O slovech cizích, vypůjčených a přejatých
Omlouvám se všem kdysi pravidelným čtenářům tohoto blogu, že jsem teď delší čas psaní příspěvků zanedbával. Omluvou by mi snad mohlo být dopředu netušené vytížení sice milými, ale přesto náročnými rodičovskými povinnostmi. Snad se mi teď podaří najít nějaký čas, inspiraci a chuť, abych se zase pustil do psaní a diskutování. Pro dnešek ještě jeden text od kolegy Viléma Kodýtka, kterému za zajímavý příspěvek velmi děkuju. VC
I slova mají své osudy. Kdysi jsme vymysleli slovo slamník a vytlačili jsme s ním německy znějící štruzok, a přesto dnes spíme na germanismu – matraci. Přívlastky, které takovým slovům dáváme – cizí, vypůjčená, přejatá – vypovídají o našem vztahu k nim. Je-li slovo cizí, nemá tu být, vypůjčené slovo, ač cizí, být tu smí, ale jen do času, slovo přejaté se nevrací. Nebo je to jinak?
Co říkají puristi
Podle prestižní Gebauerovy mluvnice české pro školy střední a ústavy učitelské – napsal ji Jan Gebauer a pro pozdější vydání přepracoval Václav Ertl (zde vycházím ze sedmého vydání z roku 1920) – tak tedy podle Ertlovy Gebauerovy mluvnice smíme užívat cizí slova, k nimž nemáme v češtině ekvivalent, například banka, gymnasium, humor, koncert, ministr, profesor, universita atd., nicméně máme se „vystříhati“ zbytečných cizích slov jako absence, adaptace, disciplina, konkurence, kontrola, projekt, symetrický aj., která
- užíváme „namnoze jen z ješitnosti a k zakrytí myšlenkové chudoby a nepřesnosti“,
- nejsou „svědectvím vzdělání vyššího, nýbrž kusého a povrchního“ a
- bývají „vyhledávána zvláště od spisovatelů a řečníků nepřesně nebo jalově myslících“.
Zní to dost útočně, bylo to nicméně míněno obranně. Mám rád staré puristy, protože psali krásnou češtinou.
Puristi bojují proti zbytečným cizím slovům dodnes, a dodnes marně, jen jejich čeština se kazí. V jednom seriózním týdeníku jsem našel toto půvabné zdůvodnění potřeby boje: „na frekvenci cizích slov, která v národním jazyku mají odpovídající ekvivalent ... je stupeň národní jazykové integrity toho kterého národa patrný nejlépe.“ Zdá se, že cizí slova jsou nakažlivá. A neexistuje proti nim očkování.
Co říkají slovníky
Cizí slova mohutně rozšiřují českou slovní zásobu. Například můj Nový akademický slovník cizích slov z roku 2005 obsahuje asi sto tisíc významů slov. Myslím ale, že to můj slovník trochu přehání. Klidně mohl vynechat slova jako batoh, čokoláda, dort, fotbal, kamarádka, kytara, lampa, mince, paprika, páteř, sako, salám, svetr, tričko, tunel, volant. Co je na nich cizí?
Co říkají čísla
Nejvíc přejatých slov je mezi podstatnými jmény. Z Českého národního korpusu lze vyčíst, že v první stovce nejčastěji užívaných podstatných jmen je v publicistice 25 přejatých slov, v běžném hovoru 12 a v beletrii jen 3. A v první tisícovce to vypadá takto: publicistika 26 %, běžný hovor 20 % a beletrie 6 %. Z toho plyne, že česky tištěná beletrie je klenot třikrát až čtyřikrát ryzejší než ryzí český rozhovor! Co se týče publicistiky, pesimista může naříkat, že je zkažená, zatímco optimista i lexikolog se zaradují, že omývá češtinu živou vodou.
Jak tedy odpovědět na otázku z prvního odstavce? Snad tak, že není podstatné, zda mluvíme o slovech cizích, vypůjčených nebo přejatých, máme-li na paměti, že jsou to naše, česká slova. Naprostá většina přejatých slov totiž dříve nebo později zapadne do jazykového systému češtiny, takže jediní, kdo si uvědomují, že jsou cizí(ho původu), jsou lexikologové, tvůrci slovníků. Toto je už zmíněná dvanáctka nejčastějších přejatých podstatných jmen v běžném hovoru: auto, problém, fotka, minuta, film, televize, autobus, kafe, telefon, metr, doktor, víkend. No řekněte, jsou to cizí slova?
I slova mají své osudy. Kdysi jsme vymysleli slovo slamník a vytlačili jsme s ním německy znějící štruzok, a přesto dnes spíme na germanismu – matraci. Přívlastky, které takovým slovům dáváme – cizí, vypůjčená, přejatá – vypovídají o našem vztahu k nim. Je-li slovo cizí, nemá tu být, vypůjčené slovo, ač cizí, být tu smí, ale jen do času, slovo přejaté se nevrací. Nebo je to jinak?
Co říkají puristi
Podle prestižní Gebauerovy mluvnice české pro školy střední a ústavy učitelské – napsal ji Jan Gebauer a pro pozdější vydání přepracoval Václav Ertl (zde vycházím ze sedmého vydání z roku 1920) – tak tedy podle Ertlovy Gebauerovy mluvnice smíme užívat cizí slova, k nimž nemáme v češtině ekvivalent, například banka, gymnasium, humor, koncert, ministr, profesor, universita atd., nicméně máme se „vystříhati“ zbytečných cizích slov jako absence, adaptace, disciplina, konkurence, kontrola, projekt, symetrický aj., která
- užíváme „namnoze jen z ješitnosti a k zakrytí myšlenkové chudoby a nepřesnosti“,
- nejsou „svědectvím vzdělání vyššího, nýbrž kusého a povrchního“ a
- bývají „vyhledávána zvláště od spisovatelů a řečníků nepřesně nebo jalově myslících“.
Zní to dost útočně, bylo to nicméně míněno obranně. Mám rád staré puristy, protože psali krásnou češtinou.
Puristi bojují proti zbytečným cizím slovům dodnes, a dodnes marně, jen jejich čeština se kazí. V jednom seriózním týdeníku jsem našel toto půvabné zdůvodnění potřeby boje: „na frekvenci cizích slov, která v národním jazyku mají odpovídající ekvivalent ... je stupeň národní jazykové integrity toho kterého národa patrný nejlépe.“ Zdá se, že cizí slova jsou nakažlivá. A neexistuje proti nim očkování.
Co říkají slovníky
Cizí slova mohutně rozšiřují českou slovní zásobu. Například můj Nový akademický slovník cizích slov z roku 2005 obsahuje asi sto tisíc významů slov. Myslím ale, že to můj slovník trochu přehání. Klidně mohl vynechat slova jako batoh, čokoláda, dort, fotbal, kamarádka, kytara, lampa, mince, paprika, páteř, sako, salám, svetr, tričko, tunel, volant. Co je na nich cizí?
Čtení o tom, jak jsme v roce 1956 mohli přijít o slovo televize.
K poslechu (2009): o přejatých slovech viz spodní panel, čas 5:20 a dál
K poslechu (2009): o přejatých slovech viz spodní panel, čas 5:20 a dál
Co říkají čísla
Nejvíc přejatých slov je mezi podstatnými jmény. Z Českého národního korpusu lze vyčíst, že v první stovce nejčastěji užívaných podstatných jmen je v publicistice 25 přejatých slov, v běžném hovoru 12 a v beletrii jen 3. A v první tisícovce to vypadá takto: publicistika 26 %, běžný hovor 20 % a beletrie 6 %. Z toho plyne, že česky tištěná beletrie je klenot třikrát až čtyřikrát ryzejší než ryzí český rozhovor! Co se týče publicistiky, pesimista může naříkat, že je zkažená, zatímco optimista i lexikolog se zaradují, že omývá češtinu živou vodou.
Jak tedy odpovědět na otázku z prvního odstavce? Snad tak, že není podstatné, zda mluvíme o slovech cizích, vypůjčených nebo přejatých, máme-li na paměti, že jsou to naše, česká slova. Naprostá většina přejatých slov totiž dříve nebo později zapadne do jazykového systému češtiny, takže jediní, kdo si uvědomují, že jsou cizí(ho původu), jsou lexikologové, tvůrci slovníků. Toto je už zmíněná dvanáctka nejčastějších přejatých podstatných jmen v běžném hovoru: auto, problém, fotka, minuta, film, televize, autobus, kafe, telefon, metr, doktor, víkend. No řekněte, jsou to cizí slova?
Vilém Kodýtek