Čtvrtá zpráva z Měsíce /autorského čtení/
„Je červenec, státní svátky / Ale já se držím zpátky / Oknem slyším břesknou trubku / Ale já si radši schrupnu / Já jim přece ubližovat nebudu / V průvodu bych dělal jenom ostudu / Já klopýtám stezkou svýho osudu… /Ale dobří lidé těžce / Snášej osamělý pěšce / Pomlouvaj mě denodenně / Mimo němý přirozeně…“ zpívá můj oblíbený Georges Brassens v písničce Špatná pověst.
Právě tato slova mi zanotoval také romanopisec, esejista a literární kritik Éric Faye, když se chystal na svoje čtení ve středu 14. července. Patřím ke generaci, která byla Brassensem doslova odkojena, řekl, museli jsme se jeho písničky učit povinně v hudební výchově a sborově si je zpívat, přesto však se francouzskému školství nepodařilo tohoto klasika nám zošklivit. Vždycky jsem obdivoval jeho skromnost při vystupování a duchaplnost v textech, vždyť Brassens dokonce odmítl stužku Čestné legie i členství ve Francouzské Akademii, prý by tím přišel o své publikum, vysvětlil mi Faye.
Neokázalost a smysl pro humor byly pak také hlavními rysy jeho vlastní tvorby, přinejmenším v ukázkách, které jsme ve Staré Aréně vyslechli..Na závěr padla dokonce otázka z publika, zda mu není líto, že v den výroči dobytí Bastily není ve Francii a nemůže slavit se svými spoluobčany. Právě naopak, řekl s úsměvem, vždycky jsem rád, když mohu v tento slavný den být co nejdále od domova…
Během další debaty nás potom všechny potěšil, když hovořil o svém rodném městě a srovnával je s Ostravou. Pocházím ze severu Francie, vysvětloval, z města, které stejně jako Ostrava bylo v minulosti postiženo těžkým průmyslem a hornictvím. To město se jmenuje Lille, v posledních několika desetiletích doznalo velikých změn, začalo měnit tvář, zbavilo se průmyslového znečištění a dnes je plné univerzitního života a nejrůznějších kulturních akcí. Ostravská atmosféra i nálada mezi zdejšími obyvateli mi Lille velmi mile připomíná, řekl spisovatel Éric Faye. A my jsme si všichni pomysleli, jaký je to výborně vybraný příklad, protože právě Lille je nositelem titulu „Evropské hlavní město kultury 2004“…
Někdy se bojím, aby tyto moje referátky v lehkém tónu nekolidovaly příliš ostře s obsahem některého závažného autorského čtení. Jako například v případě Jacquese-Pierra Ametta. Romanopisec, dramatik, autor filmových scénářů a literární kritik, který se mimo jiné už několik desítek let zabývá německou literaturu a životem a dílem Bertolta Brechta. V roce 2003 za svůj román Brechtova milenka (La Maîtresse de Brecht, česky 2003, překlad Růžena Ostrá) obdržel nejvýznamější francouzskou literární cenu Prix Goncourt. Tragédie intelektuála, který se domníval, že s politickou mašinerií nějak důstojně vyjde, že ji přechytračí, aniž by si morálně zadal, je nám, Čechům, blízká už od Sabinových časů. Myslím si, že mnohý z českých autorů, který žil a pracoval už v totalitním socialistickém Československu, má s popsanou situací svou malou zkušenost /ostatně mohli jsme se na to 6.července ve Staré Aréně zeptat například Oty Filipa /.
Pořád nám vládnou abnormální vedra, spisovatelé se v hrůze před slunečními paprsky plazí Ostravou podél domů, aby na ně padal alespoň cípek úlevného stínu; kdo má čas, jde si zaplavat, ale už i na „Čapkárně“ voda připomíná spíš česnekovou polévku… Jenom Claire Légendre, autorka křehká vzhledem, leč drsná perem, byla prozatím první, kdo si na úmorné horko nestěžoval - spisovatelka totiž sice poslední dva roky žije a pracuje v Praze, ale pochází z Nice, kde jsou na teplíčko zvyklí.
Váš Jiří Dědeček
Právě tato slova mi zanotoval také romanopisec, esejista a literární kritik Éric Faye, když se chystal na svoje čtení ve středu 14. července. Patřím ke generaci, která byla Brassensem doslova odkojena, řekl, museli jsme se jeho písničky učit povinně v hudební výchově a sborově si je zpívat, přesto však se francouzskému školství nepodařilo tohoto klasika nám zošklivit. Vždycky jsem obdivoval jeho skromnost při vystupování a duchaplnost v textech, vždyť Brassens dokonce odmítl stužku Čestné legie i členství ve Francouzské Akademii, prý by tím přišel o své publikum, vysvětlil mi Faye.
Neokázalost a smysl pro humor byly pak také hlavními rysy jeho vlastní tvorby, přinejmenším v ukázkách, které jsme ve Staré Aréně vyslechli..Na závěr padla dokonce otázka z publika, zda mu není líto, že v den výroči dobytí Bastily není ve Francii a nemůže slavit se svými spoluobčany. Právě naopak, řekl s úsměvem, vždycky jsem rád, když mohu v tento slavný den být co nejdále od domova…
Během další debaty nás potom všechny potěšil, když hovořil o svém rodném městě a srovnával je s Ostravou. Pocházím ze severu Francie, vysvětloval, z města, které stejně jako Ostrava bylo v minulosti postiženo těžkým průmyslem a hornictvím. To město se jmenuje Lille, v posledních několika desetiletích doznalo velikých změn, začalo měnit tvář, zbavilo se průmyslového znečištění a dnes je plné univerzitního života a nejrůznějších kulturních akcí. Ostravská atmosféra i nálada mezi zdejšími obyvateli mi Lille velmi mile připomíná, řekl spisovatel Éric Faye. A my jsme si všichni pomysleli, jaký je to výborně vybraný příklad, protože právě Lille je nositelem titulu „Evropské hlavní město kultury 2004“…
Někdy se bojím, aby tyto moje referátky v lehkém tónu nekolidovaly příliš ostře s obsahem některého závažného autorského čtení. Jako například v případě Jacquese-Pierra Ametta. Romanopisec, dramatik, autor filmových scénářů a literární kritik, který se mimo jiné už několik desítek let zabývá německou literaturu a životem a dílem Bertolta Brechta. V roce 2003 za svůj román Brechtova milenka (La Maîtresse de Brecht, česky 2003, překlad Růžena Ostrá) obdržel nejvýznamější francouzskou literární cenu Prix Goncourt. Tragédie intelektuála, který se domníval, že s politickou mašinerií nějak důstojně vyjde, že ji přechytračí, aniž by si morálně zadal, je nám, Čechům, blízká už od Sabinových časů. Myslím si, že mnohý z českých autorů, který žil a pracoval už v totalitním socialistickém Československu, má s popsanou situací svou malou zkušenost /ostatně mohli jsme se na to 6.července ve Staré Aréně zeptat například Oty Filipa /.
Pořád nám vládnou abnormální vedra, spisovatelé se v hrůze před slunečními paprsky plazí Ostravou podél domů, aby na ně padal alespoň cípek úlevného stínu; kdo má čas, jde si zaplavat, ale už i na „Čapkárně“ voda připomíná spíš česnekovou polévku… Jenom Claire Légendre, autorka křehká vzhledem, leč drsná perem, byla prozatím první, kdo si na úmorné horko nestěžoval - spisovatelka totiž sice poslední dva roky žije a pracuje v Praze, ale pochází z Nice, kde jsou na teplíčko zvyklí.
Váš Jiří Dědeček