Je těžké si představit, že by kdy mohly být vyřešeny problémy zdravotnictví, pokud lidé nezačnou přebírat daleko větší množství osobní odpovědnosti (přestanou kouřit, omezí pití alkoholu, uzenina) na sebe. Za lepší péči u lékaře si budou pacienti už brzy připlácet.

Avšak jako Brazilec vím velmi dobře, co dokáže způsobit darwinský kapitalismus: silní přežijí a mají se dobře, ostatní lidé zůstávají ve středověku a žijí jako podlidi. A přirozeně, protože lidé na spodních příčkách společenského žebříčku nemají co ztratit, snaží se získat silou to, co mají úspěšní.

Jestliže se mocní neangažují při vzdělávání a přípravě pro život pro méně úspěšné lidi, pak ti, kteří jsou úspěšní, budou brzo bojovat proti vlastním příbuzným. A země nebude vůči vnějšímu světu vystupovat jako jeden celek.

Devadesátá léta, která jsem prožil v Americe, byla érou mnoha spektakulárních avantgard, hlučných a silně viditelných kultur mladých lidí, hlučných a viditelných bělošských primitivů v odpoledních televizních talk shows, důrazného multikulturalismu, extrémní posedlosti potřebou být fit, doba extrémního držení diet a extrémních investic.

Ale zároveň, jak byli Američané fascinování nekonečnou mnohostí internetu a oslavovali svou etnickou rozrůzněnost, tak byli obětí intelektuálního konsensu, který byl stejně tak svazující jako někdy v padesátých letech.

Přes celé politické spektrum dospěli tvůrci amerického veřejného mínění v devadesátých letech k bezprecedentnímu souhlasu nejen ohledně role podnikání v americkém životě, ale i ohledně všeobecného smyslu života. Kristus, podnikání, spotřeba a vůle být dobrý - to jsou čtyři přikázání v zemi strýčka Sama. A drtivá většina Američanů se přizpůsobila volnotržní víře.

Členství v odborech, po mnoha letech útoků na odborové organizace a deindustrializace pokleslo v soukromém sektoru ve Spojených státech pod 10 procent a zdálo se, že odborové hnutí úplně zmizí. Opozice přestávala fungovat jako opozice, ale trh byl nyní v bezpečí, údajně nekonečný výběr zboží měl nahradit nedostatek výběru při volbách.

Tento stav amerického národního konsensu byl charakterizován různými jmény. V mezinárodních kruzích dostala tato velká dohoda jméno "washingtonský konsensus", jiní ho zjednodušili na "tržní konsensus". Zatímco si kdysi "lidé mysleli", že existují i jiné způsoby, jak zorganizovat lidské záležitosti, než jen podle zásad volného trhu, tato volba téměř úplně přestala existovat. Takže není tak obtížné pochopit jednohlasnost, jíž národ promluvil po 11. září.

Této intelektuální jednolitosti ohledně podstaty a účelu ekonomiky i veškerého života a technologického pokroku posledních let se říká "nová ekonomika". Je to téměř vzduchotěsný konsensus - jistota, že ať se stane cokoliv, ať je kdokoliv v Bílém domě, intervencionistická vláda se tam nevrátí - to umožnilo bezprecedentní přesunutí bohatství směrem nahoru, jakého jsme byli svědky v Clintonových letech, to umožnilo obrovskou prosperitu trhů se zlatem a proměnilo to svět v tak bezpečné místo pro miliardáře... Než to zkrachoválo...

Ústřední premisou "tržního populismu" je přesvědčení, že kromě toho, že jsou trhy prostředkem výměny jsou také nástrojem tvorby souhlasu. Svými mechanismy poptávky a nabídky, zjišťování požadavků veřejnosti prostřednictvím marketingových průzkumů, supermarketů a internetu, dokáží trhy vyjádřit vůli lidu artikulovaněji a smysluplněji než to dokáží pouhé volby.

Svou samotnou podstatou poskytují trhy demokratickou legitimitu, trhy likvidují pompéznost a aroganci, trhy vyhledávají a hájí zájmy obyčejných lidí, trhy nám poskytují, co opravdu chceme. Takže kdo by se staral o politiku?

Mnoho jednotlivých součástí tržně populistického konsensu je součástí amerického kulturně ekonomického zázemí už léta. Hollywood a Madison Avenue vždycky trvaly na tom, že je jejich úkolem prostě odrážet přání veřejnosti a že filmy a kampaně jsou úspěšné nebo neúspěšné podle toho, jak přesně odpovídají veřejnému vkusu.

Avšak v devadesátých letech se tyto myšlenky spojily v novou ortodoxii, která zastínila všechny alternativní způsoby jak rozumět demokracii, historii a ostatnímu světu.

Kamkoliv člověk v devadesátých letech pohlédl, podnikatelé ovládli ideologický prostor, který kdysi zaplňovali obyčejní lidé. Najednou kritizovali podnikatelé aroganci elit, nadávali na příliš velké výsady tradičních bohatých vrstev, tvrdili, že všemu rozumějí a vedli neúprosnou, idealistickou válku proti principu hierarchie, kdekoliv ho našli. Jejich základní víra byla prostá: trh a lidé - jako základní principy života společnosti - jsou v podstatě totéž.

Podle tržního populismu nejsou elitami ti, kdo jsou bohatí. Ne, elitáři jsou lidé na druhé straně rovnice - intelektuálové a keynesovci, kteří jsou přesvědčeni, že lze společnost organizovat i jinak než ortodoxně tržním způsobem.

Vzhledem k tomu, že všechno, co dělá trh - bez ohledu na to, jak iracionální, náhodné či škodlivé to může být - je to Vůle lidu, a tak každý projekt, jehož cílem je fungovat mimo vliv trhu anebo každé úsilí zvládnout jeho případné škodlivé dopady je nutně nebezpečně umělým, neživotným schématem, je to arogance falešné odbornosti.

Historicky byl přirozeně populismus rebelií proti podnikatelskému pořádku, byl to politický jazyk, rezervovaný z definice pro lidi, kteří nebyli bohatí ani mocní. Byl to pojem, který byl spojován s odborovým či dělnickým hnutím a s rozhněvanými zemědělci. Avšak v roce 1968, na vrcholu hnutí, protestujícího proti válce ve Vietnamu, změnil tento základní rys americké demokracie svou podstatu. Třídní boj jaksi změnil svou polaritu. Teď to byl konflikt v níž vlastenecká, manuálně pracující "mlčenlivá většina" (spolu se zaměstnavateli) stála v protikladu vůči nové elitě, vůči "liberálnímu establishmentu" se svými rozmazlenými, americkou vlajku pálícími dětmi.

Tato nová vládnoucí třída, nejednotná směsice liberálních novinářů, univerzitních pracovníků, zaměstnanců liberálních nadací, liberálních politiků a stínových mocenských struktur v Hollywoodu se stala "tvůrci revoluce", hlasem protestu.

Až donedávna byla americká politika stále obětí kulturních kontroverzí, zděděných z konce šedesátých let. Pravicoví populisté neustále připomínali "normálním Američanům", jak odporný svět vytvořil "establishment", svět, kde rouhačští intelektuálové porušují zásady amerického způsobu života na každém kroku, svět, kde existuje pouliční zločinnost a nepředstavitelná kulturní degenerace, chybí respekt vůči mužům v uniformě, světští humanisté se spikli ve snaze ochromit a zlikvidovat rodinné hodnoty a cizincům odevzdat Panamský průplav, objevili se soudci, kteří tolerují zločinnost a politikové, kteří nejsou schopni postavit se proti komunismu.

Tržní populismus ani tak neprosazovala nějaká politická strana jako samotní podnikatelé - prostřednictvím teorie managementu, investiční literatury a prostřednictvím reklamy. A toto úsilí posloužilo potřebám podnikatelské komunity vlastníků daleko lépe než násilný politický populismus pravicové vzpoury.

Pravicový populismus sedmdesátých a osmdesátých let si vymyslel, že existuje "spiknutí liberální elity", která chce provádět "sociální inženýrství" - že je to klika odborníků, kteří si myslí, že vědí sami nejlíp, co je nejsprávnější pro občany: jako integrace černošských dětí do bělošských škol. Tržní populismus změnil celý náhled na situaci. Nyní už nebylo zločinem intelektuální elity, že se snaží národu definovat etické hodnoty, ale to, že zasahuje do hospodářských záležitostí. Ti zatracení elitáři byli dál obviňováni, že si myslí, že rozumějí všemu líp než obyčejní lidé, ale nyní se projevovala jejich arogance jejich úsilím zvýšit minimální mzdu, regulovat, dohlížet, přerozdělovat a zdaňovat.

Mezi tržním populismem a předchozí pravicovou politickou rebelií proti levicovým liberálům je však rozdíl. Zatímto pravicová politická rebelie se hrdě pyšnila svým antiintelektualismem, tržní populismus se stal módní záležitostí.

V polovině devadesátých let zůstal populismus na vrcholu moci jako jediná ideologie. Kritici, do té doby flirtující s levicovými názory, analytikové z Wall Street a skoro všichni ostatní, jak se zdálo, propadli kouzlu trhů. Trhy sloužily nejrůznějšímu vkusu, trhy dokázaly ztrapnit všechny snoby, trhy dovolily, aby kvalitní umění zvítězilo nad špatným uměním, trhy vítězily nad člověkem, trhy odstraňovaly diskriminaci, v důsledku existence trhů všichni rychle bohatli.

Tržní populismus je v mnoha ohledech nejotevřenější apologií hospodářské nerovnosti od dob sociálního darwinismu.

Spojené státy získaly své bezpercedentní bohatství v důsledku součinnosti faktorů, mezi nimiž je americký smysl pro komunitu, puritánská podnikatelská etika, protestantská disciplina, vlastenectví, spasitelský komplex, schopnost se často stěhovat, tendence vůči solidaritě... a také - ovšem nikoliv výlučně - v důsledku své formule liberálního kapitalismu. Bez fundamentalistického křesťanství a puritánské etiky, která je motorem podnikatelských vztahů, založených na dlouhodobé perspektivě, která bere v úvahu i prospěch celé společnosti, zjistily ostatní národy, že na rozdíl od amerického kapitalismu, v jiných variantách kapitalismu bere hrstka lidí skoro všechno a ostatní nedostanou nic. Ovšem po pádu Berlínské zdi vznikla mantra, kterou mnozí neustále opakují, že problémem je vláda a že by vláda vůbec neměla hrát žádnou roli v jakémkoliv řešení. Argumentuje se, že čím více lidí dáme na pospast vrtkavosti volného trhu, tím lépe na tom budeme.

Škrty ve státní službě nebo ignorování ekologických problémů či zrušení několik veřejné služby - to všechno byly kdysi konzervativní cíle. O nich se však mimo Českou republiku nyní už vůbec nehovoří.

Máme tendenci pomýšlet na hospodářství jako na něco, co produkuje spotřebitelské zboží, avšak když hospodářství dobře funguje, plodí daleko více než jen zboží. Silný hospodářský růst vede k silnému růstu vybraných daní, kterých je možno využívat k financování různých dalších služeb, od silnější a efektivnější policie až po lepší školství. A silnější hospodářský růst vede k poklesu nezaměstnanosti, v jehož důsledku klesají výdaje na podporu v nezaměstnanosti, čímž se uvolní další peníze pro veřejné služby.

V české verzi kapitalismu sežraly tyto peníze spořitelny a jejich klienti. Tak ty peníze prospěly elite hyen s politickou protekcí a účet zaplatili ostatní daňoví poplatníci.

Proto by nemělo být dovolováno, aby trhy úplnou volností zešílely. Rolí státu je udržet trh v takovém stavu, aby dokázal plnit svou řádnou roli, aby, například, docházelo k poctivému placení daní, k poctivé právní praxi, aby existovaly lidské vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.

Společnost je jako trojnožka - dvě z jejích nohou (stát a trh) jsou příliš dlouhé a jedna příliš krátká. Třetí nohou je to, co lidé navzájem dělají pro sebe jako příslušníci rodin a sousedství, jako přátelé a spolupracovníci.

Tak čeští politikové by si měli alespoň najít modernější verzi kapitalismu. Současná česká verze kapitalismu se nepříjemně podobá té verzi kapitalismu, která v současnosti vládne v méně gramotnějších zemích...