Dlouho jsme si mysleli, že se krize "přestěhovala" do Evropy a že USA, kde krize začala, jsou - lidově řečeno - za vodou (za Atlantikem!). Také jsme si mysleli, že to my Evropané nevíme, co s krizí. Často byly slyšet hlasy, že zbytečně šetříme a myslíme si, že jsme se z krize snažili "vyšetřit", kdežto Amerika nastoupila cestu utrácení a snažila se z krize "vykoupit". A tak se stalo, že z krize mnozí vinili euro a neschopnost Evropanů něco s ní udělat.

Výměna mečů

Jenže chyba lávky, USA jsou na tom zřejmě mnohem hůře než Evropa. Tady nám sice kvazibankrotují státy (naštěstí zatím jen ty s menší ekonomikou), kdežto v Americe bankrotuje celá federace. I USA měly dříve problémy s jednotlivými státy, které, kdyby měly vlastní měny, by bez federální pomoci zřejmě zbankrotovaly (Kalifornie, Illinois). Jenže v Evropě jsme toto krizové probublávání viděli dříve, kdežto v USA muselo dojít až k tomu, že kosa narazila na (skutečně velký) kámen.

A nyní k otázkám: Proč tolik komentátorů a ekonomů viní euro, a nikoho nenapadlo a stále nenapadá vinit dolar? Protože to s tím nemá nic společného. Jediné, co společná měna a pomoc dělají, je to, že nám kupují čas řešit problém systémově.

(H)řešení: Dluh jako odsunutí problému

Dluh je totiž fackovací panák. Pokud neumíme řešit problém teď, "vyřešíme" jej posunutím do budoucna. Škrtat se nám nechce, zvyšovat daně též ne, tak co s tím? Půjčíme si. Neuvědomujeme si, že jsme tím jen problém posunuli do budoucna, kdy ho další generace budou muset znovu řešit. Není to řešení, je to jen pokračování ve finančním hřešení.

Problém je ale ještě větší. My jsme sice začali šetřit, ale nesnižujeme dluh. Reformy totiž nejsou úsporné, jsou jen méně rozhazovačné. Evropou i Amerikou letí stejné poselství: budeme se zadlužovat méně, ale zadlužovat se stále rozhodně hodláme. Budeme tedy i nadále navyšovat dluh, jen pomalejším tempem.

Když není Vykupitele

Jedno je ale jasné, končí doba velkých fiskálních stimulů. To znamená konec státních dotací ekonomice. Když krize zasáhla makroekonomiku, jal se stát vykupovat její dluhy a pumpovat do ní chybějící krev, energii. Rozuměj peníze. Ekonomika byla slabá, nemohla spotřebovávat sama, a tak stát začal spotřebovávat zástupně za ni.

Jenže při snaze o tuto transfuzi přišel stát o příliš vlastní krve... a teď co s tím? Chvíli to vypadalo, že se ekonomika otřepe a bude moci tok transfuze zvrátit, tedy unese škrty a vyšší daně a bude moci podpořit kulhavé a bankrotující státy. To se ovšem se slabými hospodářskými čísly ukázalo jako předčasná naděje - ekonomika si bez veliké bolesti krvácet ve prospěch státu dovolit nemůže. Poslední instancí nad státy, která by mohla pomoci, jsou nadstátní organizace - tedy MMF, EU nebo jakákoli jiná vzájemná mezistátní pomoc. Jenže i jejich síla je vyčerpána.

Kdoví, pokud by se Spojené státy skutečně blížily k bankrotu, možná by bylo na staré Evropě, nebo dokonce Číně, aby zasáhly. Určitě by to bylo v našem zájmu. Otázka je, zda by to bylo v našich silách.

Na toto je i růst krátký

Žijeme již dlouho v představě, že z krize nás přece vytáhne růst (čteme to dnes a denně). Stačí zvyšovat konkurenceschopnost, trpělivě čekat, a vše bude zase v pořádku. Jenže to se neděje.

Tempa zadlužování Evropy i USA jsou stále několikanásobně vyšší než jejich tempa růstu. A i kdyby tomu bylo naopak, zdá se, že na tak obrovské dluhy je i růst krátký. Respektive růst by to musel být velice prudký a dlouhodobý, abychom se z krize dostali bez škrtů a snížení životního standardu. Koneckonců touto logikou, totiž že růst vyřeší vše, jsme se již jednou nechali ukolébávat. Před krizí.

Psáno pro HN