Psáno pro ČRo6

Pokud by diskusní pořady o historických výročích poslouchal cizinec, který umí česky, asi by si kladl otázku, jak si česká společnost vlastně poradila se svobodou, která jí už před dvaceti lety takřka padla do klína.

Za časů „vědeckého světového názoru“ existoval oficiální výklad dějin a toho se držel každý, kdo chtěl ve strukturách obstát.

Obávám se, že to dnes – i když se míra svobody nedá srovnat – je podobné. Jenom znaménka se obrátila. I ti, kteří historii znají a rozumějí ji, ji interpretují tak na půl úst. Proč? Nechtějí se zřejmě dostat do střetu s převládajícím dominantním diskursem.

V diskusích se pak ukazuje, jak se nahrazují jedny mýty druhými. Ta tendence nejspíš kotví ve zřejmě nevykořenitelné touze vidět dějiny jako zápas mezi dobrem a zlem. Ovšem často je to tak, že jde o zápas mezi zlým a ještě horším.

Dějinné převraty dvacátého století učí, že rozhodující vliv na mobilizaci veřejnosti má bezprostředně předcházející zkušenost. V českých podmínkách je to znásobeno tím, že se dějiny vždycky zneužívaly v politickém zápase, v rodinách se o dějinách málokdy diskutovalo a škola byla – až na výjimky - nástrojem indoktrinace. A tak nejjednodušší operací po pádu režimu je inverzní obrázek historických kulis: z černé se stane bílá a z bílé černá.

Z těch, které propaganda líčila jako imperialisty, se tak mávnutím kouzelného proutku stanou stodesetiprocentní demokraté. Otázka, proč Jules Verne napsal román o ponorce Nautilus a jejím kapitánu, jímž byl Ind, který potápěl anglické lodi, pak musí vést k závěru, že to byl zdegenerovaný a závistivý Francouz, který Británii záviděl její říši. Jak si může nějaký Ind dovolit nenávidět kolébku demokracie, která se snažila přivést civilizaci do zaostalé země? O tom, kolik bylo v Indii hladomorů horších než byl pověstný hladomor na Ukrajině, na nichž se podílela britská koloniální správa, nikdo nemá tušení.

U táboráku spontánně zpíváme „vždyť svobodu vždycky uhájil/americký námořník“. Pochybuji, že si to zpívají na Filipínách, kde v roce 1902 nařídil generál Jacob Hurd Smith americké maríně, „Nechci žádné zajatce. Chci, abyste zabíjeli a pálili.“ Věk lidí, na které se ten rozkaz vztahoval, byl od deseti let nahoru.

Pravda, někteří američtí intelektuálové, např. Mark Twain, protestovali, ale generál nebyl nikdy souzen za válečné zločiny. Tak to chodí.

Zmiňuji se o tom proto, abych ukázal, že při přemýšlení o minulosti nikdy nevystačíme s černobílým schématem. Představa, že se země, které mají demokratický režim, chovají jako chlapci z nedělní školy, je poněkud naivní. Jak v domácí, tak v zahraniční politice.

V poslední historické otočce jsme odmítli komunismus. Ideály, s nimiž podstatná část národa vítala jeho příchod, dávno vzal čas. Zůstala pachuť normalizace a historie padesátých let, tedy upevňování moci s pomocí politických procesů, koncentračních táborů, masivního porušování lidských práv.

Nemám důvod a nechci zločiny v padesátých letech nijak relativizovat. Ale komunismus přece není možné vytrhávat z mezinárodního kontextu a dělat z něho univerzálního viníka za zlo na světě. S takovým hodnocením bychom asi stěží vysvětlili důsledky Monroeovy doktríny na vývoj na americkém kontinentu.
Rozpad protihitlerovské koalice po druhé světové válce, za který se u nás naprosto jednoznačně dává vina Stalinovu pokusu ovládnout střední a východní Evropu, se nedá vyložit bez přehodnocení vývoje před druhou světovou válkou. U nás převládá líčení paktu Ribbentrop – Molotov jako Stalinova plánu na společné ovládnutí světa s Hitlerem, tudíž jako potvrzení totožnosti komunismu a nacismu.

Ve skutečnosti Stalin reagoval na mnichovskou dohodu, které rozuměl jako pokusu Francie a Anglie uvolnit Hitlerovi cestu na Sovětský svaz. Jeho podezření se zvýšilo, když po přepadení zbytku Československa v roce 1939 s ním západní mocnosti nechtěly uzavřít obrannou alianci. Pakt s Hitlerem měl Hitlerovi otevřít cestu k ovládnutí Evropy a zabezpečit SSSR před útokem Německa. Protihitlerovská aliance se tak zrodila teprve poté, co Německo napadlo Sovětský svaz a Japonsko Spojené státy.

Samozřejmě, po skončení války se nedůvěra vrátila. Truman byl jiný státník než Roosevelt, a Churchill i během války přemýšlel jednoznačně velmocensky. Za rozpad koalice a vznik studené války nelze dávat vinu pouze Stalinovi. Jak si asi mohl vysvětlit britskou intervenci v Řecku, kde by se na sklonku války k vládě dostala komunistická strana bez pomoci ze Sovětského svazu?

Československo spadlo do víru rodící se studené války a vybralo si svoje místo prakticky samostatně. Postarala se o to zkušenost z hospodářské krize, Mnichova a protektorátu. Kritika Sovětského svazu v letech 1945 – 48 nebyla možná. Proč? Protože by opakovala argumenty Karl Hermana Franka, Emanuela Moravce, Ligy proti bolševismu a dalších kolaborantů s nacismem. Všichni měli v paměti hrozbu částečného poněmčení, částečné likvidace a částečného odsunutí na Sibiř, kterou pro nás nacisti plánovali. To nebyly chiméry. Připomeňme si Hitlerův rozkaz před útokem na Polsko: „Naše síla je naše rychlost a brutalita. Čingischán uštval miliony žen a dětí k smrti, vědomě a s klidným srdcem. Dějiny v něm vidí pouze velkého zakladatele států. Nezáleží na tom, co o mně říká slabošská západní civilizace. Vydal jsem rozkaz a nechám popravit každého, kdo řekne jen slovo kritiky: cílem toho válečného tažení není dobýt nějakou linii, ale fyzicky zničit nepřítele. Proto jsem mobilizoval svoje divize Lebek, zatím pouze na východě, aby bez lítosti a nemilosrdně posílaly muže, ženy a děti polského původu na smrt. To je jediný způsob, jak získáme Lebensraum.“

Prostě v roce 1948 padala na Evropu železná opona a obávám se, že jsme – vzhledem k naší poloze a předchozí zkušenosti – neměli šanci dostat se na její druhou stranu. Bohužel. Ale už bychom snad mohli mít pochopení, proč se naši otcové a dědové to této situace dostali a nelíčit je jako zrůdy, které masově chtěly popravovat, kolektivizovat, stavět koncentrační tábory. To si skutečně nezaslouží.