Dvě nejvýznamnější knihy, vyšlé krátce po roce 1968 a věnující se Pražském jaru – Osmašdesátý od Petra Pitharta a Inženýři lidských duší od Josefa Škvoreckého se pozoruhodným způsobem shodují v jedné věci. A sice v kritickém hodnocení revolučně naladěných reformních komunistů. Oba autoři lídrům Pražského jara vyčítají, že ve svém zápalu pro demokratické reformy naprosto zapomněli na sovětské soudruhy, kteří s příkladnou bolševickou bdělostí sledovali průběh reforem, až je vývoj událostí vyprovokoval k ozbrojenému zásahu.

A kromě nedostatku realismu a špatného odhadu sovětských komunistů také sobeckost projevující se v tom, že se zcela oddali revoluční euforii a tomu, že se jako lídři obrozeného procesu stali miláčky davů. Škvorecký doslova vyspílal playboyům revoluce, jak nazval reformní komunisty v čela s básníkem Vrchcolábem, v němž jsme snadno uhodli Pavla Kohouta. Teze Škvoreckého byla zdrcující: po marxistické revoluci v roce 1948 si chtěli dnes už napravení revolucionáři užít ještě další tentokrát demokratickou revoluci.

Podobně uvažoval ve své knize Petr Pithart a rovněž tvrdými slovy odsoudil avanturismus vůdců Pražského jara, kteří zešíleli a snad i dokonce chtěli prosadit pluralitní parlamentní demokracii uprostřed socialistického tábora. Oba spisovatelé tesknili za zlatou érou let šedesátých, kdy se pod mírnou Novotného diktaturou dalo jakžtakž žít. Mohlo se cestovat na Západ, cenzuru se také často dařilo přečurat a život v podmínkách mírného pokroku v mezích zákona postupně se polidšťujícího režimu byl nakonec docela příjemný. Obě knihy silně poznamenalo zklamání ze Sovětské okupace a brutálního nástupu tuhého normalizačního režimu. Převážila nostalgie za obdobím postupného tání tuhých totalitních poměrů v šedesátých letech.

Kdeže ovšem někdejší sněhy jsou. Po roce 1989 se hodnocení Osmašedesátého zcela otočilo. Do módy se dostalo říkat, že osmašedesátý byla jenom rvačka mezi dvěma frakcemi komunistů, který neměl nic společného se zbytkem společnosti, natož s demokratizací nebo se svobodou. Byla to prostě mocenská šarvátka mezi těma nahoře, kterou nakonec rozťali Sověti vojenským zásahem ve prospěch jim bližší frakce. O svobodu nebo demokracii vůbec nešlo, protože socialismus je stejně nereformovatelný a tudíž bytostně nedemokratický. Zejména nejrůznější po listopadu nově zrození antikomunisté nekompromisně trvali na tom, že socialismus a demokracie se vylučují, takže Pražské jaro s demokracií přece nemohlo mít nic společného.

Domnívám se, že to bylo jinak. Pamatuji si dobře na to, jaký to byl pro společnost šok, když komunisté, kteří ještě nedávno likvidovali třídního nepřítele, náhle objevovali kouzlo svobody a demokracie. Dubček byl do čela strany zvolen nikoliv proto, aby zavedl demokratické změny, ale proto, že za ním stála lobby slovenských komunistů, kteří nemohli Novotnému zapomenout jeho protislovenské postoje. Jenže jeho zvolení uvolnilo lavinu, o jejíž síle neměl nikdo uvnitř KSČ tušení. Do popředí se začali dostávat další komunističtí funkcionáři, kteří začali neformálně zastávat daleko důležitější pozice, než jim oficiálně příslušelo. Smrkovský, Procházka, Císař, Kohout, Šik, Pelikán a další se razantně prosadili také díky tomu, že veřejné mínění začalo hrát významnou roli.

Ukázalo se, že mají ucelený program politický i ekonomický, pro který vymysleli marketingově skvělý název socialismus s lidskou tváří. V politické oblasti přišli s některými demokratizačními změnami, klíčové bylo zrušení cenzury, v ekonomické sféře přišli s projektem kolektivního vlastnictví podniků a se zavedením do jisté míry tržního systému namísto dosavadního administrativně direktivního řízení. Tento program si získal masovou podporu zejména uvnitř KSČ a probíhající okresní a krajské konference, které volily delegáty na nadcházející sjezd, jasně naznačovaly, že reformní křídlo na sjezdu drtivě zvítězí. Reformní program přitáhnul velkou pozornost západních levicových intelektuálů a komunistických lídrů, kteří v socialismu s lidskou tváří viděli vůbec budoucnost mezinárodního komunistického hnutí.

Sovětské vedení tlačilo na Dubčeka, který zřejmě také nebyl úplně nadšený z obrodného procesu, jenž se mu vymknul z rukou, aby učinil násilím přítrž „řádění kontrarevoluce“. Dubček odmítal zasáhnout do politického procesu silou. Jeho principem, z něhož neustoupil a za to mu budiž před dějinami přiznána velká pochvala, bylo politiku řešit pouze politickými prostředky. Tím musel sovětské vůdce doslova přivádět k infarktu, ale jejich tlaku neustoupil. Dubček asi nebyl žádný principiální demokrat, ale na jeho pozici samotné nepoužití síly proti politickým protivníkům stačilo k zásadnímu demokratickému uvolnění poměrů. Je nepochybné, že vývoj by, pokud by Dubček nepoužil sílu, nakonec dospěl k nějaké podobě pluralitní demokracie. A protože sovětští vůdcové nebyli žádní pitomci, aby jim tohle také nedošlo, tak vojenský zásah byl nevyhnutelný.

Osmašedesátý měl dva vítěze a jednoho poraženého. Vítězem byli Sověti spolu s konzervativními československými komunisty, i když Sovětský svaz invazi zaplatil definitivním rozpadem mezinárodního komunistického hnutí, které se z okupace Československy nikdy nevzpamatovalo. Z tohoto pohledu to bylo vítězství Pyrrhovo.

Druhým vítězem byli slovenští komunisté, protože v dějinném vichru změn roku osmašedesátého se jim podařilo hladce prosadit federativní uspořádání státu dvou zcela rovnocenných národů, Čechů a Slováků. Slovenští komunisté vůbec sehráli mistrovskou politickou partii. Nejprve prosadili do čela strany Dubčeka, který byl příznivcem federalizace, aby ho ale včas opustili tím, že nepřijeli na ilegální 14. sjezd KSČ. Tím si zase naklonili Moskvu, která pak shovívavě hleděla na federativní dělbu státu. Od této dvojfederace byl jenom krůček k samostatnému Slovenskému státu po roce 1989.

Slováci reprezentovaní slovenskými komunisty byli skutečnými vítězi osmašedesátého, nikoliv Sověti, kteří vojenský zásah zaplatili rozpadem mezinárodního komunistického hnutí a definitivní ztrátou kreditu socialistického konceptu. Naopak zcela poraženou stranou byli Češi usilující o větší demokratizaci socialistického režimu. Také následná represe a potrestání pravicových oportunistů v rámci normalizačního procesu byla jiná v Čechách a na Slovensku. Zatímco v Čechách řádily prověrkové komise a existenční postihy ve formě vyhození z práce a zákazu studia pro děti šly do statisíců, na Slovensku to bylo daleko mírnější.

Samotná invaze vojsk Varšavské smlouvy byla velkou dějinnou tragedií, která negativně poznamenala životy miliónů Čechů a Slováků. Měl jsem tu smůlu (štěstí), že mi v té době bylo patnáct let a že jsem tudíž již jako téměř dospělý člověk naplno vnímal tragédii tehdejšího dění. Pobíhal jsem po ulicích mezi sovětskými vojáky a roznášel letáky, které se bůhvíkde tiskly a které mi lidé rvali z rukou a které ničemu nepomohly. Později jsme na gymnasiu stávkovali za prosazení Palachových požadavků, marně.

Viděl jsem kantory, kteří náhle začali objevovat, že Solženicyn je špatný spisovatel a že není třeba o něm mluvit, ačkoliv donedávna byl jejich modlou. Spousta přátel emigrovala, někteří se ohnuli, aby tzv. mohli systém měnit zevnitř, a vstoupili do strany, jiní platili velmi draze za jedno svobodné gesto. Všichni jsme museli protrpět tu strašlivou nudu a blbost normalizace, ale celou dobu jsem věděl o tom, že to také může být jiné. Díky osmašedesátému a prožitku svobody během něj.