První část mých úvah nad knihou Vladimíry Dvořákové Rozkrádání státu naleznete ZDE.

III. Instituce – politické strany

Druhá kapitola knihy je vlastně ještě závažnější; ukazuje smysl a funkci jednotlivých institucí, jak by fungovat měly, a v čem se naše realita od tohoto ideálu liší. Kniha začíná politickými stranami, což je vskutku asi jádro našich potíží. Politická strana má být skupina lidí, kteří mají stejné nebo podobné politické názory. Tedy vlastně společnou ideologii. Za těchto okolností ovšem vzbuzují úžas politici, kteří procházejí za svoji kariéru nejrůznějšími stranami, někdy třeba i čtyřmi, a to s velmi odlišnou orientací. Je možné, že někdo změní svoje názory. Ale je dost nepochopitelné, jak je může měnit tak často a tak drasticky. Daleko spíš je za tím to, že politik chápe stranu jako zaopatřovací ústav čili výtah k moci, instituci, která se o něho nějak postará. Stačí, když bude zvedat ruku s davem – bez ohledu na to, k čemu vlastně – a nakonec ho nemine místo náměstka ministra nebo místo ve správní radě nějaké polostátní instituce.

Politické strany bohužel tato očekávání bezezbytku naplňují. U politiků je oceňována jediná vlastnost – věrnost čili loajalita. Je úplně jedno, čemu – a zda vůbec něčemu – politik skutečně rozumí; je nepodstatné, že vystudoval nějaký úplně jiný obor, než ten, který řídí jako ministr. Přes dvacet let, kdy vynesla politika do poslaneckých lavic revoluce, nikdo necítil potřebu ho vyměnit. Jaksi se to nesluší. A konkurence je tak zoufale slabá – nebo uměle omezená – že žádný takový zásah nevynucuje. Výraz kartelizace moci, který používá autorka, je naprosto přesný a výstižný pro stav věcí. Opoziční smlouva a tím i faktické zrušení voleb je z tohoto hlediska jasný konečný ideál naší politiky, ke kterému neustále tíhne. Tímto směrem tlačí systém prakticky všechny systémové návrhy, ať již realizované, či zmařené – úpravy senátních volebních okrsků, navržený volební systém dle poslance Koudelky, způsob rozdělování financí pro strany. Novým stranám velmi komplikuje či maří vstup do politiky a starým stranám zaručuje naopak pohodlný život bez konkurenčního boje.

IV. Státní správa

Vladimíra Dvořáková je jedna z prvních, kdo si tohoto problému všimla. Státní správa není obchodní podnik. Manažerské řízení nebo odměňování za výkony tu nemá místa. Je to rozdíl mezi fotbalovými hráči a fotbalovým rozhodčím; fotbalistovu činnost lze snadno měřit a kvantifikovat, je dobrý, když dal (nebo naopak chytil) hodně gólů. To u rozhodčího možné není; odměňovat ho třeba za to, že nařídil hodně penalt, je nesmysl. Systém odměn, který je v podnikání klíčem k úspěchu, vede ve státní správě přirozeně ke katastrofě; odměňování je založeno na naprosté libovůli nadřízených a vede velice snadno a přirozeně ke korupci. A vhodně doplňuje zjištění o politických stranách; odměňována je věrnost a loajalita, bez ohledu na to, k čemu vlastně. Nedávná odhalení, že u platů významných osob ve státní správě převažují v některých případech odměny nad základní složkou platu je důkazem toho, že tento problém je u nás velmi aktuální. Věří snad někdo, že náměstek ministra s odměnou 100% základního platu vykonal dvakrát tolik práce, co druhý náměstek bez této odměny? Je to vůbec reálně možné?

Problém, který už v knize zdůrazněn není, je to, že státní správa není podřízena zákonodárné moci. Moc výkonná je prostě něco jiného, než moc zákonodárná; jedna zákony tvoří a druhá je prakticky používá. Přísné oddělení kompetencí by fakticky znemožnilo to, že si poslanec „na míru“ vyrobí zákon a sám si zorganizuje jeho realizaci při výkonu státní správy.

Co se týče otázky poradců, expertů, outsourcingu ve státní správě, lze jen dodat, že outsourcing je vynález podnikatelské sféry, jehož původním cílem bylo ušetřit. Což se také běžně děje; není nic zvláštního na tom, že specializovaná firma s dělníky dokáže vykopat kanalizaci kolem ministerstva levněji, než ministerští úředníci. U nás se tento vynález používá přesně opačně; ve snaze finanční toky zamlžit a znepřehlednit. Věc by jednoduše vyřešilo využívání významného základního práva na informace (čl. 17 Listiny práv), které činí protiprávními všechny doložky o utajování smluv státních orgánů s podnikatelskými subjekty. Po odtajnění smluv jsou podmínky a přiměřenost odměny obvykle zřejmé na první pohled.

V. Justice

V knize se celý problém skrývá v kapitolce „ústavní soud“. Snad jedině v tomto místě bych hodnotil knihu jako opravdu příliš stručnou a neúplnou; problém justice je naprosto klíčový a stojí na něm rovněž velká část našich potíží.

V systému demokracie má celá justice charakter zpětné vazby; je to regulátor chodu parního stroje, rozhodčí ve fotbale; součástka, bez které to prostě celé nefunguje a nikdy fungovat nebude. Je to něco, co volný trh ponechaný sám sobě nikdy nevytvoří, a naopak, bez tohoto státního mechanismu skutečný férový volný trh nikdy nevznikne.

Nezaujatý pozorovatel by možná nabyl dojmu, že justice u nás po dvacet let vůbec neexistovala. Není to samozřejmě pravda; existovala, pracovala, rozhodovala statisíce sporů a trestala desetitisíce pachatelů. Jenže to všechno v podmínkách a s mechanismy, připomínající parní stroj z 19. století; pomalý, dýchavičný a neschopný reagovat na nové podmínky a jevy. O nutné reformě justice se popsaly stohy papíru a sešly nesčíslné konference, ale k činům se sáhlo jen velmi výjimečně a obvykle již za havarijního stavu, kdy systém hrozil skutečným zhroucením. Stalo se tak zejména za ministrů Nováka, Motejla a Pospíšila; všechny tyto reformy byly polovičaté, improvizované a v divém chaosu. Veřejnost nechápala, o co jde, a především jí to vůbec nezajímalo. Pokud se vrátíme na začátek úvahy, nikdo nebral doopravdy vážně to, že justice je třetí základní mocí, nepodřízenou těm předchozím, nezávislou a stejně podstatnou. Že funkcionáři justice – zejména předsedové krajských soudů, nemluvě již o předsedech Nejvyššího, Nejvyššího správního a obou Vrchních soudů - jsou pro život země stejně podstatní a odpovědní, jako ministři, krajští hejtmani nebo předsedové parlamentních výborů. Jediný, kdo občas trochu zčeřil poklidné mediální vody, byl právě Ústavní soud, čímž se drasticky lišil.

Nyní se situace trochu mění. Po aférách z posledních let a stavu, kdy je celý stát ohrožen organizovaným zločinem – což si myslí kromě mnoha novinářů a BIS zřejmě už i Evropská unie - se ukázalo, že justice existuje, je důležitá, a náramně důležité je i státní zastupitelství. Možná nastal okamžik, kdy by tomu mohla veřejnost věnovat trochu pozornosti. Je velice důležité, kdo je předsedou Nejvyššího soudu nebo předsedou soudu v konkrétním kraji. A veřejné vášnivé diskuse kolem jmenování nové Vrchní státní zástupkyně lze proto vnímat spíše jako pozitivní jev. A to i za stavu, kdy se není ani odborná veřejnost schopna dohodnout, zda má státní zastupitelství patřit do moci výkonné, nebo k justici.

Co se týče samotného Ústavního soudu, je třeba učinit jedinou poznámku k údajnému problému soudcokracie. Tato obava vychází ze zjištění, že Ústavní soud je ve svých rozhodnutích skutečně nezávislý; nemusí - a nemá – si všímat ani názoru zákonodárců, ani ministrů, ani předsedy vlády, může zrušit jakýkoli zákon a dokonce v extrémním případě i zákon formálně ústavní, jak se již jednou stalo. Je tedy Ústavní soud skutečně „třetí sněmovní komorou“? Domnívám se, že nikoli. Podobné názory přehlížejí jeden principiální fakt, který omezuje případné světovládné snahy jakékoli složky justice; je totiž omezena návrhem. Nemůže konat a nic rozhodovat, pokud ji k tomu někdo nevyzve. Je to mocný džin, kterého z láhve někdo musí nejprve vypustit. Pokud nikdo nepodá žalobu, obžalobu, ústavní stížnost, pak žádný soud nekoná. To je důvod, proč jsou podobné obavy z přílišné moci justice ve světě dost nestandardní a proč k diktatuře soudců snad ještě nikdy nikde nedošlo.

Třetí, závěrečná část tohoto textu vyjde v mém blogu příští týden