Rok 1968 je velké téma, spíš pro spisovatele a samozřejmě pro historiky, což ani jedno nejsem, takže se mi do něj vůbec nechtělo. Ale když mi bylo panem editorem předhozeno, zkusím to po svém.

Nevím jak kdo, ale z mého pohledu jsem se z dětství do vědomí o věcech veřejných pomalu probral. Nejdřív nebylo nic, pak změť zpráv o tom, co se kde děje, ovšem bez většího významu pro mne a najednou to začalo být jinak. Třeba Majáles tuším 1965, tedy pochod studentů s pěknými alegorickými vozy. Zvlášť vypečený mi připadl ten, co na něm stát kat se sekerou a s cedulí „Rudé právo, moje právo“.

Bylo mi třináct, koukal na to z chodníku ale už tehdy mi bylo jasný, že tohle se komunistům hodně nebude líbit. Však taky potom spoustu študáků z vysokých vyházeli. Ovšem také každoroční prvomájoví demonstrace. Ne na Václaváku po ránu, ale na Petříně u Máchy večer. Pěkně i se zátahy esenbáků, takto členů Sboru Národní Bezpečnosti, do kterého komunisté překuli četníky a policajty, že aby jim název nepřipomínal pronásledování dělnictva za Masaryka, Do toho spousta knížek, jako třeba Inzerát na dům ve kterém nechci bydlet, Zbabělci, Opožděné reportáže, což byla bomba, a další. Taky filmy, Starci na chmelu, Bílá paní, různé informace, jako třeba o sjezdu spisovatelů 1967, narážky rodičů a dalších dospělých, zkrátka všechno to do sebe začalo nějak zapadat a vypadalo to, že život může být docela zajímavý, zejména když se to osolí na plné pecky. Což trochu souvisí s Beatles a tím, co si u náš říkalo big beat a začalo to taky být dost důležité. Ale též s pocitem, že ti co nám vládnou to podivně natíraj na růžovo a o dost věcech se nesmí mluvit. Takže takhle nějak pro mne začal ten osmašedesátý pár let předtím, než to datum začalo vůbec být aktuální.

Když se slavný rok dostavil, byl jsem informačně predestinován a příslušně reformě naladěn. Byla to rušná doba, v níž se politické a osobní události dost prolínaly. Třeba rezignaci tehdejšího presidenta Novotného někdy v březnu 1968 jsme oslavili mejdanem, protože to byl neoblíbený komunistický konzervativec, jinak též konzerva. Díky té oslavě jsem pro další život získal poznání o tom, co může s člověkem a posléze i s interiérem toalety udělat nadměrná konsumace červeného vína.

Pokud jde o dění veřejné, hleděl jsem nic nezmeškat. Nemíním ten největší špektákl, srpnový, ten se zmeškat nedal, ale třeba shromáždění mládeže ve Slovanském domě nebo potom v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, po Pražsku v Juldyfuldy. Což byla blasfemická zkratka docela se hodící k národnímu hrdinovi, kterého za války slovilo gestapo, ale on se zachoval statečně a nikoho neprásk´. Alespoň tak to o sobě tvrdil v Reportáži psané na oprátce, kterou jsme v té době museli znát prakticky nazpaměť. Jenže zrovna v šedesátém osmém napsala v Mladém světe, tuším paní redaktorka Filípková, že to byl Julek, kdo prásknul ostatní a za to ho šéf protikomunistického abteilungu komisař Böhm vozil do zahradní restaurace Nebozízek a krmil ho párečkama. Což vytočila vdovu Fučíkovou, Gustu, která po něm měla penzi a tak velmi úzkostlivě střežila hrdinův odkaz. Až se o ní říkalo, že je to, co žije z mrtvoly nejdýl.

A pak už začaly padat kostlivci ze skříní takovým fofrem, že se to ani nedalo sledovat. Asi to nějak souviselo s tím, že v lednu 1968 soudruzi zrušily cenzuru, která se předtím dvacet let starala, aby pracující měli klid k tvořivému dílu. Tak teď ho teda mít přestali ale zase se furt něco dělo. Zejména když se ozvaly političtí vězni a vyprávěli kdo je soudil a předtím mučil. Občas se pod vlivem těch memoárů někdo oběsil nebo střelil do hlavy, zkrátka svobodná výměna názorů. Což už zneklidnilo i naše progresivní soudruhy. Ti zahraniční, zejména sovětští a v hodném Německu začínali být běsní.

Na shromážděních s mládeží mluvili moudří komunisté a možná i někteří nekomunisté, ale ti byli zřetelně v menšině. Z těch prvých si zejména vzpomínám na politika Smrkovského, spisovatele Procházku a Kohouta, anebo paní Švermovou, co tam byla jako reprezentant komunistů, které to po Vítězném únoru semlelo. A řeči se vedli o tom, že všechno bylo buď špatně, nebo hodně špatně, ale něco se zase vybudovalo a teď je načase to udělat tak nějak líp, bez těch chyb, prostě, jak se později zavedlo, socialismus s lidskou tváří. Vypadali důvěryhodně, alespoň když někomu bylo šestnáct a měl jen dost malou zkušenost s lidmi a jejich neschopností překročit svůj intelektuální či ideový horizont. Taky mne mrzí, když si vzpomenu na tu paní Švermovou, že až o něco později mi došlo, jak o moc lepší bylo, dokud se komouši tloukli mezi sebou, i když to taky nebylo nic pěkného, než když pak začali tlouct okolo sebe. No nic, i jednoduchá poznání chtějí čas.

Kus té doby je ve filmu „Spřízněni s volbou“. Ovšem na to by se neměl dívat ten, ale kdo chová osmašedesátý jak glancovní vzpomínku svého mládí. Teprve z odstupem moře let a z vršku moře zkušeností je zjevné, že všichni ti tehdejší hrdinové byly jen o něco progresivnější komunisti, snad s dobrou vůlí ale s nulovými schopnostmi. V tom filmu defilují jak na orloji. Ludvík Svoboda, důstojný kandidát na presidenta, vypráví ve filmu stupidní historku z vojny, rozšafný Smrkovský, Smrkáč, jak se mu říkalo, kterému zjevně ani na okamžik nebliklo v hlavě nic o demokracii nebo politické pluralitě a ostatní koryfejové té doby, kteří na tom nebyli o moc lépe. Jak řekl můj kamarád, kterému bylo tehdy asi tak pět, takže k věci nemá citové pouto „S těma to prostě nešlo“. Jenže tenkrát jsme jim to žrali horký.

Jakousi náhodou jsem se přichomýtl k podpisové akci za zrušení Lidových milicí, kterou kdosi rozjel na místě proluky Myslbek, což je Na Příkopě co teď stojí stejnojmenný palác. Lidové milice byly ozbrojená pěst dělnické třídy, původně fotři v modrákách a rádiovkách, kterým v únoru 1948 komunisti rozdali pušky aby se jim líp vyjednávalo, později to pak přerostlo v regulérní dobrovolnická sbor s automatickými zbraněmi, ale i minomety a příslušnou logistikou. V roce 1990 jsem osobně vyslýchal generálního tajemníka ÚV KSČ ve výslužbě, Milouše Jakeše a jeho fámuly. Krom jiného jim položil úskočnou otázku, na základě jakého že zákona to polovojenské těleso čtyřicet let provozovali. Nikdo z nich mi nebyl schopen odpověď což není ani tak překvapivé, protože oni neuměli odpovědět i na jednodušší otázky.

Interesantní je, že de iure tu ozbrojenou tlupu chovali od začátku ilegálně, neměli na to žádný zákon, čímž spolehlivě trhli i Medelínský kartel. Ten má podobnou smečku, akorát že je jich míň a pokud vím, nepořádají veřejné vojenské přehlídky. No a někomu tehdy prostě docvaklo, že komunisti jsou politická strana a ta by něco takového neměla mít. A tak občané podepisovali archy s peticí za zrušení Lidových milicí, anebo diskutovali o jejich úloze v dějinách lidstva a progresivní soudruzi s lidskou tváří se jemně štětili, že takhle nelze tu svobodu slova zneužívat. I v Sovětském svazu o akci referovali, což vedlo k velikému zděšení nad mírou naší anarchie, protože tam se tou dobou policajti nazývali miliconáři a nikdo jim neřek´, že u nás to je trochu jinak.

Pak přišly porady se zástupci Varšavského paktu v čele s Brežněvem, což byl, pro ty, co mají to štěstí, že ho nepoznali, vyložený zločinec. A s tímhle týpkem se před kamerami naši „političtí představitelé“ náruživě líbali a družili, ale za zavřenými dveřmi si od něho a dalších nechávali temně vyhrožovat a všelijak kopat do zadku. Ovšem navenek to furt byli braťja. Někdy v červenci ale bratry ty schůzky přestali bavit a na srpen nám dojednali tanky. Dubček si prý plačtivě stěžoval, když se okolo půlnoci 20.8. dozvěděl, že už jedou, proč to udělali zrovna jemu. O tom, že by se třeba potopil a zkusil něco vymyslet v ilegalitě ani nápad. Shodou okolností jsem měl možnost s Dubečkem jednat o dvacet tři let později, akorát když mu, jako předsedovi Federálního shromáždění, zase něco provedli. Tentokrát to byl Mečiar, který si vzpomněl, že se Slovensko osamostatní. Dubček seděl v kanceláři a naříkal jaká je to katastrofa. Dovedu si představit, že jestli tohle předvedl v srpnu 68 a doslechli se o tom sovětští soudruzi, což je jisté, protože všude okolo něj byli bomzáci a kolaboranti, smáli se ti soudruzi až z nich padala válečná vyznamenání.

A pak to už to šlo všechno do háje. Tedy ono to tam šlo už od začátku, ale většině z nás to tak do srpna nepřipadalo. Naši hrdinní představitelé v Moskvě bez jakéhokoliv mandátu podepsali okupaci a doma jim to pak, až na pár výjimek, odhlasoval parlament. A měli jsme, co jsme si zasloužili. Pravda, ještě jsme se chvilku cukali, na podzim byla studentská stávka, vesměs vysokoškoláků, ale já jsem jí spoluorganizoval na učňáku ČKD, což mi o pár měsíců později vyneslo účast v delegaci, která pokládala v Karolinu věnec u rakve Jana Palacha. Což byla, míním tím Jana Palacha, taková hezká tečka ta tím naším případem. Taky bylo pár demonstrací, napřed s tichou podporou esenbáků, kteří byli v srpnu 68 ve zdrcující míře proti okupantům. Pak už to ale začali zostra rozhánět. Díky tomu například vím, že gumový výtah na okrsku v Krakovské vypadal tak, že do prvního patra vedli zadrženého po schodišti, kde na každém schodě stál esenbák s obuchem a s gustem si bouchnul. Ne že by to byl o na smrt, ale člověk pak asi měsíc vypadal jako zebra.

Smrkovký, Dubček, Černík a další, muži roku 1968 putovali pozvolna a trapně po sešupu moci, ale nijak si nestěžovali a taky se nebránili. Alexander Dubček se pak v srpnu 1969 se svými příznivci rozloučil podpisem na zákonném opatření, které umožňovalo všelijak proskribovat a bez důvodu držet ve vazbě ty, kteří zneužili výročí 21.srpna 1968 k protisocialistickým vystoupením a například skandovali „Ať žije svoboda“, anebo „Dubček, Dubček“. Dokonce to podepsal retroaktivně, aby se dostalo opravdu na všechny. Tu retroaktivitu pak za mých studií na právnické fakultě o pár let později obtížně obhajovali i kovaní soudruzi, kteří jinak dokázali obhájit úplně všechno. Svoboda se držel, ale prý ho pak do televize mohli zabírat jen od pasu nahoru aby nebylo vidět, že za sebou začal tahat dřevěnou kachničku.

Nastala normalizace, doba vyhazovů z práce a ze škol, kádrování, rozličných politických procesů a nejsvětlejší éra politických a morálních prostitutů. Ale taky jsme v té době žili, měli kamarády, děti, bavili se jak uměli a někteří to i přežili. Rok šedesát osm nám zůstal co vzpomínka. Bylo to hezké, vonělo to nadějí ale byla to pustá iluze. Takhle to nešlo a ani jít nemohlo. Z mého pohledu to nejdůležitější co ta iluze přinesla bylo většinové poznání, že s komunisty NE a to tak, že na věčné časy.