Když vás naštve (ať už z jakéhokoliv důvodu) váš počítač, mnohdy máte chuť jej prostě vyhodit z okna. To je snadné. Příliš snadné. Co pak?
Chceme se vrátit k datlování na psacím stroji, nebo si pořídit počítač nový? Pak jaký? Podobně vypadá současná debata o euru.

Velký pátek

V kontextu české skepse a domácími politiky podporovaného mýtu o národní suverenitě byl občerstvujícím bleskem z polského nebe projev jejich ministra zahraničních věcí, který bych podepsal do posledního slova. Tím Poláci krásně zakončili své předsednictví (opět na rozdíl od nás) a vydali jasný signál do světa i domů: jsme Evropané, zlo, které se stane euru, poškodí i nás, a jsme připraveni pomoct, zde jsou naše návrhy. Škoda že jsme něco podobného neslyšeli od našich politiků.

Tento pátek podle všeho dojde k historickému zlomu. Bude na nás, zda chceme být v jádru, nebo mimo něj. Vše v EU směřuje k fiskální federalizaci nebo k jejím mírnějším obdobám. Politik většinou není dost zodpovědný, aby své dluhy platil (proč taky, ať to zaplatí budoucnost nebo naši sousedé!), a tak je tuto drahou a nebezpečnou hračku hromadného ničení třeba usměrňovat. Materializuje se jen to, o čem se píše již dávno: buď sjednocení, nebo rozpad.

Evropa si toho dnes už moc půjčit nemůže, zdroje jsme zcela vyplundrovali. Takže teď jde o to, jak dluhy splatit. Ještě přesněji, kde si ještě párkrát naposledy půjčit, dluhové peníze naposledy použít na něco rozumného a pak už jen splácet. Splácet a splácet a brzdit tím své ekonomiky, snižovat výdaje, popřípadě snižovat daně, omezovat stát a pilně makat na konkurenceschopnosti tak, aby nás do budoucna mohlo táhnout něco jiného než dluh a (což nebyl případ ČR) umělé bubliny v bankovnictví, hypotékách atd. To prostě žádný politik sám od sebe neudělá. To je třeba dělat spolu.

Žijeme ve světě, kdy národ už dávno není suverénní. Natož v ekonomice. Ani americká obdoba centrální banky Fed nemůže jít proti trhu a jen tak si určovat kurz dolaru (tedy devalvovat), stálo by to příliš peněz. To jen my máme dojem, že naše centrální banka suverénní je (nemáme přece euro!) a dokáže léčit devalvací. Tak proč jsme to dávno neudělali? Shoďme naši korunu na kurz 50:1 k euru a porosteme jak draci, krize nekrize! Nojo, jenže ono to jen tak nejde.

Federalizací k regionům

Fiskální politika též nefunguje na úrovni národa, ale spíše regionů. A tam by také měla debata o federalizaci směřovat. Federalizované finance se nebudou rozdělovat na úrovni států, ale regionů. Tím se Evropská unie dostane blíže k lidem a přeskočí se onen zbytečný přežitek národního celku. Ekonomika dávno nefunguje po národech, ale po odvětvích a regionech, které hranice státu neznají. V tomto smyslu není federalizace tak strašidelná, protože pravomoci státu nepůjdou jen nahoru, ale také dolů. Tak koneckonců již dávno funguje strukturální i kohezní pomoc v rámci EU.

A co (z)může Česká republika? Nic moc, je to jako lepit náplasti na zlomeninu. Recept je jasný. Dále fiskálně stimulovat nemůžeme, pevná pravidla proti zadlužování by měla být právě v zájmu české pravice. Přece kdo ví, jaká vláda nastoupí příště? Měli bychom se snažit být vždy co nejblíž centru integrace, v "rychlejší" části možné dvojrychlostní Evropy. To nám vždy historicky slušelo. V tomto směru bychom měli dělat vše pro to, abychom působili stabilně (což zatím jsme) a snažili se být součástí vpřed kráčícího celku, který spolu umí snadno obchodovat, mluvit a vyjednávat (což neumíme). Naše ekonomika má na mnohem víc než naše politická elita.

Psáno pro HN