Úvod autora blogu: Simon Johnson je jedním z mála současných ekonomů, kteří jsou jednak vlivní a uznávaní, a jednak mají z mého pohledu vcelku rozumné názory na krizi a finanční regulaci. Johnson píše odbornější články pro zasvěcené, takže většina z nich se do Aktuální blogosféry asi nehodí. Přišlo mi to líto, protože si myslím, že Johnson má co říct, a tak jsem hledal nějaký přístupnější. Doufám, že jsem měl šťastnou ruku.



Simon Johnson: V politických kruzích se začíná materializovat úmysl ponechat banky, jak jsou, a jejich strukturu příliš neměnit. Na jeho podporu přitom nezní obehraná písnička, že velké banky jsou výkonnější, ani argument Lloyda Blankfeina (šéf banky Goldman Sachs - pozn. překl.), že jedině tak lze povzbudit chuť k riskování, a dokonce ani názor Finančního výboru Kongresu, že rychlé rozmrznutí úvěrových toků je klíčové pro udržení zaměstnanosti.

Zdůvodnění je následující - všichni, kdo nesouhlasí s bankami a bankéři, jsou zuřiví populisté, které je třeba umravnit, jinak napáchají obrovské škody. Bankéři jsou ochotni přistoupit na jisté opatrné reformy a společensky poněkud přijatelnější chování a za odměnu je byrokrati, kteří drží kormidlo hospodářské politiky, ochrání před rozhněvanou veřejností. Je to vlastně verze argumentu Jamieho Dimona (šéf banky JPMorgan Chase - pozn. překl.): "Jestli jim dovolíte, aby nás démonizovali víc, než je zdrávo, pak se léčba ekonomiky podstatně zdrží."

Tento plán má ovšem tři háčky - je špatný, nebude fungovat a neposune reformní proces správným směrem ani o píď.

Kdo se na současný problém dívá jako na konflikt typu "vláda vs. lůza s vidlemi", pak nic nepochopil. Tady nestojí rozlícená pravice či levice proti státu. Tady stojí vládní úředníci blízcí vlivným finančním kruhům proti vládním úředníkům, kteří jsou vůči vlivným finančním kruhům podezřívaví (ekonomové, právníci, podnikatelé z nefinančních sektorů a - což je nejzajímavější - řada současných i bývalých finančníků mimo těch největších z největších, zejména těch, jež mají zkušenosti s nově vznikajícími trhy).

Jen pro příklad - mému nedávnému článku v Atlanticu (v němž Johnson varoval před přílišným vlivem velkých finančních konglomerátů a navrhl jejich rozlámání na menší kousky - pozn. překl.) vyjádřila podporu široká škála politiků a úředníků (včetně představitelů MMF nebo amerického ministerstva financí, to byste nevěřili). Stejný pohled zastávají podle očekávání i lidé nalevo. Ale podobné názory slýchám i od některých pravicových politiků - mnozí z těch, kdo se bijí za lepší podmínky pro podnikání, nepovažují velké banky za své přátele. Jediný člověk, od kterého jsem dosud slyšel kritiku, pracuje pro "oligarchy".

[...]

Pokračující tlak na banky nemá nic společného s populismem, a naopak všechno společné s vnitřními rozpory bankovního domečku z karet. Teď se budou banky zoufale snažit omezovat prodej nakrátko nebo hledat jiná nouzová opatření k ochraně svého kreditu. Takové částečné záplaty ale nezastaví fundamentální zhoršování jejich situace. Budou na tom podobně jako země čelící útoku na svou měnu, které vztyčují jednu neúčinnou obranu za druhou, snaží se měnit pravidla hry a nakonec vyplýtvají všechny své rezervy.

Asi je vám už jasné, jak tohle skončí, ale nejásejte. Pravděpodobným výsledkem bude utrpení pro mnohé a hlubší finanční chaos na celém světě.

Nejdůležitějším problémem je pochopitelně reforma finančního sektoru. Někteří mí kolegové se zaradovali nad pokroky dosaženými na summitu G20 v Londýně. Jenže pokrok ve slepé uličce žádným důvodem k radosti není. Ještě jsem neslyšel jediného vysokého představitele kterékoli vyspělé země říci nahlas to, co je již nad slunce jasné všem expertům, kteří právě nezastávají žádnou vládní funkci - je-li něco příliš velké, než aby to padlo, pak je to i příliš velké, než aby to existovalo.

Kdyby bankéři byli jednoduše hloupí, jak ve svém článku naznačil sloupkař New York Times David Brooks, pak by snad měla nějaká regulační opatření smysl. My ale víme, že bankéři jsou chytří. Zhlouply jen jejich společnosti. Co je to za ekonomický a politický systém, který dovolil, aby se tak hloupé společnosti nafoukly do rozměrů tak neúměrných zbytku ekonomiky? Pokud si odpovíte na tohle, budete vědět, co je třeba udělat pro vyřešení našeho problému.

Na jisté ostře sledované konferenci pořádané v předvečer krize se jeden úředník z MMF vytasil s rozumnou kritikou motivační struktury současného finančního systému. Jistá osoba, která se později stala vysokým funkcionářem v Obamově administrativě, jej za to nazvala "Ludditou" (člověk, který odmítá vše moderní a sofistikované a nostalgicky touží po starých jednoduchých časech; název dle hnutí britských textilních řemeslníků z počátku 19. století, kteří na protest proti průmyslové revoluci rozbíjeli mechanizované tkalcovské stavy - pozn. překl.). A stejný je zřejmě i převažující názor v dnešním Bílém domě.

Tou pravou metaforou však není rozbíjení produktivních strojů, ani představa vzbouřených rolníků s vidlemi a dokonce ani koncept chudých proti bohatým. Ve skutečnosti je to asi tak, jako by se společnosti vyrábějící energii z jádra ukázaly být hloupé a nebezpečné. Někdo by možná navrhl zrušit jadernou energii, to by však nebylo realistické řešení. Začít přepadávat elektrárny by také nemělo smysl. A společnosti zajaly všechny regulátory, které jsme proti nim vyslali.

Úřednické řešení je prosté:
1. Nasadit lepšího regulátora, takového typu, jaký ještě nikdy neexistoval
2. Zařídit, aby banky byly menší, méně vlivné a mnohem nudnější.



Autorem zveřejněného textu je Simon Johnson , profesor ekonomie na MIT a odborný poradce Rozpočtového výboru Kongresu. V letech 2007- 2008 působil jako šéfekonom Mezinárodního měnového fondu. V září 2008 také založil dnes široce uznávaný a citovaný blog Baseline Scenario, ze kterého je také tento článek, přeložený se souhlasem autora.