Fenomén supermana, prvního fantaskního superhrdiny, který byl "otcem" mnoha superhrdinů a hrdinek po něm, se zrodil v roce 1938 - tedy v době nástupu velkého zla v podobě rychle se fašizující a nacizující Evropy. A člověk nemusí být psychoanalytik, aby si doplnil, proč se v této době lidstvo upnulo k této fantastické postavě, která levou rukou řeší problémy lidstva, má jasné morální hodnoty, o kterých nikdy nepochybuje, a jeho role, jeho raison d'être, je jediný - pomáhat lidstvu, tam kde si lidstvo samo pomoci nemůže... nebo nechce.

Tímto způsobem manifestujeme inherentní touhu po mesiáši - polobohovi, který vypadá jako my, ale není my, je odjinud (z planety Krypton!), je ale přesto jaksi člověkem, jedním z nás; soucítí s námi, řeší naše problémy a je (téměř) všemocný a všudypřítomný. Superman je navíc morálně dokonalý - ví vždy přesně, co má dělat, a protože může (má na to rychlost i sílu), tak je dokonce schopen toto dobro vykonat, dovést do konce.

Dvojí život super-hrdiny

Přesto: zvláštní věcí na téměř všech superhrdinech je jejich rozpolcenost, jejich dvojí život, který proti sobě často bojuje. V jednom životě jsou obyčejní, většinou dost nudní, nerozhodní - a navíc často nemotorní - lidé. Jsou jedni z nás. Snaží se neúspěšně balit ženy, mají problémy v práci (mimochodem jak Spiderman, tak Superman pracují pro noviny) a většinou nemají otce ani matku (mnohdy je vychovává "strýc a teta"). Mimochodem absence otcovské autoritativní figury je častým jevem i archaických hrdinů (připomeňme zde jeden příklad za všechny: Oidipus, podle kterého je koneckonců pojmenován celý rodičovský komplex, kterým očividně hrdinové netrpí). Ovšem jejich hrdinské alter ego (často není zřejmé, která „osobnost“ je ta hlavní) je něco zcela jiného, často téměř zcela opačného.

Bajaja v nás

Stejně tak jako král nosí insignie své moci žezlo a korunu, nosí superhrdina svůj úbor, který jej vlastně superhrdinou dělá. V něm činí všechny své mocné skutky, bez něj jako by nebyl. Až se skoro vnucuje myšlenka, že mu právě onen úbor (kromě supermana nosí většina superhrdinů dokonce masku!) celé to superhrdinství umožňuje. To, čeho se tito titáni bojí překvapivě nejvíc ze všeho, je prozrazení. Tedy toho, aby nebyla jednota jejich dvou osobností odhalena, aby nedošlo ke spojení, konsolidaci těchto dvou rysů jejich (rozpolcené?) osobnosti. Jako by se jeden styděl za druhého, svou pravou identitu skrývají i před svými nejbližšími. Jako se většina z nás stydí za zlo, které pácháme, oni jako by se styděli za dobro, které páchají.

Úbor superhrdiny bývá kýčovitě barevný se zcela zbytečnými doplňky (plášť, holinky a často velice asexuální kalhoty, kde to často vypadá tak, že mají spodní prádlo navlečené na vnější straně kalhot). Převtěleni (doslova) za hrdinu, mívají na sobě tak nesmyslně přiléhavý úbor, že vypadá zcela jako druhá kůže (není možné mít látku, která vám vykreslí detaily břišního svalstva, ta by se přes svalové prohlubně přece napnula) - a mění se jim i osobnost. Z nerozhodných a nemotorných se stávají silní a mrštní. V tomto úboru mají jediný cíl, mlátit zlosyny a zachraňovat trpící. Když jsou ve svém převleku, jsou asexuální jako děti a vztahové problémy řeší jen v "civilní" osobnosti; v převleku je nemají. Česky řečeno, ve svém převtělení se stávají mocnějším (a asexuálním) Mirkem Dušínem.

Mikro a makro-zázraky

Jenže, a tady jsme u jádra problému, superhrdinové činí pouze mikrozázraky, jinými slovy nemění systém, neumějí vykonat makrozázrak. Pracují mimo strukturu (policii jenom pomáhají, nejsou jejím členy). Tu chytí kriminálníky, ale kriminalitu jako takovou odstranit nemohou. Tu zachrání vlak, ale poruchovost vlaků vyřešit neumí. Tu zachrání někoho z hořící budovy, ale ví, že brzy se někde spustí oheň nový. Tu zachrání někoho před pádem z výšky, ale reformu zdravotnictví za nás neudělají. Tu zachrání jednu přepadenou babičku, ale s důchodovou reformou nehnou.

To musíme my sami.

Psáno pro HN