aneb

Něco jsme zanedbali


U nemocnice, kam jezdím na rehabilitaci, se nedá zaparkovat. Nejlepší by bylo nechat auto jinde a jet autobusem, ale tak daleko jsem zase v té rehabilitaci nepokročil, špatně se mi chodí...

Jezdím tedy na cvičení pravidelně o půl hodiny dřív a čekám, zda se přece jen neuvolní nějaké místečko pár desítek nebo i stovek metrů od budovy. Spolu s některými řidiči, kteří jsou v podobné situaci, se tomu čekání snažíme dát jakýsi řád.

Vjedeme do parkoviště, nepředjíždíme se a stojíme slušně za sebou, až na nás dojde řada. Jenže parkoviště má také výjezd. Sice jednosměrný, ale část populace tuto značku zřejmě neuznává, a tak vám tamtudy po čtvrthodině čekání někdo klidně vjede do parkoviště a vyfoukne vám místo, na které poctivě čekáte. Tím pádem vzniká chaos – skutečný i morální – a zakrátko přestávají platit jakákoli pravidla. Za takové situace, nestane-li se zázrak, přicházím pozdě anebo vůbec nepřicházím...

Minule mi dokonce i výjezd z parkoviště zatarasil jeden z těch talentovaných řidičů, kteří jsou zcela nezávislí na pravidlech silničního provozu. Když jsem mu ukázal, že bych potřeboval jen vyjet, řekl, že couvat nebude, a pak už pokračoval pouze nonverbálně. Ovládal velké množství rozličných sprostých znaků, umně skládal prsty všelijak k sobě a od sebe, a když jsem se nakonec přece jen nějak prosmýkl kolem, stáhl jsem okénko a v odpověď jsem mu oznámil, že je nebezpečný asociál. S ním to ovšem rozhodně nic neudělalo, nechytil se za nos a nepolepšil se. Jen za mnou zavolal nějakou podobnou zdrcující urážku...

Zřejmě se budeme muset smířit s tímto válečným stavem, časem si koupíme pistole, japonské meče nebo výbušniny a ti nejsilnější u nemocnice zaparkují. Zároveň budeme muset přestat hlásat úpadková hesla o zdvořilosti či ohleduplnosti – každý z našeho parkoviště přece ví, že to jsou projevy slabosti a nikam se s nimi nedostanete.

Ti bohatší a slušnější si budou asi brát taxík, méně slušní podplatí hlídače a seženou si povolení k vjezdu do nemocnice, kde pak budou zabírat místa sanitkám. No a my ostatní budeme chodit pěšky, případně se tam od autobusu nějak doplazíme.

V malých a takzvaně nedůležitých věcech, jako je parkování před nemocnicí, se asi nevyplatí povolávat hned jednotku rychlého nasazení, aby udělala pořádek. Možná by pomohl jeden policajt, ale asi na něj nejsou peníze, a tak zkrátka slabší ustoupí silnějším. Není to rozhodně svět, který by se nám líbil, ale jinak to asi nepůjde...

Naše civilizace stojí z velké části na dohodě. Když se nedohodneme, nastane buď anarchie, nebo diktatura. Něco jsme zřejmě při našem rychlém vývoji zanedbali a teď se nejsme schopni dohodnout ani na parkovišti před špitálem. O penzijní reformě a jiných, pro budoucnost podstatnějších věcech to jistě platí dvojnásob, a tak můžeme jen děkovat prozřetelnosti, že naše vlast není v současné době ohrožena nějakým mezinárodním konfliktem. My si vystačíme s těmi vnitřními. Stávají se z nás podivně nesnášenliví občané země, v níž co není zakázáno, je povoleno.

Poměrně přesně to vyjádřil jeden kolega průvodce z konkurenční cestovní kanceláře, se kterým jednou ročně čekávám v noci na letišti v Reykjavíku na další várku turistů.

„Chceš vědět, jakým se řídím heslem?“ naklonil se ke mně minule někdy v hodině mezi psem a vlkem.
„Samozřejmě,“ zamumlal jsem zvědavě, připravil se na všechno a dočkal se.
„Já si řikám,“ pravil ten bodrý muž, „naser ty ostatní dřív, než oni naserou tebe!“
Letadlo přistálo a k nám se pomalu začali trousit nic netušící turisté těšící se na dovolenou...