Breviář lží primátora Béma a radního Richtera aneb Traktát o krabicovém a nekrabicovém divadle
FIKTIVNÍ KLUB ELITÁŘÜ
Blud číslo jedna zní: „V Praze je 98 divadel, 427 milionů je rozděleno mezi 18 z nich a 80 zbylých se musí živit zcela samo. Žádné z nich se k protestům nepřipojilo“ (pamatujete Miloušův projev na Červeném Hrádku – „…ti náhodou neprotestovali…“?) Není prý tedy podle primátora nadále možné, aby se „elitářsky přerozdělovaly veřejné zdroje mezi pouhých osmnáct divadel z devadesáti osmi.“ (LN, 25.4.08). Bylo by seriozní, kdyby pan primátor zveřejnil, kolik z celkové sumy – třetinu, čtvrtinu, polovinu? - spolknou jím hýčkané velké scény typu Vinohradského a Karlínského divadla: („…ty náhodou také neprotestovaly…“, že).
Ať ale počítám jak počítám, nevím, jak na 18 protekčních elitářů, kteří prý spolknou veškeré pražské dotace na divadlo, páni radní přišli. Mám spíš vážné podezření, že je takové z prstu vycucané hausnumero naprostým, od boku plácnutým nesmyslem – přesně v Richterově stylu. Nesmyslem asi stejně zlovolným, jako to, že každý den, kdy se Jiří Suchý probudí, najde na kontě od magistrátu 660 000 Kč (takto záměrně lživé, diskreditující, byť později stokrát vyvracené informace o umělcích vypouštěly do českého rovnostářského prostoru zatím snad jenom dva sloupy české žurnalistiky: protektorátní Vlajka a normalizační Rudé právo). Ale zpět k faktům.
Upozorňuji tímto pana primátora – můžu mu ty tlusté materiály, vyrobené jeho vlastním úřadem, kdykoli poslat poštou - , že jen v letošním grantovém řízení grantovou komisí prošla a schválena byla větší či menší dotace nikoli 18, ale více než 60, slovy šedesáti regulérním divadelním subjektům (souborům z oboru činohry, loutek, pantomimy, pohybového, hudebního, alternativního či poloprofesionálního divadla). Ostatně jako každoročně. Možná bude na vině to, že pan Richter jako zemědělský inženýr a já jako teatrolog si pod pojmem „divadlo“ představujeme každý něco úplně jiného a že mají na radnici nějakou novou, převratnou definici tohoto pojmu: v tom případě prosím, aby nám ji na katedru divadelní vědy, kde pracuji, obratem poslali a obohatili tím českou teatrologii o nějaký nový, námi netušený rozměr.
Upozorňuji dále, že jen do kategorie víceletých grantů (to je ta kategorie, jíž se pan radní chtěl – naštěstí mu v tom zabránila grantová komise – pro letošek zbavit) přihlásilo 20, slovy dvacet důležitých, dosud městem podporovaných divadelních subjektů, včetně dříve transformovaných scén jako Archa a Semafor. Připočteme-li desítku zatím městem spravovaných příspěvkových divadel, z nichž osm má jít příští rok do transformace, a přidáme-li další dříve transformované scény jimž běží víceleté granty, jako Divadlo Komedie, Činoherní klub, divadla v Paláci Akropolis nebo v Roxy (NOD), pak se nám Bémův virtuální „klub elitářů“ jen v jediné oblasti víceletých grantů rozroste z osmnácti zhruba na dvojnásobek. A přidáme-li scény, dotované jednoročními granty a všechny další scény, jež magistrát každoročně podporuje – třeba formou tzv. spolupořadatelství čili partnerství (čili osobním fondem radních pro spřízněné duše mj. z komerčních divadel, ale též alpinistů, cestovek a modelek) - , pak se nám primátorův elitní klub nenažraných „samozvanců a ztroskotanců“ dokonce rozroste na více než čtyřnásobek. Toto je tedy v praxi matematika zemědělského inženýra Richtera, jíž ku škodě na své soudnosti i pověsti přebírá pan primátor.
ZASE TI ZTROSKOTANCI A SAMOZVANCI?
Blud číslo dvě: proti radnici protestují pouze divadelníci (a z nich pouze ti „privilegovaní“, co si léta zvykli na „socialistické“ pohodlí stálého přísunu peněz a „bojí se konkurence“). A je to jen jejich malá, “elitářská“, „nátlaková skupina“, která dělá “zbytečný povyk“, bojí se „dynamických změn“ a chce „zakonzervovat“ dosavadní stav. Přitom, považ lide český, úpící pod reformami, tito „privilegovaní elitáři“ pobírají z veřejného rozpočtu takové a takové peníze! To je nejen sprosté matení, to je i typické verbální haraburdí, o němž jsem se před devatenácti lety naivně domníval, že vyhynulo spolu s jeho uživateli. Mýlil jsem se, na pražské radnici bují dál! K tomu je nutné uvést dvojí: především prostý fakt, že radními Milanem Richterem a Ondřejem Pechou (Výbor pro kulturu, který rozhoduje o tzv. „partnerství“) se právem cítí být poškozeni i výtvarníci (Galérie kritiků, Galérie Futura aj.), tanečníci a hudebníci (Tanec Praha, Pražský podzim, Maratón soudobé hudby, Free jazz festival) či filmaři (Dny evropského filmu) a že právě výtvarné a multimediální projekty (MeetFactory, Kultura v Jižním městě) měly být vynulováním víceletých grantů drasticky zlikvidovány.
K nahlédnutí do hloubky radniční arogance stačí však pouhý pohled na jména pod peticí Za Prahu kulturní, kterou v rekordně krátkém čase podepsalo přes 15 tisíc signatářů. A přesto se k petici téměř patnácti tisíc občanů, s níž se – ač ji měli úředně k dispozici již deset dní - narychlo seznámili, až když jim 24. 4. vážně hrozila od naštvaných Pražanů defenestrace, vedoucí magistrátní činitelé zatím staví se stejnou arogancí a dokonce i s přesně stejným slovníkem a stejnou demagogií, jako komunisté k Chartě, k Několika větám či k Petici za propuštění Václava Havla.
Za „elitářskou“, „nátlakovou skupinu“, prý bez výjimky závislou na divadelních grantech, drze označují nezávislé osobnosti, jako hudebního publicistu Jiřího Černého či Pavla Klusáka, výtvarníka a spisovatele Petra Nikla, skladatele a dirigenta Marko Ivanoviče, překladatele Martina Hilského či Danu Hábovou, písničkáře Vladimíra Mertu, úřadujícího rektora AMU Miloslava Klímu a prorektora AMU Ivo Mathého, filmové režiséry Bohdana Slámu, Vladimíra Michálka, Alenu Činčerovou či Olgu Špátovou, filmového producenta Čestmíra Kopeckého, spisovatelku Terezu Boučkovou či Violu Fischerovou, spisovatele Jiřího Stránského a celého Výboru Českého centra PENklubu v čele s Jiřím Dědečkem, vedení Orchestru Státní opery, vedoucího katedry teatrologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy Petra Christova a univerzitního profesora Tomáše Halíka, umělecké kritiky Vladimíra Karfíka, Jiřího Peňáse. Jana Folla, Věru Jirousovou či Jana Rejžka, fotografa Bohdana Holomíčka, na pražských grantech věru nezávislého Bolka Polívku a desítky dalších. Co jméno, to důkaz lživosti výroků, padajících ze stále nervóznějších magistrátních úst!
KVANTITA PŘEDEVŠÍM!
Nejde však jen o slovník, jde o způsob myšlení, mentalitu. Páni radní za pravicovou ODS si patrně vůbec neuvědomují, jak hluboce vězí v bolševickém myšlenkovém schématu: prvotní je ekonomická základna, kultura je druhotná, pouhá nadstavba („šlehačka na dortu“). Základna určuje nadstavbu, ne naopak. Nejprve kvantita – potom kvalita. Základní otázka zní: kolik má papež divizí? (J.V.Stalin). Nejdřív hmota – rozuměj „hmotný prospěch“, „výnosy“ - potom duch (morálka, právo).
Nejúspěšnější je ten, kdo dosáhne největších výnosů s co nejmenšími náklady. Převedeno na divadlo: žádný experiment s nejistým koncem - vždy hra na jistotu. Žádné riziko hledání – vždy přijít k hotovému. Žádné hledání nového divadelní jazyka, žádné složité metafory - vždy doslovnost a „lidovost“. Žádný jinde nevyzkoušený text (herec, skladatel, režisér) - vždy jen prověřený, dobře prodejný artikl. Žádná složitá scénografie - výtvarný polopatismus vyjde levněji. Žádný živý orchestr, žádné velké sbory a zpěváci - vždy jen playback. A proboha žádný velký ansámbl, který po desetiletí kontinuálně zraje na náročných úkolech i protiúkolech, až se propracuje k originální poetice, ke stylu - vezmi dvě tři momentálně letící seriálové hvězdy, na každé šou jiná parta. Lidé chtějí vidět i v divadle tu svou televizi!
Blud číslo tři tedy zní: úspěch v divadle = počet diváků (potažmo velikost sálu). Spravedlivou plošnou dotací na vstupenky podporujeme tedy ty úspěšné, co je na tom špatného? Ti s malými sály („neúspěšní“) mají holt smůlu – a proto teď křičí a „bojí se konkurence“ (Milan Richter). Podle téhle železné logiky by tedy měl stát respektive občané (daňoví poplatníci) nejvíc dotovat televizi NOVA - má prokazatelně nejvíc diváků, je nejúspěšnější, tudíž jí přisypme, zatímco ČT 2 dostane od Richtera o to míň, oč méně má diváků. Ať se příště víc snaží! To je nejen absolutně spravedlivé, to je i průhledné a účetně čisté. Myslím, že v tomto zdánlivě neprůstřelném způsobu myšlení se kromě reziduí komunistického vulgárního materialismu zračí i fatální, až školácky mylné nepochopení základního smyslu grantů (= podpory vědy a kultury z veřejných zdrojů) kdekoli ve světě. Smyslem grantové či jakékoli jiné podpory z veřejných zdrojů nikde na světě není podporovat podnikatelskou sféru a z ní ještě „po richterovsku“ nejvíc ty nejbohatší (podle biblického: „Kdo má hodně, tomu bude přidáno, kde nemá, ten přijde i o to málo, co má“). Smyslem je přesný opak: zasahovat všude tam a pouze tam, kam „neviditelná ruka trhu“ nedosáhne, o co se jinak všemocný trh, jehož kult už devatenáctý rok pěstujeme s pravověrností nejdogmatičtějších marxistů, postarat neumí, co by bez dotací zaniklo: ve vědě, v základním výzkumu, v nekomerční kultuře a jejích menšinových žánrech atd.
MALÉ TEATROLOGICKÉ ŠKOLENÍ PRO PANA RADNÍHO
Tím, že pan primátor svěřil péči o pražskou kulturu Milanu Richterovi, těžce ji poškodil. Dokonale tím totiž naplnil pořekadlo o kozlovi zahradníkem. Od dob Milouše Jakeše jsem ve veřejném životě opravdu neviděl škodit druhého takového nešťastníka, který by se tak beze zbytku míjel se svou funkcí, který by se tak beznadějně nevyznal ve sféře jíž řídí – a který by zároveň trapnost svého počínání nebyl sto nahlédnout. Snad jenom u nás v Kocourkově může o kultuře na vrcholné úrovni rozhodovat umělecký analfabet, který – namísto aby se radoval, že mu jeho milí, vzdělaní a uměnomilovní Pražané tolik chodí do divadla (a v Praze jako všude na světě bude vždycky tolik divadel a galérií, kolik bude diváků) - stěžuje si, že je v Praze toho umění nějak moc. A je třeba tomu učinit přítrž. Hlavně je třeba plošnou dotací na vstupenku uchovat při životě, už kvůli turistům, černá divadla, komerční loutkáře, velké muzikály a arény - a čert, pardon: trh vem intelektuálská divadélka či galérie, které pan radní k životu nikdy nepotřeboval a nepotřebuje, které v životě nenavštívil a proto usoudil, že je nenavštěvuje ani nikdo jiný
Pane radní přes kulturu, až jednou navštívíte – a já věřím, že ten čas přijde - takové Dejvické divadlo (pro Vaši orientaci, je to zhruba napůl cesty mezi „kulaťákem“ a bývalým „Internacionálem“), snad sám nahlédnete hloupost Vašeho utkvělého bludu, že proti pražskému grantovému trakaři protestují pouze „neúspěšní“, na které „nikdo nechodí“. A že Vaši oponenti chtějí jen „dotovat prázdné sály“, zatímco Vy jste objevil, že „divadlo je pro lidi“. (Ještě před devatenácti lety byste nejspíš tvrdil, že „divadlo je pro pracující“). Oznamuji Vám, že Dejvické divadlo – podobně jako Ungelt, Činoherní klub, Studio Y, Farma v Jeskyni, Buchty a loutky aj. - je úspěšné dokonce i podle Vašich měřítek: je už léta plné a vyprodané. Kdybyste do těch divadel, o nichž tvrdíte, že jsou prázdná, někdy zavítal, možná byste se divil, že pro vás v hledišti už nezbylo místo – zkuste si takto někdy „naslepo“ zajít do Ypsilonky (je to asi 200 metrů od nové budovy magistrátu), zkuste se vypravit na Udolí včel do Strašnic nebo na Proces do Komedie! Ale vraťme se pro náš závěr do Dejvic: tamní divadlo je nejen umělecky (viz prestižní ceny, festivaly atd.) ale i divácky úspěšné – a přesto se bez dotací neuživí. A budou-li tyto kráceny, zanikne. Tečka. Vaší zásluhou. Vykřičník. Podobně je na tom ostatně i sousední SEMAFOR, jemuž jste připravil svévolným krácením víceletých grantů na nulu věru pěkný dárek k 50. narozeninám…
Vězte tedy, že úspěšnost divadla (umělecká i divácká) není v jakémkoli vztahu k velikosti sálu či k počtu prodaných vstupenek. Divadlo, pane radní, opravdu nemá nic společného s Vaším oblíbeným rohlíkem, jímž jste se nechal tak snadno a lacino – jako metaforou – před časem opít. Vězte dále, že nejvýznamnější divadla šedesátých či sedmdesátých let – Semafor, Divadlo Na zábradlí či Divadlo Husa na provázku – byla divadla co do počtu míst malá, ba nejmenší, srovnatelná spíše s dnešním dejvickým, než karlínským divadlem – co do významu pro českou a evropskou kulturu znamenala ovšem víc než sto Karlínů a Kleopatra-muzikálů dohromady! Podobně i slavná Vest-pocket revue, která založila slávu divadla ve 20. století snad vůbec nejslavnějšího, vznikla opět v malém, granty na vstupenku ošizeném prostoru dnešního Divadla Na prádle.
Velké inscenace, významem mnohonásobně přesahující region i zemi, vznikaly samozřejmě i v sálech větších, ba největších (Komorní divadlo, Divadlo Za branou, Národní divadlo v éře Krejči a Radoka). Nikdy však toto kvantitativní hledisko nemělo sebemenší vliv na uměleckou kvalitu produkce. A ta, nikoli velikost sálu, by měla být jediným relevantním kritériem: Vy, jak jste se několikrát vyjádřil, ji posoudit a rozlišit nedovedete. Rád Vám věřím: jak byste to poznat mohl, když jste žádné představení z 6 kontroverzních divadel nikdy nenavštívil. Nedokážete v oblasti divadla poznat – obrazně řečeno – víno krabicové od jakostní odrůdy z Bordeaux či z Velkých Žernosek. Dovolím-li si Vás dále parafrázovat, víno se přece také „vyrábí pro lidi“ , a ne „pro pár elitářů“, takže to, kterého se vypije nejvíc, je třeba plošně podporovat. A vida – přece o jakosti vína v soutěžích rozhodují a oceňují ji odborníci a degustátoři, nikoli množství vypitého moku. Kvalita, nikoli kvantita! Každý z posuzovatelů má jistě svůj subjektivní „vkus“, ale lze se nadít, že deset subjektivních odborných soudů bude blíže k objektivní pravdě, než soud jediný, notabene ten laický. Váš nebo můj.
Nechte tedy i posuzování divadla (výtvarného umění, hudby a filmu) na odbornících a oháníte-li se jimi, zvlášť když Vám teče do bot, dejte konečně na jejich jednotný názor, že Váš pilíř „plošné dotace na vstupenku“ je pitomost a měl by být zrušen (viz zápis z jednání grantové komise z 31.1. 2008). A na příště jim proboha dopředu nepředepisujte, komu MUSÍ dát 50 milionů (bez ohledu na kvalitu – viz Váš nedotknutelný 1. pilíř) - a komu NESMÍ dát naopak ani korunu (např. víceletým grantům – Váš prázdný 4. pilíř). Až přestanete takto dopředu odborníkům předepisovat, koho smějí a koho nesmějí odměnit, a až si z grantové komise, z veřejnosti i z žadatelů přestanete dělat legraci tím, že vyhlásíte grantovou kategorii a v rozpočtu ji už dopředu vybavíte nulou, pak budete mít jakž takž právo alibisticky říkat: to ne já, to odborníci rozhodli. Do té doby, prosím, tuto lež nikde nešiřte. I když ji budete po goebbelsovsku opakovat stokrát, nežijeme ve III. říši a ona se, věřte mi, nestane pravdou…
Vladimír Just, teatrolog, VŠ pedagog a člen Grantové komise