K právní povinnosti lékaře nekopat do pacienta
Jak to vypadá, řada těch, kteří si teď přijdou mediálně kopnout do pana Janouška bude poměrně dlouhá. Míním toho pana Janouška, co když začne joggovat, jezdí za ním po parku policejní auto se zapnutým majákem a houká. Asi to kopání občas nebude pěkné na pohled, ale do značné míry si za to může dotyčný sám. Nicméně jsou profese, jejíž příslušníci by se i za tak lákavých okolností měli umět ovládnout.
Že jsou na záchytku krom jiných svážení i řidiči v různých stádiích veselosti není žádný objev. Obvykle se to obejde bez mediálního vzruchu, neboť pokud jde o ožratce všech možných druhů, tak krizí z nedostatku rozhodně netrpíme. Na pražské záchytce, konkrétně na Bulovce, celkem logicky skončil v pátek i pan Janoušek. A to se, také celkem logicky, bez novinářské štafáže neobešlo. Zde je ale zásadní, že sice možná opilý, sice možná dopravován na záchytku proti své vůli, a sice možná i podezřelý z předchozího spáchání trestného činu, ale po překročení prahu nemocnice pacient. Pacient, který má svá práva a je úplně jedno jak se jmenuje, a jaká obvinění na něj číhají venku, za dveřmi špitálu. A také bez ohledu na to, že záchytka snad není zdravotnické zařízení v pravém slova smyslu.
K příchodu pana Janouška na záchytku se navenek vyjádřili pro media dva záchytní pracovníci. Jakýsi Dr.Hátle a jeho fámulus, jehož jméno zřejmě zůstane pro dějiny utajeno. Prvý z nich podle ČT a Novinek považoval za neobvyklé, že mu byl pan Janoušek eskortován k vyšetření a neměl při tom klepeta. A též panu doktorovi připadlo podivným, že po vyšetření nezavřeli pana Janouška do cely předběžného zadržení jako jeho ostatní pacienty. Nejmenovaný zdravotní biřic pak svého pána doplnil v tom smyslu, že podnikatel byl „…arogantní, vykřikoval, že vše odmítá, nespolupracoval, přitom je tady zákaz telefonování, furt si hrál s telefonem".
Podle aktuálního zákona o zdraví lidu jsou zdravotničtí pracovníci, krom jiného, povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dověděli při výkonu svého povolání. Podotýkám o všech skutečnostech, s výjimkami, které spolehlivě nekryjí referování do medií o tom, jak se pacient choval a co říkal. Totéž platí i podle zákona nového, který bude účinný od prvního dubna.
Asi nijak nepřekvapí, že stejně je formulována povinná mlčenlivosti advokátů. Obě profese se totiž dostávají k intimitám svých pacientů či klientů. A mají tyto intimity chránit. Proto jim to taky zákon výslovně ukládá. S aplikací povinnosti advokátů chránit své klienty mlčením mám jako dlouholetý člen kárné komise a nyní odvolací kárné komise České advokátní komory poměrně rozsáhlou zkušenost. Díky ní si se vší rozhodností troufám tvrdit, že pokud se tak, jako Dr.Hátle, zachoval advokát, stěží by se vyhnul kárnému řízení. A čistě za sebe musím říct, že pokud bych seděl v kárném senátu, nezačal bych úvahu o trestu níž, než u dočasného zákazu výkonu advokacie. Tak na dva roky. V advokacii by totiž něco podobného bylo vnímáno, dámy prominou, jako nebetyčná prasárna. Možná, bych pod vlivem konkrétních okolností později trochu ubral. To by ale dotyčný musel hodně na kolena. A nesmělo by jít o pomlouvání klienta v mediích. Co bude s panem dr. Hátlem a zmíněným sanitářem, samozřejmě nijak neovlivním ani ovlivňovat nehodlám. Mohu jen s hrdostí konstatovat, že advokacie se v tomto směru obecně chová mnohem přísněji a vede své členy k striktnímu respektování práv klientů a k jednání, které je tradičně považováno, alespoň pokud jde o advokáty, za striktní etickou normu. Už jen vyzrazení, že se u mne klient byl radit, může být kárným proviněním a je to velmi dobře. Tahle zásadovost mimo jiné vedla k tomu, že ani za bolševika, kdy to podle zákona šlo, nebyl žádný advokát zbaven mlčenlivostí svými nadřízenými, ač prý o to Stb občas docela stála. Nejen díky tomuto případu, ale už dřív mi připadalo, že některým lékařům tahle zkušenost či tenhle etický rozměr profese poněkud chybí.
Jak jsem řekl, vůbec netuším, jestli se ředitelství Bulovky rozhoupá k nějakým krokům ve vztahu k zjevně neetickému jednání zmíněného lékaře. Nicméně, možná by čistě pro jeho pohodlí stálo za úvahu, přeložit ho na patologii. Jednak tam už bude dostávat pacienty spolehlivě znehybněné a též bude mít jistotu, že po vyšetření si klidně neodejdou domů. S ním by tam mohl jít i jeho pochop, co mu vadí, že si pacient „furt hraje s telefonem“. To taky v márnici moc nehrozí. Jen tak „By the way“ by mu po cestě mohl někdo vysvětlit, že odmítnout dát krev je v dané situaci elementární právo, uznávané celosvětově a související s právem neposkytovat důkazy proti sobě. Doplňovací kurz lékařské etiky nedoporučují, ani jeden nevypadal v televizi příliš edukovatelně.
Na Bulovce jsem byl několikrát a musím říci, že pokud jde o mne jako o pacienta, nemám nejmenších výhrad. Výborní lékaři i ostatní zdravotní personál. Tehdy bylo všechno OK, ale teď se zdá, že někde hlouběji v objektu je provozován menší koncentrák, kde dozorci očekávají, že jim budou deportování pouze spoutaní pacienti, kteří nemanipulují s drobnou elektronikou a uznávají právo personálu nakládat s nimi, jak místní kápo naordinuje.
Nevím, jestli to, co zmínění dva zdravotničtí pracovníci převedli je jejich standardní výkon, anebo jejich soudnost ovlivnil fakt, že fronta na ránu do Janouška je poměrně dlouhá a oni nechtěli čekat. Nicméně je to úplně jedno. Lékař, který nechápe, že do pacientů, když už mu je přivezli do nemocnice, se nekope ani verbálně, i kdyby to byli váleční zločinci, by si měl hledat jiné povolání. Takové, jehož etika mu nebrání dávat své antipatie prvoplánově najevo. Hospodský vyhazovač mne tak napadá.
Správní hybrid
Děravý vysokoškolský zákon nijak nedefinuje pozici Akreditační komise. Její role se musí upřesnit.
V masce teroristy za svobodu internetu
Kdysi dávno platilo, že když někdo chce něco, co patří jinému, a vlastník je ochoten to prodat, musí zájemce respektovat určenou cenu. Nebo jít o dům dál. Pak se to nějak zvrtlo, tuším ve jménu pozemkových reforem, na což plynule navázali komunisté, razící zásadu, že stát může ukrást cokoliv a komukoliv. Komunisté se pomalu ale jistě přesouvají nohama napřed do pekla, ale myšlenka, jak se zdá, zůstává. Nyní se jí chopili bojovníci za svobodu na internetu. Bůhví proč si po léta mysleli, že internet je svobodná zóna, což podle nich znamenalo, že tam prostě neplatí zákony jako jinde. Samozřejmě, že to nemohla být pravda, komunikace prostřednictvím internetu nestojí mimo právo, jen se tam právo hůř prosazovalo a tak na ně část uživatelů kašlala. Případně žila v naivní představě, kterou zřejmě nejpregnantněji (a nejnaivněji) formuloval J.P. Barlow. Ostatně když jsme u něj a jeho Electronic Frontier Foundation, boj o tzv. Kyberprostor není nic nového. Vzdáleně to celé připomíná divoký západ, kde nejdříve byli indiáni a svoboda, pak už jen svoboda, díky které se ovšem přemnožili lupiči a pistolníci, aby nakonec přišel zákon. Namnoze blbý, prosazovaný pochybnými existencemi, ale v celkovém účinku pořád vítanější než volná střelba na živé cíle. Svoboda bez pravidel a jejich vynucování totiž v žádné komunitě fungovat nemůže. Bylo tudíž jasné, že něco podobného se musím odehrát i v rámci internetového prostředí, které ovšem samo o sobě je pouze virtuální, protože fakticky neexistuje. Fakticky existují země se svými zákony, jen občas nebylo jasné, pod jakou legislativu spadají kupříkladu distribuce textů v zemi A, ovšem ze serveru v zemi B. Slabina, kterou, podobně jako další, se státy pokoušejí dlouhodobě a vcelku svorně odstranit. Mimo jiné i mezinárodními smlouvami.
Kdyby někdo začal obchodovat s kopiemi knih nebo CD či DVD, asi by příliš nepřekvapilo, že by rychle skončil. A dost možná v železech. Tak proč je takový kravál, když se státy o totéž pokoušejí i ve vztahu k elektronické formě téhož? A proč stejný kravál nebyl třeba po přijetí Úmluvy o počítačové kriminalitě v Budapešti na konci roku 2001, kterou Česká republika podepsala, ale pokud vím, neratifikovala? Anebo proti závěrům rozličných mezinárodních kongresů o prevenci kriminality, které se počítačovou kriminalitou vždy zabývaly. A vždy se stejně urgentními závěry? Potlačit všemi zákonnými prostředky! Ostatně, pokud jsem mohl registrovat, když byli koordinovanými policejními zátahy z internetového ráje svobodných myšlenek vyhnáni pedofilové, žádné demonstrace se nekonaly. Tak proč na podporu plagiátorů ano? Že by přeci jenom šlo o ušetřené prachy z těch černých kopií. A proč si někteří odpůrci smlouvy ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement) nasazují masku s tváří Guy Fawkese, kterýž byl, bráno dnešními měřítky, explicitní terorista a chystal se vyhodit do vzduchu krále i s celým anglickým parlamentem? Souvisí to nějak s blokováním webů, které pokud není trestným činem, zcela jistě je protiprávním omezením práva na svobodu projevu a šíření myšlenek?
Zachovávám si distanc od nadšení nad případnými právními normami, které by vyplynuly ze zmíněné smlouvy. Dlouhodobě také žiju s vědomím, že pokud jde o náš Parlament a přijímání zákonů, některé jeho produkty mohou spolehlivě nést název: „Ještě větší blbec, než jsme čekali“. Na druhé straně je ale nad vší pochybnost, a měli to vědět především ti, kterým stojí za to chodit po ulicích v masce zmíněného průkopníků terorismu a militantního antimonarchisty, že mezinárodní smlouva ještě neznamená konkrétní zákon, který by konkrétním osobám něco nově zakazoval nebo přikazoval. A to bez ohledu na to, že ratifikované smlouvy jsou součástí našeho právního řádu. V daném případě ani není jasné, jestli nějaký zákon vůbec bude třeba, nebo už stačí ty, co máme. Četl jsem smlouvu několikrát, a zatím mi připadá, že se „vejde“ do stávajících zákonů. V každém případě ale platí to, co Ústavní soud řekl opakovaně. Jedním ze zásadních znaků právního státu je princip přiměřenosti, který předpokládá, že opatření omezující základní práva či svobody nesmějí svými negativními důsledky přesáhnout klady, které představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Podobně mluví o proporcionalitě článek 6 odst. 3 smlouvy ACTA. Nemyslím, že nám hrozila redukce osobních práv či svobod, nebo dokonce cenzura. Pojmem „nás“ ovšem míním ty, kteří nepotřebují internetové prostředí k distribuci a získávání autorských děl, bez placení autorských honorářů. A na adresu různých úvah o tom, čí peníze to mají být a jak by se měli chovat autoři či vydavatelé nebo producenti, aby nevykořisťovali ubohé konsumenty. Pokud se chovají podle zákona, nelze jim to vyčítat a spekulovat o tom co by a kdy by. Až se zákony, kupříkladu autorský změní, může to být jinak. Ale zatím se nelze divit, že možná klopotně, ale se zjevnou a dlouhodobou koncepcí se holt právo prosazuje i v Kyberprostoru.
Lze předpokládat, že vášně, ostatně dost menšinové, záhy a bez efektu utichnou. Skoro jako vždycky, když se něco takového děje, z toho bude mít užitek někdo úplně jiný. Tentokrát to budou firmy, které nabízejí různé produkty na ochranu před hackery. Alespoň někdo.
.
Trestním právem k věčnosti
Nevyhynu. Jako profese, přirozeně. Přečetl jsem si zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a pocítil hřejivý dotek vlastní důležitosti. Nynější a zejména budoucí. To bude mazec. Pochtívání Unie, abychom stíhali právnické osoby, se dalo odbýt pár paragrafy, které by z obchodní společnosti udělaly trestance jen kdyby její tanker řízený rukou zcela ožratého kapitány najel v Praze do Vyšehradské skály. Nebo tak něco. Leč zákonodárce ve své moudrosti ťal širočinou. Jestli to půjde hladce, budou české kriminály za pár let plné eseróček a akciovek. A zatím nic nenasvědčuje, že by to hladce jít nemělo. Lid je stejně udavačný jako kdykoliv předtím, mnozí častěji píší trestní oznámení než si čistí zuby a minimálně od dob šibeničních vrchů má lid z každého odsouzení pořád stejně velkou radost. Jistě, lze připustit, že zákon se dá vykládat a zejména aplikovat střízlivě. Ovšem stěží v komunitě, která je schopná se kolektivně předávkovat čímkoliv. Vepřovou, politickým populismem nebo spotřebitelskými úvěry. Třeba představu, že utajený svědek je divoká karta, se kterou se dá přebít jakákoliv důkazní nouze, musel naší justici vytlouct z hlavy až ESLP. Pročež není moc důvodů věřit ve střídmou aplikaci zrovna tohohle zákona.
Když se dříve spustil pan profesor se slečnou studentkou, co jí už sice bylo patnáct, leč jako školačka byla na panu učiteli závislá, měl vilný pedagog malér a škola ostudu. Teď jsou šance vyrovnány. Výhradně na úradku policisty záleží, jestli odstíhá jen učitele nebo i slavnou školní budovu.
Jádro pudla je v seznamu trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit. Mnou počítáno, je jich sedmdesát osm a je mezi nimi i sexuální nátlak nebo pohlavní zneužití. Což jsou, jak jistě uznáte, typické korporátní zločiny. Právnická osoba se tak může v roli sexuálního agresora ocitnout, dospěje-li policejní orgán k přesvědčení, že smilstvo v biologickém kabinetě bylo vykonáno jejím jménem, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. To předpokládá dvě skutečnosti. Jednak zákonem definovanou pozici fyzického pachatele, třeba člena statutárního orgánu, ale taky zaměstnance či osoby v podobném postavení. A pak přičítatelnost. Přičitatelnost je institut, který může spolehlivě zatáhnout do maléru jakoukoliv právnickou osobu. Té lze totiž delikt přičítat, byl-li spáchán například proto, že zaměstnanec dostal pokyn nadřízených anebo k němu došlo kvůli tomu, že orgány právnické osoby neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu, nebo která po nich lze spravedlivě požadovat. Zejména zanedbaly povinnou nebo potřebnou kontrolu anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Což je skoro doslovná citace § 8 odstavce 2 zákona. V našem modelovém případě bych přímou direktivu k sexu s žactvem skoro vyloučil. Asi ani v klášterních školách to nejde takhle napřímo. Ovšem spekulacím policie o tom, že prevence smilstva pedagogů s žactvem byla hanebně zanedbána žádná omezení zákon neklade. Je to zkrátka jen na tom, co si kdo představí pod pojmem „spravedlivě požadovat“.
Takhle vypadá základní schéma, které lze rozehrát na sedmdesát sedm dalších způsobů.Kromě těch sexuálních je to pelmel jiných. Od podvodů všeho druhu, daňových deliktů, přes trestné činy v oblasti veřejných zakázek , veřejné soutěže a dražby, deliktů proti životnímu prostředí a přírodě obecně, úplatkářských jednání až k trestným činům takzvaně extrémistickým. A mnoho jiných. U lecčehos si s menším či větším vypjetím fantasie dokážu představit, jak to právnická osoba, takříkajíc kolektivně, dokáže. Typicky u korupčních deliktů nebo činů ohrožujících životní prostředí. Ale jak třeba dá právnická osoba křivou výpověď mi jasné není. Zákonodárce zřetelně doufá, že orgány činné v trestním řízení budou kreativnější. Prostě vypadá to, že po éře legislativních pokusů na lidech, která ostatně ještě neskončila, přichází éra obdobných pokusů na právnických osobách. Ale ani fyzické nemusejí přijít zkrátka. Jednak je možno stíhat za jeden skutek jedny i druhé současně a kromě toho statutáři obchodní společnosti mají povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Obdobně jsou na tom obecní zastupitelé. A když odstíhají “jejich“ právnickou osobu, není to zjevný důkaz že porušili své povinnosti při správě cizího majetku?
Vypadá to poněkud hrůzně, ale netřeba propadat panice. Svého času dokázal národ přežít i heydrichiádu, takže naděje by tu byla. Věc by dokonce mohla mít i kladné stránky. Třeba když se podaří soudružce Semelové, což je ta poslankyně za KSČM, co ulítává na masových vrazích tu i cizozemských, adorací některého z nich přivolat na rodnou stranu trestní stíhání. Třeba za projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka nebo a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia. Partaji by to padlo a slušelo a ještě by se dalo říct, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob může být i užitečný.
Publikováno v časopise epravo.cz 4/2011
Financování politických stran
Podle oficiálního webu Ministerstva vnitra ČR je u nás 165 politických stran a hnutí. Majetkové poměry většiny z nich nestojí za řeč. U některých, nedokážu odhadnout kolika, zejména pokud jde o celorepublikové hráče s účastí v zákonodárném sboru nebo v zastupitelstvech krajů či větších měst to bude trochu jinak. A zřejmě právě kvůli nim, anebo některým z nich, se dlouhodobě hovoří o problému financování politických stran či potřebě lepší právní regulace. Primárně je to politická záležitost, pročež se často hovoří spíše eklekticky a racionální argumenty jsou nahrazovány hesly z oblasti politického marketingu. Jak si třeba jinak vysvětlit nedávný požadavek na to, aby účetnictví stran překontroloval jednou ročně nezávislý auditor vylosovaný MF ČR ze seznamu auditorů? Přitom podle stávajícího zákona č. 424/1991 Sb. už musí politické strany předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu s ročními účetními výkazy podle zákona o účetnictví a zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky s výrokem bez výhrad.
Vzhledem k dost nepřehledné směsici požadavků a deklarovaných cílů bude dobré začít tuto úvahu jakousi inventurou představ a slibů. Vládní prohlášení ze srpna loňského roku stručně slibuje, že vláda přijme opatření ke zprůhlednění financování politických stran, přičemž zváží i možnost zavedení limitů na výdaje ve volebních kampaních. Další vládní materiál, Strategie vlády v boji proti korupci na léta 2012-2014, což je soubor dosavadních usnesení vlády na toto téma, především poukazuje na nedostatek transparentnosti. Z výročních zpráv údajně není možné zjistit, jak skutečně strana hospodaří se svými finančními prostředky, především výdaje jsou uváděny velice obecně. Poslanecká sněmovna kontroluje pouze úplnost výročních zpráv, navíc se v tomto případě nemůže jednat o nezávislý dohled. Velice kritizovanou skutečností je, že auditory si každá strana vybírá sama. K úvaze pak je dáno, zda by všechny politické strany neměly mít svůj účet u České národní banky. Poněkud dál jde analýza ministerstva vnitra, týkající se zprůhlednění financování politických stran a hnutí, kterou vzala vláda na vědomí letos v červenci. Navrhuje v několika alternativách posílení kontrolních mechanismů. Nyní mají pokračovat politická jednání s tím, že zákon by měl být schválen ještě před volbami v roce 2015.
Z předchozího je patrné, že problémy jsou fakticky dva. Jednak je to přehlednost údajů, které o svém hospodaření poskytují politické strany a jednak to, kolik na svou existenci a hlavně propagaci utratí. Asi nikdo nepochybuje, že nejasné informace o finančních zdrojích politické strany jsou poukázkou na temná podezření stran korupce. Minulé, budoucí či průběžné. To, kolik politická strana utratí, jde-li o „čisté“ peníze, je už trochu jiný problém, který se dotýká principu rovnosti v politické soutěži. A taky trochu státní kasy, jde-li o státní přípěvek.
Bez výhrad tak lze asi souhlasit s požadavkem na detailnější informace o hospodaření politických stran, zejména pokud jde o jejich příjmy. Nicméně s jistou redukcí, která by mohla snížit administrativní náročnost operace. Jak jsem uvedl, politických stran, u kterých v jejich hospodaření jde o víc, než o pár tisícovek ročně, nebude příliš mnoho. Možná by se vyplatilo je podle finančního klíče selektovat s tím, že ty, jejichž obrat v kalendářním roce nepřevýší stanovenou sumu, například 500 000,- Kč, budou podávat zprávu jako doposud. A teprve od dané hranice nahoru by začínaly další, speciální povinnosti nad rámec toho, co předepisuje zákon nyní. A co, jen tak mimochodem, na papíře nevypadá nijak nedostatečně. Podle § 18 citovaného zákona má být předkládán přehled o celkových příjmech ve stanoveném členění, přehled o darech s uvedením výše peněžitého daru a identifikací dárce, u darů nad 50 000,- Kč dokonce s ověřenou kopií darovací smlouvy, přehled o členech, jejichž celkový členský příspěvek za rok je vyšší než 50 000 Kč s uvedením výše tohoto příspěvku, samozřejmě opět s jejich identifikací. A tohle všechno na formuláři, předepsaném ministerstvem financí. Samozřejmě si lze představit ještě podrobnější formulář, ale celkově mi zákonná koncepce připadá životaschopná. Dokonce se zdá, že v ní rezonuje zkušenost s Pepou z Honkongu a jeho virtuálními souputníky, duem postmortálních dárců Bács a Sinha.
Zvláštní je, že jinak chytlavá media ani různé antikorupční spolky zatím výroční zprávy politických stran nijak zásadně nekritizují a nevytýkají jim nepřehlednost či nedostatečnou informační hodnotu. Což souvisí s úvahami o jiném způsobu kontroly. Zatím ho může provádět kdokoliv, protože výroční zprávy jsou veřejně přístupné. Tedy především politická konkurence, u které by se dal očekávat zvýšený zájem. Jestliže se nikdo ani nebouří, ani si nestěžuje na mlhavé informace, logicky se nabízí otázka, proč kontrolu svěřovat NKÚ či dokonce zřizovat speciální kontrolní úřad, který by podle odhadů přišel asi tak na 18 miliónů korun ročně. On by přišel na víc, protože jak všichni víme, úředníci jsou na konci vždycky dražší, než jak na začátku vypadali. Jestliže jsou dnešní údaje ve výroční zprávě nedostatečné, rozumím tomu, že se prostě hlásná povinnost rozšíří. A klidně mohou být výroční zprávy přístupné i po internetu. O míře a dostupnosti informací lze vést stálou diskuzi. Ale když už konečně budou dostatečné, pak na jejich přečtení a vyhodnocení si nemusím chovat speciálního úředníka. Na to v případě zájmu stačím sám. A tady to vypadá, že minimálně část problému bude v nezájmu prohrabávat se nudnými čísly. To ale žádný úřad nevyřeší. Jen zvýší státní výdaje a korupční potenciál. Kromě toho, Ústavní soud již jednou konstatoval nepřípustnost kontroly politických stran NKÚ (Pl. ÚS 26/94), a to vzhledem k nutnosti respektovat autonomii politických stran. Nemyslím si, že na tomto požadavku by se cokoliv změnilo, takže tudy nejspíš stejně cesta nevede. Možná bych ještě přihodil dva zákazy. Jednak zákaz přijímat plnění od kohokoliv ve prospěch politické strany a dále omezení hotovostních plateb politické strany. Prostě platit všechno, snad s výjimkou záloh, bezhotovostně. Takže i takové věci, jako billboardy, květinová výzdoba, případně merenda, tradičně deklarovaná setkání s voliči, vše alespoň v doplatku přes účet politické strany a s úplným vyúčtováním. A pod hrozbou neplatnosti smlouvy, což pro podnikatele znamená, že když to „praskne“, bude muset vrátit co inkasoval, bude mít problémy s nákladovou položkou v účetnictví, a rozličné jiné starosti, prostě relativně dost důvodů pro to, aby platbu od sponzora, který si přeje být utajen, nebo z černého fondu, peníze nebral. Pak bych to nechal pár let běžet a počkal, co to udělá. Nemůže-li někdo platbu od politické strany přijmout jinak, než z jejího oficiálního účtu, a jsou-li příjmy identifikované, představují černé platby problém. Čímž neříkám, že by byly vyloučeny. Moc dobře vím, že naším národním dědictvím a rodinným stříbrem je know how jak napálit vrchnost. Ale bude to minimálně o hodně těžší. A pak se uvidí.
Zbývá otázka, zda regulovat výdaje politických stran, zejména volební. Na konci října s návrhem na uzákonění takového limitu neprošla KSČM ani prvým čtením. Šlo o hodně diskutabilní úpravu, navíc zdůvodňovanou tím, že situace spojená s výdajovou otázkou stran a hnutí na volební kampaně je dále neudržitelná, neb se neúměrně zadlužují. Osobně se domnívám, že pokud se někdo chce zadlužit, je to jeho věc, včetně případného bankrotu. Jinou věcí ale je výše státního příspěvku a jeho rozdělení, které je závislé na volebních výsledcích. Nejsou to malé částky, a určitě by se daly redukovat, když už si mají utahovat opasky všichni. V souvislosti s opačným záměrem, takto pokusem vlády zvýšit příspěvek Ústavní soud v roce 2000 mimo jiné konstatoval (Pl. ÚS 53/2000), že strany mají být zakotveny ve společnosti, nikoli ve státě. Proto státní příspěvek má pouze usnadňovat stranám tu úlohu, kterou pro stát plní svou účastí ve volbách. To lze podepsat i dnes. Ale celkově jde o dost silné politikum a stěží odhadnout jak a zda-li se politické strany na něčem dohodnou. Každý zásah, byť by byl prováděn plošně, může mít pro jednotlivé strany různý dopad, podle toho, kolik drží poslanců, senátorů či krajských zastupitelů. A tady už to jde na dřeň. Za sebe bych řekl, že než další politickou válku každého s každým, insuinace před hlasováním a ústavní stížnosti, jakož i jiné perfidnosti po něm, bude lepší tohle téma zatím neotvírat.
Publikováno v Parlamentním magazínu 1/2012
Soudní Jánošíci aneb na cestě od socialismu k socialismu
Je to tady, přišlo to, co se dalo očekávat, byť ne v tak brutální podobě. Jak jsem si přečetl na nějakém webu: „Vymahači dostali v Ostravě na frak, soud jim zamítl přemrštěné náklady“. A na kameru pak pan soudce prohlásil, že kvůli hromadným žalobám docházelo k průtahům v řízení a tak bylo nutno přehodnotit dosavadní praxi při rozhodování o nákladech řízení. Jinými slovy, kdo moc žaluje, tomu neuznáme náklady na advokáta. Pročež lid vyhazuje klobouky a raduje se, že nemravnosti byla učiněna přítrž. No nevím, řekl bych, že to je dost jinak.
Černí pasažéři, neplatiči nájemného a jiní majetkoví delikventi byli už za socialismu. A bylo jich hodně. Socialistické podniky, kterým dlužili, na ně měli účtárny, které dluhy evidovaly a právní oddělení, jejichž právníci psali žaloby, které byly pochopitelně zcela stejné. A pak chodili k soudům, kde to dlužníci stejně prohrávali. Následoval vlažný výkon rozhodnutí, občas někomu zfendovali výplatu, ale obecně byl režim k dlužníkům vlídný. Však ho měli rádi a dodnes na něj vzpomínají.
Nástup kapitalismu situaci dost změnil. Věřitelé už nebyli socialistickými podniky a vážně chtěli své peníze zpět. Do toho přišli advokáti s nápadem na jejich zastupování. Ale s tím, že přidaná hodnota nebyla jen v právním zastoupení jako takovém, ale v tom, že když má věřitel advokáta, soud uloží dlužníkovi, aby kromě samotné pohledávky zaplatil i to, co stál věřitele ten advokát. Řekněme částku x. A advokát je schopen ve své režii, i když si ve skutečnosti vymůže svoji odměnu, tedy částku x, i jen od třetiny nebo poloviny žalovaných, vyřídit celou vymáhací agendu. Takže věřitel může zrušit právní oddělení i účtárnu pohledávek a všechno hodit na advokáta. Tudíž dost ušetří. Což byla nabídka, které se nedalo odolat. Když tomu přibyli exekutoři a skutečně se začalo dařit vymáhat, vypadalo to, že věc nemá chybu. Pravda, dlužníci mrmlali, protože museli platit. Taky jedna zcela pitomá redaktorka České televize, kterou exekuovali kvůli ježdění na černo, natočila dramatickou reportáž o tom, že advokáti berou nějak moc, ale vcelku jí nikdo nebral vážně. Do toho přišly dvě významné události. Jednak se z dluhů do 2 000,- Kč staly bagatelní spory, kde nebylo možno se proti rozhodnutí soudu odvolat a jednak stát zvýšil odměny advokátů. Až doposud se platilo podle počtu takzvaných úkonů, které advokát ve věci vykonal. Zlí jazykové tvrdí, že se to soudcům nechtělo počítat, tak se z toho zprůměroval paušál za zastoupení před soudem jednoho stupně. Za delší spory se odměna advokáta zmenšila, za menší narostla. U sledovaného druhu pohledávek asi tak šestkrát. No, kdo by se neradoval.Tedy až na dlužníky.
Finanční výhodnost přilákala úplně jiný druh lidí. Ti si spočítali, že i když koupí drobné pohledávky za sto procent jejich hodnoty a vymůžou i jen třetinu, ale budou mít v partě advokáta, který k té vymožené třetině přidá vymoženou odměnu za zastoupení, pořád se na tom dá krásně vydělat. A tak vznikly vymahačské firmy. Pro věřitele to zase byla nabídka, které se nedá odolat. Zcela nulová režie a plný zisk. To ovšem už nekvičeli jen dlužníci, ale i všelijací závistivci v oděvu lidsko-právních moralistů. Že prý vymahači mají nemorální zisky. Nevím, jak to počítali, ale v zemi, kde si nejmíň půlka obyvatel myslí, že husiti byli hrdinové a zisk je vysloveně sprosté slovo, nemohli zůstat nevyslyšeni. Už tehdy bylo jasné, že se něco stane. Typoval jsem, že prostě ministerstvo sníží odměny advokátů za opakující se žaloby anebo, že je začnou krátit soudci. To, že je hrdinně přestanou přiznávat vůbec, a ještě se zdůvodněním, že je žaloby obtěžují, mě tedy skutečně nenapadlo. Zase jsem zapomněl, kde žiju.
A co z toho pojde. Především zkrachují vymahačské firmy. Některé dost hlasitě, jde o investice v desítkách milionů. To u nás s nikým nehne. Prostě sousedovi chcípla koza aneb bohatému vzali. Že ty firmy hrály podle státem nastavených pravidel, které soudci změnili ze dne na den je zcela nulový argument. Dál umřel či podstatně zchroml trh s pohledávkami stejné povahy a většího počtu. Nikdo si je nekoupí za sto procent nominálu a v mnoha případech vůbec. Než se hrdlit jen o samu podstatu a léta čekat, jestli se to vyplatilo, to asi investory nebude bavit. Možná přijdou i žaloby proti státu na náhradu škody, ale jak dopadnou je ve hvězdách.
Pokud soudy nebudou chtít přiznávat náklady řízení ani samotným veřitelům zastoupeným advokáty, což už se také děje, prý v Brně, tak holt se budou muset věřitelé vrátit do socialismu. Pořídí si právní oddělení a účtárny, nakoupí počítače a programy a začnou pohledávky vymáhat sami. Případně ty drobné odepisovat. To druhé se jistě bude líbit těm soudcům, které žaloby obtěžovaly a určitě i majetkovým delikventům. Ve většině případů se ale soudci žalob nezbaví, protože ve velkém dluhy promíjet nelze. I když jsou individuálně malé. To by byl kriminální delikt. Takže soudit se bude dál, jen pro dlužníky to bude levnější, protože režii ponese věřitel. V případě dopravních podniků to nejspíš bude znamenat, že buď zvýší jízdné anebo natáhnou ruku po další dotaci. A ti ostatní, nedotovaní, to prostě promítnou do ceny služby. A je jedno, jestli to je nájemné nebo úvěr nebo něco jiného. Prostě si všichni připlatí. To pokud jde o peníze. Ale taky utrpěly právní jistoty. Ve slušné zemi by se nevyhovující pravidla hry měnila jinak. Možná byl zisk vymahačských firem nepřiměřený, neznám ho, ale byl podle pravidel daných státem. Takže ho měl transparentně a hlavně s účinností do budoucna zase změnit stát. A ne soudci s účinností dozadu. Logicky se musí každý zeptat, co přijde dál? Úroky, výše nájemného, cena za taxíky nebo za melouny? Co se jim nebude chtít soudit zítra? A teď vyhazujte klobouky.
(Tuto stať věnuji kolegům, kteří možná utrpí škodu díky lidské závisti a hlouposti.)
Cena za blbost a z blbosti
Jednou z nesporných pravd, hlásaných Janem Werichem, kterou bych takříkajíc z fleku podepsal je, že boj s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale taky se nikdy nesmí vzdát. Přičemž, a to už mluvím striktně za sebe, bere na sebe lidská blbost nejrůznější podoby a nejrůzněji se také zjevuje. Též s rozličnou nebezpečností. Takový Pepek Vyskoč je vcelku nevinná forma. O hodně nebezpečnější je, když začnou blbnout ti, u kterých se to jaksi z povahy jejich profese či postavení, už nějak nepředpokládá. Za blbost zcela globálních rozměrů třeba považuji udělení Nobelovy ceny prezidentu Obamovi v době, kdy nikdo nevěděl, co udělá a zda si ji zaslouží. Anebo udělení téže trofeje Jásiru Arafatovi v době, kdy se naopak moc dobře vědělo, co udělal. V českých poměrech bych za srovnatelné považoval udělení Novinářské ceny 2011 České televizi za to, co je nazváno Série reportáží o Diag Human. A to včetně komentáře, v němž je vysvětleno, že série reportáží …odkryla hlavní aktéry případu, který ukazuje kriminální spojení politiky s organizovaným zločinem v České republice. Série vykreslila diletantský přístup českého státu při řešení této kauzy s podezřením, že kauza byla vedena tímto způsobem, aby sloužila k obohacení třetích osob. Tato série reportáží ušetřila českému státu 4 miliardy korun .
Nic z toho není pravda, či spíše, všechno je naprostý nesmysl a plod ignorace právní reality. Za největší prohřešek lze považovat již to, že autoři reportáží věc nekonsultovali s právníkem, což je z reportáží patrné. To, že sice nepříliš složité, ale přesto odborné problematice nemohou rozumět, je jasné asi skoro všem, kromě autorů samotných a pár dalších, udělovače ceny nevyjímaje. Se stejnou elegancí mohli páni redaktoři natočit reportáž z prostředí třeba neurochirurgie a sprdnout lékaře, že postupují při léčení špatně. Aniž by pachatelé díla cokoliv věděli o medicíně obecně a o neurochirurgii zvláště. Když se do podobné situace dostane třeba člen představenstva akciové společnosti, totiž když musí rozhodnout o něčem, co je principiálně odborný problém a on mu nerozumí, očekává se, že věc bude konsultovat s odborníkem a namnoze ne s jediným. Výkon funkce s péčí řádného hospodáře se tomu odborně říká. Neřádný hospodář, tedy ten, co se neradil, pakliže způsobí svým rozhodnutím škodu, může být různě popotahován. Což novinářům nehrozí, a možná proto autoři reportáže rozhodně nepostupovali s onou péčí řádného hospodáře. Tak například nařkli státní úředníky, že spor vedou neodborně či liknavě. Co ví novinář o taktice vedení sporu, nestojí za řeč.Takže by to mohlo sedět, pokud by se tak vyjádřil zmíněný odborník. A také hned dodal, v čem neodbornost spočívá. Neřádní hospodáři namísto toho strávili poměrně dost času pokřikem kolem toho, kdo se skrývá za právnickými osobami, které se ve sporu vyskytly a kdo konkrétně tyhle společnosti vlastní. A hned jmenovali alespoň jednu osobu, u nás odsouzenou, toho času na útěku. A co prý s tím stát bude dělat. I ten poslední právník ale ví, že žádný soud není oprávněn zjišťovat, kdo je vlastníkem právnické osoby- účastníka řízení a nikdo ani není povinen ho o tom informovat. Kromě toho to pro rozhodnutí není vůbec významné. Právnická osoba vyhraje či prohraje, protože buď byla nebo nebyla v právu, i kdyby jí vlastnil třeba čertův dědeček. A k tomu odsouzený na doživotí.
Též si autoři stěžovali, že do řízení se přidali noví účastníci, které rozhodci připustili, a státu tak hrozí další škoda. Přitom stát se soudí s Diagem a tihle další účastníci tvrdili, že jim patří část toho, co chce Diag. Jinak řečeno, pokud rozhodci dospějí k závěru, že stát má něco platit Diagu, oni by měli z toho, zdůrazňuji z toho, mohli dostat asi jednu třetinu. Takže ať mi někdo vysvětlí, jakáže nová újma státu hrozila.
Až potud blbost, ale ne fatální a ne důvod o tom psát. To se ovšem nedá říci o tvrzení, že reportáže ušetřily státu 4 miliardy. Jak? Ve věci mají rozhodovat nezávislí a nestranní rozhodci, stejně jako rozhoduje nezávislý a nestranný soudce. Rozhodci zatím rozhodli jen o tom, že kromě Diagu, už nikdo další do řízení nebude připuštěn. Takže Diag hraje o celý balík a nemá konkurenci. Jestli tohle byl cíl, tak dobře, ale kde jsou ty ušetřené miliardy? Hlavně ale, v daném kontextu nelze tenhle podivný argument vykládat jinak, než že si někdo myslí, že televizní reportáže mohou ovlivnit nezávislé a nestranné rozhodce. Například aby někoho, kdo se reportérům ČT z nějakého důvodu nelíbí, vyloučili ze sporu. Což je dost síla. O komunistech se tradovalo, že ovlivňovali některá soudní rozhodnutí. Ovšem, že by se k tomu veřejně hlásili anebo si za to udělovali ceny, to tedy nepamatuju. A znamená to snad, že když v koncovce rozhodci celý nárok Diagu zamítnou, budou si redaktoři ČT nárokovat cenu za to, že ušetřili státu těch 14 miliard nebo o kolik to nakonec bude? Jediné, co se udělením ceny opravdu podařilo je obecné zpochybnění nezávislosti rozhodců. Jsem docela zvědav, kdy s tím přijde někdo, když tu projede rozhodčí řízení. Že jako prohrál, protože to ovlivnili novináři, kteří jsou za to u nás veřejně oceňováni.
Je už takovou tradicí, že blogové články jsou následovány rojem poznámek, začasté v různém stádiu pitomosti, jak to autorům umožňuje nicková anonymita. Pokud jde o mne, je to marné, neboť karavana již pokračuje dál, zcela nezávisle na hluku, který ji provází. Těm, které by text vyprovokoval k racionálnější reakci doporučuji, aby se zeptali známého právníka(soukromě se nemusíte stydět, že máte takové známé) a položili mu poměrně jednoduché otázky. Za prvé, co může v rámci procesních pravidel udělat účastník soudního či rozhodčího řízení, má-li podezření, že právnickou osobu, s níž se soudí, vlastní nějaký veřejný nepřítel a v tomto rouše by mohl vyhrát jeho peníze? A za druhé, co může účastník řízení udělat za stejných podmínek, pokud do řízení vstoupí vedlejší účastník nebo to, co se nazývá hlavní intervent. Tedy s výjimkou toho, že napíše procesní podání, v němž vyjádří své právní stanovisko. Což jen tak mimochodem stát udělal.Klidně bych uzavřel sázku, že polovina odpovědí bude jednoslovná za použití výrazu, který je pro takové situace vyhrazen, již minimálně od dob Napoleonových, jako takzvané Cambronnovo slovo . Ta druhá polovina bude možná slušnější, ale jinak to samé.
Jak řečeno, udělení téhle ceny byla blbost, což je špatná zpráva. Dobrá je, že porota zatím neocenila žádného mezinárodního teroristu ani politika, co zklamal takový počet svých voličů jako Obama. Anebo alespoň někoho, kdo preventivně zfackoval soudce, aby dotyčný věděl, na čí straně je právo. Ale, co není, může být, kurs je rozhodně správný.
Lživou moralitou za lepší příští
Za život člověk učiní rozličná poznání. Za jedno z důležitějších považuji zjištění, že dost z těch, kteří navenek projevují zvýšený zájem o obecnou morálku a namnoze se v tomto směru pokoušejí cepovat své bližní, nějak nestíhají péči o morálku vlastní. Excelentní příklady dodal socialismus, ale samozvaným moralistům či spíše lžimoralistům se daří i dnes. Jednak doba zrovna přehnanou slušností netrpí, ale zejména máme svobodu slova, což heroldům pravé víry a jiným lhářům, abych si vypomohl parafrází, náramně vyhovuje.
Třeba pan Petr Havlík, který si na zdejším webu 11.4. vystřihl blogovou politickou agitku pod názvem „Co změnit nelze, o tom už nedumej“. Osobně si myslím, že tenhle web nebyl primárně zamýšlen co prostor k politické agitaci, ale pan Havlík není sám, kdo se o něco podobného pokouší, takže nešť. Poněkud horší je, že nadpis článku se dost rozchází z obsahem, protože pan Havlík dumá, seč mu duševní síly stačí. Dle výsledku jich není mnoho. UHO, neboli universální hnědou omáčku politické kritiky, zahustil protentokrát i mým jménem. Prý aby čtenáři vzpomenuli úžasných smluv mých a mých dvou kolegů advokátů, též jmenovaných. A nevypadá to, že by z nich byl nadšen, pročež je zařadil do kontextu celkového marasmu doby, jeho příznaků či snad i příčin. Což bych si s dovolením vyprosil. Tedy přesněji, prosil bych, aby pan Havlík zcela konkrétně uvedl, která moje smlouva by měla být vzpomenuta a proč. Ne, že by to samo o sobě bylo nějak důležité. Se smlouvami problém nemám a obvykle se držím zásady, že orel much nelapá. Nicméně v daném případě se dá krystalicky jasně ukázat, co jsou tihle moralisté zač. Vsaďte se, o co chcete, že pan Havlík žádnou smlouvu nevzpomene, tím spíš jí nebude schopen něco konkrétního vytknout. Taky mu o to nejde. Jen se mu prostě hodí do krámu známé jméno a předpokládá, že čtenář vychovaný v duchu hesla, že všichni jsou svině, si už nějakou nepravost domyslí. Tak nač mu srážet fantazii konkréty. A to je, dle mého názoru, základní výrobní postup podstatné části současné kritiky poměrů. Ne, že by nebylo co kritizovat, ale ve skutečnosti jde v řadě případů o složitou změť příčin a následků, takže k opravdu věcné kritice je zapotřebí analýza. A ta zase chce práci. Tedy to poslední, co by roduvěrný moralista chtěl, případně byl schopen do svých nářků investovat.
Pokud vím, jediná smlouva, na které bylo mé jméno, se probírala veřejně před asi pěti lety. O jiné nevím a těším se tedy na vzpomínku pana Havlíka, jestli nějaká bude. Zmíněnou smlouvu jsme, kolega a já, uzavřeli s veřejným přepravcem, pro kterého jsme pak vymáhali pokuty. Od černých pasažérů, takto majetkových delikventů. Jedna taková delikventka pracovala v České televizi a cca po šesté exekuci jí došla trpělivost a zkusila nás napálit v bombastické reportáži, podle které bereme za práci nějak moc peněz. Z čehož asi dva dny dělala Česká televize senzaci, že se o ty peníze dělíme s nějakou politickou silou a tak. My se zase veřejně ohradili, že kam by svět spěl, kdyby majetkoví delikventi měli své frustrace ventilovat televizními reportážemi, a tak delikventku vystřídala jiná reportérka. Pak se postupně zjistilo, že smlouva není pro klienta vůbec nevýhodná. Že nejpodstatnější část odměny představuje výhradně to, co zaplatí majetkový delikvent podle rozhodnutí soudu na takzvané náklady zastoupení, tedy na advokáta klienta. A advokát, tedy my s kolegou, si na své přijdeme, teprve až zaplatí odsouzený „černoch“. No, a že holt když pokuta dělá pět stovek, ale podle zákona má klient nárok na náklady zastoupení v paušální částce dva tisíce, ty dva tisíce dostane od delikventa, tak je taky zaplatí advokátovi. A pochopitelně dostane jen svoji pokutu, která je menší. Víc ostatně nechtěl a taky jakživo nic nenamítal. Čímž to skončilo pro Českou televizi, která se neomluvila, protože to nedělá. Jen vím, že televizní zaměstnanci se velice bavili tím, jak jsme jejich kolegyni sjeli, pročež bych soudil, že oblíbená tam rozhodně není. To je ale jiná píseň, říkám to na vysvětlenou, proč jsem zmíněnou delikventku nejmenoval. Za jízdy načerno nakonec zaplatila a své si už taky vytrpěla. Na pražské radnici věcí ještě nějakou dobu žil jeden poslanec s takovým nehezkým jménem, který už ale zmizel v propadlišti dějin. Pročež ho nebudu citýrovat zpátky i jen tím, že bych ho jmenoval. Ten dokonce přišel s nápadem, že by bylo prima, kdyby klient sice u soudu nárokoval ty dva tisíce za náklady zastoupení, ale nám dával tisícovku, čímž by si polepšil. Jak vidno, měl ten zlepšovatel nejen nehezké jméno, ale i nápady, protože to by byl podvod. Každý si ostatně může představit, jak by se mu líbilo, aby, když už prohrál soudní spor a musí protistraně platit náklady na advokáta, shrábla ta protistrana polovinu zaplacené částky, protože o skutečných nákladech u soudu lhala a advokát jí ve skutečnosti stojí míň. Mimochodem, shodně to vidí i představenstvo České advokátní komory. To aby se panu Havlíkovi lépe vzpomínalo. Aféra skončila a o jiné nevím, takže pane Havlíku, je to na Vás. Zatím bych si Vás s dovolením vedl v rubrice prolhaných moralistů.
Tsunami v České televizi, aneb konečně si jsou všichni rovni.
V České televizi udělali šťáru. Podle agenturní zprávy si odnesli sedm pytlů dokumentů, včetně počítačů a tácku od párku i se zbytky hořčice. A teď vyhodnocují, na jakých kauzách redaktoři pracovali. Zřejmě z toho tácku. Možná i z hořčice. Televize se bouří. Po zemětřesení v Japonsku nám ukazují policejní tsunami na chodbách Kavek. Politici se předhánějí v hanění neadekvátnosti zákroku. Rajská to hudba pro mé uši. Konečně si jsou všichni rovni.
K úvahám o právním státě v troskách jakož i o tom, jak to pan Michálek podělal.
V článku Kauza Drobil: Právní stát v troskách, se Jiří Pehe zabývá tím, co by se snad dalo nazvat dilema pana Michálka. Dospívá k chmurnému závěru, který zcela pregnantně vyjádřil v druhé části nadpisu. Za nedobré ale zřejmě vnímá i to, že se v této věci na policii neobrátili ani politici, z nichž zmiňuje ministra vnitra a premiéra, který údajně nevyslyšel ani páně Michálkův požadavek na povolání BIS. Hlavně však by to s panem Michálkem bledě dopadlo, kdyby šel na policii a udal co zažil. Jednak by se to dozvěděli promptně ti, kterých se to týká a možná by se obvinění obrátilo proti „práskačovi“ Michálkovi. Anebo by to skončilo jakousi bulvární reality show. Zkratka, dle autora u nás není právní stát jako třeba ve Švýcarsku nebo Švédsku.
Nelze než zásadně nesouhlasit.
