Prázdniny, vysvědčení. Doba vyhazování taháků a zapomínání všeho, co jsme se "nadrtili" zpaměti... Ne nadarmo se pak říká, že ze škol je nejdůležitější to, co nám zůstane v hlavě, když všechno zapomeneme. Jak v takovém testu obstojí naše školy? Zejména ty střední a vysoké?

Kdysi se vzdělanci učili nazpaměť třeba celé pasáže Bible. Ale dnes je "doba paměti" za námi. Kdybyste před patnácti roky k testu posadili profesora z Harvardu a průměrného patnáctiletého studenta, vyhrál by jistě ten vzdělanější a starší. Tak tomu bylo od počátku civilizace až doposud.

Jenže pokud byste jim dnes k stejnému testu povolili přístup na internet, jist výsledkem bych si předem rozhodně nebyl.

Středověk a opisování Bible

Vzpomínám si, co mi kdysi dalo práce rozdiskutovat své vysokoškolské studenty, kteří by přece měli být na učené disputace zvyklí. Nebyli. Deformace z mnohých středních a bohužel i vysokých škol ze studentů učinila zapisovače. Přednášky tak často vypadaly jako ve středověku: předčítač (který si říká kantor) čte skripta bez přidání jediné kritické myšlenky a od skupiny zapisovačů (kterým se říká studenti) očekává stejně bezmyšlenkovité zanesení předčteného.

Kdo potom vše co nejvěrněji zopakuje, vyhrává od předčítače jedničku s hvězdičkou. Kdo na vše rychle po zkoušce zapomene, má dokonce šanci uchytit se i ve skutečném životě.

Naopak na všech zahraničních školách, které jsem navštívil, jsme se chodili na přednášky a semináře pohádat, přít se a diskutovat. Četlo se doma a před přednáškou. Studenti přece snad umí číst sami a profesoři přece umí psát a existují kopírky, tak proč ztrácet cenný čas, kdy jsme všichni pohromadě a můžeme debatovat?

V Dánsku i Americe platilo, že kdo přečtený text dokázal kriticky rozšířit, dát do kontextu, aplikovat nebo naopak vyvrátit, vyhrává. A podobná pravidla pak platila i pro zkoušky.

Kantor a kousek papírku

Studoval jsem paralelně českou i anglickou literaturu. Anglická literatura se učila tak, že jsme každý týden (ano!) přečetli jednu knihu (na jeden předmět!) a na hodině jsme text rozebírali a kritizovali.

Vůbec nikoho nezajímalo, kdy kde umřel nebo se narodil Kafka či Camus (dodnes to vlastně nevím a nezajímá mě to), ale zajímalo nás, proč napsali, co napsali, jak dosáhli kýženého dojmu.

Učili nás, jak psát kreativně, poutavě, jak využívat předností psaného textu. Pak jsem přijel do Čech, nikoho nezajímalo, co jsem četl a jak hluboce jsem nad textem přemýšlel, zato po mně chtěli jména stovky autorů (které nečetl ani kantor) a počty knih, které napsali. Místo krásné literatury tupé memorování.

A tak se stalo, že místo skutečné filozofie často přednášíme jen její dějiny. Z ekonomie se často stává aplikovaná matematika, z fyziky souprava vzorečků, které je třeba si zapamatovat. Proč? Protože se z toho dobře zkouší. Prostě na absolvování vám u nás stačí tahák. Proto jsou taháky tak pronásledovány. Protože kus papíru nahradí kantora i se vším, co celý rok "předával"...

Pamatuju si, že v Dánsku problém s taháky nebyl: při zkouškách totiž byly často povolené klidně celé učebnice, proč by také ne? K čemu je mi memorace vzorečku, dat a jmen, když neznám souvislosti?

Dějiny se "zkoušely" třeba takto: porovnejte příčiny vzniku první a druhé světové války. Při psychologii se žádala interpretace snu. Pochopitelně ani s jedním, ani s druhým vám tahák nepomůže, protože ani v jednom případě neexistuje jediná "správná" odpověď.

Chápu, že tento přístup u nás mnohé popuzuje, ale pokud se vše, co nás kantor naučil a co po nás chce, vejde na kousek papíru, je to pro naše školy smutné vysvědčení.

Psáno pro HN