Psáno pro ČRo6


Poučení Václava Bělohradského
Václav Žák
Filosof Václav Bělohradský napsal do Práva rozsáhlou úvahu Pět poučení z květnových voleb. Je jistě zajímavé zamyslet se nad jeho argumentaci. Vypovídá totiž jak o české společnosti, tak o myšlenkovém vývoji samotného filosofa.
Václav Bělohradský tvrdí, že v době obrození česká politika „nenapravitelně nasákla literární fikcí“, čehož důsledkem je patologická antipolitičnost českého národa. Vede to k podceňování institucí a přeceňování velkých osobností, podcenění tradičních politických idejí a stran a přecenění nových stran a idejí.
Prvním poučením tedy má být opuštění představy o „soudnosti národa“, na níž spoléhali lidé jako Ferdinand Peroutka. Soudnost neexistuje, jinak by v roce 1946 nemohl národ zvolit, cituji, „proti historickým šancím na udržení demokratického státu ve střední Evropě“. České veřejné mínění lze prý lehce manipulovat, což ukazuje na příkladech Paroubek, Schwarzenberg, či Řecko. Dokladem pro fascinaci novostí má být úspěch marketingových strategií politických stran TOP09 a Věci veřejné, cituji „řízených ze zákulisí lidmi, o nichž nic nevíme“.
Druhým poučením je lůzovitost politického diskursu, kterou dokládá úspěchem klipu „Přemluv bábu“.
Třetím „vážné znepokojení“ nad tím, jak snadno lze chudé a slabé zobrazit jako nepřátele. Pro Bělohradského jsou chudými pracující. Tvrdí, že Řecko byla jedna z největších volebních lží v politických dějinách země. Státy se prý zadlužily, protože zaplatily dluhy bank, které nadělali nezodpovědní manažeři, a veřejné mínění je přesto přesvědčeno, že je správné platit za lékařské ošetření a vzít státní příspěvek rodičkám, protože „na to nemáme“.
Čtvrtým poučením je špatně zacílená nespokojenost, tedy se současným fungováním kapitalismu, přitom nevidí, že kapitalismus jinak fungovat nemůže. Opravdová opozice se musí vrátit ke kritice kapitalismu, píše filosof.
Pátým poučením je absence smyslu pro podstatné souvislosti u českých voličů. Filosof to předvádí na neschopnosti vidět souvislost mezi Českou republikou jako montovnou aut a katastrofou způsobenou firmou British Petroleum v Mexickém zálivu, tedy smyslem pro zelenou politiku.
Doufám, že jsem teze Václava Bělohradského nezkreslil k nepoznání. Článek vyšel v Právu 3. července, od 17. bude přístupný na internetu.
První, spíš metodická poznámka: chci-li analyzovat, co je poučením z českých voleb, mělo by to být něco, co tyto volby odliší od voleb přinejmenším v sousedství. Ale výsledky českých voleb jsou přece v mnohém podobné nejen volbám na Slovensku, ale i Německu, o výkyvech na rakouské politické scéně ani nemluvě. Formulovat levicovou politiku dělá problémy nejen ve Francii, ale i v Británii. Kde je „nová levice“ Anthonyho Giddense a Tonyho Blaira?
Proto lze stěží přijmout první poučení. Výsledky voleb, jak je tomu v masové politice ostatně vždycky, rozhodující měrou ovlivnila předchozí zkušenost, žádná „patologická antipolitičnost“ českého národa. Vítězství komunistů v roce 1946 přece ovlivnil rozhodující měrou protektorát. Jsou snad Francouzi, Italové, Dánové oběťmi literární fikce, když po válce taky volili komunisty? Stejně letos určily výsledky voleb způsob vládnutí ODS, hrubé politické chyby ČSSD v posledním roce před volbami a existence přijatelných alternativ víc než obrozenecká tradice. Výtka, že voliči podcenili tradiční strany, je téměř komická: oni je přece nepodcenili, ale poprvé sebevědomě zhodnotili zkušenosti s jejich vládnutím. Navíc stabilita politického systému v České republice je – v porovnání s Polskem, Slovenskem, ale i Rakouskem velmi výrazná.
Co se týče lůzovitosti předvolebního politického diskursu, je přece asi obtížné přirovnávat ho k druhé republice. Spíš než o lůzovitost jde o primitivismus, který je obvykle reakcí na změny paradigmatu. Oč byly lepší slogany z počátku devadesátých let o tom, že „soukromý vlastník je vždy lepší než stát“, či „co bylo ukradeno, musí se vrátit“? Ve skutečnosti šlo o stejné nesmysly. Po každém společenském převratu vítězí na přechodnou dobu negace hesel předchozího režimu. Proč u nás trvá léčení tak dlouho souvisí spíš s tradiční neschopností rodiny i školy předávat dětem historickou zkušenost.
Třetí a čtvrté poučení souvisí s přehodnocením kapitalismu. Jak je to dávno, co Bělohradský napsal Kapitalismus a občanské ctnosti? Každý člověk, i filosof, má nepochybně právo na to, aby změnil názor. Mnohý čtenář by však uvítal, kdyby mu autor vysvětlil, kudy se jeho myšlení ubírá. Bělohradský dnes – zcela správně – zdůrazňuje, že se antikomunismus používá jako falešná náhrada společenského konsensu existujícího po listopadu 1989. Jenže na počátku devadesátých let, kdy vznikající pravice konsensus nemilosrdně obětovala na oltář politického úspěchu, filosof jí tleskal. Antikomunismus přece nespadl z nebe v roce 2002, byl součástí mobilizační strategie všech politických stran s výjimkou Občanského hnutí – a pochopitelně KSČM. Škoda, tenkrát by jeho hlas byl potřeba.
Paušální odmítnutí kapitalismu je typickým znakem marketingového přehánění. Bělohradský tím nepochybně nadchne některé čtenáře, ale nejde spíš o emoční vábničku než o argumenty? Tak např. není pravda, že se Řecko dostalo do potíží tím, že sanovalo bankovní sektor a teď se hodlá hojit na pracujících. Ne, pravicové i levicové vlády dlouhá léta provozovaly korupční mašinu promazávanou veřejnými penězi. Strašení Řeckem nebylo lží, vždyť takový kapitalismus důvěrně známe, ne? A lze se divit, že veřejnost, která dosud korupci považovala za nevyhnutelnost vlastní všem politickým stranám, se začala po krachu Řecka poohlížet po stranách, u kterých by byla alespoň naděje, že situaci s korupcí změní? I když ta naděje vyplývá spíš ze zoufalství než z racionální úvahy.
Zbývá nám opravdu jenom odmítnutí kapitalismu, jak tvrdí Bělohradský? Nebo platí, že kapitalismy mohou být značně odlišné? Je řecký kapitalismus stejný jako v Dánsku? Pokud ne, jsou čeští voliči skutečné bláhoví, když touží po poctivějším kapitalismu?
Osobně se domnívám, že poučení z voleb v podání Václava Bělohradského je velmi zavádějící. Sociální stát se nedostal do potíží kvůli perfidnosti nadnárodních korporací, vždyť i ony prosperují pouze díky masové spotřebě. Tlak na sociální stát vytváří soutěž mezi státy s různými sociálními podmínkami světa, které jsou dané odlišným společenským vývojem. Do té doby, než se podmínky vyrovnají, budou tyto rozdíly generovat napětí. To může trvat velmi dlouho.
Reakce na změnu světa způsobenou rozpadem sovětského bloku, nástupem Číny a technologickými proměnami destabilizuje i kolébku demokracie, USA. Není divu, veřejné mínění může být spolehlivým vodítkem pouze ve společnostech, které neprocházejí dramatickými proměnami. V době změn, jak ukazuje Mancur Olson, se menší skupiny dokážou dohodnout mnohem rychleji než veřejnost. Toho využívají lobbyisté, jak ukazují četné příklady nejen z dnešních Spojených států. Přesto existují země, např. Finsko, které adaptaci na nové poměry zvládly nepoměrně lépe než Česká republika.
„Kapitalismus je mrtev“ volali intelektuálové během velké hospodářské krize třicátých let. Dláždili tím, bohužel, cestu pro fašismus, nacismus i komunismus. To je skutečné poučení: Kritizovat poměry bez nabídnutí alternativy, která obstojí před elementárním testem proveditelnosti, je nezodpovědné.