Psáno pro ČRo6

Prezident Klaus pomalu končí své působení v čele státu.

Není proto divu, že se stále častěji objevují články spekulující, co Václav Klaus hodlá po skončení mandátu dělat.
Někteří komentátoři hodnotí současnou činnost prezidenta jako přípravu na jeho post-prezidentské období. Konec konců, ani lidé z bezprostředního prezidentova okolí nepopírají, že se Václav Klaus hodlá politické činnosti dál věnovat. Mají-li však odpovědět na otázku, v jaké roli prezident chce působit, jsou tajemnější než příslovečný hrad v Karpatech.

Pokusme se odhadnout na základě prezidentových projevů, jaký politický prostor má prezident úmysl obsadit a s jakým programem. Poznamenejme, že Václav Klaus měl vždy víc než jedno vajíčko v košíčku: je horlivým zastáncem tržního hospodářství, uznává Spojené státy, bezpečnostní záruky poskytované NATO, ale to mu nevadí, aby současně odsoudil zákrok NATO v bývalé Jugoslávii nebo se postavil na stranu Ruska v konfliktu s Gruzií. Ví, že jeho příznivců se takový postoj výrazně nedotkne, zato tím ale získá mnoho příznivců v táboře těch, kteří by pro členství v NATO nikdy nehlasovali.

Některé figury tvoří standardní výbavu prezidentových politických postojů a nedá se čekat, že by se jich vzdal. Prvním je boj proti globálnímu oteplování, přesněji řečeno, proti snaze prosazovat programy, které chápou globální oteplování jako důsledek lidské činnosti a hodlají investovat do změn chování lidstva. Prezident v tom vidí zásah do lidské svobody. Týká se to i většiny tzv. zelené agendy.
Druhou figurou je skepse vůči Evropské unii. Prezident si teprve po letech všiml, že unie, do které v roce 1996 podával přihlášku, byla na cestě k měnové unii. Působilo dosti komicky, když v době diskuse o evropské ústavě unii vyčítal věci, které už dávno platily od Maastrichtské smlouvy z roku 1992. V zahraničí nikdo nemohl pochopit, jak je možné, že český prezident nemá profesionální zázemí, které by mu vysvětlilo základní principy evropské integrace.

Prezident se posléze snažil zabránit přijetí Lisabonské smlouvy i za cenu hrubého porušení ústavy. Nakonec však Lisabonskou smlouvu ratifikoval. Krize eura, kterou exponovala hypotéční bublina na americkém realitním trhu, vedla k tomu, že zklamání řady prezidentových příznivců z jeho podpisu Lisabonské smlouvy bylo nahrazeno přesvědčením, že prezidentův odpor k unii stojí na racionálních základech.
Odpor k unii a globální oteplování v politickém portfoliu nestačí. Prezident proto delší dobu připravuje další vajíčko do košíčku: tím je důraz na konzervativismus a na národní hodnoty. Jde o podobný vývoj, jaký můžeme sledovat na pravici republikánské strany v USA, ovšem bez jejího neokonzervativního křídla, jehož globální aspirace jsou prezidentu Klausovi cizí.

Národovectví je velmi silným motivem: má jednak složku národní hrdosti, ale také osvědčený motiv antiněmectví. Prezident Klaus propojuje odpor k Evropské unii s tradiční nedůvěrou Čechů, Moravanů a snad i Slezanů k Německu. Tou základní figurou je tvrzení, že po přijetí Lisabonské smlouvy se z Unie stal německý projekt, že to, co nedobyl Hitler zbraněmi Wehrmachtu, dobylo Německo prostřednictvím EU. To jsem si nevymyslel, to napsal prezident v červenci 2010 v eseji k šedesátinám Gerharda Schwarze.
Odpor k unii posiluje sebevědomí té části populace, která má lehce infantilní sklony. Z diskusních internetových fór by se mohlo zdát, že to je dominantní rys české populace, ale tak zlé to nebude.

Národovectví a konzervativismus se v novém politickém mixu Václava Klause propojuje i změněným postojem k církvi. Zatímco před 15 lety liberální diskurs přirovnával církev ke svazu zahrádkářů, Klaus na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi volil jiný jazyk ve zřejmé snaze zařadit kardinála Duku a s ním alespoň část věřících jako další vajíčko do svého košíčku.
Dělal to pozoruhodným způsobem: znacionalizoval svatého Václava. Sv. Václav byl čtvrtý pokřtěný vládce, vládl však zemi, která křesťanská nebyla, a přijal univerzální křesťanství i s kooperativním vztahem k východofrancké říši, tehdy pro nás představující Evropu. Křesťanství se omezovalo na uzounkou vrstvu knížecí rodiny a několika předních šlechtických rodin. „Národní společenství“ tkvělo spolehlivě v kmenovém pohanství. Svatý Václav je v dějinách tím, kdo prolamuje uzavřené kmenové společenství a otevírá ho nad-kmenovým, univerzálním obzorům.

Je tedy, zdvořile řečeno, velmi zvláštní, když Václav Klaus ve Staré Boleslavi na slavnosti sv. Václava varuje před erozí „hlubokých, duchovních a kulturních tradic“ předchozích generací v jasné narážce na postupující evropskou integraci. Kdyby sv. Václav obhajoval slovanské bůžky a vyzýval národ k tradičnímu uctívání boha Peruna, měl by jeho projev logiku. Ale je téměř neuvěřitelné, že obhajobu „národních hodnot“ spojuje se světcem, který Čechy vedl k součinnosti s univerzální církví a k dobrým vztahům k tehdejší podobě Evropy.
Další pozoruhodnou pasáží na církevní slavnosti byla teze, že „Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.“ To říká prezident představitelům církve, jejíž papež vyzval už v roce 1891 v encyklice Rerum novarum, Věci nové, věnované vztahu mezi kapitálem a prací, k nápravě poměrů vzniklých kapitalismem. Už v prvním odstavci papež mluví o ohromném bohatství několika jedinců a naprosté bídě mas. Encyklika položila základ sociálnímu učení církve a sehrála důležitou roli ve vývoji sociálního státu, k němuž došlo po druhé světové válce ve všech vyspělých zemích světa.

Kdyby prezident kritizoval excesy sociálního státu, dalo by se s ním souhlasit. Ale on odsuzuje sociální stát jako stát nezaslouženého blahobytu, což by mělo být pro církev, která bere vážně svoje sociální učení, naprosto nepřijatelné. Svědčí o mnohém, že se arcibiskup Duka proti prezidentovým výrokům nejen neohradil, ale ještě je pochválil.

Tak vypadá portfolio prezidentových politických témat, s nimiž se zřejmě hodlá po skončení svého mandátu vrátit na politickou scénu. Jistě, pokud bude formovat svoji politickou stranu, do sněmovny se nepochybně dostane. Ale na to, aby se mohl ucházet o premiérské křeslo, to zcela jistě stačit nebude. A Václav Klaus v poslanecké lavici? To by pro něj byl trest. Z toho mi vychází, že budoucí politické angažmá Václava Klause je věcí víc než otevřenou.