Umění ve svobodné společnosti poskytuje osvětu, vzdělání, identifikuje společenské problémy a způsobuje, že si lidé uvědomují, co se děje. Umělci, to nejsou lidi jako ti na Karlově mostě, kteří kreslí obličeje turistů, ale jsou to osoby s originálními, nekonvenčními pohledy, [díky bohu] jinak bychom bývali neměli surrealisty, impresionisty, kubisty, dadaísty atd.

Umění nepřekračuje konvenční normy pokaždé, avšak činí to často. Ať už je médium anebo význam určitého uměleckého díla jakýkoliv, ať je jeho obsah třeba nepopulární, nebo některé lidi rozčiluje anebo je špatné kvality, umělecká díla by neměla být označována za přijatelná či nepřijatelná.

V kontextu umění a zábavy to znamená, že je nutno tolerovat určitá díla, která můžeme shledat urážlivými, šokujícími, anebo prostě špatnými. Stejně jako ostatní formy projevu je ochrana uměleckého procesu základním rysem svobody projevu.

Každá překážka, uměle vytvořená vůči svobodě uměleckého výrazu vysílá strašlivý signál: když se nám něco nelíbí, správné je to zlikvidovat, požadovat, aby se to odstranilo, odebrat tomu financování anebo to zamést pod koberec. Během renesance umisťovali umělci často své mecenáše na obrazy svatých a mecenáš vždycky vypadal vhodně zbožně...

Umění je pro lidi nástrojem hledání pravdy a sebeuvědomění. Důsledkem tohoto hledání pravdy jsou i umělecká díla, která zpochybňují stereotypní a konvenční názory a vyvolávají cenzurní nutkání v těch, jejichž hledání pravdy dospělo k jiným odpovědím.

Avšak svobodná společnost je založena na zásadě, že každý jednotlivý člověk má právo rozhodnout, jaké chce přijímat umění či zábavu. Jestliže není lidský tvůrčí duch svobodný nakažlivá choroba cenzury nás nakazí všechny.

Henrik Ibsen, George Bernard Shaw, Oscar Wilde, Maxim Gorkij, Bertold Brecht a Andrej Sacharov - těm všem se vysmívala jejich vlastní země za to, že jednali, jak ukázala posléze historie - poctivě a odvážně, přestože jejich vize byla vysoce nelichotivá pro přijaté pokrytecké morální normy jejich soudobé společnosti.

Osobní integrita těchto spisovatelů byla prověřena zkouškou času. Jejich charakter a jejich morální integrita se vyrovnala jejich uměleckým dílům. Soudobí kritikové Oscara Wilda byli přesvědčeni, že jeho dílo bude zapomenuto a že samotné jeho jméno se stane symbolem morální zkorumpovanosti. Dnes je tomu obráceně: Wildovo jméno odhaluje pokrytectví a morální prudérii viktoriánské éry.