Násilí doprovází lidstvo od nepaměti. Vládne mezi jednotlivci, ve společnosti, mezi národy. Stačí zalistovat v bibli. Když se poprvé setkal člověk s druhým člověkem skončilo to smrti jednoho z nich. Kain zabil Ábela.


I biblická potopa měla příčinu v přemíře lidského násilí. Člověk, stvořený k obrazu božímu, „imago Dei“, objevuje svoji odvrácenou tvář. Zkušenost s potopou je bodem obratu. Do vztahů mezi lidmi a zvířaty a mezi lidmi navzájem vstupuje násilí jako nástroj regulace. Leč aby mohlo takto sloužit, je nutné mu vymezit hranice a podřídit ho zákonu.

Biblická vyprávění vyznívají paradoxně. Násilí trvá, nejde o to za každou cenu ho odstranit, a zároveň se vynakládá úsilí k jeho omezení. Objevují se regule připouštějící ve válce zabíjet, ale jen muže, bojovníky, nikoliv ženy a děti, stejně jako je povoleno bořit města, nikoliv však za účelem kořisti a z čistého úmyslu loupit, atd. Nechat násilí řádit, prohlubovat utrpení a vršit smrt, něco takového by znamenalo návrat k původnímu chaosu. Byl by to obrat zpět ke stavu, kdy „země před Bohem byla zkažená a plná násilí“, jak se uvádí v Genezi 6/11.

Příběh Kaina a Ábela je příkladný. Bůh chrání Kaina, jemuž dává na čelo „znamení, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil“ (Geneze 4/15). Co se odehrálo mezi dvěma bratry, se opakuje mezi národy. Pokud se připustí, aby se jejich vztahy zhoršovaly, narůstá nepřátelství a riziko přerůstání sporů do válek.

Hospodin bojovný rek

V bibli se dovídáme, že od dobytí Kenaanu Jozuou a jeho šiky až k posledním králům Jeruzaléma se neúnavně válčilo. Ovšem války jako kdyby přímo nesouvisely s náboženstvím. Bible nezná pojem „svatá válka“ a nikde se v ní válčení nevydává za „náboženskou válku“. Nepopírám, že tam najdeme výrazy a spojení jako „Hospodin je bojovný rek“ (Exodus 15/3), „boj Hospodinův“ (1. Samuel 17/47), „Hospodinovy boje“ (1. Samuel 18/17).

Leč historici vesměs soudí, že něco takového je pozdějším nátěrem. A dávají to pak do souvislosti s převyprávění minulých dějů v duchu názorů a smýšlení pozdější doby. Například způsob, jak se vypráví o dobytí Kenaanu, dělá dojem snahy zatlačit do pozadí krvavou stránku válek a naopak v nich zvýraznit zápas vedený proti svůdným kenaanským božstvům. Dokonce jako kdyby vypravěči litovali, že Hebrejci při dobývání patřičně nezatočili s původními polyteistickými zvyklostmi a jejich nositeli.

Biblická vyprávění nemají sloužit jako dějepis. Nejde jim v prvé řadě o přesnos informací a detailní popis dějů, nýbrž o předávání zbožných zvěstí při vědomí záměrů a úmyslů komunity, která se na boží znamení odvolává a bude dále odvolávat. Není pak divu, že tato vyprávění o „válkách“ jdou někdy až za hranice rozumového chápání. Co si myslet kupříkladu o tom, že nepřátele porazil sám Hospodin a že tak činil, aby si Izrael nemusel máčet ruce v krvi?

Dochází dokonce k „bitvám“, při kterých Hebrejci proniknou, aniž by válčili, do nepřátelského ležení a tam nacházejí jen pobité bojovníky. Anebo biblický text dává těžko pochopitelné návody a doporučení. Kupříkladu, když Židé dorazí k Rudému moři, pronásledováni armádou faraona, která se je chystá zlikvidovat: „Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet“ (Exodus 14/14).

Porazit smrt

Jinak řečeno: „Neuchylujte se k násilí a nechte, aby násilí zničilo násilníky“. K tomu se dá citovat jiná situace, v níž prorok Nátan oznamuje králi Davidovi Hospodinovu zvěst: „Vyhladil jsem před tebou všechny tvé nepřátele“, leč zároveň mu sděluje, že nemá jako „válečník“ od Hospodina právo „vybudovat dům pro Jeho jméno“. (2. Samuel 7, 9-13) Takové přesahy toho, co je pochopitelné, které se střídají se střizlivou moudrostí, sázející na trpělivost a nadhled, lze zdůvodnit snahou vypravěče přimět čtenáře k zamyšlení. Mohou inspirovat k úvahám o nahodilosti a“zázracích“, ale hlavně nutí čtoucí přemýšlet o dvojsmyslnosti násilí.

„Nesmíte jednat podle ohavných zvyklostí, které byly páchány před vámi. Neznečišťujte se jimi“, čteme v Leviticu 18/30. A dozvídáme se, že Hospodin ztrestal zemi znečištěnou pronárody a ona je vyvrhla. Co jiného může být za těmito řádky, než snaha přesvědčit čtenáře o řádu světa. Ten stanoví, že násilí se nakonec obrátí proti sobě samému a že příroda nezůstane lhostejná k lidským přehmatům. S člověkem se zrodilo násilí, jehož smyslem je vítězit. A následně přichází poznání, že násilí je třeba čas od času použít k tomu, aby se jiné zastavilo. To je případ obranných válek a povstání proti okupantům. Spravedlnost žádá odsouzení a potrestání zločinců a útočících národu a vrahů.

Židovská tradice připouští a dokonce klade člověku za povinnost neomezovat se jen na ctnost, na vlastní ideál nebo svou umírněnost, ale myslet rovněž na bezpečnost vnitřní i vnější. Jedinec má právo stát se mučedníkem ve střetu s násilím, ale něco takového žádat od národa nelze. Židovské myšlení spočívá na „šalom“, což je jedno z božích jmen. Člověku nařizuje hledat ho bez ustání. Nechat vítězit válku znamená dovolit vítězit smrti, která je člověku skutečným nepřítelem. Lze připomenout krásné obrazy míru v podání proroka Izajáše: „I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože“ (Izajáš 2/4) či „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat“ (Izajáš 11/6).

Láska proti násilí

Obrátíme-li pozornost k evangelickým vyprávěním, nacházíme v nich mnoho lásky a mírumilovnosti. Leč i Ježíš vzal do ruky bič, aby vyhnal z chrámu „prodavače dobytka, ovcí a holubů i pěnězoměnce“ se slovy: „Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ (Jan 2/14-16). Kristus má rovněž tvrdé výrazy pro města, které ho nechtějí poslouchat (Matouš 11/21). A co říci o Janovi, který si v Apokalypse přeje spatřit krev tekoucí z hříšníků? Lukáš je s ním zcela ve shodě, když připomíná Ježíšova slova z podobenství o hřivnách: „Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte“ (Lukáš 19/27).

Ježíš, jak vidno, musí své protivníky přemoci a podle Pavla v 1. Listu Korintským bude kralovat „dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy“ (15/25). Novinkou je ovšem interpretace Ježíšovy smrti a jeho vítězství nad smrtí vzkříšením. Kristus má přemoci smrt jako posledního nepřítele. Stane se tak křesťanskou láskou, která převládne nad zákonem, kterým se omezuje násilí a války, a tak zvítězí s konečnou platností.

Z této konstrukce plyne, že násilí je počátkem. Následuje druhý krok, kdy zákon omezuje násilí a zahání ho do vymezených hranic. Ve třetí fázi naplňuje láska záměr zákona, kterým je vítězství jak nad přirozenou smrtí, tak nad smrtí rozsévanou válkami. Můžeme si myslet, že Pavel pochopil slovní spojení „Hospodin – bojovný rek“ jako označení Kristova vítězství nad smrtí. Vůči násilí se staví síla lásky, která není nesmělá, ustrašená, slabá či dokonce jakousi účelovou taktikou. Je to láska hřejivá, ale i hněvivá, která se nevyhýbá ani silným výrazům, ani skutkům tvrdé ruky.

Křesťanskou lásku nelze stavět do protikladu k zákonu. Ježíš zůstává věren židovské tradici. Připomíná, že smrt bohužel přichází i skrze zákon. A tudíž i zákon se může stát záminkou k rozsévání teroru a zkázy. Do jeho hávu se obléká nezřídka i sklon zabíjet bez skrupulí a vůle prosycená přesvědčením o naplňování posvátného závazku. Leč v Kristově učení nejde o to zákon zpochybnit. Naopak. Pokud se má zákon opravdu naplnit, je třeba se také umět bránit proti jeho zneužití fanatiky víry.

Odraz vnitřní velikosti i bídy

Nahléďneme nyní do koránu. Kdo si ho přečte pečlivě, nebude pokládat za skandál tvrzení, že extrémistický islamismus, což není víc než víra změněná na ideologii, zrazuje smysl muslimského monoteismu. Staví nade vše vlastní představu „božího zákona“. Vnucuje ji ostatním a nebere na vědomí nezbytnou reguli pro veškeré násilí: je zakázáno ničit, zabíjet a trestat každého jen proto, že myslí a věří jinak.

„Džihád“ - boj pro boží věc, o němž se korán vícekrát zmiňuje, se může brát doslova a chápat ho jako „svatou válku“. Něco takového znamená, že útočící národ má na své straně pravdu a spravedlnost a že mu z toho plyne úkol převracet na vlastní víru jiný národ nebo ho likvidovat. Je otázkou, ve jménu koho lze něco takového provádět. Ve jménu Alláha, i když ten je, jak muslimové vícekrát za den ve svých modlitbách opakují, „milosrdný a slitovný“?

Spojení „bojovat na cestě boží“ se opakuje v koránu mnohokrát. A nemíní se tím jen cosi symbolického, nýbrž válka se vším všudy. „Bůh chtěl potvrdit pravdu slovy svými a vyhubit do posledního nevěřící“ (Korán 8/7). „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy!“ (Korán 9/5).

Leč bojovat lze nejen na poli bitevním. „Džihád“ dostal rovněž podobu vnitřního boje jedince s vlastní duší a vlastní tělem proti silami úpadku a smrti. Dějiny islámu nabízejí nemálo svědectví o existenci mystických proudů, vyznačujících se hluboce duchovní a vnitřně žitou zbožností.

Existuje vůbec nějaká spiritualita bez úchylek, které si zaslouží odsouzení? Osvícení lidé, přijímající zjevení, dobře vědí, že ti, kteří jim naslouchají, nedisponují stejným nadhledem a rozhledem jako oni. Nelze je uchránit před tím, že nepochopí, že podlehnou iluzi a omylu a převrátí či dokonce zradí dobře míněný úmysl. Násilnické počínání náboženského extrémisty odkrývá pokaždé jeho ubohou představu o duchovním a božském. Pochopit „džihád“ nikoliv ve smyslu zabíjení nevěřících a jinověrů, nýbrž zcela opačně ve smyslu odmítání sil smrti, vyžaduje vzdělání, kulturu a kázeň.

Člověk si vytvořil boha k obrazu svému, čteme u prvních kritiků náboženství. Možná by bylo vhodnější říci, že člověk si vytváří obraz boha podle svého vlastního rozhledu, podle toho, jak dalece zná a chápe, jak rozumí a umí. Odtud pochází velikost i bída duchovní a náboženské sféry. Duchovnost má smysl jen tehdy, vnáší-li do lidského srdce a nitra etiku a vědomí morálních hodnot. Od boha je slyšet nejprve a především příkázání: „Nezabiješ!“ Následně je třeba si uvědomit a přijmout, že takový příkaz musí fungovat v rámci spravedlnosti a zákona. Teprve pak se může člověk otevřít lásce k bohu, o které kázali Mojžíš, Ježíš a Muhammad a kterou jejich posluchači a žáci berou za svoji povinnost přenášet dál.