To, co se stane tento podzim bude mít nedozírné dopady na budoucnost Evropy. Krize se přestěhovala z ekonomiky na úroveň států a tápání je bezprecedentní. Není divu, že si s tím nikdo neví rady - kdyby bankrotovalo tolik evropských států najednou kdykoli předtím v dějinách, řešilo by se to úplně jinak: válkou.

Proto buďme vděční i za mnohdy neflexibilní a bezradnou Evropskou unii a euro. Státy proti sobě nemohou devalvovat, bránit si v dovozech obchodními válkami a pomáhat si na úkor jiných cly. Důvody, proč by rozpad eurozóny nic neřešil a byl by nákladnější než transfery, jsem popsal na tomto místě minulý týden (jde o krizi dluhovou, nikoli měnovou).

Transferová unie - proč ne?

Evropa si může dovolit na rozcestí přešlapovat ještě pár měsíců - a pak se bude muset volky nevolky rozhodnout, zda zvolí větší integraci, nebo rozpad. Jiná varianta není, ať se nám to líbí, nebo ne. A pokud to domyslíte do konce, výhodnější bude varianta první. Proč? Protože v opačném případě již žádný společný projekt několik generací dohromady nedáme.

Mnoho lidí se bojí transferové unie. Ale není čeho, protože transferově funguje bez povšimnutí již dávno - například chudší regiony (nejen ČR) dostávají z kohezních a jiných fondů nemalé transferové částky.

Transferově funguje nejen EU, ale i USA, kde je role federálního rozpočtu mnohem větší než v Evropě. Transfery fungují na úrovni států - regionům s většími problémy pomáhají jiné regiony. A konečně, transfery fungují též na úrovni společností, které mají své dcery rozeseté po mnoha zemích, kde každá chvilku tahá pilku - a pomáhá dočasně ostatním.

A že "my problém nemáme", tak ať nás do toho netahají? Naopak. Měli bychom být hrdí, že nejsme Evropě zátěží a že po historicky dlouhé době stojíme na straně těch, kteří pomoc nepotřebují, a naopak pomoct mohou - buď svými nápady, nebo pohříchu i finančně.

Kdoví jaká bude krize příští, kdy naše kostky nemusí být tak šťastně vrženy jako teď. Ano, v české ekonomice je mnoho problémů - ale nikoli takových, že bychom jimi museli nebo potřebovali zatěžovat okolní svět. A to je dobrá zpráva, kterou si můžeme s klidným svědomím hrdě vychutnat.

Irsko versus Řecko

Problém totiž není tak jednoduchý, jak se u Řecka zdá - tam totiž celkem přesně víme, co dělat, jen je proti tomu jistý odpor (utáhnout si opasky, snížit výdaje nebo zvednout daně a přitvrdit na laxním sociálním státu blahobytu).

Evropa totiž čelí i jinému problému: irská krize, na kterou se v závalu Řecka zapomíná. Poukazuje-li Řecko na "levicové" problémy "líné ekonomiky", poukazuje Irsko na "pravicové" problémy "hyperaktivní ekonomiky".

Irsko bylo kdysi, jen si vzpomeňme, bezproblémová, vzorová, konkurenceschopností oplývající výstavní země zaslíbená. Malý-velký ekonomický zázrak, na který se závistí hleděli mnozí.

Polemika Tomáše Sedláčka a Jana Macháčka: Musíme stále jen růst, růst, růst? - čtěte ZDE

A nyní ten problém: s řešením řeckého problému si zhruba víme rady (úsporná opatření), kdežto jak si poradit s tím, že na mělčině uvízne bankovní ekonomika irského a islandského typu? Řešením není jen okleštění přebujelého státu, ale také příliš z řetězů utržené tržní ekonomiky irské.

A je to právě irský problém, který mnohem spíše připomíná začátek americké hypotečně-úvěrové krize než případ řecký. Neměli bychom tak rychle zapomínat.

Jinými slovy, nikdy nebudeme vědět, odkud se vyloupne další čert - zda z útrob bank, státu, či podniků. Je proto lepší držet pospolu a pomáhat si, dokud to jde.

Psáno pro HN