Bolševické manýry Jana Stráského
BOLŠEVICKÉ MANÝRY JANA STRÁSKÉHO aneb „TREZOROVÝ“ FILM
Veřejnoprávní obrazovka umí opravdu překvapit, a to v dobrém i ve zlém. Začněme tím „dobrem“. Před koncem roku (19.12. v 18.00) mě ČT2 mile překvapila, když bez předběžného varování uvedla novodobý „trezorový“ film Silva Gabreta (2011). Půlhodinový snímek režiséra Ivana Sříteského fascinoval osobním nasazením a – při veškeré erudovanosti mluvčího - názornou jednoduchostí výkladu. Jak by taky ne, vždyť protagonistou byl špičkový odborník na biodiverzitu, docent RNDr. Ladislav Miko (mj. i ředitel ochrany přírody u Evropské komise a exministr životního prostředí v časech, kdy ještě do ministerských křesel usedali odborníci a ne v daném oboru negramotní partajní Mickeymousové). Nejprve na jednotlivých půdních vrstvách názorně ukázal, jakou důležitost pro koloběh živin v přírodě má mrtvá organická hmota, a celý obrazově vynalézavý výklad (doprovázený hudbou Dana Bárty) zakončil otázkou: Proč nenechat pouhé tři desetiny procenta území republiky, což je 1/3 národního parku, pouze přírodě, bez toho, abychom od ní vyžadovali cokoli kromě možnosti pozorovat úchvatné divadlo přírodních procesů, divadlo zániku a zrodu nového lesa? A teď to nejdůležitější: film si objednala a z peněz daňových poplatníků zaplatila Správa NP Šumava. Poté, co ředitel zjistil, co si to jeho podnik objednal a zaplatil, že totiž snímek překáží tunelářským plánům developerských bossů, jichž je mluvčím (připomeňme, že pozemky, nad nimiž povede skrz 1.zónu NP nová lanovka, patří dvěma největším pozemkovým magnátům Šumavy Taliánovi a Šimkovi), dílo, objednané jeho pracovištěm, prostě zakázal. Film, jenž měl sloužit osvětě milovníkům Šumavy, dal za katr a podřízeným jeho distribuci a prodej zatrhl (už předtím takto na svém šumavském teritoriu bezprecedentně zakázal šíření knihy profesorky Hany Šantrůčkové a kolektivu O čem vyprávějí šumavské smrčiny, kterou také objednala, zaplatila a vydala Správa NP Šumava!). Jan Stráský se opět zachoval jako starý bolševik, který se vědecké pravdy bojí jak čert kříže. Naštěstí je tu veřejnoprávní televize, která si odborně podloženou pravdu dovolila odvysílat. Jenže: zatímco v prime-timu o daném tématu nadále šíří v lepším případě polopravdy, v horším lži, odborníci Mikova (nebo Šantrůčkové) formátu se tu dostanou ke slovu jen výjimečně a vždy, jako v tomto případě, mimo hlavní vysílací časy. A nejen to – Stříteského film záhadně zmizel ze stránek ČT, z programu inkriminovaného dne i ze seznamu odvysílaných pořadů (lze si jej naštěstí objednat mimo ČT na adrese www.skyfilm.cz).
Zatímco dokumenty patří k nemnoha pádným důvodům, proč si luxus veřejnoprávní ČT vůbec vydržovat, jinak je tomu s původní hranou tvorbou. Tady leckdy působí „komerční“ konkurence veřejnoprávněji než ČT. Platí to jak o seriálech (srovnejte si například nejnovější Život je ples – zatím, zdá se mi aspoň po prvních třech dílech, prvoplánovou, místy přisprostlou, a navzdory excelentní Daniele Kolářové veskrze předvídatelnou řachandu Ireny Obermannové - s někdejším Okresním přeborem na Nově a nebo třeba s Terapii na HBO), tak o jednorázových opusech. Příkladem budiž drama Sama v čase normálnosti, uvozené sloganem: Dnes už neuvěřitelný příběh o životě a lásce z roku 1977, ČT 1, 8.1.). Lucie Konášová je zručná autorka, která tím, jak dovede šikovně namíchat historii se sexem, „seriozní“ pohled na minulost s pohledem z postele (Operace Silver A), umí se bezpečně trefit do očekávání širokých diváckých vrstev. Přidají-li se k tomu profesionálně zvládnuté herecké výkony (Nela Boudová, David Prachař, Zdena Herfortová), navíc pod vedením zkušeného režiséra (Viktor Polesný), snadno zapomeneme na donebevolající krkolomnosti scénáře. Především jsou to za vlasy přitažené zápletky (zde pod poštovní schránkou upadlá obálka s Chartou 77, kterou hodná komunistka Marta, jíž vůbec nepřijde divný násilný policejní zátah na chartisty u schránky, chce poctivě, jakoby opravdu žila v čase normálnosti, odeslat adresátům, a zanese si ji tedy do práce a tím i do příběhu), hlavně však z palce vycucané schematické postavy. Nejen uzurpátorská matka, jež sem snad zabloudila rovnou z pohádky o zlé maceše, ale i sama ústřední hrdinka, sympatická nemocniční vrchní sestra a čerstvá vdova, je kupodivu i zapálenou komunistkou, která jakoby tu v posledním desetiletí vůbec nežila (viz její vážně míněné zdůvodňování srpnové sovětské okupace tupými biĺakovskými frázemi o bratrské pomoci).Tahle zralá hrdinka spadla do sedmdesátých let ne-li rovnou z višně, tedy z let padesátých. Tehdy snad můžeme podobné hrdinky, dočasně zlblé ideologií, považovat za věrohodné, ne tak ovšem – zvláště vybaví-li je autorka slušnou inteligencí a charakterem - v cynických letech sedmdesátých. A tak musí nastoupit – jak jinak u Konášové – lekce přes postel: teprve mladý údržbář Oskar s kádrovou skvrnou otevře coby milenec hlavní hrdince oči, a ona se posléze zastane i šikanovaného kolegy, podezřelého z šíření Charty i z homosexuality. Ten se zázračně – a to už působí jako facka logice normalizační nomenklatury – nakonec stane namísto kolegy kovaného komunisty primářem oddělení (!). Nechápu, pro ČT namísto takto mělkého pohledu z rychlíku nesáhne raději k repríze skvělé inscenace na totéž téma, jejímuž scénáři ani realizaci nesahá Sama v čase normálnosti ani po kotníky, totiž ke Kohoutově / Mašínové PF 77.
(Psáno pro Divadelní noviny č.2, 2012, podstatně rozšířeno)
Dopis Janu Rejžkovi a vedení ČRo6
Jelikož se mi v mailu – doslova denně – množí desítky znepokojených dotazů od posluchačů Kritického klubu Jana Rejžka (dříve Kritického Klubu Jana Rejžka a Vladimíra Justa, a ještě dříve Kritického klubu Člověk a kultura) na ČRO6, proč jsem z pořadu odešel, a jelikož můj ex-kolega zatím nedokázal dotazy (tím méně dopisy) na toto téma posluchačům srozumitelně vysvětlit, zveřejňuji tímto podstatnou část svého – nikoli soukromého - „rozlučkového“ dopisu z počátku ledna t.r.
Čau Honzo,
jak jsem se už v telefonu omluvil vedení ČRO6, dosud jsem nepodepsal
- tentokrát mimořádně ne kvůli svému lemplovství - smlouvu na
tento a další roky, kterou jsi mi před koncem roku předal, a to z důvodů,
že jsem dlouho váhal, zda ve stávající podobě pořadu chci ještě působit. Teď jsem dospěl k definitivnímu závěru, že nechci, a o jeho další podobě či o mé eventuální účasti na něm ještě proběhnou jednání zhruba za dva týdny (do té doby, abych situaci nehrotil a nedělal rádiu potíže, jsem ještě 2x účast přislíbil).
Předsilvestrovské vydání Kritického klubu (který kvůli naší hádce nazval
jeden náš stálý posluchač myslím právem "trapas", viz dopis p. Ryse) bylo
jen poslední kapkou, která mě utvrdila v přesvědčení, že je nejvyšší čas,
abychom si dali vzájemně od sebe pauzu. Jak víš, jiný náš věrný
posluchač,pan Zábrša, mě osobně zhruba před 14 dny po zveřejnění ankety v
LN v přečteném mailu výslovně vyzval, abych svůj tip na Knihu roku příště trochuvíc rozvedl než jsem to učinil v LN, že by si asi v tom složitém Ecově románusám rád udělal jasno, což jsem jemu i posluchačům v předposledním "havlovském" vydání¨na mikrofon závazně přislíbil. Nebylo mi to, kromě pár úvodních vět, záhyovšem "cenzorsky" utnutých, umožněno - s tím, že o Ecovi a jeho "šestákovémrománu" už bylo řečeno dost, a nebudeme se opakovat, není čas, - a pořad, jak jsi pravil,
vedeš Ty, tečka. Já to respektuji, ale prosím - napříště beze mne. Cenzury jsem si užil dost v minulém režimu.Nebylo to v poslední době zdaleka poprvé, a jelikož se obávám, že by se to opakovalo, a to v neprospěch pořadu, je toto mé rozhodnutí nezvratné. Jsi zkušenější
"rozhlasák" než já, jistě si poradíš v dalším pokračování svého klubu i
beze mne, přeju Ti (a pořadu) při výběru hostů i témat šťastnou ruku.
Chtěl bych Ti touto cestou ještě poděkovat za víc než desetiletou (když
připočtu legendární zakázanou Katovnu, tak vlastně čtrnáctiletou!)
pravidelnou spolupráci, byla pro mne vždy inspirací, a myslím, a většina
ohlasů to potvrzuje, že jsme spolu udělali i kus užitečné, nejen kulturně
kritické, ale i kulturně osvětové práce. Světlé chvíle spolupráce převažovaly nad těmi drhnoucími, a tak by bylo škoda si to nakonec pokazit...
Zdraví Tě
VJ
P.S. Jelikož téma dopisu nepovažuji za věc soukromou, posílám kopii mj. i
p.šéfredaktorovi Rausovi a pí red.Krčmové.
Dvě vzpomínky na V.H. aneb Motlitba za nebe bez frází
V záplavě rychlokvašených „havlofilů“ – často lidí, kteří Havlovi a „pravdoláskařům“ ještě včera nemohli přijít na jméno a sestavovali jejich paranoidní seznamy, lidí, kteří už několik desetiletí svou činností i způsobem myšlení popírají vše, čím Václav Havel byl – se mi ani nechce nosit další sovy do těchto Athén (které ovšem dnes připomínají spíše Abdéry, česky Kocourkov). Proto mi dovolte jen dvě krátké osobní vzpomínky, svázané s mou Alma Mater, tedy s pražskou Filosofickou fakultou.
Vzpomínka č. 1, listopad 1968. Strašlivá kocovina, pomalé procitání z euforie „pražského jara“. Namísto toho, abych se věnoval psaní diplomky o V+W, zúčastňuji se na fakultě tzv. okupační stávky, a v jejím rámci nekonečné série besed se spisovateli, herci, politiky, novináři a protagonisty „obrodného procesu“ (o sedmnáct let později se mu bude říkat „pěrestrojka“). V nabité aule sedí u mikrofonu jeden z mých tehdejších idolů, mladý blonďák v černém roláku a se zlatým řetězem na prsou, a mluví překvapivě klidným, hlubokým, soustředěným hlasem. Znám nazpaměť jeho dadaistické průpovídky – tenkrát se ještě neříkalo hlášky - ze Zahradní slavnosti, na potkání jsme se jimi s kamarády zdravili (Ahoj, tak jak je? – Ale, kdoví, kde má čmelák žahadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké. – Mýlíš se, ani klekánice nechodí do lesa bez obojku! Nebo jsi někdy viděl, že by kolínští husaři nosili semenec na půdu sami? – Blbost, žabinec bez brčka neusmažíš!“). Ale po pravdě řečeno, ten mladý muž mě tehdy jednak fascinoval, jednak zklamal. Fascinoval tím, jak neburácel, ale nahlas kriticky a věcně myslel, a zklamal tím, že nás vůbec nenabádal k nějaké podpoře „obrodného procesu“, spojeného s Dubčekovou či Smrkovského politikou. Vrátil se tehdy z cesty po USA, a byl skrz naskrz načichlý svobodomyslností tamního studentstva, říkal – tvořte vlastní samosprávné, paralelní struktury, hajte si své akademické svobody, chovejte se jako svobodní občané, pište, diskutujte, dělejte happeningy, zakládejte časopisy, kluby, divadla, svou paralelní polis, a nesnažte se proboha pronikat do partajních struktur, jsou to jen struktury establishmentu, nesnažte se je podporovat a přizpůsobovat se jim. To je jejich svět, budujte si svůj. Tenkrát to pro mne bylo málo revoluční, s vražednou naivitou jsem si revoltu spojoval s protagonisty pražského jara („Jsme s vámi, buďte s námi“), dnes vím, že nás vlastně nabádal k tvorbě toho, čemu se říká občanská společnost.
Vzpomínka č. 2, prosinec 2010. Opět Filosofická fakulta, katedra teatrologie, nabitá velká posluchárna v posledním patře. Pořádáme celý podzimní semestr cyklus besed se současnými dramatiky (a dramatičkami), uvedu vždy hosta, kladu „zahřívací“ otázky, pak už se ptají studenti, a host – ač má vyměřeny pouhé dvě třičtvrtě hodiny – hovoří dvě, tři, někdy i více hodin. Jako určité logické vyvrcholení cyklu – a „předvánoční dárek“ pro studenty – po Milanu Uhdem, Davidu Drábkovi, Arnoštu Goldflamovi, Daniele Fischerové etc. plánujeme coby posledního hosta Václava Havla. Má přijít v pátek 17.prosince – tehdy ještě netuším, že můj host má před sebou už jen rok života. Do poslední chvíle není jisté, zda mu zdravotní stav přijít dovolí, má krátce po dokončení svého prvního a jediného filmu, a nemoc, která je zbabělá, a útočí vždy ze zálohy, si na něj počíhala právě těsně po velkém vypětí z této pro něj tak vzrušující a dobrodružné práce. Přesto ten malý velký muž, bojující s tolika chorobami najednou, na akademickou půdu nakonec dorazí, a málem se do přeplněné a nedýchatelné místnosti ani nedostane. Usedne na židli a nechá si zcela neakademicky přinést pivo. A pak z něj jakákoli nemoc spadne, pustí se do vypravování o Kolářovi, Radokovi, Holanovi, odpovídá pohotově a vtipně na mnohdy zapeklité otázky zdaleka nejen k divadlu, vypravuje o své budoucí hře o grotesknosti stáří, kterou zatím nosí jen v hlavě, totiž o Sanatoriu. Ale především jsem opět svědkem téhož zázraku, jako před dvaačtyřiceti lety, totiž kritického myšlení nahlas. A tentokrát můj host nahlas myslí především na téma čapkovské „kritiky slov“, či chcete-li, promiskuity jazyka. Netají se odporem ke způsobu, jak mluví politici i celebrity v médiích (např. jak donekonečna skloňují „tuto zemi“„tuto chvíli“ atd.). Netuší, že uplyne rok, a nad jeho rakví budou svrchu zmínění rychlokvašení havlofilové opět slavnostně skloňovat „tuto zemi“, „tuto chvíli“ a další květnaté fráze, jimiž tolik pohrdal. Kýč, včetně toho verbálního, má tu neblahou vlastnost, že nakonec dostihne i největší nepřátele – většinou po jejich smrti. Potkalo to kdysi Havlíčka, pak Masaryka, a nejnověji i Václava Havla. Tři největší kritické duchy, jež zrodila jinak idylická česká kultura a politika. Přejme mu čisté, nejčistší nebe – nebe bez frází.
(Psáno pro internetový univerzitní časopis i-Fórum a Reflex, rozšířená verze)
Šumavské manipulace v ČT
ŠUMAVA, MÍR A ZMANIPULOVANÁ MÉDIA
Poničené karoserie, prořezané pneumatiky, rozbitá okna, pěna ve výfuku, zákeřně vypuštěná brzdová kapalina: i tak vypadá dnešní situace v národním parku (autorovi těchto řádek příznivci jedné z válčících stran před časem 2x vytloukli kameny chalupu). Šumava je takřka na pokraji občanské války. ¨
VOJNA A MÍR
Loajální občané dávají koláče policistům zato, že z lesů, jež jim nepatří, vyhánějí ty, kdo trvají na standardním statutu národních parků (to druhé, viz LN 28.7., je dle senátora Pitharta kýč, ty koláče nikoli). Zubařka, která si nikdy nepřečetla jedinou studii přírodovědců o šumavském ekosystému, vyhrožuje vědcům hladovkou (taky dobrý způsob zviditelnění – nebýt toho gesta, nikdy byste paní zubařko až do konce života mediální pozornost ničím nezískala). Hysterie vypuká nad prostým faktem, že národní parky mají z definice jiný režim než hospodářské lesy (nepodléhají Lesnímu zákonu, nýbrž Zákonu o ochraně přírody, tudíž ničit předmět nejvyšší ochrany – horskou smrčinu – aby se zachránila bezcenná monokultura „dole“, je protizákonné). Senátoři Jirsa a Rippelová (LN 26.7.) se po jakešovsku sníží k denunciaci renomovaných přírodovědců, kteří v regulérní soutěži získali granty: jen zamění Hanku Zagorovou za Hanku Šantrůčkovou (Milá holka, všechno, ale když ona bere ročně…. ). Přesně totéž použije v LN 28.7. starosta Schubert vůči Duze. Jde o metody, jež jsem si spojoval s minulým režimem. Stejně jako policejní hon na lidi, rozpoutaný aktivistou jedné strany proti aktivistům druhé strany. Kde zasahuje policie, končí dialog. Jan Stráský – ať to vidíme z kterékoli strany - jako krizový manažer, mající zažehnat a ne rozpoutat válku, objektivně selhal. (Už jeho první krok, když vyhnal z parku ty, kteří se přírodě věnují nejkvalifikovaněji, totiž přírodovědce, nás mohl varovat).
POVEDENÝ STAROSTA
Jenže i „vůdce šumavského lidu“, starosta Schubert, je všechno jiné než muž míru. Pan starosta byl před lety přistižen kamerou ČT, jak kácí v 1. zóně strom jen proto, aby líp viděl z posedu: i když šlo o prkotinu, není divu, že se stane nepřítelem ekologů. Pak ale padne antiekologický ministr, na Šumavu přijde mezinárodní mise IUCN, zjistí, že Šumava je de facto etiketní podvod, protože pod honosnou slupkou národního parku se skrývá lesní závod. Doporučí tedy kategoricky zvětšit zóny, kde bude napříště těžba vyloučena. Pan starosta otočí o 180% a horlí pro „regulérní národní park podle 2.kategorie IUCN se souvislou bezzásahovou zónou“. Ještě v létě 2006 se s ním a budoucím ředitelem Krejčím vypravím přes Modrý sloup na Luzný, a celou cestu pan starosta velebí bavorskou bezzásahovost, nadšeně fotí pod uschlým horním patrem nový les (ještě mám ty fotky schované). Pak se to ale začíná se zelenými ministry houpat, pan starosta vycítí vítr a udělá opět dvojitého odpíchnutého Rittbergera. Tepe nezodpovědný „polovědecký experiment s bezzásahovostí“!. Proti strůjcům experimentu – který před 5 lety sám prosazoval – pořádá trestné výpravy, vyhrožuje v televizi domobranou a žaluje na české vědce evropským vládám. Kdyby to všechno neodnášela příroda, byla by ta naše zastupitelská demokracie Kocourkov k popukání.
FUJ, PANE VESELOVSKÝ!
Takovou bezmoc u televize, jakou jsem prožíval na ČT 24 při UDÁLOSTECH A KOMENTÁŘÍCH Martina Veselovského večer 4.srpna, jsem pocítil naposledy snad v normalizačním dvacetiletí. Moderátor (jehož jsem si až do této relace vážil) se řídil heslem na vrchnost úsměv, na občana bič. Stál totiž od počátku, místy až servilně, na straně instituce (v tomto případě ředitele Stráského) proti občanovi (v tomto případě představiteli občanské iniciativy Bláhy). Veselovský mi ve své aroganci vůči dr.Bláhovi připomínal Savonarolu. Nejenže nevyslyšel zcela racionální Bláhovu námitku proti křiklavému nepoměru složení budoucího kulatého stolu, navrženého Janem Stráským (dvanáct příznivců kácení a čtyři odpůrci z občanských iniciativ), ale vytasil se jako s písmem svatým se zmanipulovaným průzkumem, který si televize – patrně podle pokynů PR agentury, najaté Stráským – nechala udělat. Z něho vyplynulo, že 2/3 respondentů jsou údajně pro kácení a při starostech, a proti vědcům a Duze. Ta manipulace spočívala v drobném, ale zákeřném triku: v účelovém vyoperování dvou klíčových slůvek z anketní otázky: „národní“ a „park“. Kalamita, která je v hospodářském lese katastrofou, je v národním parku (alespoň v jeho jádru) přirozeným, ba vítaným jevem: jí se totiž celý ekosystém obrozuje. Jenže v anketě se mluvilo pouze obecně o Šumavě či o stromech, napadených kůrovcem. Svatá prostoto! Kohokoli se zeptám: „Jste pro (anebo proti) kácení napadených stromů na Šumavě?“, nemusím platit drahý průzkum a řeknu vám, pane Veselovský, zadarmo rovnou odpověď: bude znít zhruba tak, jak jste ji prezentoval. Zeptám-li se však „Jste pro (anebo proti) kácení stromů v jádrových, nejpřísněji chráněných zónách národního parku?“, vsadím se s vámi o deset Vašich platů, že výsledek bude přesně opačný. (A vlastně se nemusím sázet – ten výsledek už tady je: v červnu t.r. si ho u renomované agentury, ovšem na relevantní otázky, mířící k podstatě věci, objednala Duha, a vyzněl obráceně, než ten Váš).
(Psáno pro LN, podstatně rozšířeno a aktualizováno)
Probuzení občanského neklidu
Probuzení občanského neklidu a krize politiky – jak dál?
(Konfrontace)
Když přeteče trpělivost, každý občanský protest je dobrý: petice, demonstrace, kritika v médiích a samozřejmě i to, čemu říkáte „mobilizace“ pomocí sociálních sítí (jejich účinnost se nedávno projevila např. v řetězové reakci afrických, později španělských občanských revolt.)
Když se před časem pražská radnice rozhodla k bezprecedentnímu kroku, že bude z veřejných peněz na kulturní granty upřednostňovat komerčně úspěšné subjekty (tj. kdo více vydělá, tomu více přisypeme, což byl princip a smysl nesmyslu zvaného dotace na vstupenku), tento svůj návrh by jistojistě i prosadila, kdyby se proti tomu tehdy nezdvihla vlna nespokojenosti valné části kulturní veřejnosti. Petici za zrušení tohoto nesmyslu a odvolání architekta celé koncepce, radního Richtera, tenkrát podepsalo bezmála čtyřicet tisíc nespokojenců, včetně mediálních kulturních celebrit. Ne že by se situace od té doby o mnoho změnila k lepšímu, ale zabránit nejhoršímu se přece jen tehdy povedlo: Richter byl odvolán a uklizen, aby nebyl tolik na očích veřejnosti (nyní „pouze“ starostuje na Praze 10), extrémně hloupý plán na pravděpodobnou likvidaci nekomerční kultury v Praze byl zrušen (jiná otázka je, že nebyl zatím ničím kloudným smysluplně nahrazen). Nebýt však té občanské aktivity, v nesmyslu jedeme dál.
Před nedávnem se udála v úplně jiné oblasti podobná věc, také ovšem zatím s velmi relativním, nejistým výsledkem: ministrem životního prostředí byl do čela našeho největšího národního parku jmenován (na přímé přání prezidenta) člověk, který původně vybíral v komisi jiné kandidáty na ředitele, a jsa bez jakéhokoli přírodovědeckého či lesnického vzdělání i bez praxe v oboru, by vlastnoručně spleteným sítem neprošel ani náhodou. Člověk, který se veřejně netajil tím, že příroda je pro něj veřejným nepřítelem číslo 1 a že v boji proti přírodnímu škůdci (v národním parku nesmyslný pojem) použije i v jádru národního parku všech, tedy i chemických prostředků. Opět na západ i na jih od našich hranic věc bezprecedentní a nemyslitelná. U nás by to ale, včetně té chemie, prošlo pěkně v tichosti – nebýt vlny protestů (z domova i ze světa), především z řad přírodovědecké veřejnosti: pod protesty, šířené mj. i na internetových sítích, se podepsalo přes čtyři sta padesát našich i zahraničních renomovaných vědců, Akademie věd, tři univerzity a patnáct přírodovědeckých fakult či ústavů. Výsledkem bylo, že ministr – který nepřítele přírody do Národního parku sám záměrně dle hesla kozel zahradníkem s antiekologickou misí poslal – na poslední chvíli přece jen trochu couvl. Stráského plán zlikvidovat v boji s kůrovcem nejvzácnější zóny parku mj. i chemií poněkud korigoval a zmírnil. Opět: není to do budoucna žádné zásadní vítězství zdravého rozumu (tím by bylo jedině uznat chybu a ředitele posedlého likvidací divoké přírody s okamžitou platností odvolat), ale tomu nejhoršímu i hrozící mezinárodní ostudě se přece jen nakonec zamezit podařilo. Tohle všechno nejsou samozřejmě žádná velká, ba ani dílčí vítězství, to jsou jen drobné zoufalé krůčky zamezující nejhoršímu. Ale jako důkaz absolutním skeptikům (mezi něž se dosud přece jen nepočítám), kteří z principu nevěří, že občanské protesty mají pořád ještě hluboký a reálný smysl, to myslím plně postačí.
Tím vším chci říci, že spoléhat se na standardní mechanismy parlamentní demokracie by v dnešní situaci bylo vysoce scestné. Doporučoval bych to pouze v případě, že by tyto mechanismy (včetně mechanismů soudních a mediálních) fungovaly. Jenže ony buď nefungují vůbec (tj. neodpovídají tomu smyslu, pro který byly vytvořeny, nekonečně se tomuto smyslu vzdálily: příkladem za mnohé je opět bezprecedentní doživotní imunita zákonodárců), anebo fungují dokonce vůči demokracii likvidačně, tj. působí proti občanským svobodám (viz tzv. náhubkový zákon, snahy omezit ústavní soud, veřejnoprávní televizi a rozhlas, nebo česká parodie zvaná mediální rady). Mediální rady byly všude ve světě zřízeny za účelem veřejné resp. občanské, nikoli stranické kontroly médií, všude jinde působí jako pokud možno neprostupná hráz mezi politikou a médii; u nás se tyto mediální sověty namísto nezávislé občanské kontroly staly jejím přímým opakem - převodovými pákami partajních sekretariátů. (Odmítly-li standardní parlamentní mechanismy do těchto rad v minulosti jmenovat renomovaného právníka evropského formátu doktora Vojtěcha Cepla nebo nejnověji profesora Jiřího Voráče a naopak jimi opakovaně hladce procházejí nýmandi typu nevzdělané a mediálně negramotné koulařky, je to důkaz o jejich selhání.) Je tudíž legitimní se vší vážností konstatovat, že je něco prohnilého ve státě – rozuměj v systému - českém.
Domnívám se, že se nacházíme v situaci totálně „vytunelované“ demokracie (slovo „tunel“, „tuneling“ je jeden z minima okřídlených pojmů, jež nestačily v naší mediální krajině zfloskulovatět, neboť poměrně přesně pojmenovávají – nikoli zakrývají – realitu: totiž právě realitu zakrývání). Navenek, na povrchu krajiny je všechno v pořádku, vše se dosud zelená, mediální fasáda zůstává neporušena. To podstatné se totiž děje pod ní, uvnitř, dole, skryto zrakům veřejnosti. A tak navenek máme parlamentní demokracii, pluralitní politický systém a nezávislá média, ve skutečnosti jsou to čím dál tím víc už jen prázdné slupky demokracie, nikoli demokracie sama. (Znakem demokracie v oblasti tištěných médií je mimo jiné to, že názory vládnoucích politiků bez rozdílu tisknou zásadně jen v rubrice čtenářů: u nás to naopak bývají hlavní materiály všech „nezávislých“ novin, od Lidovek či Mladé fronty Dnes přes Právo až po tolik vychvalované Hospodářky). Navenek nám vládne parlament a vláda, pod touto fasádou však de facto vládne ČEZ a jeho zájmy (zatím všichni politici, resp. partaje, kteří se proti ČEZu a jeho jaderně-fosilní energetické lobby postavili, dříve nebo později skončili: od zelených až po Věci veřejné). Navenek brbláme na korupci („korupce“ je v našem politickém diskursu momentálně nejvíce zkorumpované, tj. totálně vyprázdněné slovo), ve skutečnosti se necháváme ochotně znovu a znovu zmasírovat billboardy, tiskem a televizí (následně pak i internetem), a volíme stádně stejné zkorumpované tváře i partaje. Zatímco jediná strana, jež prošla před dvěma lety úspěšně nezávislým testem korupce a jejíž studentský představitel inicioval rozkrytí největší korupční aféry s tituly v zemi (tzv. plzeňská práva), se do parlamentu vůbec nedostane a její preference se trvale pohybují pod pěti procenty. A příznačná věc: jeden z posledních investigativních pořadů veřejnoprávní televize (Nedej se), hájící práva přírody proti jejím znečišťovatelům včetně ČEZu, letos – po vysílání v různých dopoledních, odpoledních či předpůlnočních časech (tedy v bezpečné vzdálenosti od tzv. prime time) – má skončit Má – nebo měl? - být nahrazen nekonfliktním rodinným „dokumentem typu BBC“, rozuměj, dle představ dramaturgů, hezkými obrázky přírody, vyloučeno má být napříště pojmenování jejich znečišťovatelů.
Navenek máme nezávisle volené politiky, ve skutečnosti při účelovém vyřazování menších alternativních uskupení probíhá ve veřejnoprávních médiích pro hlavní partaje zdarma permanentní reklamní kampaň, kampaň jen pro vytipované marketingové zboží - na záměrně omezeném volebním trhu jde o princip stejný jako u pracích prášků – oč vícekrát se vyskytují jisté obličeje, slogany a partaje na obrazovce, o to větší je jistota zvolení. V poměru k hlavním politickým partajím, jež si na dlouhá léta u nás zabetonovaly politickou a mediální moc, působí takový usměvavý a vtipný Václav Moravec jako veřejnoprávní užitečný idiot. Myslí si, že slouží demokracii, zatímco – inteligentně, což je vůbec to nejhorší - slouží zlu. Přesněji řečeno, slouží do roztrhání těla faktické likvidaci demokracie v neprospěch občanů a ve prospěch skrz naskrz zkorumpované partajokracie.
V našich ústředních médiích, denících i veřejnoprávní televizi, horlících proti korupci, probíhá tak vlastně dnes a denně korupce v přímém přenosu, která se navenek s drzostí sobě vlastní oblékla do stále děravějšího demokratického hávu: de facto běží u nás v centrálních médiích permanentní předvolební kampaň, financovaná z koncesionářských poplatků. Tím vším je vytunelován samotný smysl voleb i těchto médií. Neboť nezávislou občanskou kritiku, jíž jinde provozují především domácí i zahraniční komentátoři, nahrazují u nás týden co týden a vlastně i den co den pouhopouhé sebeprezentace vyvolených politiků samotných, kteří si jinde nevídaným způsobem uzurpují nezastupitelnou roli komentátorů politiky, tj. roli kritické reflexe politiky i veřejného života. Herci píší recenze na vlastní představení. A zdá se, že s čestnou výjimkou Václava Bělohradského a Karla Hvížďaly tato zvrácenost, o níž píšu marně už patnáct let, nikomu nevadí. Přitom dokud se toto nezmění, nezmění se nic.
P.S. Naději, asi už opravdu poslední (pak už zjevně nezbude než výstřel z Aurory) vidím v mladých tvářích Inventury demokracie (ne náhodou bylo odpolitizování mediálních rad jedním z jejich ústředních požadavků). Za předpokladu ovšem, že tato inventura bude stálá, permanentní, nikoli jen sezónní.
(Psáno pro Revui Prostor č.90/91, 2011)
Dát - či nedat se?
Občanská společnost má jen dvě možnosti: buďto zaživa zkamení v prázdnou frázi a dutou floskuli, jíž se budou ohánět různí tlučhubové na seminářích a „vorkšopech“ (což je v lepším případě jen přesvědčování přesvědčených) – a nebo se pojem konečně naplní obsahem, přestane být jen zdobným řečnickým ornamentem a „slovo se stane skutkem“. To znamená, že všichni, kdo jen zatím jen názoří o své lásce k přírodě a o svém odporu k její devastaci developery a těžaři nejrůznějšího zaměření, se konečně vzchopí ke konkrétnímu činu – od psaní dopisů a petic generálnímu řediteli, mediálním radám či poslaneckým klubům, přes facebookové sdružování lidí, poeticky řečeno, stejně nasraných jako autor těchto řádků, až po poslední řešení - defenestraci na Kavčích Horách. Ano, mám na mysli příklad z oblasti média, jež žije jen z našich peněz a z naší vůle jej tolerovat. Po hamletovsku řečeno, „dát a nebo nedat se“, to je oč tu běží!!!
Odcházení a česká mediální pavlač (Fila, Spáčilová a spol.)
Jestli něco ukázalo žalostný stav naší kritiky (nejen z pera léta nevybírané žumpy samozvaných šaldů-internautů, ale i té kritiky „vyšší“, tištěné v tzv. seriozních denících), pak to byla premiéra Havlova filmu ODCHÁZENÍ. (Předesílám, že verbální výron Vítězslava Jandáka a dalších „celebrit“ za kritický projev nepovažuji.) V tak děravých, potrhaných a špinavých spodkách se česká kritika nedostavila snad na žádnou z diskutovaných premiér posledního desetiletí: až do ODCHÁZENÍ jsem nevěděl, že je to s naší mediální reflexí až tak zlé, a že se při čtení budu tak hluboce stydět za desítky nevzdělaných, tupých a slabomyslných soudů svých současníků, kteří z božího dopuštění dělají stejnou profesi jako já. Nejde tu vůbec o to, zda se tomu či onomu kritikusovi film líbil nebo ne, na to má svaté právo (a dokonce i povinnost). Jde o nulové umění svůj soud zargumentovat, a také se k jeho hodnocení (to patří jako conditio sine qua non k předpokladům profese, jež ji odlišují od pavlačového žvástu) alespoň minimálně připravit.Přinejmenším znalostí předlohy a pochopením jejích témat i poetiky. Jelikož se do jednoho z mála pokusů o opravdovou debatu, do sobotního Salónu LN 26.3., vešla pouhá ¼ mých poznámek k filmu (zbytek, týkající se kritického hodnocení filmu, redakce jako patrně příliš konkrétní /?/ čtenářům zamlčela), dovolím si čtenáře obtěžovat zbývajícími třemi čtvrtinami, které se do LN nevešly. V úvodu bych rád telegraficky zopakoval některé postřehy, které jsem již publikoval i v MfD.
