Víra v Boha je příliš vážnou záležitostí, aby se nechala pouze na duchovních. Současnost, která přivádí na světovou scénu věci skryté mezi řádky starých textů, by nás měla vést k ostražité pozornosti.


Idea Boha je platná pro mnohé, ať věří nebo nevěří, a nejen ve významu nějakého symbolického Otce. Projevuje se jako vztah k bytí nebo jako vztah k tomu, co nám dovoluje být a co lze nazvat Život, Kosmos, Rozum, Dějiny, Podvědomí, Symbol… V každém případě funguje jako útočiště pro člověka, který trpí nebo se ocitl v mezní situaci, kdy už není nic jiného nebo nikdo jiný, na koho se obrátit. Člověk se spoléhá na prosbu, aniž by ji nutně musel posílal do nějaké nebeské kanceláře, kde by se měly podobné supliky zaznamenávat a postupovat k dalšímu projednání.

Ať dáme Bohu jakékoliv jméno, docházíme ke stejnému zjištění. Chybí jen krok, který je lépe neudělat. Kdyby k němu došlo, vybuchlo by něco emočně silně stmelujícího ve smyslu hesla: „Seberte se, pro všechny je stejný Bůh navzdory hloupým rvačkám, které vyvolávají fanatici nejrůznějších druhu“. Leč zisk z něčeho takového by byl chabý a z takového nepravděpodobného sbratření by patrně vzešel jen zmatek. Neboť velice často se vraždí mezi těmi, kteří jsou si příliš nablízku. A nenávist vůči téměř stejnému je silnější než nenávist ke zcela jinému.

Dalo by se říci, že to, co nazýváme Bohem, je cesta každého člověka k limitům vlastního bytí ve světě, k zákrutům podvědomí, ale také k symbolickému přenosu toho, co předchází a přesahuje. Důležité je vidět, jakou funkci každý nebo každá skupina spojuje s Bohem nebo krátce, jaký je jejich Bůh.

Tři podoby jednoho?

Pro existující monoteismy máme tři výkladové šablony. Židovský Bůh je nelítostný, mává Zákonem a mstí se. Křesťanský Bůh překypuje milostí a láskou. Islámský Alláh je slitovný a žádá od svých věrných absolutní odevzdání. Jsou to povrchní představy. Realita myšlení, textů a jejich předávání je samozřejmě složitější.

Jádrem tři monoteismů je stará bible, propagující Boha s řadou pojmenování, z nichž nejdůležitější je JHVH, což je anagram slovesa „býti“ časovaného ve třech mluvnických tvarech pro minulost, přítomnost a budoucnost. Tento biblický Bůh je Bohem lásky a nenávisti, násilí a laskavosti, pomsty a odpuštění. Krátce řečeno, bezmezně mnohotvarý jako „bytí“ a stejně jako bytí je Jeden. Funguje v „praxi“ jako „vztah k bytí“, který nikdy není posledním slovem.

Z křesťanského hlediska je tento Bůh – JHVH plný lásky, protože z lásky poslal svého Syna, aby se pro lidstvo obětoval. A navíc, aby na sebe vzal lidské nedostatky a přinesl lidem milost tváří v tvář Zákonu, podle něhož jsou souzeny jejich chyby a poklesky. V tom vězí křesťanská novota. Z části člověk od Boha nebo Bůh-člověk, který na sebe bere všechny naše chyby a vady. V zásadě by z toho měla vycházet nekonečná milost. Leč působí zpětný efekt, neboť věřící, kteří by chtěli hřešit nebo zhřešili, se ocitají v pozici potenciálních „vrahů“ Ježíše, protože zemřel za jejich poklesky. V tom spočívá paradox křesťanského náboženství vyvolávaný už samotným jazykem, kterým mluví. Vyzývá k nevinnosti a přitom vyvolává pocit viny.

A co odlišuje Boha koránu od Boha bible? Odpověď těch, kteří jsou jen zhruba informováni, zní následovně. Alláh je arabské slovo pro oslovení Boha, biblického Boha, tedy Boha Mojžíše a Ježíše. Hebrejské texty pro něj užívají výraz Jahve nebo Elohim, jehož kořen El-L-H je blízký slovu Alláh (Al-LáH), neboť hebrejština a arabština jsou jazyky sesterské, aniž je jasné, kdo je jejich matkou a zda mají matku jedinou.

Alláh, který diktuje korán přes anděla Gabriela (Džibríla), přebírá biblické příběhy a zdá se , že následuje biblického Boha nebo je totožný s Bohem bible s tím rozdílem, že odmítá křesťany, protože jsou modláři a Židy, protože zradili jeho poselství. Už je nechce, odmítá Smlouvu s národem bible, neboť tento národ ho zradil svými nepravdami a zvrácenostmi.

Poslušní a neposlušní

Odmítnutí Židů a křesťanů to není záležitost jen několika koránských veršů, to je odmítnutí strukturální. Protože nejsou hodni boží zvěsti, bylo třeba jim tuto zvěst odebrat a svěřit poslednímu Prorokovi. Muhammad založí na tomto základě komunitu „skutečných věřících“, to je lidí „odevzdaných“ Bohu.

Co znamená ono islámské odmítnutí jiných, tj. „lidu Knihy“, Židů a křesťanů, i když se v jednom koránské verši říká, že „je třeba s nimi zápasit mírně“. Odmítnutí křesťanů je prosté. Jsou to modláři, neboť věří tomu, že Bůh se mohl spojit se ženou a mít s ním Syna. Něco takového je „ubohé“, neboť tento Syn, Ježíš, není víc než jeden v řadě proroků. Odmítnutí Židů je zajímavější a probíhá podobně jako přenos jedné tkáně do druhé, jako úspěšná transplantace bible do koránu. Židé nejsou v koránu až na několik výjimek jmenováni přímo, nýbrž se na ně ukazuje jako na ty, které Bůh oslovil, kterým projevil „tolik náklonnosti“ a kteří ho přesto odmítli poslouchat. Časově poslední důkaz je pak to, že odmítli poslouchat božího proroka Muhammada.

Následně pak odebrání Písma těm, kteří jsou špatní, neznamená jeho opsání, nýbrž představuje záchranu tohoto Písma, jeho přežití. Něco takového ovšem zavazuje záchrance, muslimy čili „poslušné, odevzdané“, být lepší než ti „neposlušní, neodevzdaní“. Z toho lze odvodit, že nové věřící, jsou-li lepší než ti staří, nečeká snadná budoucnost a budou muset dokazovat, že obstojí v těžších a náročnějších zkouškách.

Rovnice je jasná: Alláh = Jahve + rozhodnutí učiněné Jahvem v 7. století n.l. V čem spočívalo toto rozhodnutí? Přineslo odmítnutí Židů a křesťanů. Prvních za zvrácenost, druhých za omezenost. Krátce řečeno, zatímco biblický JHVH se obrací na své, aby je káral, protože je miluje, koránský Alláh se staví proti ostatním, aby je odmítl jako hříšníky, odpovědné za zlo.

Islamizace biblických hrdinů

Všimněme si, že Alláhovy promluvy o Židech jsou jako i všechno ostatní v koránu poznamenány židovskou biblí. V ní je Jahve nebo Elohim velmi přísný na svůj národ, nepřestává mu vyčítat jeho poklesky, které se čas od času přenášejí na všechny lidské bytosti. Židovská bible se obrací na Židy, aby je kárala, nepochybně s cílem je umravnit, leč zároveň utěšovala laskavými slovy a především slibem, že Smlouva o boží ochraně nebude nikdy zrušena. Dá se říci, že v židovské tradici je Bůh-JHVH, „bytí“ naplněné pamětí, pouze symbolickým předáváním na bázi Zákona, zákona milosti a přísnosti, a nikdy nepřestává být výzvou k pokud možno nové interpretaci, k novému výkladu.

Vraťme se k pojmu „odevzdaní“ (boží vůli) či „poslušní“ (božích příkazů). Korán nechává defilovat řadu biblických postav a uvádí jejich příběhy, většinou ve zkratce. Obecně z toho vyplývá, že se jedná o bytosti ctihodné ve srovnání s jejich národem, který je odmítá poslouchat, a nakonec se o nich říká, že to jsou „odevzdání“ Bohu. Něco takového zní sice obyčejně, ale v arabštině se pro takové „odevzdané“ používá výraz „muslimové“. A tak je „muslimem“ Abraham a také Jákob, kterému podle bible dává Hospodin jméno Izrael. Muslimy jsou i Josef, Jonáš, Eljáš a Ježíš a Marie. Všichni jsou „odevzdaní“ Bohu a tudíž „muslimy“. Touto hrou se slovy, v pravdě geniální, zahrnuje korán do sebe nebo jednoduše „islamizuje“ to, co ho předcházelo a samozřejmě i to, co následuje a co má nějakou hodnotu. Neboť jen blázen by neuznal, že existuje něco, co nás přesahuje a čemu jsme „odevzdaní“, ať se to nazývá Bůh, Rozum, Pravda či Dějiny.

Jinak řečeno, Alláhův výklad, „boží slovo“ čili korán, vytváří celek „odevzdaných“, což je „umma“, obec všech muslimů, jejíž naplnění spočívá v odmítnutí „neodevzdaných“, („nepodřízených“). Tato hra na „odevzdané“ dává nezměrnou výhodu. Slavní arabští mudrci například tvrdili, že korán „přijímá“ Mojžíše, Davida, Ježíše a všechny biblické proroky a stěžovali si, že Židé a křesťané Muhammada nepřijímají. Avšak velké postavy bible jsou „přijímáni“ pouze jako jednou pro vždy „odevzdaní“, což znamená „islamizovaní“.

Takový způsob uvažování vede k závěru, že ti, kteří zrazují a páchají zlo, jsou ti druzí, a pokud muslimové ochabnou, začnou se těm druhým podobat. Výklad je vždy strukturován jako poukazování na ostatní, na ty, kteří jsou odsuzováni jako nehodní. Pro ty první, co jsou uvnitř ummy, je úvaha jednoduchá. Alláh je velký, Jediný, slitovný, atd. Je třeba se chovat správně, modlit se podle předpisů, dávat „zakát“ (almužnu), vykonat „hadždž“ (náboženskou pouť) a konat všechny další zvyklosti, které jsou nějakou formou obsaženy více méně i v bibli.

Útěk od blízkosti

Bude třeba času a vytrvalé práce, než se islámu podaří dosáhnout takového odstupu od koránu, od Knihy, k němuž se propracovali Židé a křesťané. Je to snad jeden z cílů, k nímž míří dějiny skrze veškeré dnešní vášně? Odpověď není jednoznačná.

Momentálně jsou Jahve a Alláh dva rozdílní Bohové. Momentálně, protože Bůh se vyvíjí. Neboť je-li „božské“ lidským horizontem, pak s každým posunem lidského myšlení a konání, se začnou hýbat i jejich horizonty, jejich vnitřní limity, jejich hranice vůči ostatním. Ale je třeba mít stejného Boha, abychom si porozuměli? Možná je to naopak. To, co si označuje každý po svém jako Boha, je pouze jeho vlastní cesta k „božskému“. A pokud je „božské“ tím „bytím“ naplněným pamětí, pak člověk chce především „mít“, mít rozum nebo mít to „bytí“ ve vlastní kapse.

Zrod koránu lze samozřejmě vykládat i lidsky, kupříkladu podle následující hypotézy. Arabové znali biblického boha (Elohim, Alláh) už před Muhammadem. Ostatně, jeho otec se jmenoval Abdalláh („Boží sluha“). Ale pro své izmailsko-edomitské vyznání a jeho četné odnože neměli vlastní Písmo. Cítili se Knihou „vyloučeni“, odsunuti mimo. Díky Muhammadovi si pořídili Knihu vlastní. Leč na rozdíl od křesťanů, kteří inovovali a vynalezli Boha-člověka, se korán spokojil s tím, že převzal obsah bible a Talmudu a převyprávěl je krásnou a okouzlující arabštinou. Absence něčeho skutečně nového vyžadovala, jak se zdá, přidat na tvrdosti a přísnosti vůči těm předchozím.

Problém těch ostatních dvou vyznání není malý. Bůh Židů příliš doléhá na věřící a žádá od nich být sebekritičtí. A Bůh křesťanů chce od věřících, aby dávali více lásky, než mohou bez pokrytectví dávat. Odtud se rodí pocit viny v Evropě. V každém případě jsou si ta tři náboženství tak blízká, že jim to překáží. Snaží se uniknout a nepřestávají hledají něco, co by takovému úniku dalo smysl.