psáno pro Právo

Druhého května 1695 přijal britský parlament následující ustanovení svého etického kodexu. V dnešní úpravě zní takto: přijetí úplatku členem parlamentu s cílem ovlivnění jeho jednání, ať platbou, náhradou nebo odměnou v souvislosti s podporou, nebo odmítnutím podpory nějakého zákona, návrhu, nebo jiné věci projednávané ve sněmovně či jakémkoli výboru sněmovny, je v rozporu se zákonem.

Ano, jde o etický kodex, leč projednání jeho porušení sněmovnou neznamená, že dotyčný poslanec není trestně stíhatelný za korupci.
Hned na úsvitu britského parlamentarismu bylo tehdejším politikům jasné, že pokud by bylo legální nakupovat poslance jako lehké děvy, celý systém reprezentativní demokracie by se proměnil ve frašku.

Je tristní, jak málo jsou elementární principy parlamentní demokracie srozumitelné u nás. Pokud se případ poslanců Tluchoře, Fuksy a Šnajdra interpretuje jako běžný politický deal (premiér Nečas), který policie kriminalizuje, jde o politováníhodné „nedorozumění“.

Ukazuje se, že nejenom politická elita, ale i někteří žurnalisté mají problém odlišit politická jednání od korupce. Zastupitelská demokracie spočívá na předpokladu, že se ve volební kampani reprezentanti politických stran ucházejí o hlasy voličů na základě svého volebního programu. Zvolením přebírají závazek, že se svým slibem také budou řídit. Může se pochopitelně stát, zejména v zemích, kde existuje poměrný volební systém, že své sliby dodržet nemohou. Pak se od nich očekává, že se podle svého nejlepšího svědomí budou snažit plnění slibů maximálně přiblížit.

Mohou přitom přistupovat na nejrůznější kompromisy, ovšem vždy jen na základě politické úvahy. Pokud americký kongresman vymění podporu zákona, o který stojí jeho kolega, za podporu zákona, o který stojí on, je vše OK. Oba plní své volební sliby.

V žádném případě však nemůže podporu „zobchodovat“ za osobní výhodu. Hrozilo by mu trestní stíhání. Jenže policie má důvod se domnívat, že přesně k tomu u nás v případě tří poslanců došlo.

Ačkoliv se mnozí domnívají, že jde o „byznys jako obvykle“ dávají tím jenom najevo, jaké demoralizaci podlehli. U ministrů vlády boje proti korupci je to zvlášť pikantní.

Ještě vážnější ukázkou neschopnosti rozumět principům demokratické politiky je mlčení k aktivitám prezidenta republiky. Prezident si pozval na Hrad premiéra a ministra spravedlnosti. Potud vše v pořádku. Na to má ústavní nárok. Proč mu však ministr spravedlnosti nestačil a pozval si i nejvyššího státního zástupce, když na to nemá žádný ústavní nárok, a proč si místo policejního prezidenta nepozval ministra vnitra? To je další doklad svévolného jednání prezidenta. Striktně vzato, ani policejní prezident, ani nejvyšší státní zástupce neměli prezidentovi nic sdělit. Vždyť k němu nemají žádnou ústavní vazbu! Pokud prezident nutí čelné představitele orgánů činných v trestním řízení obcházet jejich subordinaci, jde v posledku o politické zasahování do trestního řízení, o jehož objektivitě mohou okamžitě vzniknout pochybnosti.

Prezident, kterému v tomto ohledu Ústava nedává vůbec žádné kompetence, je ve stejném postavení jako každý jiný občan. Půjde snad policejní prezident informovat Karolinu Peake, aby se mohla kvalifikovaně rozhodovat o boji proti korupci?

Prezident Zeman krok po kroku rozšiřuje pole svojí působnosti. A to bezmála za potlesku médií, která si vůbec nekladou otázku, jestli se prezident nepohybuje mimo ústavní rámec. Pokud prezident potřebuje podrobnější informace, má postupovat podle Ústavy. Slíbil, že bude dodržovat ústavu a zákony. Proč to nedělá?

Inu, paní Nagyová to určitě také myslela dobře.

Pro pořádek dodávám, že jmenování premiéra Rusnoka je jiná píseň. To (akespoň zatím) není vybočením z ústavního rámce,