22.06: Zpráva o jednom sabatu...
ZPRÁVA O JEDNOM SABATU aneb KTERAK VÁCHALA DUCH PEKEL V PRÁŠILECH OŽIL
» Více
Když Petr Havlík nedávno v LN srovnával volby české a slovenské, jeden z podstatných rozdílů viděl i v tom, že „kandidující strany měly otevřený prostor v médiích. Peníze u nich nerozhodly tak zásadně o průzkumech veřejného mínění, a tím pádem o prostoru v médiích, jako u nás.“
» Více
12.06: Jára da Smoljak
JÁRA DA SMOLJAK? Nebylo by většího omylu, než ztotožňovat Ladislava Smoljaka pouze s Járou Cimrmanem. Sám jsem k takové povrchní interpretaci nechtě zavdal podnět tvrzením, že mám-li si představovat fyzickou podobu Největšího Čecha, pak se mi vybaví právě Smoljakova rtuťovitá postava, hlava trochu potrhlého kantora s věčně rozcuchanou kšticí - a k naplnění nejkonvenčnější barvotiskové představy geniálního vynálezce schází snad už jen do rukou housle.
» Více
ZELENÍ NEHAVAROVALI: MYŠLENKOVÁ HAVÁRIE KARLA KŘÍŽE
Havárie je podle slovníků událost mimořádného rozsahu, při níž dochází k vážnému poškození lidských statků. Napsat pár dní před volbami, že nějakou stranu postihla takováto událost, znamená vyslat alarm pro voliče. Když jsem si však pozorně přečetl stať Karla Kříže Havárie Strany zelených (LN 25.5.), žádnou takovou událost jsem nenalezl (a to i vzdor podprahově manipulativnímu titulku Cesta dolů pod snímkem slaňujícího předsedy SZ; ať už je autorem Kříž nebo někdo jiný, je to klasická „podpásovka“). Nezbývá než konstatovat, že Kříž se zachoval po vzoru bulváru, jenž také do titulků – aby se líp prodal - napere bombastickou lež, jež při dalším čtení splaskne jako bublina: to je však už jedno ve chvíli, kdy titulek list prodá (v Křížově případě: kdy voliči prodá těsně před volbami lživou pomluvu).
Fachidiotie ekologická i ekonomická
Jev zvaný fachidiotie je naprosto univerzální, postihuje jak ekology (například ty, kdo v zájmu neposkvrněnosti přírody zakazují jejím milovníkům vstup do divočiny), tak ekonomy. Kříž je ten druhý případ (překonal jej snad jen jeho kolega z VŠE L.Tajovský, který v těchto novinách prohlásil, že smyslem pěstování lesa je výroba papíru). Mechanický průnik ekonomického fundamentalismu do odlehlých oblastí, jako je vzdělání, kultura, morálka nebo ochrana přírody, je pozůstatek marx-leninského myšlení (rozhodující ekonomická základna, zbytná duchovní nadstavba). Kříž staví svou úvahu na tezi o falešném image Zelených jako středové strany: podle něj jde o stranu, „manipulující s cenami“, tudíž spřízněnou s komunisty (pro ostatní je „cena parametrem, který informuje. jak jsou ta která surovina, energie či služby vzácné“). Ponechme zatím stranou fakt širokého koaličního potenciálu, který v principu neideologická SZ má, a který ji – nezávisle na Křížově mínění – do politického středu přirozeně staví. Tak jako příroda neleží ani napravo ani nalevo, tak také Zelení mohou být ve vládě (kromě „dělníků“ či komunistů) doslova s kýmkoliv. Našli shodné rysy s „neklausovskou“ ODS i KDU/ČSL, ale uměli, např. při volbě prezidenta či při prosazování proevropských zákonů, najít programovou shodu i s ČSSD (jakkoli mají výhrady k jejímu autoritativnímu předsedovi).Věnujme se však Křížově definici ceny jako míry vzácnosti kteréhokoli statku. Započítává Kříž do těchto statků i čistý vzduch, čistou vodu (neohrožovanou reálnými, nikoli fiktivními obřími haváriemi typu úniku nafty v Mexickém zálivu), města bez smogu, včetně smogu světelného i zvukového, esteticky nezprzněnou krajinu? Jaká je cena lidského zdraví, cena vyšší úmrtnosti na mostecku, ústecku, ostravsku, jíž tam zařídila jím zbožněná neviditelná ruka trhu? A počítá do ceny „špinavých“ energií, i náklady na obnovu krajiny a léčbu nemocných? Jaká je tedy cena toho, čemu se souhrnně říká kvalita života? Zesměšňoval by Kříž, který hloupě napadá “chytrou energii“, i názor jejích renomovaných zastánců, od vědců z Wuppertálského institutu až k jejímu konzervativnímu domácímu zastánci Bedřichu Moldanovi, jehož věru z komunistického myšlení podezírat nelze? („Energetická náročnost české ekonomiky je stále neúnosně vysoká, znamená velkou zátěž životnímu prostředí, zejména v globálním měřítku v důsledku emisí skleníkových plynů, a hrozbu pro energetickou bezpečnost…radikální, ne jen současné pomalé snížení této náročnosti by mělo být jedním z imperativů ekonomické strategie země.“).
Lži stokrát vyvrácené, stokrát opakované
Nebudu Křížovi, který je věci znalý zhruba stejně málo jako já, vyvracet jeho fušování do klimatologie a velebení pro klima „životadárného“ oxidu uhlíku: na rozdíl od něj se spolehnu na opačné mínění 90% odborníků. Proti zvlášť odpudivým lžím se však postavit musím. Tak tvrzení, že Martin Bursík se ve svých názorech proti prolomení limitů těžby nechal koupit Mosteckou uhelnou společností je mnohokrát i vyvrácená lež (vyvrácená dokumenty i svědky), po jejímž odhalení odešel dokonce z redakce LN redaktor Kalenský. Lež, jež se objevila účelově ve chvíli, kdy Bursík tvrdě kritizoval vládu pro podléhání těžařské lobby a poté i podléhání ČEZu (ach tržně tak vzorově čistému, průhlednému a nezdeformovanému!) kvůli důsledně „neodsmraděnému“ Prunéřovu. Stejně tak oblíbenou lží je stereotypní obviňování SZ za nepodarek zákona o cenovém zvýhodňování fotovoltaiky, který – aniž by umožňoval pružnou regulaci měnících se cen – byl přijat v r. 2005 vládou ČSSD i parlamentem bez účasti jediného politika zelených! (Faktem ovšem zůstává, že zavázala-li se ČR dosáhnout 8% podílu čisté energie a umí-li jí u sousedů přenosové soustavy pojmout až trojnásobek, je chyba jinde než u této energie). A snad vůbec nešpinavější je Křížův plivanec na prokazatelnou nezkorumpovanost SZ. Nemusíme být nekritickými fanoušky této strany, abychom objektivně uznali a zohlednili při volbách tři základní fakta: SZ jako jediná z parlamentních stran prošla na podzim nezávislým testem korupce, jíž ji podrobil fingovaný lobbyista pro hazardní hry. Jako jediná obstála „se samými jedničkami“ v testu studentské iniciativy Inventura demokracie, jejíž čtyři body (imunita, lobbing, přílepky k zákonům a mediální rady) lze shrnout pod společného jmenovatele politické korupce. A do třetice – nebyl to právě kandidát této strany, který stál na počátku odhalení korupční aféry desetiletí v Plzni na právech?
(Širší verze, v kratší verzi vyšlo v LN).
Havárie je podle slovníků událost mimořádného rozsahu, při níž dochází k vážnému poškození lidských statků. Napsat pár dní před volbami, že nějakou stranu postihla takováto událost, znamená vyslat alarm pro voliče. Když jsem si však pozorně přečetl stať Karla Kříže Havárie Strany zelených (LN 25.5.), žádnou takovou událost jsem nenalezl (a to i vzdor podprahově manipulativnímu titulku Cesta dolů pod snímkem slaňujícího předsedy SZ; ať už je autorem Kříž nebo někdo jiný, je to klasická „podpásovka“). Nezbývá než konstatovat, že Kříž se zachoval po vzoru bulváru, jenž také do titulků – aby se líp prodal - napere bombastickou lež, jež při dalším čtení splaskne jako bublina: to je však už jedno ve chvíli, kdy titulek list prodá (v Křížově případě: kdy voliči prodá těsně před volbami lživou pomluvu).
Fachidiotie ekologická i ekonomická
Jev zvaný fachidiotie je naprosto univerzální, postihuje jak ekology (například ty, kdo v zájmu neposkvrněnosti přírody zakazují jejím milovníkům vstup do divočiny), tak ekonomy. Kříž je ten druhý případ (překonal jej snad jen jeho kolega z VŠE L.Tajovský, který v těchto novinách prohlásil, že smyslem pěstování lesa je výroba papíru). Mechanický průnik ekonomického fundamentalismu do odlehlých oblastí, jako je vzdělání, kultura, morálka nebo ochrana přírody, je pozůstatek marx-leninského myšlení (rozhodující ekonomická základna, zbytná duchovní nadstavba). Kříž staví svou úvahu na tezi o falešném image Zelených jako středové strany: podle něj jde o stranu, „manipulující s cenami“, tudíž spřízněnou s komunisty (pro ostatní je „cena parametrem, který informuje. jak jsou ta která surovina, energie či služby vzácné“). Ponechme zatím stranou fakt širokého koaličního potenciálu, který v principu neideologická SZ má, a který ji – nezávisle na Křížově mínění – do politického středu přirozeně staví. Tak jako příroda neleží ani napravo ani nalevo, tak také Zelení mohou být ve vládě (kromě „dělníků“ či komunistů) doslova s kýmkoliv. Našli shodné rysy s „neklausovskou“ ODS i KDU/ČSL, ale uměli, např. při volbě prezidenta či při prosazování proevropských zákonů, najít programovou shodu i s ČSSD (jakkoli mají výhrady k jejímu autoritativnímu předsedovi).Věnujme se však Křížově definici ceny jako míry vzácnosti kteréhokoli statku. Započítává Kříž do těchto statků i čistý vzduch, čistou vodu (neohrožovanou reálnými, nikoli fiktivními obřími haváriemi typu úniku nafty v Mexickém zálivu), města bez smogu, včetně smogu světelného i zvukového, esteticky nezprzněnou krajinu? Jaká je cena lidského zdraví, cena vyšší úmrtnosti na mostecku, ústecku, ostravsku, jíž tam zařídila jím zbožněná neviditelná ruka trhu? A počítá do ceny „špinavých“ energií, i náklady na obnovu krajiny a léčbu nemocných? Jaká je tedy cena toho, čemu se souhrnně říká kvalita života? Zesměšňoval by Kříž, který hloupě napadá “chytrou energii“, i názor jejích renomovaných zastánců, od vědců z Wuppertálského institutu až k jejímu konzervativnímu domácímu zastánci Bedřichu Moldanovi, jehož věru z komunistického myšlení podezírat nelze? („Energetická náročnost české ekonomiky je stále neúnosně vysoká, znamená velkou zátěž životnímu prostředí, zejména v globálním měřítku v důsledku emisí skleníkových plynů, a hrozbu pro energetickou bezpečnost…radikální, ne jen současné pomalé snížení této náročnosti by mělo být jedním z imperativů ekonomické strategie země.“).
Lži stokrát vyvrácené, stokrát opakované
Nebudu Křížovi, který je věci znalý zhruba stejně málo jako já, vyvracet jeho fušování do klimatologie a velebení pro klima „životadárného“ oxidu uhlíku: na rozdíl od něj se spolehnu na opačné mínění 90% odborníků. Proti zvlášť odpudivým lžím se však postavit musím. Tak tvrzení, že Martin Bursík se ve svých názorech proti prolomení limitů těžby nechal koupit Mosteckou uhelnou společností je mnohokrát i vyvrácená lež (vyvrácená dokumenty i svědky), po jejímž odhalení odešel dokonce z redakce LN redaktor Kalenský. Lež, jež se objevila účelově ve chvíli, kdy Bursík tvrdě kritizoval vládu pro podléhání těžařské lobby a poté i podléhání ČEZu (ach tržně tak vzorově čistému, průhlednému a nezdeformovanému!) kvůli důsledně „neodsmraděnému“ Prunéřovu. Stejně tak oblíbenou lží je stereotypní obviňování SZ za nepodarek zákona o cenovém zvýhodňování fotovoltaiky, který – aniž by umožňoval pružnou regulaci měnících se cen – byl přijat v r. 2005 vládou ČSSD i parlamentem bez účasti jediného politika zelených! (Faktem ovšem zůstává, že zavázala-li se ČR dosáhnout 8% podílu čisté energie a umí-li jí u sousedů přenosové soustavy pojmout až trojnásobek, je chyba jinde než u této energie). A snad vůbec nešpinavější je Křížův plivanec na prokazatelnou nezkorumpovanost SZ. Nemusíme být nekritickými fanoušky této strany, abychom objektivně uznali a zohlednili při volbách tři základní fakta: SZ jako jediná z parlamentních stran prošla na podzim nezávislým testem korupce, jíž ji podrobil fingovaný lobbyista pro hazardní hry. Jako jediná obstála „se samými jedničkami“ v testu studentské iniciativy Inventura demokracie, jejíž čtyři body (imunita, lobbing, přílepky k zákonům a mediální rady) lze shrnout pod společného jmenovatele politické korupce. A do třetice – nebyl to právě kandidát této strany, který stál na počátku odhalení korupční aféry desetiletí v Plzni na právech?
(Širší verze, v kratší verzi vyšlo v LN).
Starost o životní prostředí jako zapomenutý životní postoj?
» Více
07.05: O české volební schizofrenii
Už delší dobu uvažuji o tom, že agentury, jež zpracovávají průzkumy veřejného mínění (předpokládejme teoreticky, že jsou poctivé, tj. objednateli nepodplacené), toto veřejné mínění ve skutečnosti vytvářejí. Je to nejen dobrý byznys (proto se nám poslední dobou tak přemnožily), ale zároveň i obrovská moc. Právě proto je neudržitelné, že si veřejnoprávní televize vybírá k pozvánkám na své předvolební debaty podle neznámého klíče pouze dvě, nikoli všechny stávající (navíc jejich zjištění, jak je publikují LN, se někdy nápadně liší od stavu, podle něhož byly koncipovány předvolební debaty) – teprve celkový průměr jejich dat by se jakž takž mohl blížit k jakés takés objektivnosti. Navíc v krajích je krajně matoucí, neplatná, ba absurdní 5% hranice, někde stačí 4%, jinde nestačí ani 9%.: proč nebyla zvolena platná hranice celostátní?
» Více
(Poznámky na úkor jednoho závislého premiéra)
» Více
30.12: Kozel zahradníkem / P.F.2010
KOZEL ZAHRADNÍKEM?
Bémova teď už jednobarevná pražská radnice, jež chrlí na běžícím pásu jednu aféru za druhou, dokazuje, k jak zákonité degeneraci dochází u sebezdravějšího organismu ve chvíli, kdy vládne sám, absolutně, bez možnosti být přehlasován neřku-li svržen (kdo vládne tzv. většinově, tedy bolševicky). Ty aféry, sebevražedné vzhledem k blížícím se volbám, budou i nadále pokračovat, pokud budou k hašení požáru povoláváni lidé, kteří neumějí hasit jinak než benzínem. Velmi talentovaným „antihasičem“ až jakešovského střihu je bývalý radní pro kulturu, který loni „hasil“ nespokojenost kulturní obce tak, že ji proti sobě poštval takřka v jednotném šiku, takže jeho odstoupení nakonec požadovalo 33 000 občanů. Občané, požadující Richterovo odstoupení, si je však nepředstavovali tak, že bude neschopný politik „vykopnut“ výš, do role náměstka primátora, pověřeného tlumit to, čeho je sám živoucím symbolem: totiž korupčního prostředí. Byl jsem loni a předloni očitým svědkem toho, jak pan radní, který nikdy nebyl v žádném z divadel, o jejichž osudu měl rozhodovat, manipuloval grantovou komisi tak dlouho, dokud nedospěje ke kýženému cíli – k přelití milionů korun z kapes občanů do kapes přátel z komerční sféry (tzv. dotace na vstupenku, na níž vydělala černá divadla včetně magistrátem oblíbené Ta Fantastiky, turistické atrakce typu Muchovo muzeum aj.). Jiří Paroubek se může radovat: nikdo neopracuje pro porážku ODS v Praze v nastávajících dvojích volbách lépe, než hvězdná trojice BÉM / RICHTER / JANČÍK. Doufejme, že se bude radovat nejen on (je-li pražská 0DS co do míry korupce za osmnáct, je Paroubkova partaj bez dvou za dvacet), a že volič v Praze konečně pochopí, kdo - zatím nezkormnpován - hájí jeho zájmy: je to početně chabá a z vládnutí vyšachovaná opozice, reprezentovaná evropskými demokraty a zelenými. Milí pražští voliči, šťastnou ruku u voleb 2010!
vjust@tiscali.cz
P.S. Tento text byl psán pro LN, ale neprošel mediální ochrankou velkých stran.
Bémova teď už jednobarevná pražská radnice, jež chrlí na běžícím pásu jednu aféru za druhou, dokazuje, k jak zákonité degeneraci dochází u sebezdravějšího organismu ve chvíli, kdy vládne sám, absolutně, bez možnosti být přehlasován neřku-li svržen (kdo vládne tzv. většinově, tedy bolševicky). Ty aféry, sebevražedné vzhledem k blížícím se volbám, budou i nadále pokračovat, pokud budou k hašení požáru povoláváni lidé, kteří neumějí hasit jinak než benzínem. Velmi talentovaným „antihasičem“ až jakešovského střihu je bývalý radní pro kulturu, který loni „hasil“ nespokojenost kulturní obce tak, že ji proti sobě poštval takřka v jednotném šiku, takže jeho odstoupení nakonec požadovalo 33 000 občanů. Občané, požadující Richterovo odstoupení, si je však nepředstavovali tak, že bude neschopný politik „vykopnut“ výš, do role náměstka primátora, pověřeného tlumit to, čeho je sám živoucím symbolem: totiž korupčního prostředí. Byl jsem loni a předloni očitým svědkem toho, jak pan radní, který nikdy nebyl v žádném z divadel, o jejichž osudu měl rozhodovat, manipuloval grantovou komisi tak dlouho, dokud nedospěje ke kýženému cíli – k přelití milionů korun z kapes občanů do kapes přátel z komerční sféry (tzv. dotace na vstupenku, na níž vydělala černá divadla včetně magistrátem oblíbené Ta Fantastiky, turistické atrakce typu Muchovo muzeum aj.). Jiří Paroubek se může radovat: nikdo neopracuje pro porážku ODS v Praze v nastávajících dvojích volbách lépe, než hvězdná trojice BÉM / RICHTER / JANČÍK. Doufejme, že se bude radovat nejen on (je-li pražská 0DS co do míry korupce za osmnáct, je Paroubkova partaj bez dvou za dvacet), a že volič v Praze konečně pochopí, kdo - zatím nezkormnpován - hájí jeho zájmy: je to početně chabá a z vládnutí vyšachovaná opozice, reprezentovaná evropskými demokraty a zelenými. Milí pražští voliči, šťastnou ruku u voleb 2010!
vjust@tiscali.cz
P.S. Tento text byl psán pro LN, ale neprošel mediální ochrankou velkých stran.
JAK PEJSEK S KOČIČKOU VAŘILI KUDYKAM
aneb PRŮŠVIH DVACETILETÍ
Já se rodím – já se rodím – já se rodím – křičí do světa domněle nesmrtelná jepice u bratří Čapků: sotva se pak narodí, umře. Stejně bombasticky vykřikuje do světa už půl roku Michal Horáček a Petr Hapka, že rodí něco převratného, co tu ještě nebylo - „lyrikál“ - , a nakonec porodili bezmála třiapůlhodinový bohatě nazdobený a honosně vítaný potrat. Bezkonkurenční mediální krupobití, jemuž jsme půlroku dopředu před slavnou premiérou byli všichni vystaveni (pronásledovalo mě dokonce až na mezinárodní divadelní festival do Hradce Králové), má teď nečekané vyvrcholení: bublina zvaná KUDYKAM se přehřátou kampaní natolik nafoukla, až praskla.
NEPOŽIVATELNÁ PATLANINA
A prasklo to tu říjnovou středu ve Státní opeře hodně hlasitě, bylo to slyšet až na druhou galérii. Ukázalo se, že pod nafouknutou bublinou je zveršované nic, prázdno, duto. Tříapůlhodinová duchamorná nuda, do které se pod záminkou „Penzionu svět“ nacpe všechno, od rasismu, komunismu, davovému násilí či závěrečné cukerínové lásky až po estrádní imitaci Havla a Klause, vrcholem absurdity je ovšem somnanbulně zde procházející atrapa nebohého Immanuela Kanta, který je tam snad jen proto, že se v češtině tak dobře rýmuje (od premianta až po devianta). Po hudební stránce jsou Hapkovy melodie v rozsahu tří, čtyř stále stejných tónů snesitelné a docela milé jednotlivě, poslouchat však ty stále se litanicky opakující tóny a harmonie tři a půl hodiny je utrpení. Hapka je dnes už zcela vyprázdněný skladatel a jeden z největších polistopadových nahatých králů naší popmusic. Kdeže loňské sněhy skvělých šansonů pro Hanu Hegerovou jsou, ty tam jsou časy hudebně invenčních Provazů o jednom konci – na celovečerní tvar Hapkova invence dnes prostě nestačí, a tak plaguje sám sebe..
A tak pejsek s kočičkou vařili a vařili, až vznikla nepoživatelná patlanina. Tu si vypůjčili základní půdorys Komenského Labyrintu, tu zase Goethova Fausta. Nejprve bilanční životní krize nespokojeného hrdiny v klausuře uzavřené místnosti, pak omylem přivolaný duchaplný, mizející a znovu se zjevující ďábel, který je ztělesněním inferiorní části naší osobnosti a našich potlačených přání, ďábel jako průvodce zlotřilým vnějším světem, Goethova hříšná „Hexenküche“ s kočkami a jejich lektvary včetně jejich velitelky čarodějnice – zde Jasnovidka - je tu představena v podobě erotických „Mňaudámiček“ - a už přichází čistá Markétka, pardon Martina, pilně uklízí, věší prádlo, a love story, zbavená ovšem veškeré tragiky, může propuknout. Zvláště když můžeme příliš temného Goetha s jeho mordy a metafyzikou teď už opustit, a vést nás může Labyrintem světa už jen Komenského Všudybud. Ten se tu jen trochu nemotorně poopraví na Kudykama (odvar ze salonní duchaplnosti Goethova ďábla mu ovšem ponecháme) a putující Poutník, hledající své místo ve světě, v podstatě může zůstat Poutníkem Komenského (jen ho místo rájem niterné víry v závěru obdaříme objetím Martiny a dvojhlasým sladkobolným kýčem Můj Bože, to je tak krásný den - zlatý čtyřicet pět let starý hit na totéž téma Den je krásný ze Starců na chmelu se vedle tohoto glycerinového dojáku vyjímá jako Bach vedle Včelky Máji). S poutníkem budeme přes tři hodiny putovat zdánlivě od situace k situaci, ve skutečnosti ovšem jen od písni k písni, k těm starým, osvědčeným přidáme několik nových, které jsou ovšem harmonicky i melodicky od těch starých k nerozeznání. Celou bryndu pocukrujeme navrch nějakým tím tanečkem, snad si při křepčení Mňaudámiček a Šumichrástů (a dalších odvarů Valpuržiny noci) divák nepovšimne strašlivé úrovně doprovodného textu:
Každý, kdo jednou vdechl vzduch
Čingischán, slečna Magdonova
Účetní, mnich i dobrodruh
Každý byl rytmem obdarován…
(Jak se sem dostala jako symbol tance chudinka Maryčka netuším, zato Čingischán – jako jindy Kant – tam vtančil evidentně kvůli rýmu).
GOTT JAKO JEŽÍŠ KŘÍSÍCÍ LAZARA
Celý ten duchamor byl na slavnostní premiéře přerušován jen sporadicky potleskem na staré dobré hity (V penzionu Svět, Rozeznávám, Buřty, pivo, nenávist – velmi slušně zaranžované i zazpívané komikem Václavem Svobodou, S cizím chlapem v cizí posteli - snad jediné vskutku znamenité, divadelně fungující číslo večera v brilantním podání Lucie Bílé).
O nějakém živém divadelním kontaktu mezi posunčinou na jevišti, nekonečným recitováním středoškolsky zveršovaných banalit a zdvořilým, tu a tam klimbajícím hledištěm, nemůže být ani řeč. A to navzdory očividně natěšeným divákům, popovým celebritám a příbuzným a známým trojích, čtverých alternací (a navzdory známým známých známých desítek na projektu zúčastněných osob) – ti všichni dohromady vytvořili v parteru jeden velký fanklubu (zatímco na 2. galérii se nespokojeně odcházelo a bučelo, sám jsem se ve Státní opeře poprvé ve svém životě takto v souzvuku připojil). Navzdory všem, kteří nechtěli po premiéře pustit z jeviště svého „zlatého Káju“ (starý antický fígl – když nevíš co s hrou, shora vpusť na scénu Boha na stroji – Deus ex machina - a ten za tebe vše vyřeší: Gott se nespustil do Státní opery z provaziště na stroji, ale přišel jako vítěz zdola, na rozdíl od řady účinkujících konečně někdo dobře intonoval, a náhle probuzení spáči kolem mne se štípali do očí: je to on, není to on, je to imitátor? Ne - je to on!, bomba! a zapomněli na tříhodinovou duchamornou nudu, zapomněli na to, že Zlatý slavík nemá s dějem hry vůbec, ale vůbec nic společného, a že tato ubohá, laciná finta bude přicházet v podobě alternací s Jarkem Nohavicou, Danem Bártou a dalšími nešťastníky vždycky jen na klaněčku: celebrita jako Ježíš jenž zázračně vzkřísí Lazara, celebrita jako roztleskávač mrtvého představení, to tu ještě nebylo!
KATEGORICKÝ IMPERATIV KÝČE
Nenašel jsem v představení nic (až na zmíněný jeden, možná dva divadelně uchopené songy) co by nenaplňovalo až po okraj všechny mně známé definice kýče. Kýč totiž vždy parazituje na něčem opravdu velkém, opravdu krásném, opravdu hlubokém (ať už jsou to Alpy, Hradčany, moře, vlčí máky, Hamlet, Golem, Němcová, Faust, Komenský, o Kantovi nemluvě). Kýče nejsou jen sádroví trpaslíci, jež ve velkém a s bezelstným werichovským odůvodněním „To je blbý, to se bude líbit!“ vysílá už tři desetiletí prostoduše do světa Michal David. Rafinovanější a vlastně mnohem pokleslejší podoba kýče se navenek tváří jako Umění a Velký Svět (proto ta touha zahrát a zazpívat si v nablýskané Státní opeře, nikoli někde v předměstské nebo cirkusové aréně, proto ta touha pozvat si nejžádanější a nejdražší hlasy v republice, aby mi vyzdobily představení a zakryly jeho dutost, proto ta omračující nádhera drahých kostýmů, programů, knih, CD a promo-akcí, jimiž nás KUDYKAM zahlcuje). Kromě Kanta v představení několikrát, bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění, operuje „kategorickými imperativy“ (jednak kvůli rýmu, jednak se tím lehce naznačuje autorova nedozírná vzdělanost). Samozřejmě, že to opět nemá s dějem nic společného, že je to jen další nazdobený fíkový list, zakrývající nahotu. Ale zdvihněme závěrem tu hozenou rukavici: Jednej tak, říká Kant v první formulaci svého imperativu, aby se maxima (zásada) tvého jednání tvou vůli mohla stát obecným přírodním zákonem. A jinde dodává: Jednej tak, aby ses choval k lidství jak k osobě tvé, tak k osobě druhého, jako k účelu a nikdy jako prostředku. A já se ptám: opravdu by si pan Horáček a pan Hapka přáli, aby se jejich jednání stalo všeobecným zákonem, tj. aby se ze státních, veřejných peněz a ve státem provozované budově dělala reklama a „imidž“ čistě soukromému byznysu, jemuž já říkám šunt a on třeba „splněný klukovský sen?“ A opravdu by si přáli, aby výkvět našich pěveckých hvězd už navždy a všude degradoval do role roztleskávačů, tj. aby tyto hvězdy jezdily po republice po zpackaných představeních a všude zazpívaly závěrečný song, který sice s přestavením nesouvisí, ale všechno zázračně napraví? A do třetice – opravdu použili všech svých namnoze vzácných spolupracovníků a jejich lidských kvalit jako účelu a ne jako prostředku k uspokojení svého narcismu, své sebestřednosti a svého megalomanství?
aneb PRŮŠVIH DVACETILETÍ
Já se rodím – já se rodím – já se rodím – křičí do světa domněle nesmrtelná jepice u bratří Čapků: sotva se pak narodí, umře. Stejně bombasticky vykřikuje do světa už půl roku Michal Horáček a Petr Hapka, že rodí něco převratného, co tu ještě nebylo - „lyrikál“ - , a nakonec porodili bezmála třiapůlhodinový bohatě nazdobený a honosně vítaný potrat. Bezkonkurenční mediální krupobití, jemuž jsme půlroku dopředu před slavnou premiérou byli všichni vystaveni (pronásledovalo mě dokonce až na mezinárodní divadelní festival do Hradce Králové), má teď nečekané vyvrcholení: bublina zvaná KUDYKAM se přehřátou kampaní natolik nafoukla, až praskla.
NEPOŽIVATELNÁ PATLANINA
A prasklo to tu říjnovou středu ve Státní opeře hodně hlasitě, bylo to slyšet až na druhou galérii. Ukázalo se, že pod nafouknutou bublinou je zveršované nic, prázdno, duto. Tříapůlhodinová duchamorná nuda, do které se pod záminkou „Penzionu svět“ nacpe všechno, od rasismu, komunismu, davovému násilí či závěrečné cukerínové lásky až po estrádní imitaci Havla a Klause, vrcholem absurdity je ovšem somnanbulně zde procházející atrapa nebohého Immanuela Kanta, který je tam snad jen proto, že se v češtině tak dobře rýmuje (od premianta až po devianta). Po hudební stránce jsou Hapkovy melodie v rozsahu tří, čtyř stále stejných tónů snesitelné a docela milé jednotlivě, poslouchat však ty stále se litanicky opakující tóny a harmonie tři a půl hodiny je utrpení. Hapka je dnes už zcela vyprázdněný skladatel a jeden z největších polistopadových nahatých králů naší popmusic. Kdeže loňské sněhy skvělých šansonů pro Hanu Hegerovou jsou, ty tam jsou časy hudebně invenčních Provazů o jednom konci – na celovečerní tvar Hapkova invence dnes prostě nestačí, a tak plaguje sám sebe..
A tak pejsek s kočičkou vařili a vařili, až vznikla nepoživatelná patlanina. Tu si vypůjčili základní půdorys Komenského Labyrintu, tu zase Goethova Fausta. Nejprve bilanční životní krize nespokojeného hrdiny v klausuře uzavřené místnosti, pak omylem přivolaný duchaplný, mizející a znovu se zjevující ďábel, který je ztělesněním inferiorní části naší osobnosti a našich potlačených přání, ďábel jako průvodce zlotřilým vnějším světem, Goethova hříšná „Hexenküche“ s kočkami a jejich lektvary včetně jejich velitelky čarodějnice – zde Jasnovidka - je tu představena v podobě erotických „Mňaudámiček“ - a už přichází čistá Markétka, pardon Martina, pilně uklízí, věší prádlo, a love story, zbavená ovšem veškeré tragiky, může propuknout. Zvláště když můžeme příliš temného Goetha s jeho mordy a metafyzikou teď už opustit, a vést nás může Labyrintem světa už jen Komenského Všudybud. Ten se tu jen trochu nemotorně poopraví na Kudykama (odvar ze salonní duchaplnosti Goethova ďábla mu ovšem ponecháme) a putující Poutník, hledající své místo ve světě, v podstatě může zůstat Poutníkem Komenského (jen ho místo rájem niterné víry v závěru obdaříme objetím Martiny a dvojhlasým sladkobolným kýčem Můj Bože, to je tak krásný den - zlatý čtyřicet pět let starý hit na totéž téma Den je krásný ze Starců na chmelu se vedle tohoto glycerinového dojáku vyjímá jako Bach vedle Včelky Máji). S poutníkem budeme přes tři hodiny putovat zdánlivě od situace k situaci, ve skutečnosti ovšem jen od písni k písni, k těm starým, osvědčeným přidáme několik nových, které jsou ovšem harmonicky i melodicky od těch starých k nerozeznání. Celou bryndu pocukrujeme navrch nějakým tím tanečkem, snad si při křepčení Mňaudámiček a Šumichrástů (a dalších odvarů Valpuržiny noci) divák nepovšimne strašlivé úrovně doprovodného textu:
Každý, kdo jednou vdechl vzduch
Čingischán, slečna Magdonova
Účetní, mnich i dobrodruh
Každý byl rytmem obdarován…
(Jak se sem dostala jako symbol tance chudinka Maryčka netuším, zato Čingischán – jako jindy Kant – tam vtančil evidentně kvůli rýmu).
GOTT JAKO JEŽÍŠ KŘÍSÍCÍ LAZARA
Celý ten duchamor byl na slavnostní premiéře přerušován jen sporadicky potleskem na staré dobré hity (V penzionu Svět, Rozeznávám, Buřty, pivo, nenávist – velmi slušně zaranžované i zazpívané komikem Václavem Svobodou, S cizím chlapem v cizí posteli - snad jediné vskutku znamenité, divadelně fungující číslo večera v brilantním podání Lucie Bílé).
O nějakém živém divadelním kontaktu mezi posunčinou na jevišti, nekonečným recitováním středoškolsky zveršovaných banalit a zdvořilým, tu a tam klimbajícím hledištěm, nemůže být ani řeč. A to navzdory očividně natěšeným divákům, popovým celebritám a příbuzným a známým trojích, čtverých alternací (a navzdory známým známých známých desítek na projektu zúčastněných osob) – ti všichni dohromady vytvořili v parteru jeden velký fanklubu (zatímco na 2. galérii se nespokojeně odcházelo a bučelo, sám jsem se ve Státní opeře poprvé ve svém životě takto v souzvuku připojil). Navzdory všem, kteří nechtěli po premiéře pustit z jeviště svého „zlatého Káju“ (starý antický fígl – když nevíš co s hrou, shora vpusť na scénu Boha na stroji – Deus ex machina - a ten za tebe vše vyřeší: Gott se nespustil do Státní opery z provaziště na stroji, ale přišel jako vítěz zdola, na rozdíl od řady účinkujících konečně někdo dobře intonoval, a náhle probuzení spáči kolem mne se štípali do očí: je to on, není to on, je to imitátor? Ne - je to on!, bomba! a zapomněli na tříhodinovou duchamornou nudu, zapomněli na to, že Zlatý slavík nemá s dějem hry vůbec, ale vůbec nic společného, a že tato ubohá, laciná finta bude přicházet v podobě alternací s Jarkem Nohavicou, Danem Bártou a dalšími nešťastníky vždycky jen na klaněčku: celebrita jako Ježíš jenž zázračně vzkřísí Lazara, celebrita jako roztleskávač mrtvého představení, to tu ještě nebylo!
KATEGORICKÝ IMPERATIV KÝČE
Nenašel jsem v představení nic (až na zmíněný jeden, možná dva divadelně uchopené songy) co by nenaplňovalo až po okraj všechny mně známé definice kýče. Kýč totiž vždy parazituje na něčem opravdu velkém, opravdu krásném, opravdu hlubokém (ať už jsou to Alpy, Hradčany, moře, vlčí máky, Hamlet, Golem, Němcová, Faust, Komenský, o Kantovi nemluvě). Kýče nejsou jen sádroví trpaslíci, jež ve velkém a s bezelstným werichovským odůvodněním „To je blbý, to se bude líbit!“ vysílá už tři desetiletí prostoduše do světa Michal David. Rafinovanější a vlastně mnohem pokleslejší podoba kýče se navenek tváří jako Umění a Velký Svět (proto ta touha zahrát a zazpívat si v nablýskané Státní opeře, nikoli někde v předměstské nebo cirkusové aréně, proto ta touha pozvat si nejžádanější a nejdražší hlasy v republice, aby mi vyzdobily představení a zakryly jeho dutost, proto ta omračující nádhera drahých kostýmů, programů, knih, CD a promo-akcí, jimiž nás KUDYKAM zahlcuje). Kromě Kanta v představení několikrát, bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění, operuje „kategorickými imperativy“ (jednak kvůli rýmu, jednak se tím lehce naznačuje autorova nedozírná vzdělanost). Samozřejmě, že to opět nemá s dějem nic společného, že je to jen další nazdobený fíkový list, zakrývající nahotu. Ale zdvihněme závěrem tu hozenou rukavici: Jednej tak, říká Kant v první formulaci svého imperativu, aby se maxima (zásada) tvého jednání tvou vůli mohla stát obecným přírodním zákonem. A jinde dodává: Jednej tak, aby ses choval k lidství jak k osobě tvé, tak k osobě druhého, jako k účelu a nikdy jako prostředku. A já se ptám: opravdu by si pan Horáček a pan Hapka přáli, aby se jejich jednání stalo všeobecným zákonem, tj. aby se ze státních, veřejných peněz a ve státem provozované budově dělala reklama a „imidž“ čistě soukromému byznysu, jemuž já říkám šunt a on třeba „splněný klukovský sen?“ A opravdu by si přáli, aby výkvět našich pěveckých hvězd už navždy a všude degradoval do role roztleskávačů, tj. aby tyto hvězdy jezdily po republice po zpackaných představeních a všude zazpívaly závěrečný song, který sice s přestavením nesouvisí, ale všechno zázračně napraví? A do třetice – opravdu použili všech svých namnoze vzácných spolupracovníků a jejich lidských kvalit jako účelu a ne jako prostředku k uspokojení svého narcismu, své sebestřednosti a svého megalomanství?
Chci být pro tentokrát vyvážený: jestliže tu jeden pořad České televize hodlám hanět, jiný z téže redakce naopak chtě nechtě musím pochválit.
» Více
