Zajímavá otázka z historie. Jestli prý se měla KSČ zakázat a proč to nikdo neudělal? Pro toho, kdo byl nucen k soužití s vedoucí úlohou KSČ a nebyl přitom komouš je asi odpověď na první otázku okamžitá, byť spíš intuitivní. Pochopitelně. Měla. Za to, co provedla určitě.

Abych si ušetřil disputaci o tom, co KSČ v letech 1948 – 1989 vlastně vyváděla, odkážu na zákon č.198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Neříkám, že to je legislativní fešák, zákon má upravovat právní vztahy, což tento zjevně nečiní, zato poměrně přesně inventuje, co všechno KSČ spáchala. Jen pro připomínku, píše se tam o systematickém a trvalém porušování lidských práv, základních zásad demokratického státu, persekuci občanů, popravování, vraždění a žalářování, zbavování svévolně majetku. A o spoustě dalších nepěkných věcí.

Na začátku roku 1990 to pro pozorovatele z ulice vypadalo, že KSČ léta nedožije. Příznivci jejího zákazu dost nekompromisně tvrdí, že se to mělo udělat stejně, jako s NSDAP v Německu. Ne, že by tu nebyla podoba, pokud jde o „zásluhy“, ale tak jednoduché to zase nebylo. Německo bylo po skončení války okupováno Spojenci. Ti nemuseli brát na nic ohled, ze všeho nejméně na demokracii, která nebyla a mohli zakázat, co se jim nelíbilo.

Československo v listopadu 1989 nikdo neokupoval či neosvobodil. Totalitní režim se rozpadl a na základě dohod se začal transformovat v demokracii. Dohod, kde na jedné straně byla KSČ. Krom jiného byla provedena tzv. rekonstrukce zastupitelských orgánů, což je eufemistické označení triku, který spočíval v tom, že část komunistických poslanců přesvědčila jiné, vesměs též komunistické poslance, aby resignovali a na jejich místa byli kooptování poslanci, které dodala opozice. Kapři si tak zčásti vypustili rybník, leč dost jich tam ještě zůstalo až do voleb, které se konaly na počátku června 1990. V těch volbách, a to pro připomínku, získala KSČ například 997 919 hlasů pro své kandidáty do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Což bylo 13,8%. Občanské hnutí, tehdejší politický lídr, vzniklý v listopadových dnech 1989 jako opoziční platforma, v témže hlasování dostal 3 613 513 hlasů. To sice bylo hodně, jinak též 49,96 %, a další tisíce až statisíce hlasů získaly jiné strany, které deklarovaly svůj antikomunismus, ale přesto je zřejmé, že KSČ volilo relativně dost lidí. Dost podobné to bylo i ve volbách do dalších zákonodárných sborů, co jsme jich ve federálním státě měli. Jestliže v roce 1990 měla Československá socialistická republika něco přes 15 a půl milionů obyvatel, pak je zřejmé, že zmíněných více než 900 000 je poměrně dost voličů. Zrušit asi 4,5% voličů jejich politickou stranu by představovalo z hlediska funkční demokracie zjevný problém.

Zmínění spojenci v roce 1945 měli velmi racionální důvody pro to, aby likvidovali jakékoliv struktury poraženého státu, u nichž se dalo předpokládat, že budou svoji hostilitu skrývat, ale fakticky budou působit proti nim. Neříkám , že obava z možné protiakce KSČ v roce 1990 nezazněla, ale mám pocit, že zrovna tohle málokdo vnímal jako reálné nebezpečí. Naopak, bylo dost těch, kteří byli přesvědčení, že není dobré rušit komunistickou stranu, protože by to komunisty nahnalo do ilegality, čímž by se jejich nebezpečnost zvětšila. Popravdě, nikdy jsem nepochopil, kde se bere přesvědčení, že komunisté v ilegalitě jsou o něco nebezpečnější než komunisté legální. Mně osobně se vysloveně líbila vize čelných soudruhů tak, jak jsem je znal, bloudících noční Prahou v marné snaze upomenout se, kam byla sjednána konspirační schůzka Ústředního výboru podzemní partaje. A jak ty tajné soudruhy trýzní vědomí, že jejich skleróza ohrožuje celosvětovou věc socialismu. Jen tak na okraj, podle mého soudu konspirace v nepřátelském prostředí nebyla nikdy silnou stránkou komunistů, o čemž by zřejmě velmi pozitivní zprávu vydali pracovníci protikomunistického referátu pražského Gestapa. Díky naivitě a hrubé nekázni, kterou se mimo jiné vyznamenal i pověstný Julek Fučík, vybíjelo totiž Gestapo jedno ilegální vedení KSČ za druhým, což je samozřejmě jiná píseň.

Pokud jde o KSČ, myslím, že dost velká většina národa spoléhala na její automatické vymizení jakožto něčeho, co se historicky a definitivně znemožnilo. Červnové volby v roce 1990 byli proto překvapením a (jakož i všechny volby další), spolehlivě zakonzervovali KSČ resp. KSČM. A vycházeje z testu, jakému Nejvyšší správní soud podrobil návrh Vlády ČR na rozpuštění Dělnické strany, budou tady ještě tak dlouho, dokud její voliči nevyhynou alespoň do té míry, že se na parlament nebude dost hlasů.

Z dnešního pohledu lze zrušit politickou stranu jen když zásadně ohrožuje vnitřní politické poměry státu. V zákoně č.424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích je to uvedeno dost jasně.

Logicky se ale nabízí otázka, jestli to nějak nešlo před těmi červnovými volbami v devadesátém roce. Tady je třeba především zmínit základní zákonitost. V demokratické společnosti se nestane nic, k čemu by nebyla dostatečná politická vůle. Tedy vůle, která při hlasování zvedne ruku potřebné většině zákonodárců. A samozřejmě také vůle, která těm poslancům vůbec navrhne, aby o něčem hlasovali. Taková vůle se v tehdejším Československu neprojevila, lze-li to tak říci, dokonce ani náznakem. Jak jsem uváděl, hlavní příčinou zřejmě byla nechuť špinit si s něčím takovým ruce v situaci, kdy se předpokládalo, že KSČ ukázněně uhyne na nedostatek voličů. Je ale třeba také připustit, že zas až tak jednoduchá věc by to nebyla. Kromě relativně dost silné pozice komunistů v zákonodárných orgánech a zmíněné nechuti se poměrně záhy narodila potíž další. Jmenovala zákon č. 15/1990 Sb. o politických stranách. Zákon byl přijat s účinností od 23.1.1990 a byl dost stručný. Předpokládám, že jeho primárním cílem zřejmě bylo vytvořit zákonnou oporu pro zakládání nových politických stran a stabilizovat právní pozici Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, takto dvou zásadních politických antipodů KSČ. Za všechno se ale platí, což v dané věci znamenalo, že kromě Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí zákon postuloval existenci dalších politických stran, pokud v době zákona existovaly. Tedy Československé strany lidové, Československé strany socialistické, Demokratické strany, Strana svobody a také, nastojte - Komunistické strany Československa. Zákon připouštěl vznik nových stran, ale o rušení těch stávajících v něm nebyla ani zmínka. Tím si komunistická strana zřetelně legitimovala svoji budoucí existenci. Jak řečeno, zákon neměl žádnou úpravu umožňující mocensky rozpustit politickou stranu, což pravděpodobně bylo také reflexí ještě stále nejistých poměrů a zřejmě obecně sdílené obavy všech politických subjektů, že jedna nebo druhá strana by se mohla pokusit svého protivníka zlikvidovat administrativní cestou. Ku prospěchu to ale bylo pouze komunistům.

Nastalá právní situace pochopitelně nezavírala prostor pro novelu zákona, která by rozpuštění politické strany umožňovala, například proto, že cíle, které sleduje, jsou v rozporu s ústavním pořádkem, veřejným pořádkem atd. Možná by se tam jako důvod rozpuštění vešla i zasmrádlá minulost, ale nebylo, kdo by něco takového i jen navrhl. Dlužno též přiznat, že případný zákon, rušící KSČ by asi měl i dost složitý průchod poslaneckými sněmovnami. Ty byly do značné části ještě naplněny komunisty a zbytek tvořila směs poslanců kooptovaných na přelomu let 1989 a 1990, takto jistě zajisté principiálně antikomunistických, ovšem v mnoha případech také sdostatek naivních, aby se postavili na obranu KSČ pod praporem s vyšitým voltairovským heslem: „Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl“.

Striktně vzato, přesvědčení o nutnosti zrušit KSČ asi bylo pocitově důvodné, ne však sdostatek silné, aby pohnulo dějinami. A tak, řečeno s Krylem, máme je tu, vnuky Stalinovi, posly noci, která do zad bodá dýku. A ještě nám nějakou dobu vydrží.