Steklačovy knížky s příhodami Boříka a jeho kamarádů jsem jako kluk miloval. Ostatně v dětských očích není příliš velký rozdíl mezi Steklačem, Verneem nebo Mayem, takže sledovat osudy holešovických kluků bylo pro mě tehdy stejně napínavé, jako prát se a střílet po boku Old Shatterhanda nebo objevovat fantastické podvodní světy s kapitánem Nemem. Když tedy přišla nabídka, abych po Adolfu Bornovi vytvořil úplně nové ilustrace, příliš dlouho jsem neváhal. Už jen proto, že jako první na řadě byl jeden z mých nejmilejších dílů – Bohoušek & spol.

Boříkovy lapálie začal Steklač psát do časopisu Ohníček na konci šedesátých let (ano, klukům už je dneska čtyřicet!), aby se pokusil o český ekvivalent už tehdy nesmírně populárních Mikulášových patálií René Gosciniho. Dnes už není pochyb o tom, že se mu to povedlo. Se všemi reedicemi, opravami, doplňky a sborníky už se knížky s Boříkem, Čendou, Mirkem a Alešem počítají na desítky a jejich příběhy si znovu nacházejí nové a nové čtenáře.

Málokdo asi ví, že vůbec prvním ilustrátorem Boříka nebyl Adlof Born, ale Vladimír Renčín. A jednu knížku (Jak jsme se učili slušně nadávat) kreslil Jaromír František Palme. Takže jsem vlastně už čtvrtým ilustrátorem, který se Boříka, Mirka, Aleše a Čendy ujal.

Samozřejmě se mě teď lidé ptají, jestli se mi při ilustrování trochu netřásly ruce. Generace čtenářů mají přece tyhle knížky spojené se skvělými Bornovými akvarely. Rozklepat se by však nebylo právě nejchytřejší řešení. Lepší je zkusit to úplně jinak, po svém.

Především bylo třeba převést kluky do dnešní doby, to znamená převléknout a přečesat. Bornovi chlapci nosili totiž většinou roláky a Mirek dokonce chodil do školy v kravatě! Tak dostal Čenda šortky, Bořík mikinu a Mirkovi jsem aspoň rozepnul košili, frajersky vyhrnul rukávy a pod ní dokreslil tričko a džíny. Ani Bohoušek, miláček učitelského sboru, si nemůže dovolit chodit do školy ve svetříku s výstřihem do V a s motýlkem pod bradou. Naopak – hrdí rodiče si pro svého jedináčka můžou dovolit značkové oblečení podle poslední módy.


Taky s původními účesy by se kluci před dnešní mládeží mohli stát terčem posměchu. Úhledné pěšinky se už dneska moc nenosí… Tak jsem Alešovi nasadil kšiltovku, Mirkovi jsem natužil kohouta a Boříka aspoň trochu rozcuchal. Jen Čendův zrzavý ježek je, zdá se, moderní v každé době.


A pak už jsem se mohl pustit do příběhu. Jenže, jak už se u tak specifické knížky dalo čekat, ne tak docela svobodně. Snažil jsem se totiž vyhýbat situacím, které už byly jednou výtvarně zpracovány. Takže když se nedostižný Born vyžíval v tom, jak překvapený Bořík ve vlaku na Markvart padá z chodbičky do Bohouškova kupé, já jsem nakreslil bezprostředně navazující, a přitom neméně zábavnou událost, jak je poloomráčený Bořík potupně kříšen odporně hořkým čajem z termosky. Na druhou stranu jsem musel jásat, že se velký AB vyhnul veselé společnosti v koši vyhlídkového balónu bez kapitána, a věnoval jsem jí celostránkovou ilustraci.

Samozřejmě jsem se i já snažil tu a tam rozvinout nějaký další malý příběh v pozadí, aby se čtenář trochu pobavil. Takže si na Bohouškových tunách starého papíru pochutnává spokojená myš, tatínek se na sledování televizního utkání Ligy mistrů obléká do dresu Benficy i s kopačkami, a zatímco kluci v lese staví lávku přes potok, Mirek se chlubí svým „projektem“ londýnského Tower Bridge a Bohoušek si na vodě pouští gumovou kačenku.

Do Boříkových dobrodružství se nově pustilo Nakladatelství XYZ. A rozhodlo se nejenom vydat všechny dosavadní díly klukovské série, ale i úplně nové příhody, které pro ně Vojtěch Steklač píše. Takže – když se všechno povede, bude právě započatá řada jedinou skutečně kompletní sérií! Ale to je ještě hodně daleko. Právě teď vyšla první knížka – Bohoušek & spol.