O běhu kulhavého poutníka aneb O odmítání léků
Když jsem před měsícem kvůli naražené noze chvíli chodil o berlích, pozoroval jsem na sobě, že se začínám chovat jako důchodce.
Nevrlý, pokud mne lidé nepouštěli okamžitě sednout, mé myšlenky byly zaměstnány jen jedním: zkrátit délku stání či chůze na minimum. Místo prstem, začal jsem na věci ukazovat špičkou hole. Když bylo potřeba přivolat výtah, činil jsem tak rovněž špičkou berle. Život kolem se zpomalil, belhání z jednoho místa na druhé trvalo nekonečně dlouho.
Kde bychom byli?
Podobně dnes působí světová ekonomika. Z kdysi ladného běžce se stal kulhavý poutník, který potřebuje pomoc. Bere si berle od každého, kdo mu je dá či půjčí. A kdo má jen trochu rád psychickou pohodu, raději se vůbec neptá, kde by světová ekonomika byla, kdyby těch berlí nebylo.
Kde by byl americký a evropský finanční sektor bez státních záruk, masivních injekcí a všemožné jiné pomoci? Jakpak by asi dnes vypadal svět, kdyby se poskládala většina amerických finančních domů?
Postupujme tedy hezky po pořádku: Než budeme vést silácké řeči, jak si trhy poradí samy, odpovězme si nejprve na pár otázek.
Zbytečné summity a slova
Krize pomine sama, říká český prezident, a má pravdu asi takovou, jako když kulhajícímu mladíkovi s těmito slovy bereme berle.
Ano, rána či zlomenina se zhojí sama. To ovšem neznamená, že nepotřebujeme podpůrné prostředky. Zdravý člověk doktora nepotřebuje, nepotřebuje ani berle. Berle nikdy samy o sobě chodit nebudou a nikdo jim nevdechne život. Ale odmítat při onemocnění přísun vitamínů či antibiotik se notně podobá přesvědčení některých náboženských sekt odmítat léky. Všechny léky, všechny infuze, vše. A ať si u toho pacient třeba zatřepe bačkorami...
Vyřeší chystaný evropský krizový summit vše? Nebo je naopak zbytečný? K vážnému onemocnění (a o vážné onemocnění se v naší situaci jedná) je přece rozumné svolat konzilium lékařů, aby se poradili na společném postupu. Jakpak by to asi dopadlo, kdyby pacienta léčil každý doktor po svém, a to bez koordinace s ostatními? Navíc pacient je ve stavu, kdy si chce nechat pomoci.
Kdysi hrdá slova podnikatelů a finančníků "státe, nech nás být", se nyní mění ve svůj opak "státe, prosím, všimni si nás". Může nám to být líto, můžeme zamáčknout slzu, že svět není takový, jak jsme si představovali, ale to je tak všechno. Proto je rozumné, abychom jako předsednická země svolali jednání, kde se budou hledat společná řešení.
Nás uzdraví víra
Nikdo tady netvrdí, že léky či vitaminy samy o sobě člověka uzdraví. Ale tvrdit, že jakékoli léky jsou zbytečné, a hledání řešení je dokonce nebezpečnější než krize sama? To je jako tvrdit, že nás uzdraví víra. Ta by musela být hodně silná. Ale v podstatě má pan prezident pravdu, v dlouhém období se vše vrátí do normálu a trhy opět naleznou svou rovnováhu.
Jenže v dlouhém období můžeme být všichni také dávno mrtví, abych parafrázoval slavný citát Johna Keynese při podobné diskusi, která ovšem proběhla před osmdesáti roky.
Jako zlomená noha
Nemám za to, že se dnešní situace podobá chřipce, kterou lze léčit podomácku, zaručenými recepty od babičky a bonmoty od tety Kateřiny.
Podobá se spíše zlomené noze. Na zlomenou nohu se neumírá, kost sroste sama, ale nejdříve je třeba dát ji do sádry. Když ranění jen "přechodíme", noha dobře sama od sebe prostě jen tak nesroste. Chřipku přechodit můžete, můžete dokonce i chodit do práce, ale je to dost riskantní.
Mimochodem i chřipka, není-li zaléčená, může vyústit v zápal plic, zánět mozkových blan nebo může mít zbytečně dlouhý průběh. Navíc u chřipky hrozí epidemie, což je asi jediný její aspekt, který jako přirovnání k současné krizi sedí.
Pro pochopení toho, jak rychle se nákaza šíří, se podívejte na to, jak s finančními domy celé Evropy zamával bankrot maličké islandské ekonomiky. Byl to poslední kulhavý poutník? Co kdyby se něco podobného stalo v Pobaltí či v některé zemi jižní Evropy? Přispěcháme těm zemím na pomoc, nebo necháme nákazu šířit dál?
To je totiž ta otázka. Budeme ochotni těmto zemím pomoci z našeho rozpočtu, nebo budeme čekat, až voda vystoupí tak vysoko, že to bude viditelné i z těch nejvýše postavených pražských pahorků? Jakkoli doufáme, že to nenastane, na tuto situaci je lépe být připraven.
Nevrlý, pokud mne lidé nepouštěli okamžitě sednout, mé myšlenky byly zaměstnány jen jedním: zkrátit délku stání či chůze na minimum. Místo prstem, začal jsem na věci ukazovat špičkou hole. Když bylo potřeba přivolat výtah, činil jsem tak rovněž špičkou berle. Život kolem se zpomalil, belhání z jednoho místa na druhé trvalo nekonečně dlouho.
Kde bychom byli?
Podobně dnes působí světová ekonomika. Z kdysi ladného běžce se stal kulhavý poutník, který potřebuje pomoc. Bere si berle od každého, kdo mu je dá či půjčí. A kdo má jen trochu rád psychickou pohodu, raději se vůbec neptá, kde by světová ekonomika byla, kdyby těch berlí nebylo.
Kde by byl americký a evropský finanční sektor bez státních záruk, masivních injekcí a všemožné jiné pomoci? Jakpak by asi dnes vypadal svět, kdyby se poskládala většina amerických finančních domů?
Postupujme tedy hezky po pořádku: Než budeme vést silácké řeči, jak si trhy poradí samy, odpovězme si nejprve na pár otázek.
Zbytečné summity a slova
Krize pomine sama, říká český prezident, a má pravdu asi takovou, jako když kulhajícímu mladíkovi s těmito slovy bereme berle.
Ano, rána či zlomenina se zhojí sama. To ovšem neznamená, že nepotřebujeme podpůrné prostředky. Zdravý člověk doktora nepotřebuje, nepotřebuje ani berle. Berle nikdy samy o sobě chodit nebudou a nikdo jim nevdechne život. Ale odmítat při onemocnění přísun vitamínů či antibiotik se notně podobá přesvědčení některých náboženských sekt odmítat léky. Všechny léky, všechny infuze, vše. A ať si u toho pacient třeba zatřepe bačkorami...
Vyřeší chystaný evropský krizový summit vše? Nebo je naopak zbytečný? K vážnému onemocnění (a o vážné onemocnění se v naší situaci jedná) je přece rozumné svolat konzilium lékařů, aby se poradili na společném postupu. Jakpak by to asi dopadlo, kdyby pacienta léčil každý doktor po svém, a to bez koordinace s ostatními? Navíc pacient je ve stavu, kdy si chce nechat pomoci.
Kdysi hrdá slova podnikatelů a finančníků "státe, nech nás být", se nyní mění ve svůj opak "státe, prosím, všimni si nás". Může nám to být líto, můžeme zamáčknout slzu, že svět není takový, jak jsme si představovali, ale to je tak všechno. Proto je rozumné, abychom jako předsednická země svolali jednání, kde se budou hledat společná řešení.
Nás uzdraví víra
Nikdo tady netvrdí, že léky či vitaminy samy o sobě člověka uzdraví. Ale tvrdit, že jakékoli léky jsou zbytečné, a hledání řešení je dokonce nebezpečnější než krize sama? To je jako tvrdit, že nás uzdraví víra. Ta by musela být hodně silná. Ale v podstatě má pan prezident pravdu, v dlouhém období se vše vrátí do normálu a trhy opět naleznou svou rovnováhu.
Jenže v dlouhém období můžeme být všichni také dávno mrtví, abych parafrázoval slavný citát Johna Keynese při podobné diskusi, která ovšem proběhla před osmdesáti roky.
Jako zlomená noha
Nemám za to, že se dnešní situace podobá chřipce, kterou lze léčit podomácku, zaručenými recepty od babičky a bonmoty od tety Kateřiny.
Podobá se spíše zlomené noze. Na zlomenou nohu se neumírá, kost sroste sama, ale nejdříve je třeba dát ji do sádry. Když ranění jen "přechodíme", noha dobře sama od sebe prostě jen tak nesroste. Chřipku přechodit můžete, můžete dokonce i chodit do práce, ale je to dost riskantní.
Mimochodem i chřipka, není-li zaléčená, může vyústit v zápal plic, zánět mozkových blan nebo může mít zbytečně dlouhý průběh. Navíc u chřipky hrozí epidemie, což je asi jediný její aspekt, který jako přirovnání k současné krizi sedí.
Pro pochopení toho, jak rychle se nákaza šíří, se podívejte na to, jak s finančními domy celé Evropy zamával bankrot maličké islandské ekonomiky. Byl to poslední kulhavý poutník? Co kdyby se něco podobného stalo v Pobaltí či v některé zemi jižní Evropy? Přispěcháme těm zemím na pomoc, nebo necháme nákazu šířit dál?
To je totiž ta otázka. Budeme ochotni těmto zemím pomoci z našeho rozpočtu, nebo budeme čekat, až voda vystoupí tak vysoko, že to bude viditelné i z těch nejvýše postavených pražských pahorků? Jakkoli doufáme, že to nenastane, na tuto situaci je lépe být připraven.