aneb

Táboráček plápolá...



„Tohle je nejlepší televize...,“ pravila naše milá sousedka, když jsme na chalupě roztopili kamna a zahleděli se do ohně. Ta souvislost mezi ohněm a televizním přijímačem mě odjakživa fascinuje. Opravdu tak rádi zíráme na obrazovku proto, že už nemáme v domě ohniště?

Nedávno jsem seděl v jedné břevnovské kavárně a nade mnou vyřvávala televize s jakýmisi klipy na umělohmotné písně. Požádal jsem číšnici – byli jsme tam jen my dva –, jestli by to nemohla vypnout, že se na to nedívám a ona, jak vidím, také ne.
„To my nesmíme, ani kdyby tu nebyl vůbec nikdo,“ odvětila. Asi aby oheň nevyhasl, napadlo mě. Na jiný důvod jsem nepřišel...

Čím jiným by to mohlo být, když dneska téměř v každé hospodě plápolá obrazovka a také v domácnostech si tenhle zvláštní táboráček vydobyl dominantní postavení?

Někdy ten ohýnek dokonce plane globálně, respektive nezanedbatelná část všeho lidstva zasedne u pomyslného společného táboráku: když tuhle v Londýně jistí Middletonovi vdávali dceru, dívaly se na to prý dvě miliardy lidí najednou! Kolektivnější posezení si už skoro ani nelze představit, a to se ve stejném čase určitě nějaká ta miliarda dívala někam jinam na něco jiného...

Čím to všechno je? To se tak málo během staletí vnitřně měníme? Nejvíc mě děsí, jak dobře to slouží jako argument ideologům televizního průmyslu, kteří tvrdí, že je úplně jedno, co se vysílá, hlavně že k tomu lidi nakonec slupnou i reklamu. Na ní se přece vydělává – ty ostatní programy jsou tam jen proto, aby udržely diváky u obrazovek do dalšího reklamního bloku.

Veškerý pokrok plyne tudíž jen z toho, že do ohně by se umísťovaly reklamy dosti špatně a bylo by to příliš nákladné. Oheň už je tu jen pro rebely a každý solidní konzumní člověk jedenadvacátého století vlastní obrazovku, i kdyby mu ji měli instalovat zadarmo. Však se jim ty náklady časem vrátí...

Sousedka se ženou už šly spát, ale já ještě u kamen zírám do plamenů. Vybavují se mi vzpomínky na paní režisérku Drahomíru Vihanovou a její kočky, které se prý dívaly na televizi hlavně proto, že tam věčně něco bouchá a bliká. My ostatní jsme většinou úplně stejní – stačí zablikat a zabouchat a už se shlukujeme kolem obrazovky a šátráme po slaných tyčinkách...

Samozřejmě existuje podivínská menšina, kterou blikání a bouchání neuspokojuje. Tihle kverulanti poukazují na veřejnoprávní funkci nekomerčních televizních kanálů a vyžadují program, jenž by je duchovně obohatil, vzdělal či alespoň pravdivě informoval. A když se toho nedočkají, přístroj znechuceně vypínají a nakonec považují pohled do ohně za zajímavější.

Někteří ironicky dodávají, že by se jim vyplatilo povinné poplatky za televizní vysílání rovnou házet do ohně, protože profesionální funkcionáři i politikové si za jejich peníze beztak dělají z veřejnoprávních institucí výdělečný podnik.

Když se prý člověk dlouho dívá do ohně, zapomíná. O zírání na televizi to musí logicky platit dvojnásob. Navíc si pak pamatujete spoustu nesmyslů, z čehož mají ti podezřelí prodavači iluzí radost a hlavně profit.

Tak já ještě přiložím polínko a musím končit. Drahnou chvíli už na mě bliká a bouchá Bratislava, za chvilku se tam odehraje finále mistrovství světa v hokeji a to si nemůžu nechat ujít. To přece sleduje – reklamy nereklamy – úplně každý...

(Psáno pro Týdeník Rozhlas)