Bezcitný mecenáš
Zdeněk Bakala se dopustil v očích českého národa neodpustitelného zločinu: Vydělal hodně peněz. A teď si ještě dovoluje rozhazovat je na dobročinné účely, jako je například financování knihovny Václava Havla. A to si s Václavem Havlem dokonce ani netykal! Nedávný článek v Reflexu se zamýšlí nad tím, co k tomu Bakalu vede. Má čisté úmysly?
Titulek označuje celý Bakalův mecenášský projekt za privatizaci Václava Havla. Podkládá Bakalovi snahu získat dobrou pověst a nové vlivné spojence, kteří mu mohou pomoci s jeho investicemi. A nebo přízemní zájem vybudovat si na Hradčanech luxusní rezidenci.
Mecenáši na celém světě vydávají peníze na neziskové projekty v principu z několika důvodů. Vytváří si image, získávají užitečné kontakty ale i dobrý pocit, že se zasadili o dobrou věc, na kterou by jinak nebyly peníze. Podobně jako je tomu v případě Bakaly. Mecenáši se dále vyznačují tím, že mají dost peněz. Když si potřebují vybudovat rezidenci, nemají (na rozdíl od politiků) zapotřebí k tomu využívat dobročinné projekty. Proč tedy ten hanlivý tón?
Ivan Mládek jednou řekl, že při troše dobré vůle se i na té nejhezčí ženě dá najít něco ošklivého. My Češi jsme mistři v hledání toho ošklivého na úspěšných lidech. Zdeněk Bakala nebyl agent Stb, nezúčastnil se žádného privatizačního skandálu, neuplácí politiky. Ale je bohatý a tak si o něm každý dobrý Čech rád počte něco hanlivého. A tisk si toho je moc dobře vědom. Když na něj nemáme nic ošklivého, stačí napsat věci tak, aby negativně vyzněly. K tomu přidat anonymní citát o Bakalovi jako bezcitném člověku ze zdroje, který ho zná 20 let, ale nepřeje si být jmenován. A senzační článek na titulní stranu je na světě!
Česko prodělalo v historii čtyři velké vlny odlivu elity. Po Bílé hoře, za Druhé světové války a po roce 1948 a po roce 1968. Pokud chceme, aby se úspěšní lidé nestěhovali i nadále do příznivějšího prostředí, neměli bychom se k nim chovat macešsky. Nemám na mysli jen tento konkrétní článek a Bakalův případ, ale celkový postoj médií a společnosti k výjimečným lidem. V jiných zemích si jich většina lidí váží. Mecenášům, kteří věnují peníze na neziskové projekty, se dostává společenského uznání. Myslím, že tisk by nás měl vést spíše k tomu, abychom si jich začali vážit také, a ne proti nim štvát už tak závistivý národ. Jinak budou mecenáši své dobročinné aktivity, investice i sídla směřovat raději do zemí, kde je přijmou vlídněji.
Reflex, 13.září 2012
Titulek označuje celý Bakalův mecenášský projekt za privatizaci Václava Havla. Podkládá Bakalovi snahu získat dobrou pověst a nové vlivné spojence, kteří mu mohou pomoci s jeho investicemi. A nebo přízemní zájem vybudovat si na Hradčanech luxusní rezidenci.
Mecenáši na celém světě vydávají peníze na neziskové projekty v principu z několika důvodů. Vytváří si image, získávají užitečné kontakty ale i dobrý pocit, že se zasadili o dobrou věc, na kterou by jinak nebyly peníze. Podobně jako je tomu v případě Bakaly. Mecenáši se dále vyznačují tím, že mají dost peněz. Když si potřebují vybudovat rezidenci, nemají (na rozdíl od politiků) zapotřebí k tomu využívat dobročinné projekty. Proč tedy ten hanlivý tón?
Ivan Mládek jednou řekl, že při troše dobré vůle se i na té nejhezčí ženě dá najít něco ošklivého. My Češi jsme mistři v hledání toho ošklivého na úspěšných lidech. Zdeněk Bakala nebyl agent Stb, nezúčastnil se žádného privatizačního skandálu, neuplácí politiky. Ale je bohatý a tak si o něm každý dobrý Čech rád počte něco hanlivého. A tisk si toho je moc dobře vědom. Když na něj nemáme nic ošklivého, stačí napsat věci tak, aby negativně vyzněly. K tomu přidat anonymní citát o Bakalovi jako bezcitném člověku ze zdroje, který ho zná 20 let, ale nepřeje si být jmenován. A senzační článek na titulní stranu je na světě!
Česko prodělalo v historii čtyři velké vlny odlivu elity. Po Bílé hoře, za Druhé světové války a po roce 1948 a po roce 1968. Pokud chceme, aby se úspěšní lidé nestěhovali i nadále do příznivějšího prostředí, neměli bychom se k nim chovat macešsky. Nemám na mysli jen tento konkrétní článek a Bakalův případ, ale celkový postoj médií a společnosti k výjimečným lidem. V jiných zemích si jich většina lidí váží. Mecenášům, kteří věnují peníze na neziskové projekty, se dostává společenského uznání. Myslím, že tisk by nás měl vést spíše k tomu, abychom si jich začali vážit také, a ne proti nim štvát už tak závistivý národ. Jinak budou mecenáši své dobročinné aktivity, investice i sídla směřovat raději do zemí, kde je přijmou vlídněji.
Reflex, 13.září 2012
Al Jouda napsal(a):