O sparťanských fanoušcích a interpelacích Libora Stejskala

Jsou skutečně noci, na které se nedá zapomenout.

Nemám řidičský průkaz, a tak jezdím vlakem. V pondělí jsem měl seminář v Uherském Hradišti a v úterý dopoledne jsem potřeboval být ve Vodňanech. Jediným řešením byl noční přejezd vlakem. Nevadí. Rád si čtu, v rychlíku se prospím a vše bude dobré.

V Olomouci při příjezdu rychlíku nástupiště ozářila barevná světla.

„To se asi České dráhy rozhodly zpestřit cestujícím kulturní prožitek z jízdy a uspořádaly slavností ohňostroj pro nastupující. To je od nich milé,,“ pomyslel jsem si. Inu, za tu cenu, kterou jsem jim za jízdenku zaplatil, by nebylo divu.

Když ale jedna ze světlic málem přistála na mém batohu a z oken vlaku se ozvalo hromové: „Spartáááááá!“ pochopil jsem svůj omyl.

Vrhl jsem se tedy ke dveřím vagonu a trhnutím je otevřel, abych se ukryl v nějakém kupé. Ze dveří na mne ale vykoukla černá přilba s nápisem POLICIE a z ní se ozvalo: „Sem ne! Tady jede Sparta!“

„Šmarjá, policisté se dali na fandění. To je konec!“ vyděsil jsem se, ale záhy mi došlo, že policista tam není na fandění, ale od toho, aby chránil zbytek cestujících.

Nastoupil jsem tedy do vedlejšího vozu a sledoval souboj těžkooděnců se sparťanskými fanoušky, kteří neměli lístek.

Vzpomněl jsem si na legendární protisparťanský pokřik: „Sparta, Sparta, - (zde si dosaďte slovo, které smí používat jen Fabiano Golgo) – parta!“ Nebyla to ale slušnost, která mi zabránila něco podobné vyslovit.

Zatímco na nástupišti burácel chorál: „Puste Spartu domu,“ vlakem se šířila uklidňující zpráva: „Je to dobré. Sparta v Ostravě vyhrála.“

„No, tak to nás alespoň nevyhážou za jízdy z vlaku,“ shrnul to lakonicky spolucestující.

A skutečně, nevyházeli. Dokonce se uklidnili. Policejní převaha byla totiž drtivá. Po zbytek cesty jsem si připadal jak transport jaderného paliva pro Temelín. Ve vlaku oddíl policistů, na každé zastávce přísná ostraha se psy, žádná velká zdržení...

Po příjezdu na Wilsonovo - hlavní nádraží v Praze jsem se nevěnoval četbě, ale raději jsem se vytratil, protože když jsou fanoušci v ráži, jeden nikdy neví. No a v KFC mají do 3:00 ráno. A byla teprve půlnoc.

Okolo druhé ranní hodiny se v KFC vytvořila naprosto jedinečná sestava bezdomovců, pestré skupiny cizinců všech barev, opilců a projíždějícího učitele.

Záhy mi došlo, že ne na Nové scéně ND, ale zde a v tuto dobu měl pan Stejskal dělat interpelace. Tady si každý dělal svoje, vedl si svou řeč a názory byly přímo k jádru věci. Tedy ty, kterým jsem rozuměl. Mnoho z nich bylo v jazycích, které neznám. Mnohé ale napověděl výraz tváře mluvčího.

Nekonalo se uhlazené povídání a velká slova, která dávno ztratila obsah. To byl život sám. Tohle nebyly okoukané tváře, jejichž názory jsou notoricky známé a které nakonec dokážeme často i předvídat. Realita bez závoje. Plenty netřeba.

Přestal jsem číst a s úžasem jsem sledoval a naslouchal. Vrcholné představení předvedl opilec Martin, který kromě glos o podstatě života ("Kopete do zadků bezdomovce, ale zadky k nakopání jsou na ministerstvech a v parlamentu!") předváděl neopakovatelné etudy se svou čepicí a imaginárním partnerem.

Byl vyveden, ale málem se vrátil oknem, na které v opilosti zvenku nalehl. Pak ho pomočil. Pane Stejskale, když interpelace, tak v KFC ve 2:00 ráno! To nebude nikoho nudit. Sledovanost a čtenost bude jistě obrovská.

Je čas odejít, podnik zavírá. Odcházím na nádraží a v tiché osamělosti kupé dalšího vlaku začínám psát žádost pro České dráhy. Aby na svých webových stránkách vedle výluk uváděly i spoje, kterými pravděpodobně pojedou fotbaloví fanoušci.