonomiku stimulujeme, urychlujeme růst), nebo restriktivní politiku (zda ekonomiku brzdíme).
Po zuřivé, ale krátké diskusi s kolegy jsme došli ke zdánlivě paradoxní odpovědi: přestože se nadále zadlužujeme (tříprocentní deficit), děláme de facto restriktivní hospodářkou politiku, protože snižujeme úroveň státních dluhových peněz, na které byla ekonomika zvyklá.
Jinými slovy: ekonomika se nacucala tak, že si zvykla na svou pravidelnou dávku deficitu, a jakékoli snížení vnímala negativně, tedy restriktivně. Deficit nepomáhal růstu, protože byl nižší než loni (viz slide 11).
Kdybychom rok od roku snížili deficit na nulu, tedy vyrovnali si veřejné finance, mělo by to silně negativní vliv na růst HDP. Například kdybychom v roce 2006 - kdy jsme vykazovali rekordní, téměř sedmiprocentní růst - snížili deficit na nulu, náš růst by se zpomalil zhruba na úroveň pod pět procent (viz slide 10). Tedy žádná tragédie, což jen svědčí o tom, že jsme čas na reformy skutečně prospali, protože v dobrých letech by nás nemusely skoro bolet.
Na místě je v této souvislosti otazník, do jaké míry se chlubit výší HDP - a jak se mezinárodně srovnávat - když podstatná část růstu byla na dluh. Kdybychom to samé cvičení provedli v recesním roce 2009, HDP by se propadalo o více než desetinu (viz slide 12).
Kdo za nás projde absťákem
To nejlepší na konec: kdybychom neměli nacucanou ekonomiku z minula, dlouhodobě vyrovnaný rozpočet by náš růst skoro vůbec nezbrdil.
Ekonomika by prostě letěla stejně, a některé roky dokonce rychleji, než když jsme ji dopovali dluhem. Je to jako s kuřákem: aby měl dobrou náladu, potřebuje dvě krabičky cigaret denně. Jakmile se ale odnaučí kouřit - a projde si bolestnou počáteční strastí - může mít náladu stejně dobrou, akorát bez cigaret. Anebo dokonce ještě lepší. Podobně je tomu s dluhem.
Celý tenhle pudl má však ještě jedno veledůležité jádro: která vláda či politická strana má chuť si projít bolestnou odnaučovací kúrou s abstinenčními příznaky, když ví, že plody bude sklízet někdo jiný, někdo, kdo přijde po ní? Komupak by se do toho chtělo? Zodpovědný národohospodář se pozná podle toho, že chtělo. A že i před volbami hovoří o nutnosti šetřit a vyrovnat dluhy. Nikomu jinému nevěřte.
Koneckonců když si tak prohlížím některé populistické a rozdavačné předvolební sliby, stává se ze mne zastánce jediné naděje pro naši společnou zemi: že tito politici své předvolební sliby nesplní.
Psáno pro HN
S přispěním Martina Pospíšila
21.02: Musí být egoismus nemorální?
Ta otázka lámala hlavu ekonomům staletí: je egoismus morálně odsouzeníhodný, nebo ne? Sám Adam Smith, tatíček ekonomie a morální filozof, egoismus do jisté míry obhajuje. I když přednost dává především opačnému sentimentu - totiž sympatii a altruismu.
Pojďme se krátce podívat, jak o egoismu uvažuje Judaismus a křesťanství, tedy morální kolébky, ve kterých Adam Smith vyrostl a psal. A ve kterých se zrodil moderní kapitalismu i naše civilizace.
Největším přikázání (u kterého se v angličtině ujal název "zlaté pravidlo") zní: "Milovati budeš bližního svého jako sebe samého." Toto pravidlo staví sebelásku na roveň lásky k bližnímu. Nemá stát ani výš, ani níže. Pokud člověku dělá radost (zvyšuje utilitu) dělat radost (zvyšovat utilitu) svým milovaným, pak toto lze klasifikovat jako a) skrytý egoismus nebo b) laskavost a sympatii. Pokud místo toho abych snědl zmrzlinu sám, daruji ji nezištně svému dítěti nebo příteli, konám tím laskavý skutek. Takový akt by jistě nebyl v běžném jazyce považován za egoistický.
V striktně ekonomickém slova smyslu však - pokud mi ve variantě a) přináší větší užitek darování zmrzliny než její osobní spotřeba - by děkovat neměl obdarovaný, ale darující, protože dosáhl zvýšení vlastní utility aktem darování.
Pochváleno budiž ego
V lidské přirozenosti lze ovšem nalézt přání nezdaru a bolesti lidem, které nenávidíme, které považujeme za nepřátele. V tomto případě dosáhneme zvýšení své utility snížením utility nepřítele.
V mírnější a civilizovanější podobě se v Tóře mezi snižování utility v rámci pomsty kladlo jakési bolestné rovnítko: "Když někdo zmrzačí bližního, bude mu způsobeno, co sám způsobil: zlomenina za zlomeninu, oko za oko, zub za zub; jak zmrzačil člověka, tak ať se stane jemu." Tedy cenou, odplatou za snížení mého užitku (zmrzačení) je stejné (ani větší, ani menší) snížení utility člověka, který mé snížení utility zavinil. Jako by platilo: milovat budeš bližního svého jako sám sebe a nenávidět svého nepřítele jako on tebe. Vlastní a cizí užitek je tedy dán na roveň, to je, co se vývoje pomsty týče, velký pokrok.
K tomu ovšem říká Ježíš ve svém známém evangelijním kázání na hoře: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.' Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna?"
Milovat a přát dobré svým nepřátelům, být vůči nim altruistický, je tedy nepřirozené (na rozdíl od přání dobrého svým bližním a přání zlého nepřátelům). Tolik k moralitě egoismu.
Další otázkou ovšem je, zda si společnost vystačí s (umírněnou) sebeláskou. Zdá se mi, že egoismus je dominantní celospolečenské chování, které však musí být umírňováno a doplněno láskou (sympatií, spoluúčastí) k bližnímu (jak o tom hovoří Smith a křesťanství).
Jako dvousložkové lepidlo
Smith, na rozdíl od jiných ekonomů, altruismus připouští a dokonce za něj bojuje. Bez něj by společnost těžko fungovala. Aby držela pohromadě, potřebuje dvousložkové lepidlo: lásku i sebelásku.
Jistě existuje úzký, čistě individualistický egoismus, který nedbá ani na prospěch rodinných příslušníků či blízkých. Může však existovat "egoismus" široký, v jehož rámci člověku dělá radost zvyšovat utilitu i jedinci, kterého v životě nepotkal nebo který jej dokonce zranil.
Dalo by se tedy říci: Čím více vám záleží na osudech ostatních, tím vícekrát se stáváte člověkem. Se všemi radostmi i bolestmi, které to obnáší.
Psáno pro HN
Pojďme se krátce podívat, jak o egoismu uvažuje Judaismus a křesťanství, tedy morální kolébky, ve kterých Adam Smith vyrostl a psal. A ve kterých se zrodil moderní kapitalismu i naše civilizace.
Největším přikázání (u kterého se v angličtině ujal název "zlaté pravidlo") zní: "Milovati budeš bližního svého jako sebe samého." Toto pravidlo staví sebelásku na roveň lásky k bližnímu. Nemá stát ani výš, ani níže. Pokud člověku dělá radost (zvyšuje utilitu) dělat radost (zvyšovat utilitu) svým milovaným, pak toto lze klasifikovat jako a) skrytý egoismus nebo b) laskavost a sympatii. Pokud místo toho abych snědl zmrzlinu sám, daruji ji nezištně svému dítěti nebo příteli, konám tím laskavý skutek. Takový akt by jistě nebyl v běžném jazyce považován za egoistický.
V striktně ekonomickém slova smyslu však - pokud mi ve variantě a) přináší větší užitek darování zmrzliny než její osobní spotřeba - by děkovat neměl obdarovaný, ale darující, protože dosáhl zvýšení vlastní utility aktem darování.
Pochváleno budiž ego
V lidské přirozenosti lze ovšem nalézt přání nezdaru a bolesti lidem, které nenávidíme, které považujeme za nepřátele. V tomto případě dosáhneme zvýšení své utility snížením utility nepřítele.
V mírnější a civilizovanější podobě se v Tóře mezi snižování utility v rámci pomsty kladlo jakési bolestné rovnítko: "Když někdo zmrzačí bližního, bude mu způsobeno, co sám způsobil: zlomenina za zlomeninu, oko za oko, zub za zub; jak zmrzačil člověka, tak ať se stane jemu." Tedy cenou, odplatou za snížení mého užitku (zmrzačení) je stejné (ani větší, ani menší) snížení utility člověka, který mé snížení utility zavinil. Jako by platilo: milovat budeš bližního svého jako sám sebe a nenávidět svého nepřítele jako on tebe. Vlastní a cizí užitek je tedy dán na roveň, to je, co se vývoje pomsty týče, velký pokrok.
K tomu ovšem říká Ježíš ve svém známém evangelijním kázání na hoře: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.' Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna?"
Milovat a přát dobré svým nepřátelům, být vůči nim altruistický, je tedy nepřirozené (na rozdíl od přání dobrého svým bližním a přání zlého nepřátelům). Tolik k moralitě egoismu.
Další otázkou ovšem je, zda si společnost vystačí s (umírněnou) sebeláskou. Zdá se mi, že egoismus je dominantní celospolečenské chování, které však musí být umírňováno a doplněno láskou (sympatií, spoluúčastí) k bližnímu (jak o tom hovoří Smith a křesťanství).
Jako dvousložkové lepidlo
Smith, na rozdíl od jiných ekonomů, altruismus připouští a dokonce za něj bojuje. Bez něj by společnost těžko fungovala. Aby držela pohromadě, potřebuje dvousložkové lepidlo: lásku i sebelásku.
Jistě existuje úzký, čistě individualistický egoismus, který nedbá ani na prospěch rodinných příslušníků či blízkých. Může však existovat "egoismus" široký, v jehož rámci člověku dělá radost zvyšovat utilitu i jedinci, kterého v životě nepotkal nebo který jej dokonce zranil.
Dalo by se tedy říci: Čím více vám záleží na osudech ostatních, tím vícekrát se stáváte člověkem. Se všemi radostmi i bolestmi, které to obnáší.
Psáno pro HN
Krize prý čistí trhy. A jistě tomu tak mnohdy bývá. Ale občas může trhy čistit i v negativním smyslu: pokud není dobře nastaven institucionální rámec, může dokonce očistit trh od těch nejlepších.
Ale nejprve ke kladné roli hospodářského cyklu. Je zřejmé, že v dobách, kdy se daří, mohou na trhu přežít i ti, kteří by tam jinak neměli co dělat. Těch se trh v recesi skutečně často zbaví. Tedy ono se mimochodem dost špatně poznává dobrý podnikatel nebo podnikatelka od těch "špatných". Takový "špatný podnikatel" (rozuměj podnikatel, který prostě zkrachuje) může klidně být pracovitý člověk, může být vzdělaný, může sledovat všechny noviny a relevantní statistiky, může mít srdce ze zlata - a přesto prostě nebude schopen v tržní konkurenci přežít. To se prostě tak stane, že se mu nepodaří oslovit, prodat nebo prostě jen vytušit, co lidé chtějí. Takže si netřeba brát krachy nějak přehnaně osobně.
Ale představme si, hypoteticky, že jsou prostě lidé, kteří na "to mají čuch," tuší, kam se trh vrtne, prostě jim jde podnikání od ruky. Vyrábějí špičkový produkt, který lidé chtějí, a vše, co dělají, dělají poctivě. A nehodlají podvádět. No a teď si představte, že do jejich odvětví přijde recese. Kdyby to nějakým zázrakem nebo geniální analýzou zjistili předem, možná by z odvětví sami odešli do nějakého jiného, které je právě na vzestupu (neříkám, že se to tak musí dít pokaždé). V tomto případě tedy ti nejprozíravější odejdou jako první.
Na trh s revolverem
Nebo druhý případ. Přijde recese, a aby podnikatelé přežili, začnou tak trošku šidit váhu, tak trošku uplácet, trošku neodvádět daně. A když to dovedeme do extrému tak si také začnou trošku navzájem vyhrožovat a pro jistotu platit ochranku nebo sami nosit kapesní revolver. Trh takzvaně trpkne, stává se trhem, kde se prodávají čím dát tím kyselejší jablka. No a co udělá naše poctivá a spravedlivá podnikatelka? Vidí, že v takovéto konkurenci nemá šanci, a sama raději z trhu odejde. Změnila se pravidla hry a ta nová už jí nepřipomínají nic z pravidel starých a podle pravidel nové hry hrát nechce.
Je to jako byste vyhlásili hokejový zápas, ve kterém o hodně jde a přitom je ring volný a široko daleko žádný rozhodčí. Jakpakby to asi dopadlo, když i lecjaký zápas, který je přísně "regulovaný" pravidly se za chvíli změní v box bez pravidel?
A třetí příklad platí, pokud se v některé zemi standardně korumpuje. Takové "zdivočení" ani nemusí mít nic společného s hospodářským cyklem, ale dalo by se mluvit o jakémsi cyklu morálním. Dejme tomu, že se najednou prostě začne z jakéhokoli důvodu uplácet a nekale soutěžit. Jaký typ podnikatelů vám asi zmizí ze země první? Jistěže ti "útlocitně" poctiví, kteří na to nejsou zvyklí, protože to k úspěšnému podnikání nikdy nepotřebovali.
Pokud se tedy začnou rozvolňovat pravidla slušného chování (ale i ta exekutivní, vynucovací), může mít země sebepoctivější a sebešikovnější podnikatele a podnikatelky a jen je odradíme.
Zlatá devadesátá
Něco podobného se koneckonců částečně dělo na českých kapitálových trzích v polovině devadesátých let. Zprvu se pravidla dodržovala, všichni se báli, protože nevěděli, jak to bude s jejich vymáháním. Tunelovat se začalo až později, nejprve opatrně, po oťukání (ne)právního terénu bezskrupulózně a pak už již tempem pádivým. Zahraniční portfolioví investoři často odcházeli, a kdo chtěl v Čechách přesto podnikat, raději šel do přímých zahraničních investic, tedy takových, kde vám do toho žádný spolumajitel nekecal a hlavně vám nic nemohl tunelovat.
Je vidět, že recese nebo krize v některých případech nemusí pročistit vůbec nic. Může naopak působit úplně zvráceně a přirozený výběr může fungovat opačným směrem, než by bylo žádoucí.
psáno pro HN
Ale nejprve ke kladné roli hospodářského cyklu. Je zřejmé, že v dobách, kdy se daří, mohou na trhu přežít i ti, kteří by tam jinak neměli co dělat. Těch se trh v recesi skutečně často zbaví. Tedy ono se mimochodem dost špatně poznává dobrý podnikatel nebo podnikatelka od těch "špatných". Takový "špatný podnikatel" (rozuměj podnikatel, který prostě zkrachuje) může klidně být pracovitý člověk, může být vzdělaný, může sledovat všechny noviny a relevantní statistiky, může mít srdce ze zlata - a přesto prostě nebude schopen v tržní konkurenci přežít. To se prostě tak stane, že se mu nepodaří oslovit, prodat nebo prostě jen vytušit, co lidé chtějí. Takže si netřeba brát krachy nějak přehnaně osobně.
Ale představme si, hypoteticky, že jsou prostě lidé, kteří na "to mají čuch," tuší, kam se trh vrtne, prostě jim jde podnikání od ruky. Vyrábějí špičkový produkt, který lidé chtějí, a vše, co dělají, dělají poctivě. A nehodlají podvádět. No a teď si představte, že do jejich odvětví přijde recese. Kdyby to nějakým zázrakem nebo geniální analýzou zjistili předem, možná by z odvětví sami odešli do nějakého jiného, které je právě na vzestupu (neříkám, že se to tak musí dít pokaždé). V tomto případě tedy ti nejprozíravější odejdou jako první.
Na trh s revolverem
Nebo druhý případ. Přijde recese, a aby podnikatelé přežili, začnou tak trošku šidit váhu, tak trošku uplácet, trošku neodvádět daně. A když to dovedeme do extrému tak si také začnou trošku navzájem vyhrožovat a pro jistotu platit ochranku nebo sami nosit kapesní revolver. Trh takzvaně trpkne, stává se trhem, kde se prodávají čím dát tím kyselejší jablka. No a co udělá naše poctivá a spravedlivá podnikatelka? Vidí, že v takovéto konkurenci nemá šanci, a sama raději z trhu odejde. Změnila se pravidla hry a ta nová už jí nepřipomínají nic z pravidel starých a podle pravidel nové hry hrát nechce.
Je to jako byste vyhlásili hokejový zápas, ve kterém o hodně jde a přitom je ring volný a široko daleko žádný rozhodčí. Jakpakby to asi dopadlo, když i lecjaký zápas, který je přísně "regulovaný" pravidly se za chvíli změní v box bez pravidel?
A třetí příklad platí, pokud se v některé zemi standardně korumpuje. Takové "zdivočení" ani nemusí mít nic společného s hospodářským cyklem, ale dalo by se mluvit o jakémsi cyklu morálním. Dejme tomu, že se najednou prostě začne z jakéhokoli důvodu uplácet a nekale soutěžit. Jaký typ podnikatelů vám asi zmizí ze země první? Jistěže ti "útlocitně" poctiví, kteří na to nejsou zvyklí, protože to k úspěšnému podnikání nikdy nepotřebovali.
Pokud se tedy začnou rozvolňovat pravidla slušného chování (ale i ta exekutivní, vynucovací), může mít země sebepoctivější a sebešikovnější podnikatele a podnikatelky a jen je odradíme.
Zlatá devadesátá
Něco podobného se koneckonců částečně dělo na českých kapitálových trzích v polovině devadesátých let. Zprvu se pravidla dodržovala, všichni se báli, protože nevěděli, jak to bude s jejich vymáháním. Tunelovat se začalo až později, nejprve opatrně, po oťukání (ne)právního terénu bezskrupulózně a pak už již tempem pádivým. Zahraniční portfolioví investoři často odcházeli, a kdo chtěl v Čechách přesto podnikat, raději šel do přímých zahraničních investic, tedy takových, kde vám do toho žádný spolumajitel nekecal a hlavně vám nic nemohl tunelovat.
Je vidět, že recese nebo krize v některých případech nemusí pročistit vůbec nic. Může naopak působit úplně zvráceně a přirozený výběr může fungovat opačným směrem, než by bylo žádoucí.
psáno pro HN
02.02: Keynes vs. Hayek: debata
Dnes jen krátce. Myšlenky Keynese a Hayeka jsou zásadní pro vývoj ekonomického myšlení.
» Více
Zpráva kapitána pro techniky, kteří spravují letadlo: neuvěřitelná úroveň hluku v kabině pilota. Odpověď technika, která se za pár dní objevila ve vypořádání vady zněla takto: hluk nastaven na mnohem uvěřitelnější úroveň. Nebo z jiného soudku: všimli jste si někdy, že na nespravedlnost nadáváme téměř výhradně v momentě, kdy nás postihuje negativně?
K tomu, jak spolu tyhle dvě věci souvisejí a proč se o nich v úvodu zmiňujeme, se ještě dostaneme, začněme ale zeširoka.
Pokud je aktuální hospodářský cyklus něčím výjimečný, je to nárůst, nikoli pád. Podíváme-li se totiž konkrétně například na index akciových trhů - a uděláme si trendovou analýzu - dostali jsme se v tomto cyklu o 163 % nad dlouhodobou úroveň. Jinými slovy: houpačka (nebo chcete-li hegelovsko-dialektické kyvadlo dějin) se rozhoupala směrem vzhůru jako nikdy předtím.
Největší dosavadní odchýlení od dlouhodobé úrovně činilo 83 %. Zajímavé na tom je, že to bylo v době před velkou hospodářskou krizí na konci dvacátých let minulého století.
Období nadprůměrného zhodnocování akciového indexu střídaly doby jeho poklesu. Po zmiňovaném prudce netrendovém (tedy vyšším, než je dlouhodobý průměr) nárůstu cen akcí nastal dějinně nejhlubší propad - a to o 66 % pod dlouhodobý průměr. Podobně, i když méně extrémně, se americký index S&P choval předtím i potom.
Úchylky a výchylky
Tentokráte jsme se od trendu odchýlili téměř třikrát víc - o oněch 163 %. Člověk by tedy čekal, že zpětné zhoupnutí extrémně vychýleného kyvadla bude následovat podobně hluboký propad. Výsledek? Nejhlubší propad amerických akciových trhů (z 9. března 2009) byl - chvilka napětí - šest procent pod trend (sic!). To je celé.
Opakuji tedy větu z úvodu s dvojím důrazem: Pokud byl aktuální hospodářský cyklus něčím historicky výjimečný, pak neuvěřitelným nárůstem, nikoli propadem. Propad se nám zdál opticky veliký, protože nám působil závrať pád z velké výšky. Ten pád ale nebyl ničím jiným, než návratem k normálu. Jinými slovy: tempo růstu bylo přivedeno na více uvěřitelnou hladinu.
Od dna, kterého dosáhl začátkem března minulého roku, index během pouhých dvou set dní posílil o 70 %! Podobnou neuvěřitelnost jsme viděli na akciovém trhu v poslední době už třikrát.
Po celou druhou polovinu devadesátých let - když se nafukovala internetová bublina - bylo zhodnocení akcií neuvěřitelně překotné. Potom "bublina praskla", ale už od roku 2002 bylo možno opět sledovat stejnou překotnost, která dokonce měla skoro shodnou strmost růstu. To trvalo do konce roku 2007 a pak přišla tahle nejnovější krize.
Její propad (věříme-li tedy tomu, že máme dno za sebou), trval jen 16 měsíců. Což je mnohem kratší doba, než po jakou jsme se museli potýkat s propadem po černém pátku (34 měsíců), internetové bublině (30 měsíců) nebo v souvislosti s ropnou krizí v 70 letech (21 měsíců). A už zase, potřetí, jsme na stejně prudké trajektorii. Ach, ta nesnesitelná lehkost neuvěřitelnosti.
Pochválen budiž cyklus
Kdysi jsem si myslel, že je to nevděk nadávat jen když se trošku, "nespravedlivě" propadáme a alespoň se nezarážet, když "nespravedlivě" rosteme. Když jsem na toto téma debatoval s filozofem Janem Sokolem, poučil mne, že to je obecná vlastnost dobra a zla.
Dobro bez zla nevidíme. Nikdy jsem nebyl tak vděčný za své bezbolestné břicho jako po několika dnech nesnesitelné bolesti z otravy jídlem. Možná to je jeden z (ontologických) důvodů, proč se ekonomika vyvíjí v cyklech.
A z tohoto pohledu bychom měli za cykly být vlastně nesnesitelně vděčni.
Psáno pro HN
K tomu, jak spolu tyhle dvě věci souvisejí a proč se o nich v úvodu zmiňujeme, se ještě dostaneme, začněme ale zeširoka.
Pokud je aktuální hospodářský cyklus něčím výjimečný, je to nárůst, nikoli pád. Podíváme-li se totiž konkrétně například na index akciových trhů - a uděláme si trendovou analýzu - dostali jsme se v tomto cyklu o 163 % nad dlouhodobou úroveň. Jinými slovy: houpačka (nebo chcete-li hegelovsko-dialektické kyvadlo dějin) se rozhoupala směrem vzhůru jako nikdy předtím.
Největší dosavadní odchýlení od dlouhodobé úrovně činilo 83 %. Zajímavé na tom je, že to bylo v době před velkou hospodářskou krizí na konci dvacátých let minulého století.
Období nadprůměrného zhodnocování akciového indexu střídaly doby jeho poklesu. Po zmiňovaném prudce netrendovém (tedy vyšším, než je dlouhodobý průměr) nárůstu cen akcí nastal dějinně nejhlubší propad - a to o 66 % pod dlouhodobý průměr. Podobně, i když méně extrémně, se americký index S&P choval předtím i potom.
Úchylky a výchylky
Tentokráte jsme se od trendu odchýlili téměř třikrát víc - o oněch 163 %. Člověk by tedy čekal, že zpětné zhoupnutí extrémně vychýleného kyvadla bude následovat podobně hluboký propad. Výsledek? Nejhlubší propad amerických akciových trhů (z 9. března 2009) byl - chvilka napětí - šest procent pod trend (sic!). To je celé.
Opakuji tedy větu z úvodu s dvojím důrazem: Pokud byl aktuální hospodářský cyklus něčím historicky výjimečný, pak neuvěřitelným nárůstem, nikoli propadem. Propad se nám zdál opticky veliký, protože nám působil závrať pád z velké výšky. Ten pád ale nebyl ničím jiným, než návratem k normálu. Jinými slovy: tempo růstu bylo přivedeno na více uvěřitelnou hladinu.
Od dna, kterého dosáhl začátkem března minulého roku, index během pouhých dvou set dní posílil o 70 %! Podobnou neuvěřitelnost jsme viděli na akciovém trhu v poslední době už třikrát.
Po celou druhou polovinu devadesátých let - když se nafukovala internetová bublina - bylo zhodnocení akcií neuvěřitelně překotné. Potom "bublina praskla", ale už od roku 2002 bylo možno opět sledovat stejnou překotnost, která dokonce měla skoro shodnou strmost růstu. To trvalo do konce roku 2007 a pak přišla tahle nejnovější krize.
Její propad (věříme-li tedy tomu, že máme dno za sebou), trval jen 16 měsíců. Což je mnohem kratší doba, než po jakou jsme se museli potýkat s propadem po černém pátku (34 měsíců), internetové bublině (30 měsíců) nebo v souvislosti s ropnou krizí v 70 letech (21 měsíců). A už zase, potřetí, jsme na stejně prudké trajektorii. Ach, ta nesnesitelná lehkost neuvěřitelnosti.
Pochválen budiž cyklus
Kdysi jsem si myslel, že je to nevděk nadávat jen když se trošku, "nespravedlivě" propadáme a alespoň se nezarážet, když "nespravedlivě" rosteme. Když jsem na toto téma debatoval s filozofem Janem Sokolem, poučil mne, že to je obecná vlastnost dobra a zla.
Dobro bez zla nevidíme. Nikdy jsem nebyl tak vděčný za své bezbolestné břicho jako po několika dnech nesnesitelné bolesti z otravy jídlem. Možná to je jeden z (ontologických) důvodů, proč se ekonomika vyvíjí v cyklech.
A z tohoto pohledu bychom měli za cykly být vlastně nesnesitelně vděčni.
Psáno pro HN
Kdybychom hledali proroky 21. století, museli bychom se rozhlížet mezi ekonomy. Jsou to právě oni, kdo dnes nejčastěji předpovídá budoucnost a plní tak roli, jakou v antickém světě hrávaly státní věštírny. Potíž je, že jim predikce příliš nevycházejí a opravdu důležité věci předpovědět nedokáží. Proč vlastně tak selhávají? A může se to někdy změnit?
Baví mne, když jsme my ekonomové nuceni filozofovat - tedy zamyslet se. Je to užitečné, ale děje se to bohužel většinou, jen když se nám něco nepovede. Jak to zpívá Leonard Cohen: "There is a crack in everything, that's how the light gets in" (volně: se vším je potíž, přes ni ale světlo vidíš spíš).
Tentokrát se nám nepovedla budoucnost: nedokázali jsme odhadnout příchod a rozsah krize. Zkusme nabídnout vysvětlení, proč vlastně jako ekonomové neumíme pořádně předvídat budoucnost, přestože jsme k tomu často nuceni, nebo se o to sami vehementně snažíme.
Všimněte si, že jsou to právě ekonomové, kdo dnes budoucí vývoj společnosti prorokuje nejčastěji. Jiné humanitní vědy to kupodivu moc často nedělají - ani sociologové, politologové, právníci, psychologové či filozofové se do předvídání budoucnosti moc nehrnou, nanejvýše nabízejí jakési vize. Proč není podobně zdrženlivá také ekonomie? Nabízí se jisté vysvětlení: vykazuje totiž zřetelnou snahu přiblížit se co nejvíce fyzice - tedy exaktní vědě o mrtvých objektech, která má k předvídání budoucnosti snad nejblíže.
Filozof Karl Popper kdysi napsal knihu Lesk a bída historicismu, v níž dochází k závěru, že vysvětlovat příčiny minulých událostí je prakticky nemožné. Respektive: je o nich možné podat skoro libovolně velký počet "vysvětlení".
Pro ilustraci netřeba chodit daleko: ekonomové se kupříkladu dodnes pořádně neshodnou, co vlastně přesně zapříčinilo velkou hospodářskou krizi před osmdesáti roky. A neshodnou se dokonce ani na tom, co ji pak ukončilo. Pro dostatek příkladů ovšem nemusíme ani nijak zvlášť hluboko do historie. Vždyť dodnes ani pořádně nejsme schopni určit, co přesně způsobilo krizi aktuální, přestože jsme si ji zažili na vlastní kůži.
Ti odvážnější z nás to ostatně i otevřeně přiznávají: "Nikdo nezná příčiny světové ekonomické a finanční krize. Nikdo. Nedělejte si iluze, neznám je ani já," píše upřímně člen Národnej banky Slovenska 1/4udo Odor v knize Krizonomie s nadhledem aneb Trochu recese v časech recese. Ekonomka Deirdre McCloskeyová zase již v roce 1990 napsala knihu If you are so smart (Když jste tak chytří), ve které se ptá: ...tak proč jste na tom nezbohatli? Nebo to alespoň neřekli dřív?
Prokletí Jonášovo
První velká - a docela samozřejmá - potíž spočívá v tom, že lze jen těžko předvídat nepředvídatelné. Už z povahy věci samé. Pokud by budoucnost bylo možné předvídat, nebyla by prostě nepředvídatelná. Pozorní pozorovatelé událostí (lhostejno, zda fyzici či ekonomové) dokážou odhalit trend a prodloužit jej. Ale nedokážeme předvídat dění. Dokážeme říci: V modelovém případě, pokud se nestane nic neočekávaného, se daná veličina bude vyvíjet tak a tak.
Na předvídání budoucnosti máme i kouzelné zaklínadlo, říkáme totiž pokaždé ceteris paribus. Tedy "za předpokladu, že se nic jiného nemění". Kromě toho, že to zní jako abraka-dabra, musíme totiž přiznat, že skutečnost bývá ceteris non paribus. Tak se třeba stane, že statisíce ekonomů sledují úplně špatné veličiny a tomu málu, které upozorňuje na ty relevantní, nikdo moc nevěří.
Těžkosti nám dělá i fenomén známý jako "Prokletí Jonáše proroka". Znáte ten příběh z Bible o Jonášovi, který nechtěl prorokovat, a tak ho spolkla velká ryba. Po několika dnech jej vyplivla na březích Ninive, města, kterému měl předpovědět zkázu. Jonáš tedy nevolky městu prorokoval temnou budoucnost. Jenže pozor, lidé si to jeho varování vzali k srdci (kdo by to čekal?) a učinili pokání. Závěr příběhu byl happy endem pro všechny, jen ne pro Jonáše: ono se totiž nic nestalo! Jelikož byla Jonášova zpráva důvěryhodná, a lidé si varování vzali k srdci, proroctví se nevyplnilo, město zničeno nebylo. A Jonáš se pak cítil jako bláznů král.
Pointa příběhu je jasná: většinu opravdu dobrých proroků nedoceníme. Proč, krásně vysvětluje Nasim Taleb v knize Černá labuť: Kdyby byl někdo v roce 2001 tak dobrým analytikem mezinárodních vztahů a expertem na terorismus, že by odhalil jaký typ útoku se chystá na Spojené státy; a kdyby navíc dokázal o tomhle nebezpečí přesvědčit své nadřízené, co by se stalo? Nic, protože by jeho informace naplnění předpovědi zabránily. A milý (pravý) prorok by upadl v lepším případě v zapomnění. V horším by vešel do dějin jako válečný štváč, malíř čertů a nejzbytečnější regulátor všech dob. Vždyť kvůli němu bychom se dlouhá léta museli zouvat na letištích a procházet těmi nejvíc ponižujícími bezpečnostními kontrolami...
Je to jakýsi princip "sebe-vylučujícího se proroctví": je-li proroctví "pravdivé", trefné, často se vůbec nenaplní. Jsme-li prostě schopni anticipovat problémy, nemusí vůbec nastat. Jde o přesný opak známého principu ze společenských věd, kterému říkáme "sebenaplňující se proroctví".
Pokud začne někdo důvěryhodný v normálních časech křičet krize, krize!, může vyvolat psychologický lavinový efekt. Nebo krizi naopak předejít tím, že na ni upozorní a lidé změní své chování. Problém je v tom, že zřídka dopředu poznáme, o který případ se právě jedná.
A když už jsme u těch proroků: budoucnost dost pravděpodobně nezná ani Bůh, respektive dodnes se o to teologové přou. Kdyby ji znal, nebyli bychom skutečně svobodní. Existuje sice mnoho teologických pokusů tento paradox vyřešit, ale žádný z nich není pro ekonomii relevantní.
Nejpravděpodobnějším se zdá být závěr Alfreda Whiteheada, jednoho z nejvýznamnějších filozofů a teologů (a také matematiků) minulého století: budoucnost je prostě radikálně otevřená, a to i pro Boha. Pokud by Bůh věděl, že Eva s Adamem okusí zakázané ovoce, proč se na ně hněval? Starozákonní proroctví mimochodem skoro nikdy nebyla jakýmisi deterministickými vhledy do budoucnosti, šlo spíš o varování a strategické varianty možného vývoje, které od lidí očekávaly zejména nějakou reakci. Pokud byla reakce adekvátní, na prorokované často vůbec nedošlo.
Lesk a bída budoucismu
Kdybychom ale opravdu mohli, chtěli bychom budoucnost vlastně znát? Milovali byste někoho, kdybyste věděli, že se s ní či s ním budete za několik let nenávidět a viděli tuto událost jako na dlani? A nevděčíme nejistotě za mnoho z našich povolání? Vybavuje se mi krásná scéna ze Stopařova průvodce po Galaxii: filozofové vyrazili do stávky, protože geniální počítač měl brzy jednoznačně vyřešit problém smyslu bytí a myslitelé se začali bát o své zaměstnání.
Podobně je tomu s nejistotou. Existovaly by burzy, kdyby se předem vědělo, jaký bude vývoj cen? Nebo si vezměme jiný příklad: Kolikpak asi peněz (kolik miliard dolarů?) bylo investováno do výzkumu budoucího vývoje ceny ropy? Kdo na to kápne, toho bohatství nemine. Přesto se to povede "trefit" jen náhodou. Vzpomínáte na génia - předního analytika investiční banky Goldman Sachs - Arguna Murtiho, který v roce 2005 trefil rekordní ceny ropy? Že se z 50 dolarů ropa vyšplhá nad 100. Stalo se. S otevřenými ústy mu naslouchal celý svět. Zkusil to tedy podruhé. Cena ropy se vyšplhá nad 200 dolarů za barel - a nevyšlo to ani trochu...
Chápu, že si každý přeje vědět, který kůň v dostizích vyhraje. Ale kdyby to bylo známo, mohli bychom dostihová závodiště rovnou zavřít. Na nejistou budoucnost sice často nadáváme, ale právě díky ní prožíváme mnoho krásného.
Jak vidno, s poznáváním budoucnosti to není slavné. Nebylo by lepší nechat budoucnost budoucností a soustředit se na "tady a teď"? Nebylo. Myšlenky na budoucnost jsou totiž sine qua non lidského života. Bez budoucnosti život nedává smysl. Bez budoucnosti nedává smysl ani přítomnost. Jak píše jeden z největších českých filozofů Ladislav Hejdánek v textu Básník a slovo: "Pohled dopředu, do nejbližší i do vzdálenější budoucnosti, je nezbytný pro samo pravdivé vidění současnosti, jejíž pravý smysl se vyjeví teprve v kontextech, jež přicházejí a přijdou." Chceme-li znát přítomnost, vrací se nám potřeba pohledu do budoucnosti oknem zpátky. Přítomnost by bez budoucnosti a minulosti nedávala žádný smysl.
Jinými slovy: Budoucnost chceme znát (bez myšlenek na ni nemá život smysl), budoucnost potřebujeme znát (abychom poznali přítomnost). Na druhou stranu budoucnost nechceme znát (ztratili bychom svobodu) a ani ji znát nemůžeme (spočítat se nedá, vše ostatní je nepřesné hádání).
Vykladači snů
První makroekonomická predikce, kterou naše civilizace zná, uvádí biblický příběh o sedmi tučných a sedmi hubených kravách. Faraonovi se o nich zdá, sen jej trápí a starozákonní Josef mu jej vyloží v moderní parafrázi takto: Právě jsi zřel makroekonomickou predikci na příštích čtrnáct let. Sedm let růstu HDP, sedm let jeho prudkého poklesu. Josef sice neuměl vše vyjádřit číslíčky s přesností na desetinné místo, ale zato dle příběhu trefil trend - a to na mnohem delší časový úsek, než umíme dnes my.
Proč to tady povídám? Protože budoucnost byla zjevena ve snu! V iracionálním snu, který až do dob Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga unikal v západní civilizaci jakékoli seriózní pozornosti. Až díky nim se (i-racionální) sen stal důležitým a uznávaným prvkem psychologie, která už ví, že se nevyplácí jej zatracovat jen proto, že je nevyjadřitelný rovnicí.
A nemusíme zůstávat jen u snů. Vezměme také básníky, třeba Halase s jeho esejí O poezii: "Poezie poznává instinktem, instinktem často neomylným. Je poznávacím procesem jasnozřivějším vědy." Na jiném místě pak: "Běžíme k novým netušeným událostem a básníci se snaží ještě včas rozlišiti, co jim přenechati napospas a co zachránit." Nebo: "Poezie je věčné nahlížení do karet osudu." Možná se tedy my ekonomové od básníků zas tak moc nelišíme, pokoušíme-li se vlastně o to samé.
Čelíme radikálně otevřené budoucnosti a snažíme se s tímhle údělem nějak vypořádat. Věrozvěstové neustálého růstu i proroci ekonomického Armagedonu přitom mají k dispozici stejná statistická čísla. Jen z nich podle svého založení jedni vyvozují naději a druzí její pravý opak...
Text vznikl s přispěním studenta ekonomie a logiky Lukáše Tótha
Psáno pro HN
Baví mne, když jsme my ekonomové nuceni filozofovat - tedy zamyslet se. Je to užitečné, ale děje se to bohužel většinou, jen když se nám něco nepovede. Jak to zpívá Leonard Cohen: "There is a crack in everything, that's how the light gets in" (volně: se vším je potíž, přes ni ale světlo vidíš spíš).
Tentokrát se nám nepovedla budoucnost: nedokázali jsme odhadnout příchod a rozsah krize. Zkusme nabídnout vysvětlení, proč vlastně jako ekonomové neumíme pořádně předvídat budoucnost, přestože jsme k tomu často nuceni, nebo se o to sami vehementně snažíme.
Všimněte si, že jsou to právě ekonomové, kdo dnes budoucí vývoj společnosti prorokuje nejčastěji. Jiné humanitní vědy to kupodivu moc často nedělají - ani sociologové, politologové, právníci, psychologové či filozofové se do předvídání budoucnosti moc nehrnou, nanejvýše nabízejí jakési vize. Proč není podobně zdrženlivá také ekonomie? Nabízí se jisté vysvětlení: vykazuje totiž zřetelnou snahu přiblížit se co nejvíce fyzice - tedy exaktní vědě o mrtvých objektech, která má k předvídání budoucnosti snad nejblíže.
Filozof Karl Popper kdysi napsal knihu Lesk a bída historicismu, v níž dochází k závěru, že vysvětlovat příčiny minulých událostí je prakticky nemožné. Respektive: je o nich možné podat skoro libovolně velký počet "vysvětlení".
Pro ilustraci netřeba chodit daleko: ekonomové se kupříkladu dodnes pořádně neshodnou, co vlastně přesně zapříčinilo velkou hospodářskou krizi před osmdesáti roky. A neshodnou se dokonce ani na tom, co ji pak ukončilo. Pro dostatek příkladů ovšem nemusíme ani nijak zvlášť hluboko do historie. Vždyť dodnes ani pořádně nejsme schopni určit, co přesně způsobilo krizi aktuální, přestože jsme si ji zažili na vlastní kůži.
Ti odvážnější z nás to ostatně i otevřeně přiznávají: "Nikdo nezná příčiny světové ekonomické a finanční krize. Nikdo. Nedělejte si iluze, neznám je ani já," píše upřímně člen Národnej banky Slovenska 1/4udo Odor v knize Krizonomie s nadhledem aneb Trochu recese v časech recese. Ekonomka Deirdre McCloskeyová zase již v roce 1990 napsala knihu If you are so smart (Když jste tak chytří), ve které se ptá: ...tak proč jste na tom nezbohatli? Nebo to alespoň neřekli dřív?
Prokletí Jonášovo
První velká - a docela samozřejmá - potíž spočívá v tom, že lze jen těžko předvídat nepředvídatelné. Už z povahy věci samé. Pokud by budoucnost bylo možné předvídat, nebyla by prostě nepředvídatelná. Pozorní pozorovatelé událostí (lhostejno, zda fyzici či ekonomové) dokážou odhalit trend a prodloužit jej. Ale nedokážeme předvídat dění. Dokážeme říci: V modelovém případě, pokud se nestane nic neočekávaného, se daná veličina bude vyvíjet tak a tak.
Na předvídání budoucnosti máme i kouzelné zaklínadlo, říkáme totiž pokaždé ceteris paribus. Tedy "za předpokladu, že se nic jiného nemění". Kromě toho, že to zní jako abraka-dabra, musíme totiž přiznat, že skutečnost bývá ceteris non paribus. Tak se třeba stane, že statisíce ekonomů sledují úplně špatné veličiny a tomu málu, které upozorňuje na ty relevantní, nikdo moc nevěří.
Těžkosti nám dělá i fenomén známý jako "Prokletí Jonáše proroka". Znáte ten příběh z Bible o Jonášovi, který nechtěl prorokovat, a tak ho spolkla velká ryba. Po několika dnech jej vyplivla na březích Ninive, města, kterému měl předpovědět zkázu. Jonáš tedy nevolky městu prorokoval temnou budoucnost. Jenže pozor, lidé si to jeho varování vzali k srdci (kdo by to čekal?) a učinili pokání. Závěr příběhu byl happy endem pro všechny, jen ne pro Jonáše: ono se totiž nic nestalo! Jelikož byla Jonášova zpráva důvěryhodná, a lidé si varování vzali k srdci, proroctví se nevyplnilo, město zničeno nebylo. A Jonáš se pak cítil jako bláznů král.
Pointa příběhu je jasná: většinu opravdu dobrých proroků nedoceníme. Proč, krásně vysvětluje Nasim Taleb v knize Černá labuť: Kdyby byl někdo v roce 2001 tak dobrým analytikem mezinárodních vztahů a expertem na terorismus, že by odhalil jaký typ útoku se chystá na Spojené státy; a kdyby navíc dokázal o tomhle nebezpečí přesvědčit své nadřízené, co by se stalo? Nic, protože by jeho informace naplnění předpovědi zabránily. A milý (pravý) prorok by upadl v lepším případě v zapomnění. V horším by vešel do dějin jako válečný štváč, malíř čertů a nejzbytečnější regulátor všech dob. Vždyť kvůli němu bychom se dlouhá léta museli zouvat na letištích a procházet těmi nejvíc ponižujícími bezpečnostními kontrolami...
Je to jakýsi princip "sebe-vylučujícího se proroctví": je-li proroctví "pravdivé", trefné, často se vůbec nenaplní. Jsme-li prostě schopni anticipovat problémy, nemusí vůbec nastat. Jde o přesný opak známého principu ze společenských věd, kterému říkáme "sebenaplňující se proroctví".
Pokud začne někdo důvěryhodný v normálních časech křičet krize, krize!, může vyvolat psychologický lavinový efekt. Nebo krizi naopak předejít tím, že na ni upozorní a lidé změní své chování. Problém je v tom, že zřídka dopředu poznáme, o který případ se právě jedná.
A když už jsme u těch proroků: budoucnost dost pravděpodobně nezná ani Bůh, respektive dodnes se o to teologové přou. Kdyby ji znal, nebyli bychom skutečně svobodní. Existuje sice mnoho teologických pokusů tento paradox vyřešit, ale žádný z nich není pro ekonomii relevantní.
Nejpravděpodobnějším se zdá být závěr Alfreda Whiteheada, jednoho z nejvýznamnějších filozofů a teologů (a také matematiků) minulého století: budoucnost je prostě radikálně otevřená, a to i pro Boha. Pokud by Bůh věděl, že Eva s Adamem okusí zakázané ovoce, proč se na ně hněval? Starozákonní proroctví mimochodem skoro nikdy nebyla jakýmisi deterministickými vhledy do budoucnosti, šlo spíš o varování a strategické varianty možného vývoje, které od lidí očekávaly zejména nějakou reakci. Pokud byla reakce adekvátní, na prorokované často vůbec nedošlo.
Lesk a bída budoucismu
Kdybychom ale opravdu mohli, chtěli bychom budoucnost vlastně znát? Milovali byste někoho, kdybyste věděli, že se s ní či s ním budete za několik let nenávidět a viděli tuto událost jako na dlani? A nevděčíme nejistotě za mnoho z našich povolání? Vybavuje se mi krásná scéna ze Stopařova průvodce po Galaxii: filozofové vyrazili do stávky, protože geniální počítač měl brzy jednoznačně vyřešit problém smyslu bytí a myslitelé se začali bát o své zaměstnání.
Podobně je tomu s nejistotou. Existovaly by burzy, kdyby se předem vědělo, jaký bude vývoj cen? Nebo si vezměme jiný příklad: Kolikpak asi peněz (kolik miliard dolarů?) bylo investováno do výzkumu budoucího vývoje ceny ropy? Kdo na to kápne, toho bohatství nemine. Přesto se to povede "trefit" jen náhodou. Vzpomínáte na génia - předního analytika investiční banky Goldman Sachs - Arguna Murtiho, který v roce 2005 trefil rekordní ceny ropy? Že se z 50 dolarů ropa vyšplhá nad 100. Stalo se. S otevřenými ústy mu naslouchal celý svět. Zkusil to tedy podruhé. Cena ropy se vyšplhá nad 200 dolarů za barel - a nevyšlo to ani trochu...
Chápu, že si každý přeje vědět, který kůň v dostizích vyhraje. Ale kdyby to bylo známo, mohli bychom dostihová závodiště rovnou zavřít. Na nejistou budoucnost sice často nadáváme, ale právě díky ní prožíváme mnoho krásného.
Jak vidno, s poznáváním budoucnosti to není slavné. Nebylo by lepší nechat budoucnost budoucností a soustředit se na "tady a teď"? Nebylo. Myšlenky na budoucnost jsou totiž sine qua non lidského života. Bez budoucnosti život nedává smysl. Bez budoucnosti nedává smysl ani přítomnost. Jak píše jeden z největších českých filozofů Ladislav Hejdánek v textu Básník a slovo: "Pohled dopředu, do nejbližší i do vzdálenější budoucnosti, je nezbytný pro samo pravdivé vidění současnosti, jejíž pravý smysl se vyjeví teprve v kontextech, jež přicházejí a přijdou." Chceme-li znát přítomnost, vrací se nám potřeba pohledu do budoucnosti oknem zpátky. Přítomnost by bez budoucnosti a minulosti nedávala žádný smysl.
Jinými slovy: Budoucnost chceme znát (bez myšlenek na ni nemá život smysl), budoucnost potřebujeme znát (abychom poznali přítomnost). Na druhou stranu budoucnost nechceme znát (ztratili bychom svobodu) a ani ji znát nemůžeme (spočítat se nedá, vše ostatní je nepřesné hádání).
Vykladači snů
První makroekonomická predikce, kterou naše civilizace zná, uvádí biblický příběh o sedmi tučných a sedmi hubených kravách. Faraonovi se o nich zdá, sen jej trápí a starozákonní Josef mu jej vyloží v moderní parafrázi takto: Právě jsi zřel makroekonomickou predikci na příštích čtrnáct let. Sedm let růstu HDP, sedm let jeho prudkého poklesu. Josef sice neuměl vše vyjádřit číslíčky s přesností na desetinné místo, ale zato dle příběhu trefil trend - a to na mnohem delší časový úsek, než umíme dnes my.
Proč to tady povídám? Protože budoucnost byla zjevena ve snu! V iracionálním snu, který až do dob Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga unikal v západní civilizaci jakékoli seriózní pozornosti. Až díky nim se (i-racionální) sen stal důležitým a uznávaným prvkem psychologie, která už ví, že se nevyplácí jej zatracovat jen proto, že je nevyjadřitelný rovnicí.
A nemusíme zůstávat jen u snů. Vezměme také básníky, třeba Halase s jeho esejí O poezii: "Poezie poznává instinktem, instinktem často neomylným. Je poznávacím procesem jasnozřivějším vědy." Na jiném místě pak: "Běžíme k novým netušeným událostem a básníci se snaží ještě včas rozlišiti, co jim přenechati napospas a co zachránit." Nebo: "Poezie je věčné nahlížení do karet osudu." Možná se tedy my ekonomové od básníků zas tak moc nelišíme, pokoušíme-li se vlastně o to samé.
Čelíme radikálně otevřené budoucnosti a snažíme se s tímhle údělem nějak vypořádat. Věrozvěstové neustálého růstu i proroci ekonomického Armagedonu přitom mají k dispozici stejná statistická čísla. Jen z nich podle svého založení jedni vyvozují naději a druzí její pravý opak...
Text vznikl s přispěním studenta ekonomie a logiky Lukáše Tótha
Psáno pro HN
15.01: Bezděkova komise bez vděku
Je mi to šíleně líto, mrzí mne to do morku kosti, ale: Nejvíce, co bylo v reformě důchodů za poslední desetiletí uděláno, bylo založení Bezděkovy komise.
Původně to měl být jen začátek, výkop, výchozí bod k vyjednávání. Ale protože se od té doby nestalo vůbec nic, změnil se výchozí bod i ve vrchol reformního snažení v téhle oblasti.
Jistou útěchou snad může být, že se po šesti (ano, šesti!) letech na činnost této komise začíná opět navazovat. Člověku tak trošku zůstává rozum stát, proč celá nekonfliktní obnova diskuse musela počkat až na Eduarda Janotu. Ale díky Bohu za ty dary, jak se říká.
Tak teda řekněte, co dělat
Pamatuji si to celkem dobře, protože nápad Bezděkovy komise vznikal kdysi na mém stole (psal se rok 2004) a už tehdy bylo na reformu důchodů zoufale pozdě.
Celá myšlenka byla postavena na předpokladu, že u nás budou nestabilní vlády, a proto se Bezděkova komise opírala hlavně o Poslaneckou sněmovnu (ta je mnohem stabilnější než vláda). Tenkrát pro mne bylo velice důležité, aby reforma vznikla konsenzem napříč politickým spektrem, protože pašovat reformy sněmovnou "na sílu" nikam nevede. To se pak změní vláda, vše připravené zruší, začne si věci dělat po svém - a vše se zas dostane do bodu nula.
Důchodová reforma je dlouhodobá věc, trvá generaci, a je proto nutné se na základních konturách shodnout se všemi, kteří třeba budou mít tuto zemi někdy na starosti.
Jak to mělo fungovat? Experti, úředníci, ekonomové udělají své maximum, aby politikům usnadnili složité rozhodování, kterou variantu důchodové reformy zvolit. Každá politická strana zastoupená v Poslanecké sněmovně nominovala dva své experty, ti se pak scházeli s týmem odborníků, kteří jim propočítávali dopady té či oné varianty.
Dohoda zněla, že až se všechno spočítá, ukáže se, co připadá v úvahu. Řekne se, které varianty jsou úplně nereálné - a ze zbývajících se pak jedna nějak konsenzuálně vybere.
Experti udělali maximum: politikům skutečně na stříbrném tácu přinesli pět variant. Pokud vyberete variantu A, za dvacet let se stane to a to. Pokud variantu B, bude to mít tyto a ony výhody a slabiny... Nyní vyberte. Nemohlo se udělat více - rozhodovat musí volený politik.
Alespoň že spolu mluví
Byl to úspěch, nebo ne? Lze říci, že svým způsobem se podařilo nevídané.
Zaprvé se díky tomu z důchodů konečně stalo velké celospolečenské téma.
Zadruhé se diskuse potřebným způsobem odpolitizovala a porovnávání jednotlivých variant se stalo expertní záležitostí.
Zatřetí byly všechny politické strany nucené specifikovat konkrétní detaily svých návrhů a ustoupit tak od bombastického a matoucího zjednodušování svých návrhů pro veřejnost.
Začtvrté se všech pět variant spočítalo na stejném modelu, na stejných předpokladech.
A za páté? Politické strany spolu začaly komunikovat v oblasti, do které se nikomu nechce, ale přesto je na prvních místech co se týče důležitosti pro naše hospodářství.
Výborný výkop nakonec ale neodstartoval vůbec nic. Experti udělali maximum. Problém nastal, když se vše vrátilo politikům. Snad to tentokráte bude jiné - a jsem moc rád, že se tato vláda pustila do hloubkových věcí a nespokojila se s pouhým pokusem udržovat neudržitelné.
Miluji diskuse, důležité věci je dobré pořádně propočítat, rozmyslet - a pěkně do hloubky se o nich pohádat. Ale jednoho dne je třeba si říct: pěkný, a teď se rozhodneme. To ovšem je - zdá se - jedna z věcí, které u nás chronicky neumíme. Kéž bychom se podobně hnuli z místa i v otázce korupce, reformy zdravotnictví, školství, soudnictví ...
Psáno pro HN
Původně to měl být jen začátek, výkop, výchozí bod k vyjednávání. Ale protože se od té doby nestalo vůbec nic, změnil se výchozí bod i ve vrchol reformního snažení v téhle oblasti.
Jistou útěchou snad může být, že se po šesti (ano, šesti!) letech na činnost této komise začíná opět navazovat. Člověku tak trošku zůstává rozum stát, proč celá nekonfliktní obnova diskuse musela počkat až na Eduarda Janotu. Ale díky Bohu za ty dary, jak se říká.
Tak teda řekněte, co dělat
Pamatuji si to celkem dobře, protože nápad Bezděkovy komise vznikal kdysi na mém stole (psal se rok 2004) a už tehdy bylo na reformu důchodů zoufale pozdě.
Celá myšlenka byla postavena na předpokladu, že u nás budou nestabilní vlády, a proto se Bezděkova komise opírala hlavně o Poslaneckou sněmovnu (ta je mnohem stabilnější než vláda). Tenkrát pro mne bylo velice důležité, aby reforma vznikla konsenzem napříč politickým spektrem, protože pašovat reformy sněmovnou "na sílu" nikam nevede. To se pak změní vláda, vše připravené zruší, začne si věci dělat po svém - a vše se zas dostane do bodu nula.
Důchodová reforma je dlouhodobá věc, trvá generaci, a je proto nutné se na základních konturách shodnout se všemi, kteří třeba budou mít tuto zemi někdy na starosti.
Jak to mělo fungovat? Experti, úředníci, ekonomové udělají své maximum, aby politikům usnadnili složité rozhodování, kterou variantu důchodové reformy zvolit. Každá politická strana zastoupená v Poslanecké sněmovně nominovala dva své experty, ti se pak scházeli s týmem odborníků, kteří jim propočítávali dopady té či oné varianty.
Dohoda zněla, že až se všechno spočítá, ukáže se, co připadá v úvahu. Řekne se, které varianty jsou úplně nereálné - a ze zbývajících se pak jedna nějak konsenzuálně vybere.
Experti udělali maximum: politikům skutečně na stříbrném tácu přinesli pět variant. Pokud vyberete variantu A, za dvacet let se stane to a to. Pokud variantu B, bude to mít tyto a ony výhody a slabiny... Nyní vyberte. Nemohlo se udělat více - rozhodovat musí volený politik.
Alespoň že spolu mluví
Byl to úspěch, nebo ne? Lze říci, že svým způsobem se podařilo nevídané.
Zaprvé se díky tomu z důchodů konečně stalo velké celospolečenské téma.
Zadruhé se diskuse potřebným způsobem odpolitizovala a porovnávání jednotlivých variant se stalo expertní záležitostí.
Zatřetí byly všechny politické strany nucené specifikovat konkrétní detaily svých návrhů a ustoupit tak od bombastického a matoucího zjednodušování svých návrhů pro veřejnost.
Začtvrté se všech pět variant spočítalo na stejném modelu, na stejných předpokladech.
A za páté? Politické strany spolu začaly komunikovat v oblasti, do které se nikomu nechce, ale přesto je na prvních místech co se týče důležitosti pro naše hospodářství.
Výborný výkop nakonec ale neodstartoval vůbec nic. Experti udělali maximum. Problém nastal, když se vše vrátilo politikům. Snad to tentokráte bude jiné - a jsem moc rád, že se tato vláda pustila do hloubkových věcí a nespokojila se s pouhým pokusem udržovat neudržitelné.
Miluji diskuse, důležité věci je dobré pořádně propočítat, rozmyslet - a pěkně do hloubky se o nich pohádat. Ale jednoho dne je třeba si říct: pěkný, a teď se rozhodneme. To ovšem je - zdá se - jedna z věcí, které u nás chronicky neumíme. Kéž bychom se podobně hnuli z místa i v otázce korupce, reformy zdravotnictví, školství, soudnictví ...
Psáno pro HN
15.01: Uctívači peněz aneb O důvěře
Pokud se nám zdá, že je dnešní doba založena na penězích a dluhu - a možná že se jednou do dějin zapíše jako doba dluhová - je zajímavé sledovat, jak k tomu došlo.
Peníze, dluh, úrok - to jsou všechno věci, bez kterých si moderní společnost představit nedokážeme. Keynes dokonce považuje úrok a akumulaci kapitálu za hlavní důvod pokroku v posledních třech stoletích.
Hodnoty, v něž věříme
Vůbec první "peníze" měly podobu hliněných tabulek z Mezopotamie, na které se psaly dluhy. Ty byly přenositelné, takže se z dluhů stalo oběživo. Tyto tabulky se zachovaly z doby před pěti tisíci lety, a jsou tak nejstarší písemností, kterou máme. Mince se objevily až 600 let před Kristem a byly nalezeny u efezského chrámu bohyně Artemis.
Moc se nelišily od dnešních, měly na sobě symbol lva, tvář bohyně Athény nebo sovu. Dá se říci, že již prvotní měna byl kredit, tedy důvěra. Ta se materializuje v mincích, ale zřejmé je (jak píše ekonomizující historik Niall Ferguson), že peníze nejsou kov, byť by to byl kov sebevzácnější, je to "zhmotněná důvěra" a peníze nemají se svým nositelem vlastně nic společného.
Peníze jsou otázkou důvěry. To koneckonců pěkně vyjadřuje slovo věřitel, anglicky kreditor (od latinského credo - věřit), tedy někdo, kdo (dlužníkovi) věří. Peníze jsou sociální abstraktum. Jsou společenskou domluvou. Tím umožňují propojenost i veliké společnosti, respektive celého světa.
Díky penězům můžeme důvěřovat i člověku, kterého jsme v životě neviděli, ale který uctívá stejné (peněžní) hodnoty. "A tak jsou to nakonec peníze, které zakládají mezi lidmi nesrovnatelně více vazeb, než jich kdy existovalo..." píše ekonomizující sociolog Georg Simmel v eseji Peníze v moderní kultuře.
K prvotnímu kreditu (penězům) patří neodmyslitelně úrok - ten byl odedávna podezřelý. Diskuse, zdali je pobírání úroku hříšné či nikoliv, trvala tisíciletí. Židé, křesťanští otcové i Aristoteles se chovali vůči úroku velice obezřetně. Problematika úroku/lichvy se tak stala jednou z prvních ekonomických debat. Aniž cokoli tušili o budoucí roli hospodářské politiky, staří možná nevědomky cítili, že v úroku popisují velice mocnou zbraň, která může být dobrým sluhou, ale zotročujícím pánem.
Od Adama k mincím
Již prvotní národy si byly vědomy, že měna nemá se svým nositelem pranic společného. Nositeli důvěry bývají kovy, ale jak ukazuje historie, může to také být hlína - nejběžnější "tovar", který nám leží všudypřítomně u nohou. Hlína - "prach země" - z níž byl podle Genesis stvořen i Adam. První člověk i první peníz byli plodem země.
Navíc i zlaté mince se často šidily a přimíchávaly se do nich jiné kovy. Dnes máme naštěstí měření inflace, které nám dává alespoň hrubou představu o tom, jak je to s hodnotou peněz, ačkoli i měřítka inflace jsou nedokonalá. Ale pozor! To neznamená, že by obezřetnost nebyla na místě! Dnes se peníze a dluh dostaly tak daleko a dosáhly tak dominantního postavení ve společnosti, že se skrze operování s dluhem (fiskální politika) nebo úrokem či peněžní zásobou (monetární politika) dá do jisté míry řídit (či přinejmenším silně ovlivňovat) celé ekonomické dění společenské. Bez úvěru a úroku by hospodářská politika neexistovala.
Peníze nehrají jen svou klasickou roli (prostředek směny, držitel hodnoty), ale i roli mnohem větší, silnější: národohospodářskou. Pokud tedy úvěr a úrok patří mezi prazáklady moderního vývoje v posledních třech staletích; a hospodářská politika je darem, pak je to dar nebezpečný.
Prométheus kdysi lidem daroval oheň - a byl to velký dar - pokud však není přísně hlídán, dají se jím také zakládat až děsivě ničivé požáry...
Psáno pro HN
Peníze, dluh, úrok - to jsou všechno věci, bez kterých si moderní společnost představit nedokážeme. Keynes dokonce považuje úrok a akumulaci kapitálu za hlavní důvod pokroku v posledních třech stoletích.
Hodnoty, v něž věříme
Vůbec první "peníze" měly podobu hliněných tabulek z Mezopotamie, na které se psaly dluhy. Ty byly přenositelné, takže se z dluhů stalo oběživo. Tyto tabulky se zachovaly z doby před pěti tisíci lety, a jsou tak nejstarší písemností, kterou máme. Mince se objevily až 600 let před Kristem a byly nalezeny u efezského chrámu bohyně Artemis.
Moc se nelišily od dnešních, měly na sobě symbol lva, tvář bohyně Athény nebo sovu. Dá se říci, že již prvotní měna byl kredit, tedy důvěra. Ta se materializuje v mincích, ale zřejmé je (jak píše ekonomizující historik Niall Ferguson), že peníze nejsou kov, byť by to byl kov sebevzácnější, je to "zhmotněná důvěra" a peníze nemají se svým nositelem vlastně nic společného.
Peníze jsou otázkou důvěry. To koneckonců pěkně vyjadřuje slovo věřitel, anglicky kreditor (od latinského credo - věřit), tedy někdo, kdo (dlužníkovi) věří. Peníze jsou sociální abstraktum. Jsou společenskou domluvou. Tím umožňují propojenost i veliké společnosti, respektive celého světa.
Díky penězům můžeme důvěřovat i člověku, kterého jsme v životě neviděli, ale který uctívá stejné (peněžní) hodnoty. "A tak jsou to nakonec peníze, které zakládají mezi lidmi nesrovnatelně více vazeb, než jich kdy existovalo..." píše ekonomizující sociolog Georg Simmel v eseji Peníze v moderní kultuře.
K prvotnímu kreditu (penězům) patří neodmyslitelně úrok - ten byl odedávna podezřelý. Diskuse, zdali je pobírání úroku hříšné či nikoliv, trvala tisíciletí. Židé, křesťanští otcové i Aristoteles se chovali vůči úroku velice obezřetně. Problematika úroku/lichvy se tak stala jednou z prvních ekonomických debat. Aniž cokoli tušili o budoucí roli hospodářské politiky, staří možná nevědomky cítili, že v úroku popisují velice mocnou zbraň, která může být dobrým sluhou, ale zotročujícím pánem.
Od Adama k mincím
Již prvotní národy si byly vědomy, že měna nemá se svým nositelem pranic společného. Nositeli důvěry bývají kovy, ale jak ukazuje historie, může to také být hlína - nejběžnější "tovar", který nám leží všudypřítomně u nohou. Hlína - "prach země" - z níž byl podle Genesis stvořen i Adam. První člověk i první peníz byli plodem země.
Navíc i zlaté mince se často šidily a přimíchávaly se do nich jiné kovy. Dnes máme naštěstí měření inflace, které nám dává alespoň hrubou představu o tom, jak je to s hodnotou peněz, ačkoli i měřítka inflace jsou nedokonalá. Ale pozor! To neznamená, že by obezřetnost nebyla na místě! Dnes se peníze a dluh dostaly tak daleko a dosáhly tak dominantního postavení ve společnosti, že se skrze operování s dluhem (fiskální politika) nebo úrokem či peněžní zásobou (monetární politika) dá do jisté míry řídit (či přinejmenším silně ovlivňovat) celé ekonomické dění společenské. Bez úvěru a úroku by hospodářská politika neexistovala.
Peníze nehrají jen svou klasickou roli (prostředek směny, držitel hodnoty), ale i roli mnohem větší, silnější: národohospodářskou. Pokud tedy úvěr a úrok patří mezi prazáklady moderního vývoje v posledních třech staletích; a hospodářská politika je darem, pak je to dar nebezpečný.
Prométheus kdysi lidem daroval oheň - a byl to velký dar - pokud však není přísně hlídán, dají se jím také zakládat až děsivě ničivé požáry...
Psáno pro HN
