To, že člověk jen těžko dosáhne stavu spokojenosti, je známá věc. Rozdíl mezi touhou a jejím naplněním tady byl odedávna a vždy bude. Dalo by se o tom dokonce hovořit v klasických ekonomických termínech poptávky a nabídky. Budeme mít stále tendenci být nespokojeni s tím, co máme.

Hédonisté tento rozpor řeší zvyšováním nabídky: čím více toho chceš, tím více si toho dopřej. Je to právě tohle Kunderovo "zlaté jablko věčné touhy" , co nás táhne kupředu, říkají hédonisté. Existuje ale bod blaha, ve kterém jsme šťastni? I kdybychom měli ráj na zemi a v řekách místo vody teklo archivní víno, asi by nás to bavilo jen chvíli.

Konkurenční program řešení vzdálenosti mezi poptávkou a nabídkou nabízejí stoici. Jejich recept netkví ve zvyšování nabídky, ale ve snížení poptávky.

Tak pravil Aristoteles

Aby toho nebylo málo, mezi psychology, ekonomy a sociology dodnes plane debata, zda vůbec bohatství významně přispívá k našemu pocitu štěstí.

Sociolog Ronald Inglehart po mnohaletém zkoumání fenoménu štěstí v mnoha zemích došel k závěru, že pocit blahobytu sice s přibývajícím bohatstvím roste, ale přírůstek je menší a menší - funkce blahobytu je konkávní. V bohatém světě štěstí s přibývajícím bohatstvím stoupá už jen minimálně. Není totiž kam stoupat.

Podle Ingleharta je v bohatých zemích vztah mezi příjmem a pocitem štěstí "překvapivě malý (téměř zanedbatelný). Říkáme tomu Eesterlingův paradox, podle stejnojmenného ekonoma, a tento princip se stal předmětem mnoha hádek.

Například ekonomové Stevenson a Wolfers tento závěr zpochybnili. Ať tak či onak, není vůbec (samo)zřejmé, že nám více bohatství také přinese více štěstí. Často si to myslíme, ale když dorazíme do cíle, mnohdy zjišťujeme, že spotřební nirvána se nedostavila, nebo se dostavila jen na chvíli.

Aristoteles píše, že nás "něco těší, protože jest nové, později však pro stejnost již nikoli ...radost ochabuje; proto také slábne libý pocit".

Navíc už on si všiml, že se slasti navzájem vytlačují, jedna jakoby vytloukala druhou: "činnosti jednoho druhu překáží slasti, která vzniká z činnosti jiného druhu". Je tedy třeba si dobře dát pozor na to, kterou "činností slast" si vyberete, protože se z jedné dost složitě přeřazuje na druhou a cesta zpět je dost dobře nemožná.

Dost!

A co na to psychologové? David G. Myers z dat zjišťuje, že pocit štěstí je nižší mezi velice chudými lidmi. Ale jakmile mají dost na přežití (náš případ), více peněz projevuje klesající mezní užitek, tedy z každé koruny máme menší a menší pocit štěstí. "Co se týká pocitu štěstí, je skoro jedno, zda jezdíte limuzínou, autobusem, či chodíte pěšky". Průzkum mezi sto nejbohatšími lidmi ukázal, že jsou jen trošku málo šťastnější než průměr.

David G. Myers se dále zamýšlí nad dočasností radosti z bohatství. Ti kteří vyhráli velké množství peněz v loterii jsou na tom s pocitem štěstí po roce zhruba stejně jako lidé, kterým se před rokem stala vážná nehoda a zůstali třeba připoutáni na vozík. Jak ostatně praví již citovaný Aristoteles: "prudké slasti vyhledávají lidé, kteří nejsou schopni se radovat z jiných slastí".

Z tohoto úhlu pohledu se skutečně zdá být bláhově idealistický program stoiků mnohem realističtějším, než program hédonistů. Jinak řečeno: kýženého prolnutí poptávky a nabídky se skutečně asi snáze dosáhne snížením poptávky.

Pro představu neustálého pokroku by však tato ideologie byla zhoubná. Musíme si proto vybrat: chceme neustálou nespokojenost, která nás lovecky žene kupředu (a zvyšuje HDP), nebo spokojenost se současným stavem, kdy si uvědomíme, že toho máme dost? Dost.

Psáno pro HN