Kam se poděla ta úspora času z veškeré té technologie? Ještě pamatuju i já, a to patřím k mladší generaci ekonomů, že jsem první ročníky vysoké školy vystudoval bez mobilního telefonu. Mít e-mailovou adresu byla novinka, která mne uváděla v úžas. Maily se četly v Hollaru v knihovně a často se čekala fronta na počítač (kdo měl tehdy internet doma?!). Naši předchůdci ještě odevzdávali diplomky psané na stroji, průklepák povolil tak tři kopie. Právnické firmy zaměstnávaly celá patra pisatelů na stroji. Místo SMS se psávaly papírové dopisy. Ty chodily po Evropě tak týden, takže než jste se dozvěděl odpověď na otázku "jak se máš?", trvalo to čtrnáct dní. Tedy za předpokladu, že adresát hned po obdržení dopisu sedl, napsal odpověď a zanesl ji zrovna na poštu.

Dnes už vůbec nechápu, jak si lidé dávali schůzky bez mobilních telefonů, jak se bez mailů organizovaly konference, jak se bez internetu připravovaly přednášky a jak se bez počítače psaly celé knihy. Kolik času se muselo promrhat!? Pamatujete na všechno to zbytečné čekání u telefonu (rozuměj "pevné linky"), když se "čekalo na hovor"?

Co se s nimi mohlo stát?

Přesto nemám pocit (kdo ho má, ať zvedne ruku), že bychom dnes měli víc času než tehdy. Skoro mi to přijde naopak, nevím, zda to není jen malý počátek mé budoucí idealizace minulosti, ale přesto: tehdy se mi zdálo, že bylo času nějak víc. Přitom by to mělo být naopak. Objem práce, která nám kdysi mohla trvat týden, dnes třeba hravě zvládneme za jediný den. Kam se tedy poděla ta úspora času?

Jedna možná odpověď je, že šla do bohatství. Prostě máme více "urychlovacích" technologií, pracujeme stejně nebo možná ještě více - tedy více a rychleji vyrábíme, a tím bohatneme. To se mi však nezdá být postačujícím vysvětlením. Zdá se mi, že užitečnější pohled na tuto otázku je následující: v průběhu jednoho života jich stihneme prožít mnoho. Za jeden život stihneme nasbírat zážitků, co mohl nadprůměrný dobrodruh sbírat životů sedm. Teď nemluvím o hloubce prožitku, ale pokud bychom si za každé "vidět Niagarské vodopády" dělali čárku, tak bychom jich stihli násobně víc než Kipling.

Jan Mühlfeit, ředitel Microsoftu, mi kdysi nadšeně vyprávěl, jak dnes během jediného odpoledne stihneme vstřebat zhruba stejný počet informací, jako rurální člověk před několika stoletími za celý život. Dnes víme všechno možné o celém světě, máme pocit že ho máme jakoby "na talíři" na obrazovce. Kdysi se o konci války (ve vlastní zemi) odlehlejší kouty dozvěděly o týdny později. Dnes víme vše hned a ještě je nám to mnohdy málo, chceme to vědět s předstihem. Podobně je to s vlastněním věcí. Kdysi mívali lidé celkem snadno spočitatelný počet předmětů, zkuste si dnes spočítat, kolik toho máte ve svém vlastnictví. Točí se mi hlava jen při té představě.

Zpomal, ať si to můžeš užít.

Pěna z úst nám jde jak uříceným koním, ať je naše rychlost seberychlejší, stále budeme, zdá se, šlapat na plyn, co to jen půjde. Krásně to kdysi, ještě v "klidných dobách" vyjádřil Jan Werich v jedné své pohádce: závodník projížděl celým svým životem ve své megaformuli, stále rychleji a rychleji, lesy a pole kolem něj se dávno změnily v táhlou hnědozelenou šmouhu. Každé město stejné jako ostatní. Až se mu jednoho dne ten nelidský přístroj, který si šíleného řidiče dočista zotročil, porouchal. Jeho překvapený úžas a nový svobodný pěší život plný jiných krás si dokážete domyslet. Den bude mít neustále 24 hodin. Rychlejší život nám sice dovolí katalogově prolistovat atrakce celého světa, ale slovo prožít se scvrkne právě na prolistování a krásy života na pouťové atrakce.

A nakonec můžeme velice snadno dojít k závěru, že to všechno vlastně je, řečeno s Patočkou, "nuda obřích rozměrů".

Psáno pro HN