Diskuse v Kunderově kauze se často točí okolo toho, zda se měl zveřejnit onen záznam. Podle mnoha lidí měli historici nejprve dokonale prošetřit, co se vlastně tehdy stalo a zveřejnit až vědecky zpracovaný a argumenty podložený výsledek. Také by se mi to tak líbilo, protože by to bylo šetrné k samotnému Kunderovi, který musí nesmírně trpět postupným a, jak už to v médiích bývá, zcela nekompetentním zveřejňováním fakt a svědectví k danému případu. Titulky v médiích o tom, že Kundera udal odbojáře, následující den že Kundera udal jenom podezřelého (nevěděl, že je to odbojář), načež se teprve rozvine diskuse o tom, jestli člověk vyslaný sem ze Západu vůbec mohl tehdy být vnímán jako odbojář, to všechno musí být naprosté utrpení pro člověka, který si na intimitě a soukromí tak zakládal. A který soukromí a intimitu brilantně ve svých rozhovorech a esejích vykládal a bránil.
Jenže představa, že tým moudrých a kompetentních pracovníků Ústavu pro zkoumání naší minulosti bude po léta v klidu bádat nad tak výbušným materiálem, aniž by se to nějak nedostalo na veřejnost, je zcela nerealistická. Představme si, že bychom se dozvěděli, že v tomto ústavu je již dlouhou dobu k dispozici řada senzačních materiálů velmi citlivé povahy a že badatelé nám je nechtějí předat, dokud je sami pořádně neprozkoumají. Veřejnost by v takovém případě žádala okamžité zveřejnění materiálů, aby se zabránilo jakékoliv manipulaci. Dokonce možná by ti, co dnes tak křičí, jaká hanebnost bylo zveřejnění kusého policejního hlášení, nejvíc protestovali proti tomu, že se zase něco tutlá nebo manipuluje. Myslím, že bylo od pracovníků ústavu moudré, že uvedený záznam zveřejnili s tím, co stačili zjistit, a to i s tím rizikem, že budou veřejností pranýřováni, že na to neměli právo. Osud demokracie je do značné míry závislý na tom, že se nakonec všechno vždycky dozvíme, i když hranice mezi tím, co je soukromou věcí a co je ve veřejném zájmu bulvární praktiky dávno zničily.

Jako každý normální a soudný člověk v tuto chvíli samozřejmě na základě toho, co bylo zveřejněno, nemohu říci, zda Milan Kundera (jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů) udal pana Dvořáčka (byť je to velmi pravděpodobné) nebo ne. Včera jsem se o tom bavil s deseti přáteli v hospodě a nebyl tam jediný, kdo by kategoricky prohlásil, že Kundera udal nebo naopak neudal. Prostě na základě dostupných fakt není možné vyřknout soud tím či oním směrem. Vnímám zveřejněné skutečnosti jako postupný proces poznávání šedesát let starého případu a jsem si vědom i toho, že se možná nikdy nedozvíme úplnou pravdu. Věc, která mě v tuto chvíli zajímá nejvíc, je zda onen zápis příslušníka SNB je opravdu šedesát let starý (a to jak papír tak i inkoust), abychom se vyhnuli byť jen teoretické možnosti, že to někdo dodatečně zfalšoval s cílem spisovatele zdiskreditovat. Pokud bude toto prokázáno, pak opravdu jen člověk zvláštního ražení by mohl tvrdit, že před šedesáti léty někdo omylem a nebo snad s úmyslem budoucího génia poškodit ten zápis zfalšoval. Nepochybně je také nutné nechat promluvit všechny přímé i nepřímé účastníky tohoto případu. A teprve pak usoudit, že to bylo s jistou pravděpodobností tak nebo jinak. Stoprocentní jistotu stejně asi nikdy v tomto případě mít nebudeme.

Když čtu vášnivé obhajoby Kundery zpochybňující ze všech možných úhlů hlášení příslušníka SNB, tak mě napadá, že by tito kritikové měli popsat, jak tedy vlastně toto hlášení vzniklo. Protože jestli mají takové pochyby o jeho platnosti, tak musí vysvětlit, proč někdo před šedesáti lety měl zapotřebí toto udání sepsat a hodit ho právě na tehdy neznámého dvacetiletého studenta Kunderu. Jeden takový pokus učinil jeden z bloggerů na tomto blogu: Dlask - milenec Militké, šílený žárlivostí nad tím, že její předchozí milenec Dvořáček má s ní strávit noc na koleji, dostavil se na stanici SNB s ukradeným dokladem Kundery a předstíraje, že je Kundera, udal tam jménem Kundery Dvořáčka. To vše proto, aby se na něj Militká později nezlobila, že je udavač. Takže kdyby si tehdy Kundera lépe hlídal doklady, tak by dnes neměl problémy. Větší ptákovinu snad ani nelze vymyslet. Jiný obhájce Kundery zase přišel s historkou, že Kundera skutečně oznámil přítomnost cizí osoby na koleji, ale to bylo zcela standardní a běžné, že si toho ani nevšimnul a ihned to jako banalitu zapomněl. Včetně další banality, že dotyčného okamžitě zatkli a později odsoudili na 22 let. To by musel být Kundera doslova monstrum, aby něco takového „zapomněl“. I když chápu zoufalou snahu některých lidí udržet konto Kundery čisté, jejich záchranné konstrukce jako by pocházely z říše pohádek a science fiction. Prostě toho hlášení se jen tak nezbavíme a zřejmě nedůvěra k němu se bude spíš než rozumem řídit sympatiemi ke Kunderovi.

Co je však opravdu zvláštní, to je jistá podobnost této dávné historky s Kunderovou pozdější divadelní hrou Majitelé klíčů, kterou napsal v roce 1962. Drama se odehrává za 2. světové války v době stanného práva, a to během jedné hodiny. Hlavní hrdina žije poklidným životem spolu se svou ženou u jejích rodičů. Jednoho dne ho navštíví žena, s níž měl kdysi vztah a která pracuje v odboji, a žádá ho o pomoc. V tu chvíli však vstoupí do bytu domovník, který je známý svým udavačstvím. Aby je nemohl domovník udat, hrdina domovníka zabije. Rázem začne zvažovat, zda má odejít, zachránit se pro odboj a tím zničit celou rodinu anebo se má obětovat a uchovat si možnost zachránit rodinu. Po dlouhém zvažování se rozhodne pro první možnost, jde za svou vizí na úkor rodiny. Všimněme si počáteční situace: odbojářka žádá hrdinu (kdysi svého milého) během stanného práva o pomoc, čímž ho vystaví smrtelnému nebezpečí. Pokud by to nenahlásil, bude jako spolupachatel popraven. Jak je to podobné našemu případu, v němž odbojář Dvořáček žádá o pomoc svojí bývalou lásku Militkou a ta se svěřuje současnému partnerovi Dlaskovi. A ten posílá vzkaz dál ke Kunderovi. Všichni, kdo jsou do případu zasvěceni, jsou ohroženi. V době, kdy se na běžícím pásu popravovalo a stovky tisíc lidí mizely do lágrů pro daleko menší prkotiny, nenahlášení takové věci Kunderu vážně ohrožovalo. Pokud je hlášení příslušníka SNB pravdivé, pak Kundera musel velmi dobře rozumět takové situaci a přesně jí pak vystihnout ve svém známém dramatu. Pravděpodobnost toho, že hlášení je falešné, je dle mého názoru velmi malá. To však nikoho neopravňuje psát o Kunderovi rovnou jako o udavačovi, jak to učinil Martin Šimečka v Respektu. Pochybnost, byť je sebemenší, je třeba si ponechat a unést to.