Kdysi dávno se jeden zvláště hladový vlk udávil ohonem ovce, když ji chtěl chvatně pozřít. Pověst o tom se mezi zvířaty záhy roznesla a za nějaký čas se dostala také k nám, oslům.

Jenže, jak už to s pověstmi bývá, putují-li dostatečně dlouho světem, má jejich znění blíž k přání než k pravdě. A tak pověst o vlku a ovci pochopili oslové v tom smyslu, že ovce dokáže svým ohonem přemoci vlka. Osli, kteří ovci nikdy neviděli, a byli vlky dlouhá léta bez ustání sužováni, pověst dočista uchvátila, neboť jim dala naději, že jejich smutný, oslí úděl je změnitelný. Začali ovci uctívat a vzývat. Po celé oslí zemi vyrostly jí zasvěcené svatyně a jejich součástí vždy byla monumentální socha ovce v podobě, v jaké si ji oslové představovali: obrovský, svalnatý býložravec, srážející ohonem celou vlčí smečku. Ovce byla zkrátka zbožněna a oslové velice toužili po příchodu ovčího mesiáše, přestože se této mocné bytosti i trochu báli.

Tu jednoho dne k nim ovce přišla. Špinavá, hladová, zbědovaná.

„Nechte mne u vás odpočinout a dejte mi trochu sena, dobrá zvířata,“ prosila osly. Oslové, dojati pokorou a bezbranností neznámé příchozí, jí ochotně a nezištně vyhověli. Když ovce pookřála, zeptala se: „Komu mám vlastně poděkovat? Kdo jste, dobrodinci?“

„My jsme oslové,“ řekli oslové. „A kdo jsi ty?“

„Já jsem ovce,“ řekla ovce.

„Kdože jsi?!“ strnuli v úžasu oslové a nevěřili svým velikým uším.

„Jsem ovce,“ opakovala ovce. „Co je na tom divného?“

„Nerouhej se!“ vzkřikli rozhořčeně oslové. „ My dobře víme, jak vypadá ovce. Vypadá jinak než ty. Pohlédni, ovci máme vytesanou tamhle v té mramorové skále. A ty se jí vůbec nepodobáš... a jsi maličká!“

Ovce se podívala na sochu ve skále a i přes náhlou změnu v chování oslů řekla prostě: „To zvíře z kamene neznám, ale ovce jsem odjakživa já.“

„Jestliže jsi ovce, jak tvrdíš,“ pravili na to oslové, zmatení jistotou záhadné cizinky, „pak jistě dokážeš pobíjet vlky!“

„Právě naopak,“ řekla ovce, „teď zrovna před vlky utíkám. Chtěli mne zahubit, a vy jste mě zachránili.“
Toto sdělení bylo na osly už příliš, takže plni spravedlivého hněvu nestoudnou pocestnou, jež pravou ovci zapírá a sama se za ni vydává, předhodili vlkům.

A od té doby dále čekají na svoji ovci vysněnou a opravdovou.

Uvedený příběh má řadu odpůrců. Ti prohlašují, že pověst, kterou oslové slyšeli, nebyla o ovci, nýbrž o kozlu, a že se jednalo o pravou zadní nohu, nikoliv o ohon. Fatální ohony se v podání těchto badatelů objevují sice také, jenže až mnohem později, a jsou to ohony škůdců, tedy vlků. Mimo zmíněné výhrady pak souhlasí tito odborníci s předchozí verzí, a to až do okamžiku, kdy oslové oznamují ovci – vlastně kozlovi –, že je-li skutečně kozlem, měl by dokázat pobíjet vlky. Dále se prý události vyvíjely takto:

„Ovšem,“ odpověděl kozel, „pochopitelně, že zabíjím vlky, kdy si zamanu. Avšak vaše modly mne urážejí. Zkoušel jsem vás, a vy jste mne nepoznali! Špatně jste se připravili na můj příchod a já vás za to budu přísně soudit! Abyste viděli, že jsem ten, koho očekáváte, odejdu a vrátím se s důkazem!“

Ohromení oslové kozla propustili a kozel došel za vlky. S vlky pak uzavřel dohodu, která mu zajistila bezpečnost ze strany vlků a bázlivou úctu ze strany oslů. Dohoda byla prostá: Ohony uhynulých vlků za celé živé osly.

Když se kozel zanedlouho vrátil k oslům se dvěma vlčími ohony, oslové klesli do kolen a úpěnlivě prosili o milost a odpuštění. Kozel jim tedy velkoryse odpustil, jen jednoho osla, který nejvíc pochyboval o kozlově totožnosti, nechal za všeobecného souhlasu vyobcovat mezi vlky.

Oslové pak zavrhli staré, nepravé modly a do skal vytesali nové, odpovídající značně zidealizovanému kozlovu zjevu. Jemu samému oddaně sloužili a vyvolení oslové mu směli vždy ve výroční den jeho příchodu políbit zázračný pravý zadní pazneht – kladivo na vlky.

Kozel čas od času přinesl nějaké vlčí ohony, aby dal najevo, že na své věrné nezapomíná, že je stále ochraňuje a že co nevidět si budou užívat života v nepomíjející blaženosti, ve světě bez vlků.

Z těchto kozlových návratů postupně vznikly okázalé slavnosti zvané Ohonálie, při nichž nadšení, poblouznění oslové pálili přinesené vlčí ohony na posvátných hranicích. Ti však, kteří jásali nejméně, nebo dokonce projevili jisté pochybnosti nad ryzostí kozlových skutků, byli vydáni vlkům.

Tak žili oslové naplněni mámivými vidinami, mystickou bázní a domýšlivou pokorou z přítomnosti mocného ochránce, za což se mu každodenně kořili a velebili ho.V této usilovné, kozlulibé činnosti jim pouze jaksi uniklo, že od dob, kdy k nim kozel přišel, padá za obět vlkům víc oslů, než kdykoliv předtím.


I tento druhý příběh má zásadní oponenty, kteří zároveň odmítají i první verzi historie oslů. Tito kritici upozorňují na to, že je krajně nepravděpodobné, aby oslové neznali ovce nebo kozly. Proto považují obě interpretace příběhu oslího rodu za zavádějící a tvrdí, že jejich zastánci se nechali ovlivnit buď pouhými zvířecími báchorkami, nebo dokonce hanopisy, které o oslech psal někdo, kdo jim z nějakého důvodu nebyl nakloněn.

Autentický, neboli oslím kronikářem psaný, je podle nich jedině třetí objevený příběh. Je prý totiž jaksi bezděčně naturalistický a zřetelně poukazuje na to, že jeho autor prožil vylíčené pohromy na vlastní kůži, a tudíž musel být jedním z oslů. Příběh je navíc také i dokladem toho, že oslové odedávna s určitostí věděli, kdo je schopen se s vlky vypořádat. Začíná takto:

Když už nevěděli kudy kam a tíseň převeliká na ně doléhala, pozvali si oslové k ochraně před vlky tygra. Svou prosbu podložili příslibem všemožného pohodlí, vybraného jídla i pití, co jen ochráncovo hrdlo bude ráčit. Tygr lákavou nabídku přijal a hned první den ve službách oslů vlky tvrdě potíral. K večeru se vrátil znavený a hladový. Svalil se do připravených měkkých podušek a nedočkavě vyhlížel chutnou krmi. I přiběhli oslové a úslužně mu předkládali celé nůše šťavnatého lupení a plné košíky právě natrhané, voňavé trávy.

„Ó výborně,“ zvolal tygr, „v zeleni chutná nejlépe! Teď už jen něco pořádného k snědku! Co dobrého jste mi připravili? Kde vlastně je nějaké jídlo?“

„Jak to, kde je jídlo?!“ podivili se oslové. „Vždyť ti dáváme to nejlepší, co máme, jak jsme slíbili. Jez, kolik si jen budeš přát.“

Tygr vyskočil, prackou rozmetal navršené pochoutky a rozzuřeně řval: „Cože, tohle má být moje odměna za hnusnou dřinu?!! Tohle se mi odvažujete nabízet k jídlu za to, že jsem se celej den musel špinit s tou vlčí pakáží?!! Chci maso, pořádný fláky masa, chci krev, plný mísy krve, a ne nějakej zatracenej oslí plevel!!“

„Jenomže my nic jiného, jaksi, nemáme,“ bědovali nešťastně oslové.

„Že ne?! To bych se moc divil!“ temně zavrčel tygr, vrhl se na nejbližšího osla, roztrhal ho a sežral.

A protože mu zachutnal, zůstal.

A tak nyní bláhoví oslové hledají tvora, který dokáže přemoci jak vlky, tak i tygry.

Shrneme-li známá fakta kolem všech tří textů o snaze oslů učinit si svůj úděl snesitelnějším, potvrdíme si, že každý z nich má své přesvědčené zastánce i kritiky. Zjistíme však také, že existuje ještě čtvrtá skupina znalců života zvířat, která neupřednostňuje ani nepopírá žádnou z verzí.

Tito učenci se domnívají, že dobrat se skutečnosti s jistotou nelze. Zároveň považují za pravděpodobné, že každý z příběhů historie oslů má svoji opodstatněnost. Předpokládají totiž, že všechny pocházejí ze stejného zdroje prapaměti oslího rodu, avšak že kladou důraz pokaždé na jiné archetypické sedimenty jejich kolektivního nevědomí.

Dále pak ze závěrečné teze třetí verze – že oslové nyní hledají tvora, který dokáže přemoci jak vlky, tak i tygry – vyvozují, že se dříve či později musí objevit další, dosud neznámý, čtvrtý příběh. A ačkoliv si konkrétní děj příběhu netroufají předpovídat, pak co se týká jeho vyznění i formy vyprávění, jsou toho mínění, že obojí bude patrně podobně dojemně groteskní, jako v příbězích již známých, neboť je zřejmé, že prostomyslní oslové nikterak netuší, že tvor, kterého hledají, se k bojům s vlky i tygry bude svolávat pomocí bubnů z oslí kůže.


Poučení je pochopitelně určeno oslům, jenomže ti bohužel obvykle nevědí, že jimi jsou.