Čtvrt roku po začátku arabských revoluci probíhají další velké změny – symbolické i politické. Usáma bin Láden nakonec zemřel v momentě, kdy se jeho ideologická opozice proti prozápadním arabským diktaturám stala zcela bezpředmětnou: Egyptský režim nakonec padl pod tlakem občanů.

Hosní Mubárak byl nakonec vzat do vazby vlastní armádou. Egypt zatím prochází zásadními, i když pomalými změnami, jejichž tempo paradoxně udává právě armáda


Do dnešní doby bylo splněny čtyři ze sedmi zásadních požadavků revoluce. Všechny tyto změny určila armáda. Režim padl v polovině února vojenským pučem, když Vysoká rada ozbrojených sil převzala moc. Koncem února Rada ustoupila tlaku protestů a dosadila novou vládu, bez generálů a s menší zátěží z minulosti. Poté rozpustila i stěžejní orgán diktatury, státní bezpečnost. Měsíc po převratu se armáda sama ujala iniciativy, která dosud patřila spíše ulici. Nechala výborem právníků přepsat ústavu a koncem března přesně podle oznámeného plánu zorganizovala úspěšné referendum. V symbolických prvním svobodném volebním aktu byly změny potvrzeny a ústavní řád do jisté míry obnoven. V posledním zásadním kroku armáda rozpustila bývalou vládnoucí Národně-demokratickou stranu a dala prezidenta Mubáraka a jeho dva syny do vyšetřovací vazby.

Rozpuštění Mubárakovy strany se rovná prvnímu reálnému kroku k politickému pluralismu a zatčení Mubáraka symbolickému zpečetění změn. Armáda se v oficiálním prohlášení označila za strážkyni „slavné egyptské revoluce“, kterou uznala za morální základ nového egyptského pořádku.

Paternalistická revoluce
Tyto kroky přišly po týdnech zvěstí o tzv. „kontrarevoluci“ a pochyb o tom, jak se armáda ke změnám opravdu staví. Armáda se totiž těší určitému respektu pro svou roli v revoluci. Jedná ale pouze pod tlakem, silně paternalisticky a bez ochoty k „národního dialogu“, po kterém opozice volá. Podle starých autoritářských zvyků bylo nakonec i referendum o ústavních změnách, podle opozice beztak nedostatečných, především lidovým potvrzením armádního kurzu. Armáda o týden později pouhým výnosem změnila další paragrafy v ústavě a ponechala v platnosti většinu volebního zákona, včetně zákazu náboženských stran. Dala také najevo, že se nehodlá vzdát vedení země po parlamentních volbách, ale až bude koncem roku zvolen nový prezident.

Od protestů na MDŽ se na Tahríru opět zatýká. Podle lidsko-právních organizací armáda vězní přes 5000 lidí. Vládne nadále pomocí stanného práva, které jí umožňuje civilisty soudit hromadně před vojenskými tribunály. Celá řada aktivistů tak tráví svůj čas hledáním ztracených lidí namísto přípravou voleb. Po masivních protestech „Pátku očisty“ 8. dubna armáda vedla několikahodinovou bitvu s protestujícími, přičemž poprvé od revoluce byl zabit člověk.

Armáda se navíc není nadstranická. Mubárakovu rodinu sice obětovala, ale neochotně a pozdě. Podařilo se jí referendem rozdělit opozici na revoluční a pro-armádní a podle všeho pokračuje v tiché dohodě s islamisty. Vyvrcholením revoluce činí zvolení nového prezidenta, a ne parlamentu či ústavy. Bude tedy podporovat starý prezidentský systém jako základ demokracie.

Armáda navíc nesnese kritiku. Bloger Maikel Nabíl, odsouzený 9. dubna ke třem letům vězení, napsal: „Revoluce nás zbavila diktátora, ale ne diktatury… Ani jednou nebyla armáda na straně lidu, klame a stará se pouze o své zájmy“. Konec stanného práva, předání vlády civilistům a propuštění vězňů zůstávají třemi nesplněnými požadavky revoluce.

Během tzv. Pátku očisty bylo prolomeno tabu a kritika se snesla přímo na hlavu Vysoké rady, maršála Tantávího. Následné zatčení Mubáraka ale překvapilo samotné revolucionáře. Mnozí totiž už úplně přestali armádě věřit. Když viděli Gamála Mubáraka neoholeného v nechvalně známé věznici Tora, opět zazněla otázka: na čí straně je tedy armáda?

Národní instituce

Armáda hájí nadále především vlastní pozice. Je si však vědoma toho, že Egyptu nebude schopna starým autoritářských stylem efektivně vládnout. Přechod ke sdílení odpovědnosti skrze volenou vládu je plně v jejím zájmu, jakož i určité naplňování lidových požadavků. Pokračující protesty hrají tedy nadále velkou roli v boji o význam revoluce. Armádě jde totiž o její reputaci páteře národa. Pravděpodobně se obává i mladších důstojníků, kteří jsou dlouhodobě nespokojeni se stylem staré generace, jak naznačují mimo jiné i WikiLeaks. Jediný zásadní chybný krok a obnovení protestů by totiž mohly vést i k převratu uvnitř armády. Toto je vidět na načasování zásadních změn: všem předcházel bezpečnostní přehmat a protesty.

Zadruhé není ani chaos v sousední Libyi bez důsledků. Armáda i veřejnost s obavami sledují, co se může stát, když se instituce rozpadnou. Jak armáda, tak ulice, se vyhýbají velkým provokacím.
Zatřetí revoluce vedla k oslabení autorit na všech společenských úrovních. Policie se stáhla do ústraní, pokud zrovna nestávkuje, a břímě udržování veřejné bezpečnosti dnes prakticky místo policie nese armáda. Armáda je dnes přímo zodpovědná za vše, co se v Egyptě děje. Často na to její síly nestačí, jak se nedávno ukázalo. Většinu nepokojů totiž nelze řešit policejně, ale pouze politicky, zvlášť stávky, nebo nedávné masové protesty za odvolání tří nových guvernérů. Nejtěžším úkolem bude pak zvládnout hospodářský propad, způsobený revolucí.

Podle Mohameda Baradeje je dnes armáda jediná fungující instituce v Egyptě. Z důvodu své zodpovědnosti za stát, kterou neustále zdůrazňuje, je tedy i zodpovědná za úspěch procesu změn, který revoluce nastartovala. Jak M. Baradej říká v rozhovoru pro Spiegel, bylo by neštěstím pro celý proces, kdyby se opozice a armáda dostaly do konfliktu. I když jsou kroky armády zoufale pomalé, Egypt se v určitém napětí mezi nejistou mocí, roztříštěnou opozicí a lidovými nadějemi opět posouvá kupředu.

Důležitost zodpovědné národní instituce dnes jen podtrhává pošetilost, jaké se dopustila Bushova vláda, když prvním výnosem v Iráku zrušila stranu Baas a hned druhým i celou armádu.

Psáno pro LN