Mám pocit, že je česká společnost velmi tendenční. Určitý problém se nejdřív enormně nafoukne a pak se vymyslí falešně jednoduché řešení. To je opěvováno až do nebes, až se nad ním přestane přemýšlet. Kdokoliv se mu postaví, je ihned považován za nepřítele státu. Až jednoho dne společnost jaksi prozře a obrátí o 180 stupňů.

Nemusíme chodit moc daleko do historie. Vzpomeňme si na období před vstupem do EU. Tehdy vše, co chtěl Brusel, bylo svaté. Později to bylo stejné s eurem. Všichni chtěli euro a domnívali se, že jako zázračná pilulka vyřeší všechny problémy ekonomiky. Exportéři díky němu budou více exportovat, domácnosti zbohatnou a všichni se budou mít lépe. Dnes všichni již chápou, že to, co chce Brusel, není často rozumné, a že euro je mnoha zemím spíš na obtíž.
Stejné to je s penzijní reformou. O ní už se také nepřemýšlí. Převzalo se obecné klišé, že je reforma nutná, protože tu údajně za 50 let budou pracující na vymření a zem bude plná důchodců. Jako by někdo věděl, co bude za 50 let.
V každém případě když jsem před deseti lety varoval před eurem, lidé se mi často smáli, aby mi dnes dávali za pravdu. Když nyní varuji před zavedením povinných penzijních fondů, také se mi lidé často smějí. Problémem je, že je k dispozici málo informací. Věc je tak komplikovaná, že ji nelze v médiích rozumně probrat. Ale co když za dvacet let lidé zjistí, že důchodová reforma byla loupeží tisíciletí podobně, jako dnes si leckdo myslí, že byla privatizace loupeží století? Dost možná si pak veřejnost bude opět stěžovat, že ji nikdo předem nevaroval, jenomže současná společnost taková varování slyšet nechce. Chce mít problém z krku, a proto věří klišé, že včera bylo s reformou pozdě.
Bohužel já nepovažuji POVINNÉ fondové řešení důchodové reformy za správné. Naopak se obávám, že by mohlo jednou vyústit v katastrofu. Stačí se podívat do zahraničí. Řada zemí provedla důchodové reformy a zavázala se penzijní fondy podporovat podobně jako kdysi u nás stavební spoření, aby během pár let zjistila, že na to nemá. A podporu buď omezila, nebo fondy tak znevýhodnila, až z nich veřejnost vytlačila, což mnozí označují za znárodnění penzijních fondů. A to ještě fondy zatím přirozeně nekrachují kvůli vývoji finančních trhů, což je další riziko. V některých zemích s nízkou politickou a podnikatelskou kulturou mohou ještě navíc fondy svádět i k vytunelování.
Fondy jsou podle mě zajímavé jen pro lidi, kteří jsou ochotni dobrovolně podstoupit určitá rizika a neočekávají vysoké výnosy. Průměrné roční zhodnocení penzijních fondů v ČR v letech 2000 až 2009 totiž činilo pouhých 3,1 %. Za tu samou dobu činila průměrná roční spotřebitelská inflace 2,8 %. Každý tedy vidí, že fondy žádný zásadní balík peněz reálně negenerovaly. Ačkoli vznikla řada komisí zabývajících se reformou, žádná podle mě dosud nepřinesla optimální řešení. Všechny vlastně zjednodušeně navrhovaly jediné – ve strachu, že budoucí systém vygeneruje ohromný dluh, přejdeme z průběžného systému na povinný fondový. Přechod ovšem také vygeneruje dluh. Místo dluhu v budoucnu tak budeme mít dluh ihned.
Skutečné řešení je přitom jediné: Dostat dobrovolně do systému více peněz. To bude nejsnazší tím, že se do něj bude více odvádět. K tomu je třeba, aby peníze měl kdo odvádět. Takže je potřeba podporovat rodiny s malými dětmi, aby děti nebyly finanční brzdou upracovaných rodičů. Místo fondů by možná bylo lepší podpořit mateřské školky.

Napsáno pro časopis Ekonom 13. Ledna 2011

Odkaz:
http://ekonom.ihned.cz/c1-49452080-bude-penzijni-reforma-loupezi-tisicileti