Respektu jsem si vždy vážil, ostatně sám jsem do něj jeden čas pravidelně a rád přispíval, ale nad způsobem, jakým pojednal „kauzu Kundera“ se mi chce zvracet: chvílemi jsem si nebyl jistý, zda čtu svůj oblíbený týdeník, nebo Haló-noviny. A čím více věcných informací ze zvířeného bahna případu vyplouvá na povrch, tím je můj pocit nevolnosti a studu větší.

PRVNÍ PROHŘEŠEK PROTI SLUŠNOSTI: METODA BULVÁR
Prvním prohřeškem proti dobrým novinářským mravům (o mravech historických disciplin už vůbec nemluvě) je samotné „nadepsání“ případu a´la teze sloganem KUNDERA = UDAVAČ. (Viz titulek: UDÁNÍ MILANA KUNDERY, a pod ním denunciantský úvod, který jako by vypadl z normalizačního Rudého práva: „Milan Kundera za sebou vždy pečlivě zametal stopy…“).

Postup je to až příliš povědomý. Nejprve je vypálen na mediální oběžnou dráhu (včetně televizí a internetu) kategorický soud, a až poté se začíná rozplétat řídké předivo „důkazů“, spekulací a motivací, jež podle autorů článku ke Kunderovu činu, o němž se už dále nepochybuje, vedly. („Proč to Kundera udělal? Možností je několik…“) Takto postupuje bulvár, ne seriozní noviny: bulvár vás nachytá na senzační titulek, vy si ho koupíte, a tím je účel splněn: když pak při následném čtení v metru bublina splaskne a vy znechuceni odhodíte blábol do koše, už je pozdě, peníze jste vysolili a přes rameno vám ten titulek mezitím četlo deset dalších lidí: i takto vzniká veřejné mínění.

Stejně tak u Kundery: ještě jsem ani týdeník neotevřel, a už jsem den před vyjitím (!) byl na veřejnoprávní obrazovce bombardován „senzační“ zprávou, že světoznámý spisovatel svým udáním poslal na smrt statečného odbojáře, který si nakonec odseděl 14 let života v uranových dolech. To všechno se dozvěděly statisíce, možná miliony diváků ještě předtím, než měly možnost se seznámit s důkazy – někteří z nich, jako v oblastech, kde mám chalupu, se k Respektu ani nemají možnost dostat, neboť jej tam vždy v létě marně sháním: v očích těchto tele-lidí už to plivnutí z obrazovky na spisovatelovu tvář dost možná nikdo nesmaže.

DRUHÝ PROHŘEŠEK PROTI SLUŠNOSTI: DÜKAZNÍ NOUZE
Dalším do nebe volajícím prohřeškem je chatrnost samotného důkazu – a manipulativní práce s ním. Jako divadelní historik vím, že prvním předpokladem každé seriozní práce je kritické čtení pramenů (za samozřejmost před takto závažným “skandálním odhalením“ bych považoval prozkoumání jeho stáří), především však jeho konfrontaci s jinými prameny (protokoly, výslechy svědků, atd. – i včetně takové samozřejmosti, jakým je seznámení obviněného s tímto jediným pramenem ještě před jeho otištěním). Nejsou-li žádné takové další prameny k dispozici, měl bych zpozornět.

Autory článku v Respektu však do nebe volající ojedinělost jejich jediného důkazu, jemuž věří jako písmu svatému, vůbec nezaráží, neptají se, jak je možné, že nebyla ani vyslechnuta, natož zatčena jako spolupachatel – nebo snad spoluudavač? – přítelkyně oběti udání, u níž měl osudný večer přespat a u níž si zanechal svůj kufr atd.atd., neptají se ani po časových nesrovnalostech, ba holé nemožnosti sousledností osudného zápisu, kdy dotyčný příslušník stačil jeden den v pozdním odpoledni vyslechnout údajné udání, provést prohlídku dotyčného místa i dotyčného kufru, obsadit past, dočkat se pachatele, zatknout jej na místě a předvést na úřadovnu, zde jej vyslechnout (kde je jaký výslechový protokol?), provést mezitím celorepublikovou rešerši po všech možných bezpečnostních referátech – a ještě ten samý den, 14. 3. 1950, o tom všem nadatlovat řádně orazítkovaný, podrobný záznam?

Na základě tohoto jediného, s ničím a nikým nekonfrontovaného, mnohonásobně však zpochybnitelného důkazu zkonstruují pak naši Holmesové svou neochvějnou vstupní tezi (a jedinou “vyšetřovací verzi“), jíž oblažili celý mediální svět, že fanatický komunista Kundera udal statečného odbojáře, bojovníka proti komunismu. Spekulují pak jedině nad tím, proč to udělal. Jakoby tím vším naplnili nejhorší obavy samotného Kundery z mediálního světa: „Média, tito agenti planetárního sjednocení, distribuují do celého světa stejné simplifikace, stejná klišé, ta, která jsou s to být přijata největším množstvím, všemi, celým lidstvem.“ Proto, vážený Respekte – ne proto, že by chtěl za sebou „zametat stopy“, chce spisovatel komunikovat s veřejností jen svými romány: „Duch románu je duch složitosti.

Každý román říká čtenáři: Věci jsou složitější, než si myslíš. To je věčná pravda románu, ale je jí čím dál méně slyšet v hluku jednoduchých a rychlých odpovědí, které předcházejí otázce a vylučují ji.“ A právě předcházení otázce, ba vyloučení ji, považuji za osudný prohřešek autorů článku. Komunista Kundera udal prostě agenta západních rozvědek. A vůbec je nenapadne třeba to, co napadne jiného historika (který, na rozdíl ode mne, v pravost dokumentu věří): „Dvořáček chtěl přespat na pokoji u své kamarádky, její přítel na ni zřejmě žárlil, tak šel za Kunderou (předákem koleje, pozn.VJ), ať to nějak zařídí. Kundera vůbec nemusel vědět, že jde o nějakého agenta.“ (Jiří Pernes)

TŘETÍ PROHŘEŠEK PROTI SLUŠNOSTI: MANIPULACE S DÜKAZEM
Je to však možná ještě horší. Autoři od samého počátku jakoby předem počítali s tím, že většinový čtenář není hnidopich, a čte pouze vlastní text článku, aniž by jej slovo od slova pod lupou konfrontoval s daleko méně čitelněji přetištěných dokumentem. V článku se z dokumentu cituje účelově: citují se pasáže o tom, že Kundera „udal, že v této koleji bydlí studentka Iva Militká“, ke které si „jistý známý Miroslav Dvořáček“ prý „dal do úschovy 1 kufr s tím, že si při něj přijde během odpoledne.“ Pak jsou v citaci tři tečky, a následuje toto: „Dvořáček měl udánlivě sběhnout z vojny a snad měl být od jara minulého roku v Německu, kam ilegálně odešel.“

Čtenáři, který si pod lupou neprohlédne dokument, je tímto podprahově sugerováno, že to byl Kundera (vždyť „udal“, ne?), kdo „udánlivě“ promluvil o podezřelých ilegálních aktivitách oběti. V dokumentu však čteme černé na bílém: „PODLE PROHLÁŠENÍ MILITKÉ“ - a pak teprve následuje věta: „Dvořáček měl udánlivě sběhnout z vojny“ atd. A právě tuto větu autoři článku v Respektu vynechali a namísto ní obmyslně přičinili tři tečky. Proč asi? Snad ne proto, že jeden z autorů je příbuzný dotyčné Militké (už to je přece střet zájmů jako hrom!) a celý článek je koncipován tak, aby ji vyvinil? Aniž byl nabízel jakoukoli svou jedinou „vyšetřovací verzi“ (podle mého přesvědčení jich je nejméně pět – samozřejmě včetně té, jíž nabízí Respekt), ponechávám na čtenáři, aby míru této možná drobné, podle mne však signifikantní podlosti posoudil sám.