Lehkost s jakou se dnes v mediích žongluje s informacemi o podezření z korupčního jednání je pro mne jako pro právníka zneklidňující. Korunou všeho je údajný výrok ministra vnitra, který měl občanstva vyzvat, aby pokud nevěří policistům, oznamovali korupci novinářům. Pokud to neřekl, omlouvám se, výrok jsem nahlédl kdesi webu, ale než jsem si ho stačil uložit, zmizel. Což ale není podstatné, o ministra nejde.

Pomalu už zaběhnutým rituálem je, že novináři zachytí informaci,podle níž došlo k čemusi, co by se dalo označit za korupční jednání. A zahájí vyšetřování. Tedy tak jak to umí a mohou. Cosi zjistí, občas obstarají zvukový nebo obrazový záznam, a pak to, podle své úvahy a pravděpodobně s ohledem na redakční zájmy, zveřejní. Nastane větší nebo menší rozruch a veřejnost, vcelku pochopitelně velmi senzitivně reagující i jen na mlhavé podezření, že zas někdo někoho podplatil, si žádá přísné vyšetření v duchu aktuálního hesla „Padni komu padni“. Pokud se poodezření i jen vzdáleně týká nějaké politické strany, začnou ty ostatní vřeštět o tom, k jak astronomický skandál se právě provalil a někdy hluk vylepší i voláním po parlamentní komisy, eventuálně, jako nyní, se rovnou domáhají pádu vlády. A pak, až na výjimky nic, protože prostě chybí důkazy o spáchání trestného činu. Což ale publikum vnímá jako další doklad neschopné, nebo rovnou zkorumpované policie, protože přeci v novinách nebo v televizi to bylo jasné. Případně trestní stíhání následuje, což je adorováno co významný úspěch v boji se zločinem. Pokud to pak skončí jako aféra s biolihem nebo toho starosty, co se tuším jmenoval Péťa a s nímž to spláchlo do vazby i náměstkyni ministra, pochopitelně zcela bezdůvodně, veřejnosti to nijak nevadí a ochránce lidských práv to ze taky spaní nebudí. Neboť, jak by napsal nebožtík kardinál Richelie, co držitel tohoto listu v boji proti korupci učinil, dobře učinil. Ve jménu tak závažného poslání na nějakém nevinně sejmutém nezáleží. Stejně to byl jen lotr co se s pomocí advokátů vykroutil. Také není čas se nad něčím hlouběji zamýšlet, protože už je na pořadu nová kauza a je třeba voskovat provazy pro další veřejný lynč. A abych byl objektivní, to vše za pobaveného přihlížení těch, kteří tu s velkou pravděpodobností nejspíš skutečně korupci provozují. Míním závažnou korupci. Protože těch se to celé nijak výrazně nedotýká.

Zkrátka všechno je poněkud špatně. Především tu mámě § 367 a 368 trestního zákoníku, podle kterých je krom jiného trestné nepřekažení a neoznámení trestného činu přijetí úplatku a podplácení. Z čehož, poněkud zjednodušeně řečeno, vyplývá povinnost pro kohokoliv, kdo se hodnověrným způsobem dozví o tom, že má být nebo byl spáchán tenhle trestný čin, oznámit to státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Pravda, je to jisté novum, platící to od začátku roku. Do té doby byla tahle povinnost, občas zvaná práskačka, podstatně redukovanější a na korupci se nevztahovala. Ale časy se holt mění. Vynechám-li ne zrovna šťastný výraz „policejní orgán“, je smyl normy jasný.Potíž může být pouze s posouzením toho, zda jde o hodnověrnou informaci o tom, že někdo někoho jaksi uplatil. Pokud ovšem ale už někdo zveřejňuje takříkajíc hotová obvinění a dokonce to dokládá zvukovými záznamy, pak lze předpokládat, že minimálně subjektivně to za hodnověrné považuje. Pak se ovšem nelze vyhnout otázce, proč s tím nešel na policii za zmíněným orgánem. Námitka, že si to orgánové v těch novinách mohou přečíst nebo v televizi zhlédnout se nepřijímá. Jedna věc je podělit se diskrétně s policií o podezření, že se něco chystá, případně stalo, a něco úplně jiného je to veřejně vyřvat. Je s podivem, že to mnohým nedochází a je také trochu s podivem, že jim to prochází. Zkuste si představit, co by se asi dělo, po reportáži o tom, jak kdosi kohosi zavraždil a autor chtěl tvrdit, že tím plní svoji zákonnou oznamovací povinnost. Zejména, pokud by pak policie by pak samozřejmě zjistila, že všechny použitelné stopy jsou fuč, neboť vrah je také mediálním zákazníkem a tentokrát velmi spokojeným.

V řadě mediálních kauz, tu poslední nevyjímaje, se policii nabízela možnost operativně sledovat další vývoj. Zveřejněním novinářského úlovku to ovšem definitivně končí. Nebo si myslíte, že má smysl nasazovat odposlechy na někoho, kdo si právě z medií dozvěděl, že by mohl být podezřelý? Tak zatvrzelí asi naši korupčníci nebudou. Je mi jasné, do čeho jdu a co nastane, ale jednoznačně tvrdím, že pokud někdo v uplynulé době významně přispěl k tomu, že zveřejněním podezření z možného korupčního jednání skončila možnost policie věc vyšetřit anebo se významně zredukovala, jsou to novináři, kteří upřednostnili svůj autorský a možná komerční zájem před zájmem veřejnosti. Neexistuje nic, co by jim bránilo předat získané informace policii a vyčkat. Což platí pro dobu před 1.1.2010, kdy bylo možné uvažovat v alternativách oznámím vs. zveřejním. Letos už žádná taková alternativa neexistuje, je tu jen povinnost oznámit. Leč hlídací psi demokracie, vždy tak neúprosní, jde-li o pochybení jiných, nepovažují zákony za něco, co by se jich až tak bezprostředně týkalo.

Mám chuť se vsadit, že ta dnešní kauza dopadne stejně jako předchozí podezření. Nemohu pochopitelně vědět oč ve skutečnosti šlo, ale nemyslím si, že těch pár vět, stačí na odsouzení pro trestný čin. Přepis rozhovoru pánů Drobila a Michálka je možná politicky brizantní, ale na trestní stíhání tam nic nevidím. A jestli za tím něco takového bylo už nejspíš nikdo nedohledá.

Takže to skoro vypadá na začarovaný kruh. Novináři zřetelně nevěří policistům a tak vyšetřují a někdy i soudí sami. A tím současně znemožňují policie vyšetřovat tak, aby se na konci dalo soudit doopravdy, tedy říct s jistotou, že se něco stalo anebo, se stejnou jistotou, že věc je čistá. Když už jsem použil ten příměr s vraždou, je to tak, že než dorazí policie, je podstatná část stop pošlapaná nebo jinak zničená a zbylé k ničemu. Ovšem senzaci, těch tu máme.