Je ústava jen cárem papíru?
Absurdních interpretací ústavy jsme již slyšeli mnoho, ale takto bezprecedentní demagogii snad ještě ne. Miroslav Kalousek svým výrokem „Odpovědnost vlády není za důsledky (amnestie), ale za provedení“ již přesáhl všechny myslitelné meze. A korunu tomu nasadil, když dodal, že totiž prezident ji nemá jak vykonat. Prosím laskavého čtenáře, nechť si přečte následujících pár řádků ústavního textu, který je naprosto jednoznačný. Je ovšem pravda, že ve státě, kde se průměr vypočítává sčítáním dvou čísel, se již nelze divit ničemu.
Ústava ČR
Článek 54
…..
(3) Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný
Článek 63
(1)Prezident republiky dále
…
k) má právo udělovat amnestii
(2)…
(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.
Vláda jednoznačně nese odpovědnost a je na členech vlády, aby si vyjasnili s premiérem, proč je neinformoval a rozhodl bez jejich souhlasu. Odpovědnost za tuto amnestii nese tak i pan Kalousek, pokud ji nechce nést, nechť na protest rezignuje. Pan Kalousek, jak bylo vidět na placce na klopě saka i v daném televizním přenosu, volí „Karla“ . I „Karel“ jako člen vlády nese odpovědnost za tuto amnestii, a pokud ji nechce nést, nechť na protest rezignuje. Nebo snad kandidát na prezidenta ústavu také interpretuje v souladu s názorem panem Kalouskem? To by byla hodně nepříjemná zpráva pro voliče.
Podrobněji k otázce amnestií a ústavě mne dnes již předběhl na blogu Václav Žák, tak nebudu již opakovat, co bylo skvěle řečeno. Vřele doporučuji.
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-zak.php?itemid=18624
Kdo a co ohrožuje naši demokracii
Při sledování našeho zpravodajství se zdá, že není významnější otázky, než volba komunistické radní zodpovědné za školství v jihočeském kraji. Ne že by tato otázka nebyla významná a ne že by oranžovo-rudé koalice, jež budou vládnout ve více krajích, neotevíraly podstatnou otázku, jak se bude do budoucna vytvářet koaliční potenciál jednotlivých stran.
Hradní lapka či potulní lapkové? Dilemata kleptokratického státu
Krajské volby a jejich výsledky budou jistě ještě nějakou dobu diskutovány. Existence krajů ale také přináší řadu odborných podnětů, týkajících se korupce a klientelismu. Otázku, zda pro zkorumpovaný systém je lepší, pokud je země centralizovaná a vládne tam hradní lapka (stationary bandit) či decentralizovaná a vytvoří se velké množství „potulných lapků (roving bandit), si v roce 1993 položil Mancur Olson. Pojem kleptokracie je také již dobře odborně definován. Susan Rose-Ackermannová jej vymezuje pro situace, kdy relativně úzká skupina politiků vyžívá veřejný sektor a stát jako hlavní nástroj pro získání renty (osobních zisků).
Hovoříme o případech systémové korupce, která má řadu charakteristických rysů: systém se snaží chránit hlavní i dílčí „účastníky“ korupční sítě (blokace vyšetřování), prosazovat své cíle prostřednictvím zákonů („tunely“ již přímo zabudované do zákonů, legislativa umožňující praní špinavých peněz). Systémovou korupci poznáme také podle toho, že se projevuje velmi výrazné propojení ekonomiky a politiky a (i díky tomu) se rozdíly mezi legálním a ilegálním businessem stírají, respektive hranice se rozmělňují. Vraťme se ale k původní otázce:
Jaký je rozdíl mezi tím, zda systémová korupce probíhá v prostředí centralizovaného rozhodování či v prostředí decentralizovaném? V centralizované korupci se finanční toky pohybují směrem nahoru k relativně úzce vymezené politické elitě, která má tyto procesy víceméně pod kontrolou, často jsou nastavena i neformální pravidla a postupy. Například se v zásadě tuší i cena korupčního příspěvku (třeba 20 % z ceny zakázky), jsou nastaveny mechanismy, jak se dostat ke kýženému cíli (losovačky, dohody firem při výběrových řízení), systematicky jsou odstraňovány kontrolní mechanismy. Podstatná je schopnost „centra“ kontrolovat situaci, vytvářet silné klientelistické, a zároveň hierarchizované, vztahy a sítě. Je zde i schopnost potrestat ty, kteří se vymknou kontrole (porušují neformální pravidla či hierarchii, kradou příliš, mají mocenské ambice). Udržuje se ale základní kvalita vládnutí, protože je nutné udržet systém funkční. Myslím si, že putinovské Rusko, je velmi dobrým příkladem centralizované systémové korupce; přičemž Putin svou kontrolu získal po období velmi decentralizované, až anarchické korupce jelcinovského období.
Decentralizovaná systémová korupce, což je pravděpodobně trend našeho současného vývoje, znamená, že díky přístupu k podstatným veřejným zdrojům i mimo centrum, se začínají vytvářet vlivní regionální kmotři, kteří se propojují s lokální politickou elitou. Společně postupně dobývají „centrum“, které se dostává pod tlak silných různě uskupených mocenských skupin, které spolu soupeří o přístup k veřejným prostředkům centrální vlády. Kvalita centrálních politických vůdců přestává být podstatná; ideálem je slabý a ne příliš schopný šéf strany, do vedení resortů se mnohdy dostávají „loutkoví“ ministři, „šedé“ eminence se množí, prudce klesá kvalita státní správy; ideální pracovník ve špičkové funkci je hloupý a líný. Hloupý, protože bez otázek plní instrukce shora (neuvědomuje si rizika, stačí mu „ochrana“ shora) a líný, protože není iniciativní a nekomplikuje situaci nemístnými nápady. Boj všech proti všem (vláda vůči opozici, koaliční konflikty, vnitrostranické konflikty) nakonec vede k další blokaci kontrolních mechanismů, protože každé významnější místo ve státní správě je předmětem ostrých konfliktů a nakonec často neobsazeno. Jen za posledních pár týdnů se můžeme u nás vzpomenout na neobsazení postu hlavního hygienika, šéfa NKÚ, spor o vrchního státního zástupce, odvolání policejního ředitele, odvolání ředitele Národního divadla, ředitele Dopravních podniků, Czechinvestu… Katastrofa decentralizované systémové korupce spočívá v tom, že již vlastně nikdo nedbá ani na tu nejzákladnější efektivitu fungování státu, protože odpovědnost nese centrální vláda; prosazuje se logika nástupu průměrnosti či podprůměrnosti, stát přestává garantovat své základní funkce, je rozebrán a zprivatizován, veřejný prostor osekán. Případ metylalkoholu je jen jedním z tragických projevů tohoto stavu.
Obecně tato situace brání rozvoji podnikání, rozvoji lidského kapitálu této země a vytváří prostor pro to, aby náš „národní“ stát s plnou „suverenitou“ (mimo Evropu to půjde jednodušeji) se stal jednou velkou montovnou, prosperujícím černým trhem s čímkoli a velkou pračkou špinavých peněz.
Širší verze tohoto textu byla publikována v časopise Listy č. 5/2012.
Nejvyšší kontrolní úřad - Šance na depolitizaci
Zasedání Sněmovny hned v prvním zářijovém týdnu zahájí horký podzim a zaručuje mediální pozornost. Hlasování o šestnácti vrácených zákonech (14 Senátem, 2 prezidentem), mezi nimiž jsou i „církevní restituce“, bude vytvářet silný tlak na udržení minimální vládní stojedničky; spekulace o pádu vlády se množí. Čeká nás další show týkající se policejní žádosti o vydání Davida Ratha vzhledem k rozšíření jeho trestního stíhání. Ve světle reflektorů zaměřených na tyto nesporně důležité (a mediálně vděčné) otázky, médiím a veřejnosti víceméně uniká (s výjimkou Lidových novin z 31.8.), že na tomto zasedání má být volen nový člen kolegia Nejvyššího kontrolního úřadu a také je na programu volba kandidáta na prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu (jehož pak jmenuje prezident republiky). Ostatně voleb má být mnohem více – místopředsedové Sněmovny, člen Rady ČTK, člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Veřejnost, zejména ta, která vnímá boj proti korupci jako zcela zásadní pro udržení demokracie v tomto státě, by měla velmi pečlivě sledovat, jak volby do Nejvyššího kontrolního úřadu proběhnou. Bez ohledu na mnohá vyjádření politiků po odchodu Františka Dohnala o nutnosti depolitizovat Nejvyšší kontrolní úřad se ukazuje, že si někteří představují depolitizaci tak, že do uvolněného místa v kolegiu NKÚ nastoupí politik, který vymění svůj poslanecký mandát za funkci v Úřadu (hovoří se o Jaroslavu Plachém – ODS). Jméno případného kandidáta na prezidenta NKÚ ještě nezaznělo. V této chvíli lze vyslovit obavy, že v souvislosti s ostatními výše zmíněnými volbami, může proběhnout tradiční stranický „kšeft“ (my vám podpoříme toho, vy nám onoho).
Ústava v článku 97 uvádí: „Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán. Vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu.“ Jde tedy o klíčový úřad, pokud jde o boj s korupcí. Pokud by byl tento Úřad politicky ovládnut, ať již tím, že se do klíčových funkcí dostanou politici či lidé bez odborné způsobilosti (případně v kombinaci, tj. neschopní bývalí politici), zvyšuje se okamžitě korupční prostor (zjednodušeně řečeno, kontroly jsou neefektivní či neprobíhají, sankce nejsou, korupčníci se nemají čeho obávat). Význam jmenování je o to větší, že má dlouhodobé dopady: člen kolegia zůstává ve funkci až do věku 65 let (pokud sám nerezignuje či v nějaké podobě neporuší zákon), nový prezident je jmenován na dobu devíti let a jeho předčasný odchod je obdobně obtížně vyvolatelný.
Současné rozhodnutí tak významně ovlivní boj s korupcí přibližně na dalších deset let. Občané by měli pečlivě sledovat, jakým osobám dá Poslanecká sněmovna prostor, jak se jednotlivé strany i jednotliví politici k tomu postaví. Prohlášení o boji proti korupci jsme slyšeli již hodně, podstatné jsou ale činy. Tato jmenování budou tak zajímavým testem, zda mají politici odvahu najmenovat odborně zdatné a politicky neutrální osobnosti a připustit tak nezávislou kontrolu nad hospodařením se státním majetkem. Pokud přejdou k udělování „trafik“ pro zasloužilé (či vysloužilé) politiky, jejichž loajalitou si mohou být jisti, odbourají tak významný kontrolní mechanismus, o nějž by se moderní demokratický stát měl opírat. Lidově řečeno, podřezávají další větev, na níž demokratická reprezentace sedí. Při sledování naší politiky mám pocit, že těch větví již mnoho není.
Psáno pro Čro 6
A co takhle výběrové řízení na ministra…
Bohužel ani letošní léto nevytváří dojem, že by měla nastat okurková sezóna. Na druhou stranu se zdá, že veřejnost si příliš neuvědomuje, že mnohé současné konflikty nejsou jen žabomyší války vládní koalice versus opozice, či uvnitř vládní koalice, ale že mnohá současná rozhodnutí mohou mít dlouhodobé důsledky. Možná právě nyní se láme chleba.
Budou předčasné volby? A proč?
Jak dopadne úterní jednání, nevím a ani křišťálová koule nenapovídá, zda se koalice rozpadne či nikoli, a zda nás čekají předčasné volby ještě do prázdnin. Zkusme si ale udělat hlubší analýzu politické situace s využitím různých úhlů pohledu.
Přímá volba prezidenta, boj proti korupci a nezávislost národní banky
Výroky typu, že návrh sociálních demokratů, kteří podmiňují přímou volbu prezidenta omezením jeho pravomocí při jmenování členů bankovní rady, ohrožují nezávislost národní banky; že hrozí riziko zhoršení ratingu apod., nyní ovládly diskurs o přímé volby prezidenta. Jako politolog jsem již zvyklá na ledacos, ale tvrzení, která jsou nejen v rozporu se základy mého oboru, ale i se zdravým rozumem, již mohu přijímat jen s obtížemi. Nejvážnější ale je, že na tyto zjevné nepravdy nikdo z novinářů nereaguje, snad proto, že by tím „podpořili“ sociální demokracii. Kupodivu ani nejrůznější nadace a organizace s protikorupčním zaměřením se nijak neozvali. A tak to vypadá, že si vytvoříme velký korupční prostor pro financování volebních kampaní (tentokrát prezidentských) nebo neschválíme přímou volbu prezidenta údajně kvůli „zaťatosti“ sociálních demokratů a jim zůstane v ruce Černý Petr.
Věda, výzkum a boj proti korupci
Čeští vědci jsou zvyklí, že vědecké projekty z aplikovaného výzkumu jsou s oblibou vypisovány v době letních prázdnin, kdy jsou všichni na dovolené, knihovny jsou zavřené, budovy procházejí rekonstrukcí či malováním.
Pan Bátora, pan Bárta a české investiční prostředí
Mediální pozornost ve vztahu k aktivitám pana Bátory v zásadě dosvědčuje, že marketingový tah sledující zviditelnění osoby jinak v zásadě bezvýznamné, se osvědčil. Pan Bátora navázal na krátkodobě úspěšnou strategii Národní strany, jejíž kandidátní listinu kdysi vedl. Ta v souladu s běžnou praxí krajně pravicových populistických stran na západě využívala kontroverzní výroky a chování k tomu, aby se z naprosté neviditelnosti stala stranou viditelnou. „Akce Lety“ její představitelku dokonce dostala do pořadu Václava Moravce; naštěstí nakonec média pochopila, že není vhodné zadarmo financovat její předvolební kampaň a tak takové významné akce jako „návrat majetku sudetským Němcům“ spočívající ve vysypání odpadků, které sem navážely kamiony z Německa, před Německou ambasádu a zastoupení Landsmanšaftu či rakev donesená do Lidového domu, zůstaly již bez významné mediální odezvy. Národní strana se pak dostala do stínu mnohem radikálnější Dělnické strany, která vzhledem k výraznému násilně konfrontačnímu přístupu okupovala mediální scénu, ale také vyvolala silnější odezvu ve veřejnosti, včetně otevřeně odmítavých stanovisek.
Zpráva o stavu Akreditační komise
Byly chvíle, kdy mnohý politik či kandidát na politika skloňoval jméno Akreditační komise, zdůrazňoval její význam, konstatoval její přetíženost a nedostatečné podmínky, sliboval jí podporu. I když bylo poměrně jasné, že nelze očekávat nějaké převratné změny například ve financování činnosti Akreditační komise, pozitivním faktorem (a určitou formou podpory) se těsně před volbami stalo schválení zákona, kterým se zřizuje registr docentů a profesorů. To by mohlo našemu vysokému školství pomoci a pro Akreditační komisi se stát užitečným nástrojem k reálnému zhodnocení personálního obsazení vysokých škol a zabezpečení studijních programů.
