Když je něčeho příliš, nevšímáme si toho. A bývají to často ty nejdůležitější věci - tak samozřejmé, že je přehlížíme. Jednou z nich idea pokroku. Ale obklopuje nás neustále: v televizi, v reklamách, politických prohlášeních, z úst ekonomů. Je to nediskutovaný imperativ naší doby, něco, co je prostě tak automatické, že to nevidíme. Je to skoro podobné Matrixu, který je všude kolem, ale nevidíme ho.

Odkud se vzala tato myšlenka neustálého růstu? Vše nasvědčuje tomu, že je to jen převlečená idea pokroku. Nejprve ve své náboženské (nebe na zemi) a později světské podobě. Je starostí trhu, nebo státu, nebo vědy, anebo často všeho dohromady, aby zajistily pokrok, tedy růst. Konkrétně růst HDP. Ekonomický růst nás přibližuje k ráji na zemi. Jakékoli škobrtnutí HDP nás od našeho cíle oddaluje, je to považováno za zlo. Růst je největší dobro, je to maxima nejen ekonomie, ale často celého politického života. Okřídlený je v tomto smyslu výrok "its the economy, stupid! (vše je o ekonomii, vole!)" z prezidentského teamu Billa Clintona.

Sumerové a wi-fi

Od dob prvních písemných záznamů se vybavení domácností moc neměnilo. Kdyby náš sumerský předek usnul a probudil se na začátku osmnáctého století, pokud by měl soudit podle věcí, které by viděl kolem sebe, možná by si časového posunu ani nevšiml. Dřevěný stůl, hliněné talíře, krb - nic, co by neznal. Kdežto za posledních tři sta let se mění naše okolí čím dál tím závratnější rychlostí. Kdo před pár lety věděl, co jsou bluetooth, wi-fi nebo GPRS?

Do průmyslové revoluce jsme od růstu nic moc nečekali, pak jsme byli pokrokem zaskočeni, dnes jej považujeme za zcela automatický. Navíc pokrok vnímáme ekonomicky a technicky. Předtím byl vnímán víceméně interně a duchovně. Dnes máme myšlenku pokroku sekularizovanou. Koneckonců, konzistentní měření statistiky HDP začalo v USA v roce 1790. Tuto statistiku tedy známe 220 let, předtím jsme si jako lidstvo poradili i bez ní. Nepotřebovali jsme vědět, o kolik procent nebo jejich desetin jsme bohatší než rok před tím ani jak jsme na tom v mezinárodním srovnání. Mimochodem, ten rok byl americký HDP na hlavu (v cenách roku 2005) $1,025; v roce 2009 uváděla stejná statistika $42,247, tedy skoro čtyřicetinásobek. Americký HDP za posledních 20 let vzrostl o 37 procent. Jsme nadšení? Možná ano. Ale jsme spokojeni, anebo máme menší tendenci růst dál? Těžko.

Staré kultury věřily, že zlatý čas lidstva už byl, ne, že bude. Člověk byl stvořen lepší, než je teď. Čím dále od začátku, tím hůře, věřili spíše v časovou degradaci. Srovnej s naší civilizací, která to vnímá přesně naopak: čím blíže k začátku lidstva, tím hůře, tím primitivnější. V darwinovském smyslu se vyvíjíme z horšího k lepšímu.

Růst pro růst

Řekové a Židé nám zanechali program jednání, založený na nespokojenosti se stavem věcí. Přestože představu pokroku nelze považovat za moderní myšlenku, jeho sekularizovaná a ekonomizovaná verze se stala raison d'etre ekonomie, vědy a politiky. Je to něco, s čím naše civilizace vyrůstá - a prostě počítá. A dokonce s pokrokem nebo růstem často ztotožňujme smysl celé snahy. Ekonomie jako by dnes neměla jiný hlavní cíl než růst pro růst.

Touto myšlenkou jsme tak posedlí, že jsme ochotni k jejím nohám obětovat i zadlužení. A to nejen v obdobích recesí a krizí, ale i v dobách štědrého ekonomického růstu - to aby byl ještě rychlejší! Tolik růstu bylo indukováno dluhovými steroidy, že mnoho z růstu v minulých letech nebyl ani tak růst hrubého produktu, jako spíše hrubého zadlužení. A i ti, kteří budou obhajovat myšlenku růstu pro růst musejí přiznat, že jsme myšlenku růstu prostě trochu přehnali a stali se jí poněkud posedlí. Nejsme si jistí, kam rosteme, ale děláme všechno pro to, abychom tam byli co nejrychleji.

Psáno pro HN