Je to už standardně každoroční a čím dál tím trapnější folklór: jakmile udeří letní („okurková“?) sezóna, hned po prvním rojení brouka vyrojí se skupina stále stejných senátorů, líhnoucí se většinou z řad ODS a některých lidovců (tu a tam se k nim přidá i nějaký ten sociální demokrat či komunista) a spustí hlasitý mediální povyk, že pokud vláda okamžitě nezasáhne, kůrovec nám sežere celou Šumavu.(Pomíjím teď nejnovější aktualitu - pokrytecký povyk rakouský, který nerespektuje, že jejich holosečně obhospodařované hospodářské lesy sousedí s národním parkem, a stejně hloupě a negramotně jako oni si stěžují na náš park, bychom si mohli my „právem“ stěžovat na ten bavorský, kde proti kůrovci – a zrovna do čerta při naši hranici! – nezasahují už tři desetiletí! Zůstaneme tedy raději doma).

UNIKÁ JIM SMYSL
Společným jmenovatelem každoročních prodavačů šumavské apokalypsy je to, že ani jeden z nich není odborníkem na biologii, entomologii, ekologii či evoluci lesa, a smysl národních parků kdekoli na světě – tj. diferencovaná ochrana přírodních procesů před lidskými zásahy – jim i po osmnácti letech zůstává utajen. Zásadně nediferencují jednotlivé zóny („kácet – nekácet“ je zavádějící otázka, jestliže se okamžitě nedodá „kde“: to co je v první zóně bezpodmínečně nutné – „nekácet“ – je v ostatních přilehlých zónách nejen možné, ale dokonce žádoucí, za předpokladu ponechání části dřevní hmoty v terénu: pro druhé a třetí zóny tedy už patnáct let otázka nezní: „kácet – nekácet“, ale „odvážet – nedodvážet“!).

Senátoři mluví stereotypně o národním parku jako o běžném hospodářském lese, tedy v podstatě jako o lesní plantáži („poli na dřevo“) - zde by byly jejich obavy z kůrovce, obavy „starostlivých hospodářů“ ze škůdců, samozřejmě na místě. Oni ale kupodivu nehovoří o 99% po vichřicích skutečně ohrožených českých a moravských hospodářských lesích, oni se každoročně slétají hned po jarním rojení pouze na Šumavu. Do míst, kde po celou dobu patnáctileté kůrovcové hysterie sežral brouk – čtenáři div se! - zhruba 4% (!!!) lesní rozlohy národního parku. V novinách a televizi ovšem už dvě desetiletí obsazuje jimi vypuštěný mediální brouk suverénně 100% zpráv o Šumavě. („Pane Guthe“, oboří se zpanikařená redaktorka Dobrého rána s ČT na nebohého ekologa, „vy říkáte, že není na Šumavě potřeba bojovat s kůrovcem, ale například senátor a starosta Hluboké Tomáš Jirsa říká, že dvě stě let se zasahovalo proti kůrovci a najednou se přestane, že je to prostě lumpárna, vy raději ty stromy necháte zničit? A celý další park, pane Guthe?“, 4.7.08). A to ještě k těm necelým 4%, jež obsadily 100% zpráv o Šumavě, dodejme, že broukovi v reálu zachutnalo pouhé horní patro lesa, zatímco dolní patro, bujně se pod ochranou mrtvých stromů deroucí ke světu, nechává nenasytný brouk a i média zcela na pokoji.

Takže mluvit na Šumavě o „mrtvém lese“ je, páni senátoři, přísně vzato odborný nesmysl: jděte se tam někdy podívat, a uvidíte, že i na těch nejkritičtějších místech opravdu uschlo jen horní patro. Správná formulace by tedy měla znít - stromy odcházejí, les zůstává a obnovuje se. Jako v každém regulérním národním parku, lhostejno zda v Bavorsku, Meklenbursku, v Harzu, v polských Tatrách nebo slovinském Triglavu. Tam všude mají nějakou jádrovou zónu, kde se příroda nechává být přírodou a neřídí ji člověk motorovou pilou: bez takové jádrové zóny, kde se prostě a jednoduše nezasahuje (a kde pojmy jako „kalamita“ či „škůdce“ neplatí, neboť jsou nikoli hrobaři, ale porodníky lesa), ztrácí jakýkoli národní park smysl a stává se atrapou, imitací či parodií rezervace. Hrát si na národní park a nemít v jeho jádru pokud možno celistvou (nikoli rozkouskovanou!) bezzásadovou zónu minimálně na čtvrtině území, to je asi totéž, jako chtít hrát divadlo a nemít jeviště. Divadlo se ovšem hraje pro diváky – bez diváků je stejným nesmyslem jako národní park bez návštěvníků (což je bohužel druhý extrém české strany Šumavy, jež dělá – opět jako snad jediný park na světě - všechno pro to, aby návštěvníky od pozorování přírodních procesů z jádra parku odehnala a tím si proti sobě popudila veřejnost).

Příznačné je, že se zmíněnou fatální ztrátou základních rozlišovacích schopností mezi hospodářským lesem a národním parkem veřejně ztrapňuje právník a politolog Petr Pithart či inženýr mechanizátor a historik hasičstva Josef Kalbáč, a ne třeba jejich stranický kolega a na rozdíl od nich přírodovědný odborník Libor Ambrozek: ten naopak smysl národního parku velmi dobře chápe.

NEČTĚTE PRACHY, ALE PRACHA!
Abych ale neupadl v oprávněné podezření, že i já, teatrolog fušuju stejně diletantsky jako Petr Pithart nebo Tomáš Jirsa přírodovědcům do řemesla, dávám slovo odborníkovi, který problém i se svým týmem po celá desetiletí soustavně monitoruje jako u nás málokdo: „Nevím, jakých jsou oni senátoři původních profesí, ale vzhledem k tomu, že jsem se s jejich jmény v odborných a vědeckých kruzích nikdy nesetkal, pochybuji o jejich kompetentnosti se k tomuto ryze odbornému problému zasvěceně vyjadřovat. Na rozdíl od nich se zabývám obnovou lesa po žíru kůrovcem na Šumavě již deset let… V polopřirozených a přirozených smrkových lesích je mnohem výhodnější nechat les po žíru kůrovce být. Jak ukazují vědecké studie ze světa i od nás, kůrovec a vichřice nastartují přirozené procesy obnovy a výsledný les bude přirozenější a k případným dalším kalamitám odolnější než les, který vznikne po tradičních zásazích lesníků. Jejich zásahy většinou spočívají v tom, že nejprve vytvoří paseku (totální holinu) a pak vysázejí stromky. Je to drahé a naprosto zbytečné, příroda to umí lépe a zadarmo.

Ministr Bursík tedy učinil správné rozhodnutí, opírající se o výsledky konkrétních vědeckých studií ze Šumavy a odjinud. Mohu říci, že s těmi kolegy, kteří šumavské lesy skutečně studují, a ne jen o nich plytce píší či hovoří, se v názorech na zasahování či nezasahování shodujeme… Bohužel v zemi, kde ekonom poučuje o globální změně klimatu a senátor se vyjadřuje k fungování lesních ekosystémů, bude asi dlouho trvat, než se vytvoří kulturní standardy, kdy politici řeší politické problémy a odborníci odborné.“ To napsal, vážení páni senátoři, nikoli nějaký zpovykaný „ekologista“, jak rádi tvrdíte, ale renomovaný doktor přírodních věd, profesor Karel Prach. Pokuste se mu naslouchat. A vězte, že vám to vzkázal už loni, přesně před rokem. Nezdá se, páni senátoři či paní senátorko Rippelová, že byste si za ten rok vzali jeho slova (stejně jako stanoviska tří dalších přírodovědeckých ústavů) k srdci: spíš jste se jen utvrdili ve své pyšné nevědomosti.

JE ČAS NA BÍLÝ PRAPOR
Buďme však spravedliví. Vinu na nedobré situaci, na vzájemném míjení, nenaslouchání a zakopávání se ve výchozích bojových pozicích, nesou obě strany. Jak jihočeští a západočeští politici, krajští i komunální, tak vedení parku. Ti první mají mnohdy oprávněný pocit, že zastupují zájmy veřejnosti, jestliže prosazují – zatím žel marně – možnost pěších přechodů k bavorským sousedům, z jádra jednoho parku do jádra druhého. Možnost bezprostředně porovnat náš management s managementem bavorským (připomeňme, že naši sousedé začali s bezzásahovostí na 75% starého parku už před více než čtvrt stoletím) je i možností na místě vyvrátit argument o tom, že u nás se podniká jakýsi „nezodpovědný experiment“.

Návštěva u sousedů by snad i slepého přesvědčila, že obnova lesa není tu už experimentem, ale realitou. Kdyby se naši (pseudo)ochranáři ve vedení parku tak oslovsky v tomto bodě nezapřeli, kdyby namísto kyselých obličejů a množících se zákazů ukázali stejně přívětivou tvář k pěším turistům, jakou ukazují bavorští sousedé, kteří „své“ pěší turisty pouští až k hraniční ceduli, pak by veřejné mínění mohlo být už dávno na straně parku. Veřejnost nezapomněla, že otevření pěšího a sezónně omezeného přechodu přes Modrý sloup slibovali všichni tři poslední ředitelé parku (Ivan Žlábek, Alois Pavličko i František Krejčí) – a všichni tři pod nejrůznějšími, často protichůdnými záminkami toto otevření, požadované i z Bavorska, zatím zablokovali. Kdyby tady byl park pružnější, snad by byli zase místní politici a místní veřejnost vstřícnější k principu bezzásahovosti (přespolní veřejnost, ať už tu- či cizozemskou, není třeba o takové samozřejmosti přesvědčovat). A Šumava mohla být dnes dál. Jak je to dlouho, co mezinárodní mise IUCN jednoznačně doporučila zrušit šumavskou světovou raritu a ostudu, rozdrobení bezzásahových zón do 135 života neschopných ostrůvků? Pět, šest let?! A namísto smíru i v tomto bodě vidíme stále se prohlubující linie nekonečné zákopové války. Není už na čase vyvěsit na Klostermannově Šumavě konečně bílý prapor smíření?!?