Kdybychom hledali proroky 21. století, museli bychom se rozhlížet mezi ekonomy. Jsou to právě oni, kdo dnes nejčastěji předpovídá budoucnost a plní tak roli, jakou v antickém světě hrávaly státní věštírny. Potíž je, že jim predikce příliš nevycházejí a opravdu důležité věci předpovědět nedokáží. Proč vlastně tak selhávají? A může se to někdy změnit?

Baví mne, když jsme my ekonomové nuceni filozofovat - tedy zamyslet se. Je to užitečné, ale děje se to bohužel většinou, jen když se nám něco nepovede. Jak to zpívá Leonard Cohen: "There is a crack in everything, that's how the light gets in" (volně: se vším je potíž, přes ni ale světlo vidíš spíš).

Tentokrát se nám nepovedla budoucnost: nedokázali jsme odhadnout příchod a rozsah krize. Zkusme nabídnout vysvětlení, proč vlastně jako ekonomové neumíme pořádně předvídat budoucnost, přestože jsme k tomu často nuceni, nebo se o to sami vehementně snažíme.

Všimněte si, že jsou to právě ekonomové, kdo dnes budoucí vývoj společnosti prorokuje nejčastěji. Jiné humanitní vědy to kupodivu moc často nedělají - ani sociologové, politologové, právníci, psychologové či filozofové se do předvídání budoucnosti moc nehrnou, nanejvýše nabízejí jakési vize. Proč není podobně zdrženlivá také ekonomie? Nabízí se jisté vysvětlení: vykazuje totiž zřetelnou snahu přiblížit se co nejvíce fyzice - tedy exaktní vědě o mrtvých objektech, která má k předvídání budoucnosti snad nejblíže.

Filozof Karl Popper kdysi napsal knihu Lesk a bída historicismu, v níž dochází k závěru, že vysvětlovat příčiny minulých událostí je prakticky nemožné. Respektive: je o nich možné podat skoro libovolně velký počet "vysvětlení".

Pro ilustraci netřeba chodit daleko: ekonomové se kupříkladu dodnes pořádně neshodnou, co vlastně přesně zapříčinilo velkou hospodářskou krizi před osmdesáti roky. A neshodnou se dokonce ani na tom, co ji pak ukončilo. Pro dostatek příkladů ovšem nemusíme ani nijak zvlášť hluboko do historie. Vždyť dodnes ani pořádně nejsme schopni určit, co přesně způsobilo krizi aktuální, přestože jsme si ji zažili na vlastní kůži.

Ti odvážnější z nás to ostatně i otevřeně přiznávají: "Nikdo nezná příčiny světové ekonomické a finanční krize. Nikdo. Nedělejte si iluze, neznám je ani já," píše upřímně člen Národnej banky Slovenska 1/4udo Odor v knize Krizonomie s nadhledem aneb Trochu recese v časech recese. Ekonomka Deirdre McCloskeyová zase již v roce 1990 napsala knihu If you are so smart (Když jste tak chytří), ve které se ptá: ...tak proč jste na tom nezbohatli? Nebo to alespoň neřekli dřív?

Prokletí Jonášovo

První velká - a docela samozřejmá - potíž spočívá v tom, že lze jen těžko předvídat nepředvídatelné. Už z povahy věci samé. Pokud by budoucnost bylo možné předvídat, nebyla by prostě nepředvídatelná. Pozorní pozorovatelé událostí (lhostejno, zda fyzici či ekonomové) dokážou odhalit trend a prodloužit jej. Ale nedokážeme předvídat dění. Dokážeme říci: V modelovém případě, pokud se nestane nic neočekávaného, se daná veličina bude vyvíjet tak a tak.

Na předvídání budoucnosti máme i kouzelné zaklínadlo, říkáme totiž pokaždé ceteris paribus. Tedy "za předpokladu, že se nic jiného nemění". Kromě toho, že to zní jako abraka-dabra, musíme totiž přiznat, že skutečnost bývá ceteris non paribus. Tak se třeba stane, že statisíce ekonomů sledují úplně špatné veličiny a tomu málu, které upozorňuje na ty relevantní, nikdo moc nevěří.

Těžkosti nám dělá i fenomén známý jako "Prokletí Jonáše proroka". Znáte ten příběh z Bible o Jonášovi, který nechtěl prorokovat, a tak ho spolkla velká ryba. Po několika dnech jej vyplivla na březích Ninive, města, kterému měl předpovědět zkázu. Jonáš tedy nevolky městu prorokoval temnou budoucnost. Jenže pozor, lidé si to jeho varování vzali k srdci (kdo by to čekal?) a učinili pokání. Závěr příběhu byl happy endem pro všechny, jen ne pro Jonáše: ono se totiž nic nestalo! Jelikož byla Jonášova zpráva důvěryhodná, a lidé si varování vzali k srdci, proroctví se nevyplnilo, město zničeno nebylo. A Jonáš se pak cítil jako bláznů král.

Pointa příběhu je jasná: většinu opravdu dobrých proroků nedoceníme. Proč, krásně vysvětluje Nasim Taleb v knize Černá labuť: Kdyby byl někdo v roce 2001 tak dobrým analytikem mezinárodních vztahů a expertem na terorismus, že by odhalil jaký typ útoku se chystá na Spojené státy; a kdyby navíc dokázal o tomhle nebezpečí přesvědčit své nadřízené, co by se stalo? Nic, protože by jeho informace naplnění předpovědi zabránily. A milý (pravý) prorok by upadl v lepším případě v zapomnění. V horším by vešel do dějin jako válečný štváč, malíř čertů a nejzbytečnější regulátor všech dob. Vždyť kvůli němu bychom se dlouhá léta museli zouvat na letištích a procházet těmi nejvíc ponižujícími bezpečnostními kontrolami...

Je to jakýsi princip "sebe-vylučujícího se proroctví": je-li proroctví "pravdivé", trefné, často se vůbec nenaplní. Jsme-li prostě schopni anticipovat problémy, nemusí vůbec nastat. Jde o přesný opak známého principu ze společenských věd, kterému říkáme "sebenaplňující se proroctví".

Pokud začne někdo důvěryhodný v normálních časech křičet krize, krize!, může vyvolat psychologický lavinový efekt. Nebo krizi naopak předejít tím, že na ni upozorní a lidé změní své chování. Problém je v tom, že zřídka dopředu poznáme, o který případ se právě jedná.

A když už jsme u těch proroků: budoucnost dost pravděpodobně nezná ani Bůh, respektive dodnes se o to teologové přou. Kdyby ji znal, nebyli bychom skutečně svobodní. Existuje sice mnoho teologických pokusů tento paradox vyřešit, ale žádný z nich není pro ekonomii relevantní.

Nejpravděpodobnějším se zdá být závěr Alfreda Whiteheada, jednoho z nejvýznamnějších filozofů a teologů (a také matematiků) minulého století: budoucnost je prostě radikálně otevřená, a to i pro Boha. Pokud by Bůh věděl, že Eva s Adamem okusí zakázané ovoce, proč se na ně hněval? Starozákonní proroctví mimochodem skoro nikdy nebyla jakýmisi deterministickými vhledy do budoucnosti, šlo spíš o varování a strategické varianty možného vývoje, které od lidí očekávaly zejména nějakou reakci. Pokud byla reakce adekvátní, na prorokované často vůbec nedošlo.

Lesk a bída budoucismu

Kdybychom ale opravdu mohli, chtěli bychom budoucnost vlastně znát? Milovali byste někoho, kdybyste věděli, že se s ní či s ním budete za několik let nenávidět a viděli tuto událost jako na dlani? A nevděčíme nejistotě za mnoho z našich povolání? Vybavuje se mi krásná scéna ze Stopařova průvodce po Galaxii: filozofové vyrazili do stávky, protože geniální počítač měl brzy jednoznačně vyřešit problém smyslu bytí a myslitelé se začali bát o své zaměstnání.

Podobně je tomu s nejistotou. Existovaly by burzy, kdyby se předem vědělo, jaký bude vývoj cen? Nebo si vezměme jiný příklad: Kolikpak asi peněz (kolik miliard dolarů?) bylo investováno do výzkumu budoucího vývoje ceny ropy? Kdo na to kápne, toho bohatství nemine. Přesto se to povede "trefit" jen náhodou. Vzpomínáte na génia - předního analytika investiční banky Goldman Sachs - Arguna Murtiho, který v roce 2005 trefil rekordní ceny ropy? Že se z 50 dolarů ropa vyšplhá nad 100. Stalo se. S otevřenými ústy mu naslouchal celý svět. Zkusil to tedy podruhé. Cena ropy se vyšplhá nad 200 dolarů za barel - a nevyšlo to ani trochu...

Chápu, že si každý přeje vědět, který kůň v dostizích vyhraje. Ale kdyby to bylo známo, mohli bychom dostihová závodiště rovnou zavřít. Na nejistou budoucnost sice často nadáváme, ale právě díky ní prožíváme mnoho krásného.

Jak vidno, s poznáváním budoucnosti to není slavné. Nebylo by lepší nechat budoucnost budoucností a soustředit se na "tady a teď"? Nebylo. Myšlenky na budoucnost jsou totiž sine qua non lidského života. Bez budoucnosti život nedává smysl. Bez budoucnosti nedává smysl ani přítomnost. Jak píše jeden z největších českých filozofů Ladislav Hejdánek v textu Básník a slovo: "Pohled dopředu, do nejbližší i do vzdálenější budoucnosti, je nezbytný pro samo pravdivé vidění současnosti, jejíž pravý smysl se vyjeví teprve v kontextech, jež přicházejí a přijdou." Chceme-li znát přítomnost, vrací se nám potřeba pohledu do budoucnosti oknem zpátky. Přítomnost by bez budoucnosti a minulosti nedávala žádný smysl.

Jinými slovy: Budoucnost chceme znát (bez myšlenek na ni nemá život smysl), budoucnost potřebujeme znát (abychom poznali přítomnost). Na druhou stranu budoucnost nechceme znát (ztratili bychom svobodu) a ani ji znát nemůžeme (spočítat se nedá, vše ostatní je nepřesné hádání).

Vykladači snů

První makroekonomická predikce, kterou naše civilizace zná, uvádí biblický příběh o sedmi tučných a sedmi hubených kravách. Faraonovi se o nich zdá, sen jej trápí a starozákonní Josef mu jej vyloží v moderní parafrázi takto: Právě jsi zřel makroekonomickou predikci na příštích čtrnáct let. Sedm let růstu HDP, sedm let jeho prudkého poklesu. Josef sice neuměl vše vyjádřit číslíčky s přesností na desetinné místo, ale zato dle příběhu trefil trend - a to na mnohem delší časový úsek, než umíme dnes my.

Proč to tady povídám? Protože budoucnost byla zjevena ve snu! V iracionálním snu, který až do dob Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga unikal v západní civilizaci jakékoli seriózní pozornosti. Až díky nim se (i-racionální) sen stal důležitým a uznávaným prvkem psychologie, která už ví, že se nevyplácí jej zatracovat jen proto, že je nevyjadřitelný rovnicí.

A nemusíme zůstávat jen u snů. Vezměme také básníky, třeba Halase s jeho esejí O poezii: "Poezie poznává instinktem, instinktem často neomylným. Je poznávacím procesem jasnozřivějším vědy." Na jiném místě pak: "Běžíme k novým netušeným událostem a básníci se snaží ještě včas rozlišiti, co jim přenechati napospas a co zachránit." Nebo: "Poezie je věčné nahlížení do karet osudu." Možná se tedy my ekonomové od básníků zas tak moc nelišíme, pokoušíme-li se vlastně o to samé.

Čelíme radikálně otevřené budoucnosti a snažíme se s tímhle údělem nějak vypořádat. Věrozvěstové neustálého růstu i proroci ekonomického Armagedonu přitom mají k dispozici stejná statistická čísla. Jen z nich podle svého založení jedni vyvozují naději a druzí její pravý opak...


Text vznikl s přispěním studenta ekonomie a logiky Lukáše Tótha

Psáno pro HN