Dějiny jsou paradoxní. Nezřídka se ocitnou v rozporu s výklady minulosti, kterým samy poskytly argumenty. Anachronismus, kladení události, jevu nebo osob do jiné doby, než do které náleží, je v historiografii sice prohřeškem, přesto se praktikuje. Historie se soudí názorem dneška. O to důrazněji, je-li vtažena do hry politických sil.


Kráčí s tím ruku v ruce zvyklost stavět Západ do role iniciátora všech velkých projektů lidstva. Vychází-li se z představy, že Evropa vynalezla pro lidstvo téměř všechno, sluší se, aby její minulost byla heroická. Anebo naopak hanebná, příjme-li se názor, že „ti muslimové si zaslouží úctu, neboť snášeli naše agrese, které jsme proti nim opakovaně vedli v minulém tisíciletí“, řečeno slovy sebekritiků mezi námi. Celé dějiny světa, ať už skvělé nebo zavrženíhodné, se tak jeví jako výlučně dílo Evropy. „Ostatní“ žili patrně poctivým životem dobrých divochů, než se nad nimi rozpoutala zuřivá západní bouře a strhla je do vírů skutečných dějin.

Pro historika je obtížné svádět zápas s představou, živenou názory, které zobecněly následkem jevů a událostí z posledních dvou či tří století, v nichž dominoval velmocenský kolonialismus a západní imperiální snahy ovládat svět pro vlastní prospěch či v zájmu údajného „universálního civilizačního dobra“. Na základě těchto relativně nedávných realit se zrodila výkladová schémata přikládaná na veškeré předchozí dějiny.

Historikově snaze zbavit dějiny přepolitizovaného prezentismu, který trpí zákalem oka, nejdou na ruku ani současné názory kdysi kolonizovaných. Západní historik bývá skeptičtější k představám o všemocném Západu, byť třeba i „zlovolném“, než vzdělanec z bývalé kolonie, jenž se většinou vášnivě oddává definování své identity jako čehosi ostře odlišného od identity lidí ze Západu. Skutečná emancipace dříve ovládaných by se možná mohla měřit stupněm jejich lhostejnosti ke starým a kdysi koloniálním národům Evropy anebo mírou zájmu o ně, který projevují jako turisté. V tomto ohledu by byly v popředí nepochybně národy asijského Dálného východu.

Na historii křížových výprav lze dobře ilustrovat pokřivenou optiku, s níž se hledí na minulost. Pro většinu lidí na Západě jsou kruciáty událostí velmi jasně spojenou s islámem a konfliktem mezi islámem a Západem. Leč ještě patrnější je přítomnost takové vazby v muslimském světě, především v dnešním arabském Orientu. Muslimové pokládají křížové výpravy za první dějství v předlouhém „řetězu agresí“, kterým byl „soustavně utlačovaný“ islám údajně vystavován ze strany „zištného a mocichtivého Západu“. Termíny „křížové výpravy“ či „křižáci“ vstoupily do současného politického slovníku Muslimských bratří a salafistických proudů. Označují dnes to, čemu před třiceti či čtyřiceti lety intelektuálové a vzdělanci arabského a muslimského světa říkali „imperialismus“ nebo „neokolonialismus“, tedy dominující vliv Západu ve světovém dění.

Islámský středověk na způsob moderního Západu

Taková představa je ovšem dílem až 19. století a vzniká s nástupen koloniální éry Evropy. Rozhodně ji popírají jak silové poměry v době křížových výprav, tak středověké výpovědi svědků. Slovo „křižáci“ se v arabských textech ze středověku vůbec nevyskytuje. Rytíři ze Západu jsou jednoduše a soustavně nazýváni „Frankové“. Je namístě připomenout světové poměry v předvečer prvních kuciát v 11. stol. n.l. Světová populace čítala v roce 1000 n.l. asi 250 milionů lidí, což je téměř třicekrát méně než dnes (7 miliard v roce 2011). Celá čtvrtina obyvatel planety žila v Číně. Muslimské oblasti byly početně na druhém místě se 40 miliony lidí, což bylo více než všech tehdejších křesťanů. Byzanc a ortodoxní svět daly dohromady asi 10 milion osob a Evropu obývalo sotva 25 milionů lidí.

K tomu si mohl islám příčíst další dvě výhody. Opanoval území nejstarších civilizací – Írán, Mezopotámii, Egypt, starověký Přední východ. A měl jako jediný společné hranice se všemi ostatními, s Franky, Byzancí, Indií, Čínou a Afrikou. Také si rychle přivlastnil kulturní dědictví poražených. Islám převedl do arabštiny řecké poznání, organizoval svou říši podle perských principů, přepsal dějiny světa pod tradic starých Řeků a Židů. Jedním slovem řečeno, islám se ocitl ve centru světa anebo se choval tak, jako kdyby představoval pupek světa.

Na rozdíl od Číňanů nebo Římanů se muslimský svět sice neobehnal zdí po vzoru opevnění velkých říší, které ho předcházely, leč nebyl o nic méně pevnou citadelou. V roce 1000 n.l. představoval říši a civilizaci zároveň, což z něho dělalo těžko zbořitelnou ideovou pevnost. Není divu, že v takové situaci nabyli muslimové pocitu, že jsou dostatečně a plně soběstační. Za hranicemi své říše, s výjimkou Byzance, zmrzačené dědičky Říma, neviděli nikoho jiného než barbary. Od vnějšího světa mimo území „dár al-islám“, nečekali muslimové v 11. století n.l. nic, co by bylo hodné jejich zájmu. Pěstovali si názor, že o světě mimo dosah islámu vědí všechno, a v jisté době skutečně platilo, že o světě znali muslimové více než kterákoliv jiná tehdejší civilizace. Rozdělovali svět na 70 až 72 národů podle biblického příběhu o babylonské věži a řadili podle znalosti řecké geografie a genealogie převzaté z bible.

Islám v 11. století n.l., byť již ztratil někdejší politickou jednotu, měl blíže k modernímu Západu než k muslimskému světu dneška. Naopak Frankové, hledající křížovými výpravami ztracené římské Středomoří a židovský Jeruzalém, by se dali přirovnat k dnešním muslimům. Nostalgické vzpomínání na časy velkých islámských impérií, ať už bylo Osmanské, Mughalské či velkolepý arabský chalífát, jim nedává spát.

Obdobně jako nahlíželi muslimové před tisící lety na okolní svět, tak hodnotili křížové výpravy jejich kronikáři. Byla to invaze barbarů. Od počátku 12. století na sebe navazuje postup Franků ve Španělsku, kde Toledo padlo do rukou Katalánců v roce 1091, dobytí Sicílie, dokončené v roce 1099, a útok na syropalestinské pobřeží s obsazením Jeruzaléma v roce 1099 při první křížové výpravě. To, co my nazýváme „první kruciátou“, pokládají arabští autoři 12. a 13. století za pomoc, kterou „Frankové“, tj. křesťané ze západní části světa, poskytli svým byzantským souvěrcům, napadeným a poraženým Turky u Manzikertu (Malazgirtu) ve východní Anatolii v roce 1071. Po tomto úspěchu zahájili Turci „turkizaci“ Malé Asie, které byla do té doby pevnou baštou Byzantské říše.

Barbaři ze Západu i Východu

Arabští kronikáři přirovnávají invazi barbarských Franků k postupu jiných barbarů – Turků v 11. a 12. století a jejich bratranců Mongolů ve 13. století – ze stepí Střední Asie. Invaze z Východu přivodila arabsko-muslimskému světu daleko větší katastrofy než samotná křížová tažení. Vpády Franků se dotkly jen nepatrné části území „dár al-islám“ a východního Středomoří, kde se tehdy nenacházelo žádné velké a hospodářsky významné muslimské městské centrum. Jeruzalém a libanonský Tripolis, dvě největší města dobytá franckými křižáky, byla ve srovnání s Halabem (Aleppo) v severní Sýrii či Damaškem menší a na vedlejší koleji.

Naopak Turci obsadili hlavní muslimská centra a ve 12. století zvrátili vývojový směr islámu vítězstvím sunnitského směru nad tendencí šíitskou. Pohanští Mongolové postupovali následně ve šlépějích svých tureckých bratranců. Okupovali a ničili Střední Asii, Írán, Irák a Anatolii, kde praktikovali metodu totální likvidace nositelů sebemenšího odporu. V Bagdádu, kterého se mongolští nájezdníci zmocnily v roce 1258, masakrovali po dva týdny vše živé. Opatrné odhady mluví o 70 tisících mrtvých v tomto městě, které bylo po dlouhou dobu hlavním centrem islámského chalífátu. Tamní hřbitovy, mešity a paláce byly srovnány se zemí.

Jediné mongolské tažení v letech 1256-1258, které završil pád Bagdádu, za sebou zanechalo více mrtvých než celé století křižáckých válek v Sýrii a Palestině. Výmluvná je i pozornost, kterou věnovali oběma těmto událostem kronikáři. V Ibn Chaldúnových Dějinách světa (ze souborného díla s názvem Kitábu ´l-´ibar) je věnováno na pět stovek stránek tureckým a mongolských vpádům a z nich vzešlým novým islámským dynastiím, zatímco na války s křížáky autorovi stačily necelé čtyři desítky stránek.
Kupodivu je to právě Ibn Chaldún (1332-1406), arabsky píšící historik, který nám zanechal velmi pozoruhodný výkladů válek s Franky. Nezná tezi o hegemonii Západu ve světových dějinách. Běh dějin vysvětluje podle vlastní teorie a chování lidí vyvozuje z ekonomických poměrů prostředí, v nichž žijí.

Ibn Chaldún znal hospodářskou chabost starých agrárních společností. Neušlo mu, že vytvářejí jen nepatrné bohatství. Leč touha bohatnout a žít lépe je všelidská a existuje od nepaměti. Jak to tedy zajistit, nejde-li to spontánně? Jednou cestou je loupež a pěstování k tomu potřebných bojovných a válečnických schopností a vlastností. Anebo zapojit mozek a vymyslet něco, co by hromadění cenných státků a bohatnutí zaručilo jinak než pouhým fyzickým násilím. Tak vzniká mechanismus zdaňování. A k jeho obsluze a dohledu stát.

Chce-li stát vybrat na daních více, měl by proto něco dělat. Uzná-li rozumně, že přitahování šroubů má své meze, může kupříkladu vytvářet podmínky pro to, aby i zdaňovaní bohatli. A tak stát pomocí redistribuce financí získaných z daní zakládá města, kde dochází k rozvoji řemesel a k jejich specializaci. Výroba vytváří zisky a s nimi kráčí pokrok, který není spontánní, nýbrž úmyslně založený organizování společnosti. Z takového blahobytu mohli profitovat i daňoví poplatníci, mobilizovaní vědomím, že prací a šikovností se dá zbohatnout.

Produktivní a vystrašené stádo

V primitivních státních organizacích, které mohl pozorovat Ibn Chaldún, se za tento pokrok platilo povinností v podobě naprosté odevzdanosti politické. Zdaněné populace jsou zbaveny sebeobrany, udržovány v závislosti na státu a redukovány na stádo, jednak produktivní a prosperující, jednak mírumilovné a vystrašené. Stát funguje jako prostředník výměny přirozené lidské agresivity za zkrocené, zdomácnělé dobré bydlo. Ibn Chaldún nazýval tyto početné, relativně bohaté populace, bezbranné a státu a daním podřízené populace „usedlíky“.

Ale i stát narážel na potíže. Zrodil se a udržuje se násilím, které je nutné pro výběr daní, zároveň musí potlačovat jakékoliv snahy o protitlaky ze strany usedlých populací. Odkud tedy má brát potlačovatelskou sílu, kterou potřebuje, ale kterou jinak netoleruje a tudíž nemůže hledat u svých poddaných? Nachází ji ve světě za hranicemi, u „barbarů“. Tam absence státu drží lidské skupiny v podmínkách, které je nutí, chtějí-li přežít, pěstovat odvahu a uchovávat solidaritu mezi sebou. To, co stát a zavedený systém zdaňování doma vykořenil, i když to pro svou existenci potřebuje, je nucen čerpat odjinud.

Následkem jsou známé. Všechny civilizované společnosti Orientu jsou nakonec chráněny a následně i ovládány ozbrojenými malými skupinami původem z barbarského světa kmenů. Tyto menšiny, sloužící zprvu jako žoldnéři, se mohou postupně po řadě generací přizpůsobit životnímu způsobu usedlíků a rozpustit se v nich. Sto nebo možná o trochu více let stačí, aby pravnuci barbarů pozbyli odvahy a především solidarity, které je spojují s jejich předky, a zapomněli na dobývání moci a její násilné udržování.

Jak se toto schéma promítlo do dějin křížových tažení a dějin islámu,v nichž jsou kruciáty jen pouhou epizodou? Podle Ibn Chaldúnova výkladu figurují na jedné straně „praví barbaři“ Arabové, nejchudší a nejprostší mezi chudými, často nomádi, kteří neznají stát. Proto vyznávají kmenovou solidaritu a jsou obávanými bojovníky. Na straně druhé jsou usedlíci, státem a daněmi zcivilizované populace, žijící v Egyptě, Sýrii a Iráku. Právě tam se tři nebo čtyři tisíce let před islámem, podle Ibn Chaldúna, zrodily město a stát. Navíc se tam už tisíc let před islámem vybíraly daně určované dobyvateli – Peršany, později Řeky a po nich Římany. Odlišnost kultur a rozdílná výše bohatství, stejně jako jiná míra solidarity a jiná velikost odvahy jsou zřetelné. Následné arabské dobývání pod vlajkou islámu je proto rychlé a snadné. Vzejde z něho nová velká říše, největší, jakou svět kdy poznal, jak píše Ibn Chaldún.

Leč záhy se spouští proces usazování arabských dobyvatelů. Ve snaze nahradit své slábnoucí Araby angažuje říše v polovině 9. stol. první turecké žoldnéře. Pozvolnému rozpadu říše se tím nezabrání. Od 10. stol. se objevují nové islámské státy v severní Africe a Španělsku, které posléze rovněž hledají pomoc v náboru cizích žoldnéřů, jednak Berberů, jednak Slovanů. V 11. století se hegemonie Arabů hroutí v důsledku jejich zeslábnutí. Národy, které Arabové najaly do svých služeb jako vojáky, se podělí o zbytky někdejší veleříše. Na Východě se Turci zmocňují Íránu a Bagdádu. V severní Africe vznikají berberské dynastie z berberských vojáků sloužících arabským vladařům. Ve Španělsku a obecně ve Středomoří zaujímají Frankové místo Slovanů, kteří sloužili v armádách islámu. Během 12. a 13. stol. soupeří mezi sebou tři národy, Turci, Frankové a Berbeři, o území a vládu nad nimi

Konflikt s islámem nehýbe dějinami

Křížové výpravy staví Ibn Chaldún do kontextu s tureckým postupem. Události v polovina 11. století vysvětluje zásadní změnou, kterou představuje zhroucení či rozpad Islámské říše, jinak řečené arabské hegemonie spojené s vítěznými islámskými výboji. Říše je rozdělena mezi Turky, Berbery a Franky, tři nové nastupující národy. Křížová tažení jsou jen jednou z událostí dělení Islámské říše, která proti sobě postavila Franky a Turky. Současně se válčí mezi Franky a Berbery na Iberském polostrově a následně bojují Berbeři s Turky v Egyptě. V Evropě nakonec vyhrávají křesťanští Frankové, zatímco v severní Africe islamizovaní Turci.

Neexistuje tudíž žádná spojitost v souběžně vedeném útoku Franků a Turko-Mongolů proti srdci islámského světa a proti Byzanci, tedy nějaký ideový plán zkrocení či zotročení islámu. Rozhodl vnitřní rozklad Islámské říše, tak jako kdysi pomalá agonie Římského impéria zavdala příčinu pro germánský vpád ze Západu a k arabské invazi z Východu.

Má-li mít Ibn Chaldúnův výklad smysl i pro nás, musíme učinit to, o čem byla řeč zpočátku. Zbavit se ukvělé představy, že dějinami hýbe konflikt Západu s islámem. A dokonce přijmout, že Západ nebyl a není více než jedním z hráčů na šachovnici světové historie, který měl sice v posledních několika stoletím převahu, leč srovnatelnou se silou a vlivem islámu a jeho veleříše před před tisíci lety. Islám tehdy neporazila agresivita vnějších nepřátel, nýbrž jeho vlastní nezastavitelně narůstající slabost.

Namístě by rovněž bylo vzdát se přehnaného akcentování vlivu náboženství na chod dějin, což je dnes zřejmě obtížnější než pro arabského historika před sedmi stoletími. Turci a Berbeři byli muslimy, Frankové křesťany. Při dělbě Islámské říše Arabů to však nehrálo velkou roli. Dobyvatelé jak muslimští, tak křesťanští byli stejnou měrou predátoři, s podobnou morálkou útočníků a se srovnatelnou mírou odvahy a solidarity, kterou staré imperiální populace arabské, perské a byzantské ztratily. Je paradoxní, leč přesto výmluvné, že myslitel 14. století byl méně citlivý na úlohu náboženství než jsme my na počátku 21. století.

Politický islám – soupeř demokracie

Není sporu o tom, že Západ určoval poslední tři století chod dějin světa. Jeho dosud nevídané a mimořádné vzmachy, ať už hodnocené pozitivně či negativně, mají právo být připomínány. Od roku 1800 se světová populace zvětšila osmi až devitinásobně ve srovnání s předchozími třemi tisíci lety. Bohatství pak narostlo padesáti až šedesáti násobně oproti celým předchozím lidským dějinám. Evropské národy podněcované ekonomickým rozvojem, rozmachem vědy, technickým pokrokem a nebývalými možnostmi společenského vzestupu, které se jim nabídly, dosáhly během 19. století na základní práva demokracie. S tím pak následně souvisí pozvolný konec koloniální a imperiální nadvlády Západu nad ostatním světem. Za cenu nesmírných obětí dokázaly demokracie Západu ve 20. století zamezit rozšíření dvou velkých totalitářských ideologií, fašismu a komunismu, které se uvnitř demokracií zrodily.

Dějiny triumfů Západu, shrnuté takto do několika vět, jsou pravdivé a zároveň klamné. Již po několik desetiletí se nám do myslí vnucuje iluze o nevyhnutelném vítězství demokracie za všech okolností, krátce řečeno, nějaké demokracie dané nutně a nezměnitelně shůry. Po pádu komunismu zůstává politický islám posledním soupeřem demokracie.

Zásluhou arabských revolucí a v souvislosti s jejich hlubokými dopady ve zbytku muslimského světa zaznamenal politický islám důležité body ve svůj prospěch. I když se názory pozorovatelů na „arabské jaro“ liší, v jednou se většinou shodnou. Arabské revoluce dávají sbohem ideologické epoše. V Libyi, Egyptě, Íráku (od roku 2003) a Sýrii přepouštějí svou moc diktatury vytvořené po získání politické nezávislosti nebo po „osvobození“ v 50. a 60. letech 20. století. Provedly první masovou modernizaci islámu a nyní odcházejí. Jejich ideologii „antimperialismu“ a odmítání „neokolonialismu“ vytlačuje islamismus, byť jeho proudy se navzájem potírají a nezřídka i vraždí, podobně jako kdysi strany a režimy „sekulární“, marxizující a socializující „arabskou obrodu“. Volby následující po převratech v Túnisu a Egyptě, ale i volební výsledky v Maroku, ukazují, že islamistické teze vítězí u silné většiny.

Výsledky všeobecných a svobodných arabských voleb staví před naše západní demokracie přinejmenším otazníky. Zároveň nás ovšem nepřesvědčují ani tak, že „oni (muslimové) přijdou k nám“, ani tak že arabský radikalismus se přizpůsobí obecným, universálním a trvalým pravidlům demokracie.

Je na nás, abychom se starali o sílu našeho přesvědčení ve chvíli, kdy lesk průmyslové revoluce bledne, kdy se náš ekonomický růst propadá, kdy síla sociálního vzestupu ochabuje a kdy zaujetí pro demokratický systém v našich vlastních zemích zřetelně slábne. Znovu se ocitáme v nebezpečí, že se zdání našich triumfů během posledních tří století bude promítat už nikoliv jen na vzdálené křížové výpravy, ale i na nejistou budoucnost.