Kdysi dávno platilo, že když někdo chce něco, co patří jinému, a vlastník je ochoten to prodat, musí zájemce respektovat určenou cenu. Nebo jít o dům dál. Pak se to nějak zvrtlo, tuším ve jménu pozemkových reforem, na což plynule navázali komunisté, razící zásadu, že stát může ukrást cokoliv a komukoliv. Komunisté se pomalu ale jistě přesouvají nohama napřed do pekla, ale myšlenka, jak se zdá, zůstává. Nyní se jí chopili bojovníci za svobodu na internetu. Bůhví proč si po léta mysleli, že internet je svobodná zóna, což podle nich znamenalo, že tam prostě neplatí zákony jako jinde. Samozřejmě, že to nemohla být pravda, komunikace prostřednictvím internetu nestojí mimo právo, jen se tam právo hůř prosazovalo a tak na ně část uživatelů kašlala. Případně žila v naivní představě, kterou zřejmě nejpregnantněji (a nejnaivněji) formuloval J.P. Barlow. Ostatně když jsme u něj a jeho Electronic Frontier Foundation, boj o tzv. Kyberprostor není nic nového. Vzdáleně to celé připomíná divoký západ, kde nejdříve byli indiáni a svoboda, pak už jen svoboda, díky které se ovšem přemnožili lupiči a pistolníci, aby nakonec přišel zákon. Namnoze blbý, prosazovaný pochybnými existencemi, ale v celkovém účinku pořád vítanější než volná střelba na živé cíle. Svoboda bez pravidel a jejich vynucování totiž v žádné komunitě fungovat nemůže. Bylo tudíž jasné, že něco podobného se musím odehrát i v rámci internetového prostředí, které ovšem samo o sobě je pouze virtuální, protože fakticky neexistuje. Fakticky existují země se svými zákony, jen občas nebylo jasné, pod jakou legislativu spadají kupříkladu distribuce textů v zemi A, ovšem ze serveru v zemi B. Slabina, kterou, podobně jako další, se státy pokoušejí dlouhodobě a vcelku svorně odstranit. Mimo jiné i mezinárodními smlouvami.
Kdyby někdo začal obchodovat s kopiemi knih nebo CD či DVD, asi by příliš nepřekvapilo, že by rychle skončil. A dost možná v železech. Tak proč je takový kravál, když se státy o totéž pokoušejí i ve vztahu k elektronické formě téhož? A proč stejný kravál nebyl třeba po přijetí Úmluvy o počítačové kriminalitě v Budapešti na konci roku 2001, kterou Česká republika podepsala, ale pokud vím, neratifikovala? Anebo proti závěrům rozličných mezinárodních kongresů o prevenci kriminality, které se počítačovou kriminalitou vždy zabývaly. A vždy se stejně urgentními závěry? Potlačit všemi zákonnými prostředky! Ostatně, pokud jsem mohl registrovat, když byli koordinovanými policejními zátahy z internetového ráje svobodných myšlenek vyhnáni pedofilové, žádné demonstrace se nekonaly. Tak proč na podporu plagiátorů ano? Že by přeci jenom šlo o ušetřené prachy z těch černých kopií. A proč si někteří odpůrci smlouvy ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement) nasazují masku s tváří Guy Fawkese, kterýž byl, bráno dnešními měřítky, explicitní terorista a chystal se vyhodit do vzduchu krále i s celým anglickým parlamentem? Souvisí to nějak s blokováním webů, které pokud není trestným činem, zcela jistě je protiprávním omezením práva na svobodu projevu a šíření myšlenek?
Zachovávám si distanc od nadšení nad případnými právními normami, které by vyplynuly ze zmíněné smlouvy. Dlouhodobě také žiju s vědomím, že pokud jde o náš Parlament a přijímání zákonů, některé jeho produkty mohou spolehlivě nést název: „Ještě větší blbec, než jsme čekali“. Na druhé straně je ale nad vší pochybnost, a měli to vědět především ti, kterým stojí za to chodit po ulicích v masce zmíněného průkopníků terorismu a militantního antimonarchisty, že mezinárodní smlouva ještě neznamená konkrétní zákon, který by konkrétním osobám něco nově zakazoval nebo přikazoval. A to bez ohledu na to, že ratifikované smlouvy jsou součástí našeho právního řádu. V daném případě ani není jasné, jestli nějaký zákon vůbec bude třeba, nebo už stačí ty, co máme. Četl jsem smlouvu několikrát, a zatím mi připadá, že se „vejde“ do stávajících zákonů. V každém případě ale platí to, co Ústavní soud řekl opakovaně. Jedním ze zásadních znaků právního státu je princip přiměřenosti, který předpokládá, že opatření omezující základní práva či svobody nesmějí svými negativními důsledky přesáhnout klady, které představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Podobně mluví o proporcionalitě článek 6 odst. 3 smlouvy ACTA. Nemyslím, že nám hrozila redukce osobních práv či svobod, nebo dokonce cenzura. Pojmem „nás“ ovšem míním ty, kteří nepotřebují internetové prostředí k distribuci a získávání autorských děl, bez placení autorských honorářů. A na adresu různých úvah o tom, čí peníze to mají být a jak by se měli chovat autoři či vydavatelé nebo producenti, aby nevykořisťovali ubohé konsumenty. Pokud se chovají podle zákona, nelze jim to vyčítat a spekulovat o tom co by a kdy by. Až se zákony, kupříkladu autorský změní, může to být jinak. Ale zatím se nelze divit, že možná klopotně, ale se zjevnou a dlouhodobou koncepcí se holt právo prosazuje i v Kyberprostoru.
Lze předpokládat, že vášně, ostatně dost menšinové, záhy a bez efektu utichnou. Skoro jako vždycky, když se něco takového děje, z toho bude mít užitek někdo úplně jiný. Tentokrát to budou firmy, které nabízejí různé produkty na ochranu před hackery. Alespoň někdo.

.