Psáno pro ČRo6

Ošklivá hra okolo ombudsmana
Václav Žák
Život politické strany je boj. Zásada většiny při volbách a hlasováních ve sněmovnách ji dává buď skoro naprostou moc a volnost jednat ve státě a v obci podle své vůle, často úplně bez ohledu na kohokoli, nebo podlehnout stejné libovůli strany nepřátelské. Proto strana, má-li uplatnit své hlavní požadavky, musí chtít moc a vládu; a když je při vládě, má přirozený sklon své nabyté moci co nejvíce využít. To znamená, že má trvalý sklon být bezohlednou, k druhým absolutistickou a téměř despotickou.

Kdo to napsal? Prezident Beneš v čase druhé světové války ve Velké Británii na základě zkušeností s první republikou. Tristní obrázek stranického života. „Chtít moc a vládu“ přeloženo do civilního jazyka znamená, „obsaď všechny posty, na které dosáhneš, svými lidmi“. Lord Dahrendorf vyprávěl v restauraci U Medvídků, že se mu Margaret Thatcher zprotivila v okamžiku, kdy zjistil, že politizuje státní správu. „Je to náš člověk“? ptala se Thatcherová pokaždé, když hovor přišel na vysokého státního úředníka. Ovšem politizace státní správy ochromuje státní stroj. Přestává nastavovat politice kritické zrcadlo.

Dostali jsme se opět po čase do situace, že parlament a prezident mají v součinnosti zvolit nového ombudsmana. Prezident a senát navrhují po dvou kandidátech, poslanecká sněmovna volí.

Těžká věc, alespoň v českých podmínkách. Ombudsman chrání osoby před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je toto jednání v rozporu s právem. Měla by to být osoba požívající obecné vážnosti, která svou minulou činností předvedla odvahu, nestrannost a ochotu se věnovat obraně práv občanů. Je nabíledni, že by to neměla být osoba výrazně spojená s nějakou politickou stranou. Jak se s úkolem zvolit ombudsmana vypořádáváme my?

Senát navrhl dva kandidáty: Annu Šabatovou, bývalou zástupkyni Otokara Motejla, signatářku Charty 77 vězněnou v minulém režimu, s jasným profilem obhájkyně lidských práv. Má levicové postoje, ale je nestranná. Jako druhou kandidátku navrhl předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou, leč, bohužel, nevzal v potaz, že doktorka Brožová je z formálního hlediska nevolitelná. Pokud by chtěla na funkci ombudsmana kandidovat, musela by se několik měsíců před kandidaturou vzdát své funkce a přestat být soudkyní, neboť ombudsman a soudce jsou navzájem neslučitelné pozice, přičemž funkce soudce nezaniká zvolením. Je smutné, že dr. Brožová tuto námitku odbývala poukazem, že soudcovský statut nemůže být překážkou ve volitelnosti. Ústavy demokratických zemí znají i mnohem přísnější regulace volitelnosti: třeba v Řecku chce-li kandidovat voják, je před zápisem na kandidátku degradován do hodnosti vojína, byť před tím byl třeba generálem. A po volbách se mu původní hodnost nevrací. Dr. Brožová však patrně nechtěla riskovat pozici v čele Nejvyššího soudu.

Takže senát ve skutečnosti nabídl sněmovně pouze jednoho kandidáta. V případě prezidenta byla situace ještě více tristní. Navrhl dlouholetou poslankyni za ODS Evu Dundáčkovou a předsedu spolku Šalamoun Johna Boka. Paní Dundáčková se ve své kariéře vyznačovala zejména tím, že dokonale Václavu Klausovi odezírala ze rtů. Pochybuji, že to je kvalifikace na funkci ombudsmana, vzpomeneme-li, co si o této organizaci myslí pan prezident.

Mám na její působení osobní vzpomínku. Komise pro rodinu, jejíž byla členkou, si pozvala Radu pro rozhlasové a televizní vysílání k diskusi o stížnostech na pořad televize Nova Výměna manželek. V té době probíhalo natáčení další série této reality show. Pani Dundáčková, členka ústavně-právního výboru, k mému úžasu požadovala po Radě, aby natáčení zakázala! Snažil jsem se paní doktorce vysvětlit, že Rada je orgánem následné kontroly vysílání, že zákaz natáčení pořadu by byl horší než cenzura a zcela protiústavní. Evidentně jsem ji nepřesvědčil, považovala to za výmluvu. Neznalost základních ústavních institutů však není právě dobrým doporučením na funkci ombudsmana.

Kandidatura Johna Boka je ukázkou despektu, který prezident k úřadu ombudsmana chová. Spolek Šalamoun dlouhou dobu předvádí, že aktivity občanské společnosti nemusí mít vždy kladné znaménko. Stačí připomenout, jak se spolek angažoval na straně ministra Němce v kauze katarského prince. A kdo by zůstal na pochybách, měl by si přečíst kandidátskou řeč Johna Boka před sněmovnou. Názornější doklad, že o roli a úkolech ombudsmana nemá potuchy, snad nešlo předvést.

Ve skutečnosti byl navržen jen jeden vážný kandidát, Anna Šabatová. Získala také nejvíc hlasů, ale na zvolení to nestačilo. Divil jsem se zejména KSČM: volbou Anny Šabatové mohli komunisti předvést, že se s předlistopadovou érou skutečně rozloučili. Nechali ji propadnout mezi prsty.

Chystá se druhé kolo. Premiér „vlády rozpočtové odpovědnosti“ už nechce nic ponechat náhodě. Ombudsmana má zvolit vládní většina. Přesně proti logice věci: ombudsman, který se zastává lidí proti státu, by neměl mít s vládní většinou nic společného. Z ODS jsou slyšet zvláštní hlasy – předseda senátu Sobotka by ve funkci rád viděl Danielu Kovářovou, jejíž propojení s tzv. justiční mafií bylo nabíledni. Pro senátora Julínka patří Anna Šabatová mezi cituji „lidi, kteří tady založili komunismus“. Takové výroky se ve veřejnoprávním rozhlase nedají patřičně komentovat.

Představa, že by vládní koalice navrhla do funkce někoho skutečně nezávislého, je stejně pravděpodobná jako rockový koncert Rolling Stones na Měsíci. Tak tak. Jednou a dost. Jednou byl ombudsmanem Otokar Motejl. Asi už to stačí. Politický kafemlejnek dalšího Motejla nepřipustí. Těžko říci, jestli by prezident Beneš měl radost, že jeho analýza partají platí i po šedesáti letech.