Pokud platí slavný výrok Andyho Warhola o patnácti minutách slávy i v širším významu, tak si je právě nyní zaslouženě a v plné míře užívají Slováci. Jejich hospodářství právě v HDP na hlavu právě předběhlo maďarské.

Za rok 2007 Slovenská republika dosáhla – v přepočtu přes paritu kupní síly – 68 procent průměru Evropské unie. Poprvé v historii se za sebou nechala Maďarsko. Koneckonců i náskok, který si držela česká ekonomika před slovenskou, se za posledních deset let snížil téměř o polovinu.

Zastavme sa, bratia
Ještě před pouhými pěti lety přitom slovenské bohatství zaostávalo za maďarským o osm procent. Jenže – maďarský HDP na hlavu už tři roky stagnuje na úrovni zhruba 65 procent EU.
Slovensko bude brzy držet i další prim: vše nasvědčuje tomu, že jako první země Visegrádu začne platit eurem. Ostatní země regionu tím předběhne nejméně o tři roky (Polsko), ne-li o víc (Česko a Maďarsko).
Bratislava dlouhodobě plní maastrichtská kritéria a Prahu již několik let trumfuje nižšími schodky veřejných financí; a to přesto, že tamní deficit je zatížený důchodovou reformou, ke které se u nás stále ještě nesměle rozhoupáváme. Slovenští politici navíc téměř o polovinu snížili dluh veřejných financí, který na začátku století dosahoval poloviny HDP; ten náš za stejné období naopak o třetinu narostl a dnes se drží na 30 procentech HDP.
Jak krátká doba stačí k tomu, aby se promíchaly karty! První bývají často brzy poslední i v království světském.

Nemocný v Budapešti
Vzpomínáte, že ještě v roce 2004 mělo Maďarsko ambice přijmout euro jako první země z regionu? Dnes z této ambice zbyl tak maximálně úsměv na rtech. Maďarsko dnes jako jediná země EU nesplňuje ani jediné maastrichtské kritérium. Ekonomicky roste pomalu a jeho měna stagnuje – navzdory silnému posilování všech ostatních „visegrádských“ měn. Z Maďarsko, bývalého šampióna, je nyní nemocný muž regionu.
Svých patnáct minut slávy si užívala i česká ekonomika, konkrétně v první polovině 90. let. Byli jsme to my, o kom se psaly články v světových médiích a kdo měl nejlepší výchozí pozici ze všech postkomunistických zemí. Toto pozici jsme ztratili v roce 1997. Tehdy nás předběhlo Slovinsko, dnes suverénně nejbohatší postkomunistická země. Českou ekonomiku začíná pomaloučku dobíhat Estonsko (rozdíl v životní úrovni byl před deseti lety třicetiprocentní, dnes devítiprocentní) a Slovensko (rozdíl se ztenčil z 22 na 13 procent).

O tom, jak se dokáže země rychle postavit na nohy svědčí například příběh Irska – tato země se během jediné generace dostala z pozice hladem soužené země na samotnou špici Evropské sedmadvacítky. Irsko je dnes druhou nejbohatší zemí, hned na Lucemburskem. Podobný ekonomický zázrak se odehrál například ve Finsku.

Průměr a teploučko
Co má slovenská ekonomika, a česká nikoli? Zaprvé se Bratislava ze svých krizí poučila, odrazila se ode dna a nastoupila cestu reforem, které si jistě brzy najdou své místo v učebnicích dějin hospodářské politiky. České ekonomice se vždy tak nějak lehce nad- či podprůměrně dařilo a kosa nikdy nedopadla na kámen. Je proto mnohem obtížnější přesvědčit zdejší politiky a veřejnost o nutnosti hloubkových reforem. Veškeré zdejší reformní změny zatím jen (populisticky) „hladily“ problémy po povrchu. Nemáme často ani odvahu následovat to, co se na Slovensku osvědčilo.

Druhý důvod se zdá být politický. Zaprvé byly Slovenské reformy odvážné. A přestože se na Slovensku zcela vyměnila vláda s opozicí (žádná ze současných koaličních stran nebyla v minulém kabinetu), v hlavních konturách drží hospodářská politika týž pevný a rozumný směr. Dnešní kabinet z odvážných změn svých předchůdců nic zásadního neodstranil. Stejně tak nebrzdil rychlé a ambiciózní přijetí eura; naopak – pravděpodobnost rychlého přijetí je nyní dokonce vyšší než za minulé vlády.

V České republice k tak výrazné změně politické reprezentace nedošlo (místo v opozici si de facto vyměnila pouze ODS a ČSSD). Nedošlo ani k tak výrazným reformám, ani k tak ambicióznímu termínu přijetí eura (původní plán byl v roce 2010 tedy rok po Slovensku). Přesto se česká politická scéna jeví rozhádanější a méně akceschopná než slovenská. Opakuji: i přesto, že naše reformy ani přijetí eura nejsou ambiciózní, nejsme schopni se na nich domluvit či je prosadit.


Pokud budeme pokračovat v průměrně neodvážné fádnosti české hospodářské politiky a pokud se vládní i opoziční politici budou předhánět ve válečné ochotě nespolupracovat, nemusí trvat zas tak dlouho… než každému bude jasné, jak budou karty přemíchány v blízké budoucnosti a kdo má svých patnáct minut slávy jednou provždy za sebou.

Článek vyšel v HN 6.3.2008