Tuniská a egyptská revoluce jsou na rozdíl od všech dřívějších převratů masová občanská povstání bez revoluční ideologie. Úspěch povstání, které jako revoluce vypadá, je však stále nejistý: žádná ze zásadních potřebných změn ještě nebyla mocí ani veřejně zmíněna.

Když se řekne thawra, revoluce, vidíme jásající egyptské davy oslavující sebevědomého Násira, který dal v roce 1952 Arabům národní hrdost a důvod věřit v budoucnost. Většina arabských zemí mimo Záliv měla svou revoluci – antiimperialistickou, nacionalistickou a socialistickou. Studená válka a nevyřešené koloniální dědictví však pomohly k moci autoritářským režimům vedeným generály, s formálními volbami a nekonečným stanným právem. Násirův panarabismus se zhroutil, socialismus se otevřel Měnovému fondu a nacionalismus dožíval z arabského ponížení a nepřátelství vůči Izraeli. Dvacet let po revoluci hrozila thawra opačné ideologie. Arabské režimy potlačily veškerou opozici a z islamismu se nakonec stal jediný mocný ideologický proud, který byl schopen si zachovat protestní charakter a masovou podporu. Od íránské revoluce se arabské vlády obávají islamistického enqelábu (převratu). Potlačily islamisty i za cenu války státu proti vlastnímu lidu a všechno volání Západu po demokratizaci odmítají s tím, že by v nich zvítězila protistátní a protizápadní ideologie. Ospravedlňují svůj autoritářský charakter buďto válečným stavem nebo obranou sekularismu.

Rozhodla armáda
Armády dvou arabských států teď poprvé uznaly protivládní protesty jako legitimní. Výsledek tuniské revoluce byl rozhodnut 13. ledna, kdy armádní šéf Rašíd Amár odmítl střílet do lidí. Podobnou naději získala i egyptská revoluce, když 31. ledna armáda prohlásila, že nepoužije násilí proti poklidným demonstracím a nakonec i podstatný důkaz toho, že to armáda myslí vážně, když ve čtvrtek nakonec zakročila proti násilným promubárakovským mlátičkám.
Armády se rozhodly zachovat si neutralitu, chránit stát, a ne režim. Jejich neutralitu umožnila zásadní skutečnost, že protesty byly ideologicky neutrální a úplně bez spojení s islamisty. Tuniská Annahda se ze svého exilu skoro neozývala. Egyptští Muslimští bratři se k protestům přidali opožděně a zdrženlivě se rozhodli nezviditelňovat se písněmi a plakáty. Protesty neobsahovaly ani protiamerická či protiizraelská hesla.

Armáda své rozhodnutí ospravedlnila „legitimními požadavky lidu“. Zřejmě jí také šlo o uchování vlastní jednoty tváří v tvář požadavkům, které mohly za legitimní považovat i její mladší složky. Motivem protestů byla všeobecná frustrace z rostoucích cen, nezaměstnanosti, korupce a politické manipulace, tedy z neschopnosti státu dostát svým základním funkcím výměnou za poslušnost.

Občanský protest
Demonstrace měly charakter povstání za občanská práva a sociální zodpovědnost státu. List Šark al-Awsat ocitoval jednoho protestujícího: „Víme, že se tu bojuje o moc a že tu jsou i oportunisté, my ale jen chceme, aby někdo naplnil naše potřeby.“ Na svých stránkách píše nově zformované hnutí 25. ledna (dna první velké demonstrace) v tomto pořadí: chceme zvýšení minimální mzdy, chceme konec stanného práva, chceme konec Mubárakovy vlády a svobodné volby. Jde tedy o zodpovědnost státu, bezpečí před státní zvůlí a o politickou změnu. Nejčastěji je potom od protestujících, interviewovaných různými médii, slyšet potřeba navrácení občanské důstojnosti vůči zlovolnému státu.
Jako v Tunisku, i v Egyptě lidé organizují obranné výbory a spolupracují s armádou. Snaží se o zachování pořádku a míru v situaci, kdy policie vyklidila ulice a vypustila na ně vězně. Pouze tak může revoluce uspět. Chaos a násilí je hlavním argumentem, kterým autoritářský stát opravedlňuje státní násilí.

Protesty nemají vůdce, ani demagogická hesla. Skupina 6. dubna rozdávala letáky s ilustrovaným návodem, kde se scházet, jak se bránit slznému plynu a policistům a jak zapojit sousedy: používejte „pozitivní jazyk“ a „slogany ve jménu Egypta a svobody lidu“. Neoficiální mluvčí revoluce Muhammad Baradej přicestoval až po začátku protestů a stal se mluvčím pro svou prestiž, „apolitičnost“ a styky se všemi skupinami.

Protesty nezačaly letos
Občanský charakter byl i znakem mobilizace a protestů posledních let. Na rozdíl od podobných sociálních bouří za otevření dolů v Gafse v roce 2008 se letos v Tunisku protesty pomocí internetu přelily i do hlavního města, kde se k nim přidala celá řada dosud apolitických uskupení. V Egyptě k první velké demonstraci po tuniském úspěchu 25. ledna vyzývaly mladé organizace jako Skupina 6. dubna, aktivní v sociálních protestech už několik let.
Egypt zažil krátké období liberalizace v roce 2005, kdy Bushova vláda donutila režim k tomu, aby umožnil kandidovat v prezidentských volbách i nezávislým. V té době vzniklo z iniciativy několika stovek intelektuálů politické hnutí Kifája („dost“) a celá řada spolků „za změnu“. Jejich cílem byla změna příliš úzkých pravidel politické participace a vyjádření protestů proti Mubárakově kandidatuře. Když ve volbách v roce 2005 Muslimští bratři, kandidující jako nezávislí, získali přes všechny překážky pětinu míst, Mubarak rozpoutal proti islamistům největší represi od 80. let, uzavřel televizní stanice, pozavíral část opozice včetně blogerů a hnutí se vyčerpalo.

Protesty pokračovaly četnými dělnickými akcemi, z nichž jedna, masivní, ve velké textilce, byla podpořena občanskými sdruženími přes internet v roce 2008. Další protesty se organizovaly proti policejní zvůli a vraždění, když po internetu kolovala fotka rozmlácené hlavy mladíka Cháleda Saida, který byl policií minulé léto bezdůvodně zadržen v internetové kavárně, vytažen na ulici, zbit a zabit. Lidé protestovali po stovkách před soudy a spojovali se na internetu.
Na podzim měly být volby opět „pluralitní“. Muhammad Baradej se vrátil do Egypta a spojil opozici včetně Bratrstva do Národního sdružení pro změnu. Volby ale nakonec bojkotoval. Až tuniský úspěch pomohl zmobilizovat i nepolitické Egypťany.

Arabská obnova
Občanská politika by se mohla stát základem arabské obnovy. Autoritářská ideologie, která dělí politiku na prostátní a protistátní, se ve dvou zemích hroutí. Ideologické protiklady, na kterých byla dosavadní politika postavena, izraelskoarabská válka, antiimperialismus a antisekularismus, by s ní mohly vzít za své. Marocký princ a politolog Mulaj Hišám hovoří o „generační změně, která vyvrací tezi o výjimečnosti arabské politiky“, a očekává její šíření. I v arabských zemích, padesát let po dekolonizaci, mohou otevřená politická soutěž a občanská práva, požadované demonstranty, vzít starým ideologiím půdu pod nohama a učinit stát odpovědným svým občanům.

Zatím občanský trend potvrzují i Muslimští bratři. Prohlašují se za „nepochopené“ demokraty. Egyptský stát je potíral jako opozici, ale toleroval jejich nepolitické aktivity a využíval je proti džihádistům. Na rozdíl od „hnutí za změnu“ se podzimních voleb zúčastnili, v druhém kole ale pro manipulaci odstoupili. Během protestů nechtěli dát moci záminku k násilí a ohrozit revoluci a zdůrazňovali svůj „občanský“ postoj. Bez legitimity protestního hnutí a s politickou zodpovědností velkého bloku v parlamentu je velká šance, že pragmatická politika promění i Bratry v obdobu umírněné turecké AKP.

Otázkou ovšem zůstává, zda bude revoluční hnutí, které je zatím bez vůdce, silných stran a promyšleného programu, schopné prosadit potřebné změny proti setrvačnosti státní moci a zda se z úspěšného povstání stane občanská revoluce.

Zatím jsme byli svědky pouze konfrontace obou stran o to, zda Mubárak půjde. Teprve po ukončení násilí ve středu a úspěchu mírové masové demonstrace v pátek se s vicepremiérem rozběhla jednání o tom, jak konkrétně zařídit změnu, a to jak s americkou vládou, která je v zákulisí velmi aktivní, tak se zástupci občanské společnosti. Oficiální opozice se zatím drží zpět. Musí mít jistotu, že základní minimum změn je nezvratné: vedle odstoupení prezidenta to bude asi i legalita jeho zástupce, konec stanného práva, a záruky o tom, jak se bude měnit volební právo. Žádný z těchto bodů ještě nebyl ani veřejně zmíněn a ještě pořád hrozí nebezpečí, že se vláda pokusí nějak vmanipulovat protestující do přijetí co nejmenších změn.

Psáno pro LN (pozměněno a doplněno pro Aktuálně.cz)